V celém pohoří najdete jen minimum turistických stezek, což je bezvadné – za několik dnů chození nepotkáte třeba ani živáčka! Má to ale i stinnou stránku. Nikdy nevíte, kam dojdete, kolikrát při tom budete muset brodit rozvodněnou řeku a zda-li bude možné dokončit předem pečlivě naplánovanou trasu.
Snadno se tak může stát, že se z plánovaného dvoudenního výletu vrátíte o dva dny později, nebo třeba nikdy. Taková je turistika na Novém Zélandu!
Novozélandská Karakoram Highway
Richardson Mountains mají ještě jednu výhodu, kterou jsem nezmínil. Sice jsou trochu zapomenuté a odstrčené, výborně se do nich ale dostává. Děkovat můžeme zlaté horečce druhé poloviny devatenáctého století, během níž byla do nitra pohoří vytesána dobrodružná silnice vedoucí skrz skalnatý kaňon řeky Shotover.
Třináctikilometrová cesta po šotolině nám trvá autem hodinu a půl. Vůz dokonce musíme jednou vytlačovat z bahna. Jak by se hodilo terénní auto!
Konečně parkujeme v bývalé zlatokopecké osadě Skippers, balíme batohy na dva dny a vyrážíme po stezce Dynamo Hut Track na chatu Aurum Basin. Chceme vystoupit na, v našich podmínkách, sněhem a ledem pokrytý vrchol Mt. Aurum (2245 m).
Změna plánu vyhrazena!
Asi po půl hodině chůze brodíme první řeku a to hned dvakrát. Je to dost nepříjemné, teplota se pohybuje těsně pod bodem mrazu a víme, že brodů bude ještě několik. Jenže sotva se přezujeme zpět do pohorek a popojdeme padesát metrů, je před námi další brod, kterého jsme si v mapě nevšimli.
Studuji znovu mapu a při podrobném prozkoumání zjišťuji, že brodů je přinejmenším dvanáct, což je za aktuálního vodního stavu a teploty trochu hazard s hypotermií. Po chvíli váhání se s parťákem rychle domlouváme na náhradním plánu v podobě chaty Crystal Hut a vrcholu Silverhorn (1749 m).
Brodíme zpět a na báječně útulnou chatu s kapacitou čtyři osoby, krbem a v době našeho příchodu nefunkční sprchou(!!!), dorážíme s posledními zbytky světla.
Na neděli je mizerná předpověď. Kdybychom ale na Novém Zélandu měli čekat na dobré počasí a podmínky, dočkali bychom se možná jednou za sezonu. Po příjemném večeru na chatě, kde podle návštěvní knihy poslední turisté přenocovali před pěti týdny, vyrážíme vrzy ráno strmým travnatým svahem vzhůru na hřeben.
Improvizovaná trasa by nás po něm měla dovést na bezejmenný vrchol 1321 m a dále po skalnatém a sněhovém hřebeni až na samotný Silverhorn. Předpověď počasí, tak jako je tu zvykem, opět nevyšla, a tak se radujeme z polojasné oblohy a téměř nulového větru.
Opět bez vrcholu, opět spokojeni
Po necelých dvou hodinách svižné chůze zčásti po nádherně exponovaném hřebenu docházíme na předvrchol, kde dáváme pauzu se špičkovými výhledy na zasněžené Forbes Mountains na severu, Harris Mountains na východě a na jižním obzoru v mracích jen tušíme siluety Eyre Mountains.
Něž se občerstvíme, předpovězená fronta se už valí přes hřebeny z jihu a západu. V tu chvíli je nám jasné, že musíme rychle zpět. Má napadnout 30 centimetrů sněhu během 24 hodin a naše auto nemá náhon na všechna čtyři kola – v horách bychom zůstali uvězněni až do příjezdu prvních lovců, případně bychom se následující den pěkně prošli a nechtěně si zkrátili následující pracovní týden.
MAPY: Turistická mapa Nového Zelandu a Mapa hor a skal Horydoly
Než se vydáme stejnou cestou zpět, ještě chvíli si prohlížíme parádní východní hřeben Silverhornu a váháme, jestli to nerisknout. Byla by to nádherná vysokohorská túra! Zároveň ale víme, že jediné správné rozhodnutí je vrátit se rychle zpět, než začne sněžit.
Vysokohorská turistika a horolezectví na Novém Zélandu jsou přesně takové - nikdy nevíš, jak to dopadne. Opuštěné hory beze stezek a bez lidí, nesčetné brody řek a časté návraty bez splněného cíle. Stojí to ale za to!
Autor se zaměřuje se na kurzy lezení na umělé stěně. Právě cestuje na Novém Zélandu, ze kterého píše blog Koruna Zélandu. Všechny jeho články na Horydoly čtěte zde: Martin Skuhravý.
Podívejte se také na ledovcový vrchol Mount Brewster