Skialp pro holky? Dvořák a Boštíková? Už nikdy!

Vojtěch Watt Dvořák a Sona Boštíková vedli na horské chatě Winnebachseehütte akci inzerovanou jako Jarní skialp pro holky v Alpách. Organizovala ji cestovní kancelář Namche.

Chata stojí ve Stubaiských Alpách v nadmořské výšce 2362 m. Přístup je možný z obce Gries (1569 m) v údolí Ötztal. "Výstup v zimě je možný pouze s alpskými zkušenostmi, skialpinistickým vybavením (lavinový vyhledávač atd.) a s turistickými lyžemi nebo sněžnicemi. Věnujte prosím pozornost aktuální lavinové situaci," doporučuje chatař Michael Riml na svém webu.

Zranění, kterému nikdo nevěnoval pozornost

Druhý den ve fujavici, v mlze, v nově napadlým sněhem po kolena a při velmi špatné viditelnosti s difusním světlem mi luplo v koleni. Když jsem žádala o pomoc, dozvěděla jsem se od Soni Boštíkové: "Přeháníš, protože jsi doktorka." Předběhněme čas: Vyšetření v české nemocnici nakonec ukázalo dva přetržené vazy a prasklou tibii.

Soňa Boštíková prohlásila, když jsem nazítří pro bolesti špatně chodila a stěžovala si na otok kolene a jeho nestabilitu a žádala ji o pomoc : "Chodíš, na vrtulník nemáš nárok. Moc to prožíváš." Odmítla zavolat vrtulník, ani neprovedla zdravotní konzultaci.

Není mi jasné, z jakého důvodu odmítli zavolat vrtulník. Proč mě nechali čtyři dny trápit na chatě. A konečně proč mě nechali sejít obtížnou trasou dolů s utrženými vazy v koleni. 

Po sestupu pěšky s lyžemi na batohu následoval sjezd po úzké stezce. Byla jsem vyčerpaná, chtělo se mi zvracet, stehna mě pálila a koleno strašně bolelo. V jedné ze zatáček, s kameny a hlubokým sněhem, mi nohy vypověděly službu a spadla jsem do širokého roztažení s další bolestí v koleni. Soňa na mě koukala, nechala mě ležet, až když jsem jí řekla: "Prosím tě mohla bys mi pomoct rozepnout lyže, nedosáhnu tam a bolí mě to, až pak se pohnula a rozepnula mi lyže. Dále jsem chtěla již jít pěšky. Soňa mi na chvíli nesla lyže, pak je zapíchla do sněhu a šla sama dál.

Před zájezdem jsem vycházela z různých novinových článků a televizních sdělení, že certifikovaný guide je skorobůh a ví, co dělá, a o klienta se postará a nevystaví ho riziku, a pokud ano, zajistí mu zdravotní pomoc. Jak jsem byla naivní...

Po zkušenostech s paní Boštíkovu a panem Dvořákem vím, že:

1) Můžete zaplatit zájezd u renomované cestovní kanceláře a mít certifikovaného horského vůdce UIAGM / IFMGA, a přesto si nemůžete být jisti, že budou nápomocni v případě zranění, a že vás nevystaví ohrožení života. Klienti by měli být setsakra opatrní při výběru zájezdu i vůdce. Není pravda, že certifikace zajistí lepší chování a pomoc. 

2) V případě zranění ať se klient rozhoduje sám za sebe. I když vůdce odmítá zavolat zdravotní pomoc, klient ať to udělá sám. Klidně ať ze sebe udělá hlupáka. Je pojištěný a řeší své zdraví. 

3) Vyberte si parťáka na cestu, skutečného a ověřeného, kterému můžete věřit. Skutečně platí přísloví, že v nouzi poznáš přítele.

4) Nechci, aby někdo zažil to co já. Zvládla jsem to díky fyzické kondici a psychické výdrži, protože ve svém lékařském povolání jsem už viděla nehezké věci. Řada běžných klientů, kteří by se nachytali na lákavou reklamu pohodového výletu, by to zvládnout nemuseli, a při špatných klimatických podmínkách by to byl pořádný průšvih.

5) Zpětně se nedoberete ničeho. Stačila by mi omluva a přiznání chyby. Nestalo se tak.

Proč zemřel klient horskému vůdci Dvořákovi? Neřekneme!

