Zdolávání Sněžky

A jak už sme byli před tim odjezdem tak nabuzený, tak nás ani nenadchla Danova poznámka, že se musí stěhovat. Na takový nečekaný události sme si u něho už zvykli.

Den před odjezdem se sháněly poslední věci (spacáky a tak – nic důležitého), pak se došlo na pivko do hospůdky Staročeská jizba. Při této příležitosti sme doštudírovali ještě některý poslední trhlinky, řekli v kolik se Pájis staví, a rozešli se poklidně do svých příbytků.

Druhý den probíhal úplně normálně stereotipně jako každej jinej pátek, a tak sem se už těšil na Pájise, jak přijede. No měl přijet ve tři hodiny, ale jak se postupně ukazovalo, tak ze třetí hodiny se pomalu stávala čtvrtá a to sem už začal pochybovat i já, a tak sem Pájisovi volal nebo psal, kde je. No jeho odpověď byla vskutku zajímavá: „Došel my benzín, když sem jel k tobě, a tak pro něj jdu na benzínku.“ No co sem moh dělat jiného, než doufat, že jim to vyjde a stihneme to všechno ještě zařídit. Myslím tím hlavně jídlo.

Nakonec se stavil a za hodinu sme měli odjíždět z jabloneckého nádraží směr Harrachov. Já hodil akorát bágl do auta a dali sme se na cestu k Miminovi a Vánkovi. Mímo si ještě potřeboval sbalit pár detailů, a tak sme zatím jeli k Vánkovi, kterej sice byl už připravenej, ale za to mu trvalo děsnou dobu než slez ze schodů a ještě si něco zapomněl, a tak musel ještě nahoru, a pak dolu, no prostě doba! Když se už teda všechno udobřilo a všichni sme byli u auta, tak byl další problém naskládat se do něj. Když sme vyřešili tyto maličkosti, jelo se k Pájisové pro bágl, a pak sme pádili přímo k Bille na nákup. Ten sme teda uskutečnili během velmi krátké doby.

Nakoupili sme tam veškerý potřebný suroviny i samozřejmě nepotřebný (rum, piva, cigarety, atd.) a dali se na cestu k nádraží. Cestou sme se ještě zastavili pro něco ve městě, bohužel si už nepamatuju pro co, ale určitě to byla pořádná kravina!

Když sme přijeli na nádraží, tak Pájis mi dal úkol, abych sehnal někoho, kdo s náma pojede na zlevněnou jízdenku. Toho úkolu sem se zhostil celkem dobře, protože sem to oznámil dvou slečnám a záhy nás bylo šest potřebných pro skupinovou. Pak sem ještě s Vánkem skočil k tramvaji koupit baterie do baterek. Jelikož sem si vzal jiný, tak sem tam šel ještě jednou je vyměnit, a tak sem se pěkně proběh.

Pak nastal okamžik XY, to byl okamžik otevření první plešky. Stalo se tak samozřejmě ještě na nádraží. V ten okamžik byl Pájis koupit jízdenku. Pivo bylo sice dobrý, ale museli sme ho vypít hned, protože nám jel hned vlak. Měl jet. No a tak po dalších XY minutách strávených na nádraží konečně přijel vlak. My naskákali do něj, vlak se rozjel a my ho celej prošli, než sme si sedli. Seděli sme na konci vagónu, kde nikdo jinej nebyl, a to byl impuls k tomu, že se začaly dělat kraviny.

Nejdřív s tim začal Mímo, které si musel okamžitě recesisticky zapálit ve vlaku. Prej nejlepší místo na kouření. No nevim. No a pak to šlo jako po másle, co tunel to bitka. Na Smržovskym nádraží se někdo ptal, jesli si stihneme zapáli, no a průvodčí na nás, že určitě ne, že už takhle má ten vlak zpoždění. No a tak sme mysleli že to vyjde v Tanvaldě. Nevyšlo.