Podrobná zpráva o chování Soni a Watta 

Ve dnech 14.-18. dubna 2023 jsem se zúčastnila akce "Jarní skialp pro holky v Alpách" na horské chatě Winnebachseehütte organizovaný CK Namche a p. Boštíkovou, vedené guidem s certifikací UIAGM/IFMGA – Vojtěchem Watt Dvořákem. V době akce mi bylo 49 let, byla jsem v dobré fyzické kondici, téměř denně sportovala, celoročně, skialpům se věnuji asi 8 let. Jsem dost zodpovědný člověk, který se nerad vystavuje zbytečným a nepojištěným rizikům, pracuji jako lékař neurolog a vídám nehezké diagnozy. Ve skialpech jsem se chtěla někam posunout, proto jsem si na doporučení své skialpové známé vybrala výše uvedený zájezd. Jako lyžařka sjezdařka, bývalá závodnice, mám proježděné Alpy, ale na skialpech jsem chodila v Čechách a v Rakousku v oblasti Kaunertallu. Rakousko pod dohledem vůdce a na pohodu bylo ideální - reklama akce také ideální - jak hlásala p. Boštíková - pohodové holčičí skialpy, bez tlaku na výkon pod dohledem certifikovaného horského vůdce. Plně pojištěná – vč. Alpenverein, což p. Boštíková vyžadovala, neměla jsem ho, zajistila jsem si ho, aby skutečně vše proběhlo bez potíží a měla jsem jistotu, že pokud by se mi něco stalo, budu mít zajištěnou odpovídající zdravotní péči. Lyžování ve volném terénu, vrtulník, vyprošťovací akce. Vše pojištěno.

Akce se účastnilo celkem 8 osob, p. Dvořák, p. Boštíková a celkem 6 klientek.

Akce se uskutečnila na horské chatě Winnebachseehütte. Kolektivní odjezd byl 12. dubna v dopoledních hodinách z Prahy, auta jsme nechávali na parkovišti v Griesu, odtud jsme šli se všemi našimi věcmi na zádech (všichni klienti chaty si věci přepravují transportní lanovkou, počítalo se i s našimi zavazadly, nás nechala nést celou bagáž až na chatu) směr chata – letní cesta.

Sněhu ten den bylo málo, na skialpech se dalo jít zhruba v poslední třetině cesty. Na chatu jsme dorazili v podvečerních hodinách. Počasí v den příchodu bylo zatažené, nesněžilo, lehce foukalo.

Následující den 13. dubna po snídaní jsme vyrazili na první túru. Přes noc začalo intenzivně sněžit, do rána napadlo odhadem 20-30 cm nového sněhu, foukalo a byla výrazná mlha s difusním světlem. Cituji p. Dvořáka: "Dnes je teda brutální difuse."

Sníh byl hluboký, bylo nutno prošlapávat cestu a bylo velmi špatně vidět. Nejen při cestě po rovině a do kopce, ale hlavně cestou z kopce pod nohy, kdy prostě sníh s mlhou při difusním světle splývá. P. Dvořák nás vyvedl do prvního sedla Winnebachsjoch 2732 m

Následoval sjezd. P. Dvořák sjížděl první, ostatní jsme sjížděly za ním. Nevýhodou vysoké vrstvy sněhu a difusního světla byly také kameny, které byly skryté pod ním a nebyly vidět.

Po sjezdu k základnímu rozcestníku následoval výšlap do dalšího sedla. Zde jsme skončili pod skalním převisem, jelikož sněhu bylo tolik, že se nedalo dále pokračovat jak původně zamýšlel p. Dvořák. Pod skalním převisem se šikmým svahem pod námi jsme si stáhli pásy a začali sjíždět poměrně dost ostrý kopec dolů.

Mlha, nově napadaný sníh pod kolena, velmi špatná viditelnost při výrazné mlze s difusním světlem a zapadané kameny. Pod nohy bylo vidět velmi špatně. Zhruba v polovině sjezdu dolů jsem upadla, došlo k rotaci těla i kolene a k hlasitému lupnutí v koleni s jeho následnou nestabilitou, bylo jasné, že došlo k přetržení nějakého kolenního vazu. Zkusila jsem se postavit a pravé koleno bylo velmi nestabilní, nedalo se na něm udržet. A znovu, a znovu. P. Boštíková ke mně sjela, pomohla mi sundat lyže a já se dosunula do dolní části, kde byl p. Dvořák. Koleno mi zafixoval obvazy.

Následoval sestup do chaty, od které jsme byli asi 2 km. P. Dvořák šel přede mnou, já za ním. Několikrát při chůzi, zejména v šikmém svahu, docházelo k opakované nestabilitě a ostré bolesti v koleni, i přesto jsem to zvládla na skialpech s pásy. Na chatu jsme došli v pořádku. Tím jakákoliv péče a zájem o můj úraz skončil.

Jsem lékařka - neuroložka, ale zde jsem byla jako klient. S kolenními vazy jsem nikdy nic neměla, nemám s tím zkušenost, ale dle toho, co se událo v okamžiku úrazu a následovalo, bylo jasné, že došlo k ruptuře nějakého z kolenních vazů.

Koleno jsem si ošetřila sama, zavázala, zatejpovala, bylo oteklé a dost bolelo. Vzala jsem si analgetika, léky proti otoku. P. Boštíková ani p. Dvořák se mi na koleno nepodívali, nezeptali se mě, zda potřebuji pomoc, jak mi je, zdravotní službu či asistenci nekontaktovali. Dokonce ani neproběhla diskuse, že by nějaká měla být. Po všechny snídaně a večeře seděl p. Dvořák vedle mě, koleno jsem si ledovala, mazala a tejpovala a obvazovala. Na oteklé koleno musel vidět, ale zájem o můj zdravotní stav neměl.

Následující den ráno jsem řekla, že se necítím vyrazit na túru, že mě koleno bolí a je nestabilní. Že se maximálně zkusím projít po údolí po rovině. Oba se tvářili překvapeně, kývli a vyrazili na túru. Nijak jsem je v túrách s dalšími klientkami ani jeden den neomezovala.

Ten den bylo v odpoledních hodinách hezky, svítilo slunce a nebyla mlha. Nad chatou proletěl vrtulník. Když se skupina vrátila z túry, p. Boštíkové jsem řekla, že mě koleno bolí, není stabilní, že se mi to nelíbí a že cestu dolů nesejdu. A že je hezky a jsou podmínky na vrtulník, který proletěl nad chatou. Chata je v zimě dostupná jen pěšky či vrtulníkem.

Na to mi odpověděla a pak stále opakovala: "Chodíš, na vrtulník nemáš nárok. Jsi zablokovaná, moc to prožíváš. Tvůj největší problém je, že jsi doktor. Co řešíš, je pátek, dolů se jde až v neděli. 

Na mé argumenty, že je prasklý vaz, se do neděle nic nezmění, že letové podmínky v pátek a následně v sobotu pro vzlet vrtulníku jsou dobré, že nás čeká dolů cesta v hlubokém sněhu s klesáním přes 700 m v lavinovém poli, a těžko to budu zvládat s prasklým vazem ...setkala jsem se s naprostým nezájmem. P. Dvořák se se mnou na toto téma vůbec nebavil. A pohledy obou na mě byly jako na někoho, kdo je silně obtěžuje.

Byla jsem na takové akci poprvé a neměla jsem tušení, zda to je toto standardní. Dosud jsem myslela, že guide je tam od toho, aby se o klienta postaral, pomohl mu a v případě úrazu minimálně kontaktoval asistentskou zdravotní službu. A ne aby ho zesměšňoval. A nutil ho do sestupu, který byl na hranici fyzických i psychických sil. Navíc jsem svou omezenou pohyblivosti mohla ohrozit celou skupinu.

V sobotu jsem opět opakovala, že sestup nezvládnu. A opakovalo se stále to samé: "Jsi zablokovaná a nemáš nárok." Opět bylo slunečno, vzletové podmínky pro vrtulník byly dobré. Koleno bylo výrazně oteklé, celé lýtko bylo o třetinu větší proti zdravému, obávala jsem se trombózy. Denně jsem užívala analgetika a aspirin.

Ráno v neděli mi p. Boštíková sdělila, že se s Vojtou domluvili, jak půjdu dolů. Věděla jsem, že jinou možnost nemám, než to nějak sejít. Že chci domů a s těmito lidmi, kteří hazardují s mým zdravím a nezajímám je, tady být nechci. Do rána napadlo dalších 20 cm sněhu. Bylo zataženo, lehká mlha, sněžilo.