Vskutku při příjezdu do Tanvaldu sme okamžitě naskákali do předního vagónu. Do Harrachova jel jen přední, kterej byl už dostatečně naplněn cestujícími, a tak sme byli rádi, že sme si sedli. Pak se vlak náhle rozjel a průvodčí začala dělat harakiri z jízdenkami a v tu chvíli nastal okamžik pravdy. Jestli nebude mit holka kecy s jízdenkou pro šest, když sme byli jen čtyři. Neměla. A tak už začínala bejt bezva nálada, že nám všechno vyšlo.

Nic nás nerozhodilo a rozdělali sme láhev rumu bernardýnem. Začlo to tak nevině, že si jen tak loknem, lokli sme si a láhev se uschovala. Ne na dlouho. Při druhým vyndání se už začalo popíjet trochu víc, a tak rázem v láhvi byla půlka, to se už nevyplatilo schovávat a tak sme nabídli dvěma Ukrajincům, co seděli před námi, ti se taky napili a něco tam ještě zbylo, a tak se to dopilo. Láhev si vzal na starost Mimino, a tak skončila někde před Harrachovem u kolejí.

Když vystoupila drtivá většina cestujících, tak se zvědavý Mimino muselo kouknout, co je pod tim poklopem co je mezi sedačkama. No tak ten poklop otevřel a vyjel na nás děsnej rachot, asi jako když jede vlak, ale venku. Když se toho rámusu nabažil, tak zavřel a šel navštívit WC. No asi se mu tam líbilo, jelikož tam byl celkem dlouho. Chvilku na to sme dorazili do Harrachova na nádraží, tam sme vylezli z vlaku a šli si sednout na schody, kde sme se trochu odreagovali a dali se do pohybu.

Cestou dolu k Harrachovu nám na telefonech naskakovaly polští operátoři a to děsně naštvalo Pájise, kterýmu se tam nic neobjevilo, a tak se muselo zastavit a začalo nastavování rowmingu, kterej to zabezpečuje. Nastavování si vzal na starost Mimino. Ovšem nikdo neměl po ruce žádnej kus papíru, a tak jako papír sloužila moje pravá ruka. Měl si na ni psát to, co mu řekne, ale on si místo toho kreslil prasátka, domečky, stromečky, atd. Po tom co se to nastavilo, sme se dali konečně do pohybu. Já s Pájisem sme seběhli až k prvnímu penzionu, co je po cestě a tam čekali na zbytek. Jen co přišli, sme začali spekulovat nad tím, jestli tam skočíme na pivko, neskočili a šli sme dál po modrý směrem ke skokanským můstkům.

Cestou sme si prohlíželi pěkně upravené zahrádky chalupníků z Prahy a potkali spoustu německých aut. Došli sme pod skokanskej můstek a uviděli hospodu. Vánka nenapadlo nic lepšího, než do ní zalízt a dát si pivo. Tak se to stalo skutečností a zalezli sme do té hospůdky a dali si to pivo. V tom sme začali mít huť na něco, a tak nevím kdo, ale prostě topinky na stůl. Topinky byly na stole asi za deset minut a dostali sme k tomu ještě kečup v takovejch alobalovejch pytlíkách, no než sme vymysleli, jak to z toho dostat, tak nám málem vystydly topinky. Když sme to snědli, tak sme si objednali ještě jednu várku. Byly vskutku bezvadný. Topinky nám uďáli, i když je vůbec nedělaj, ale přání nám splnili, tak uděluji velké bezvýznamné plus.

Z této hospůdky sme vylezli až za tmy a šli dál po modrý, šlo se kolem nějakého baru, kam Vánek s Miminem šli na exkurzi, zda je ještě otevřeno. Otevřeno bylo, ale obsluha nikde, a tak se šlo dál. Po cestě sme potkali restauraci, která byla ještě otevřená, a tak sme tam naběhli se zeptat, kolik stojí pivo. Když sme tam přišli, Němcům zmlklo, a tak divně na nás koukali. Já sem se zeptal, co stojí pivo, a když mi řek, že nějakejch 35 Kč, tak mě najednou přešla chuť.

Vylezli sme a šli dál, kousek nad tím byl zas ňákej bar či co a vlez tam Mimino, během chvilky vylez a celej zděšenej nám oznámil co viděl. Něco jako ráj buzerantů, tak nějak to od něj vyznělo. Po tomto pokusu už sme nedávali velkou šanci, že si dáme ještě pivo za rozumnou cenu, avšak Vánek s Miminem měli asi větší žízeň než já s Pájisem a dali se do hledání.

Hledali tak dlouho, až našli. Byla to diskotéka, kam sme ani nešli, jelikož tam stejně nikdo nebyl. O několik týdnů pozdějc sem se dozvěděl, že to tam začíná až po půlnoci. Zalezli sme teda do hospůdky, co byla v přízemí. To byl velkej omyl tam jít! Když už sme tam seděli, tak sme nechtěli jen tak počumovat po slečnách, a tak sem dvě co hrály šipky, požádal zda si nezahrajou s námi.

Zahrály! Holky nehrály vůbec špatně. Jedna byla první a druhá poslední. Dali sme odvetu, ale nevim, jak skončila.

Po tomto sportovním výkonu sme si zase sedli a nasoukali do sebe trochu piva. Během toho co sme hráli šipky, si k vedlejšímu stolu sedly tři slepice. Nebyly nejhorší, ale viděl sem už lepší. Nenapadlo nic jinýho, než jim objednat pivo. Každý jedno. Já sem je šel objednat a Vánek je platil. Jen co je servírka donesla k holkám, dostalo se nám takovejch milejch vražednejch pohledů. No tak nám nedalo a šli si s nima ťuknou na zdraví. No nebudu to natahovat, prostě nám řekly, že pivo nepijou, že pijou jen vínečko. Slepice. No pokusil sem do nich nalejt alespoň kapku, ale nešlo to.

No půlitry sme tam jen tak nenechali a vzali si je k sobě na stůl, aby nezvětraly, a následně sme je vypili. Po tom co sme všichni měli dost, sme zaplatili a dali se na cestu. Ňák nám uteklo, že místo po modrý jdeme po zelený. Ne že by sme byli opilí, ale při baterce to bylo špatně vidět i za střízliva. No v tu chvíli nám to byl jedno, jelikož sme o tom nevěděli. Cestou sme nechali předejít Vánka s Miminem, jelikož o tom nevěděli, tak sme mysleli, že se nás budou snažit dojít, když nás neviděj. Opak byl pravdou. Jak sme tak šli za nima, tak nám uteklo, že už před náma nikde nejsou. Tak sme se zastavili a čekali.

Čekali sme asi čtvrt hodiny. Určitě dýl, a pak sme si už nebyli jistí ani tim, jestli sou před náma nebo za náma. Zkoušeli sme spoustu věcí. Hulákali sme jak kreténi, ale všechno bylo zbytečný. Pak sme se teda rozhodli, že do lesa nepůjdeme, jelikož kluci nemaj mapu. Já ji měl a šli sme stejně blbě, a to že by tam šli, nám prostě bylo proti mysli. A tak sme šli nazpátek. Jak tak jdeme asi pět set metrů, tak vidíme dvě bytosti z baťohama. Kluci.

Počkali sme na ně a vynadali jim za velký zdržení, ovšem oni to měli hodně na háku, a tak sme začli vyzvídat, kde byli. Dozvěděli sme se, že si skočili na frťana do hotelu, co byl po cestě, a že je jeden přišel na pade a to je naštvalo. Konečně sme se vydali do hlubin krkonošských lesů.

Pokračování uveřejníme v neděli 16. listopadu