Představte si, že musíte sejít v hlubokém sněhu převýšení 750 m o délce 4,5 km, cestou musíte traverzovat a máte tam dvě lavinové pole v době, kdy lavinové nebezpečí bylo vysoké a laviny v této oblasti padaly. I pro normálně mobilní lidi to bylo náročné a vy tam jdete, máte pravou nohu zatejpovanou, v zapůjčené ortéze pevně zafixovanou, v koleni imobilní, přes lyžařské kalhoty ještě uchycenou tím, co bylo k dispozici, tedy kobercovou páskou. Průvodkyně a guide se vám smějí, co že to děláte. Levou nohu máte jako hlavní stojnou. Na lyžích pásy a volné paty, kde se tvoří nánosy, jež vás stále naklánějí dopředu, na pásy se lepí sníh.

Cesty dolů jsou dvě, letní a zimní. P. Dvořák na úvod zvolil letní cestu, kterou pak stočil na zimní cestou, se sestupem k potoku.

Cesta dolů byla pro mě nesmírně náročná a vyčerpávající, koleno pulsovalo a bolelo a stékal mi pot. Všichni měli bundy, jen já šla v mikině, jak to pro mě bylo namáhavé.

Lavinová pole byla celkem dvě. Dlouhá. Moje první zkušenost. S ortézou na noze, špatně pohyblivá a pomalá. P. Boštíková a p. Dvořák požadovali rozestupy a byli viditelně nervózní. Popoháněli nás. Pospíchala jsem, jak nejvíc jsem mohla, bolelo to šíleně a já myslela na své dva kluky a to mě táhlo dopředu, abych to vydržela. Nedovedu si představit, že by to šla nějaká žena v běžné průměrné fyzické kondici, některá z mých kamarádek. 

Co by p. Dvořák a p. Boštíková dělali, pokud bych tam se špatně mobilní pravou nohou někde spadla? Ohrozila sebe a celou skupinu? Strhla lavinu? A že podmínky na ně byly. A také ten den skutečně nebyly letové podmínky. Jak by se k nám někdo dostal?

To, že se nic nestalo, mohu děkovat jen sama sobě. Rozhodně ne placené průvodkyni a horskému vůdci. Oba na mě jen pokřikovali, psychická podpora žádná, bylo jasné, jak je obtěžuji. A nešlo jen o mě. Mou špatnou mobilitou byla ohrožena celá skupina, nechápu, že si toho nebyli vědomi.

Po sejití nejhorších úseků následoval sjezd po užší pěší cestě. Byla jsem vyčerpaná, chtělo se mi zvracet, stehna mě pálila a koleno strašně bolelo. V jedné ze zatáček, s kameny a hlubokým sněhem, mi nohy vypověděly službu a spadla jsem do širokého roztažení s další bolestí v koleni. Ano, p. Boštíková zde byla, koukala na mě, jak ležím, tak jsem ji požádala, aby mi pomohla se postavit, že to sama nezvládnu. Až pak se pohnula a pomohla mi. Bylo to ponižující. Dále jsem chtěla již jít pěšky. P. Boštíková mi na nějaký úsek vzala lyže, pak mi je zapíchla do sněhu a šla dál.

Cestu dolů jsem zvládla. Možná jsem čekala, že p. Boštíková či p. Dvořák řeknou něco jako: Dobrý fajn, zvládla jsi to. Nejen, že to neřekli. Ale dívali se na mě jako na trosku, loosera, p. Dvořák mě pak již oslovoval jen "Hele ty!" 

U auta jsme se převlékli, sundala jsem si ortézu. Koleno vypadalo podstatně hůře než ten den ráno. Bylo celé oteklé a lýtko bylo obrovské. Při loučení se p. Dvořák i p. Boštíková se všemi objali, jen mně podali ruku, řekli něco jako ahoj. Na můj zdravotní stav se neptali.

Šéfredaktor vyhrál spor s Českým horolezeckým svazem

Lékařská zpráva: vazy a tibie

Domů jsem přijela v neděli večer. V pondělí jsem byla u ortopeda a v úterý na MR kolene.

Kompletní ruptura LCA.

Postkontuzní edém later.kondylu tibie dorsálně, nevyloučím drobnou impresní fr. dorsál. okraje.

Parciální ruptura ventrokraniál. části LCM.

Zmnožená náplň suprapatel. recesu.

Distenze m. biceps femoris.

Interpretace: Přetržený přední křížový vaz. Otok zevního kondylu kosti bércové, nevyloučím drobnou pronikající zlomeninu zadního okraje. Částečně přetržený vnitřní postranní vaz. Zmnožená náplň výchlipky kloubního pouzdra pod šlachou kvadricepsu. Natažení m. biceps femoris. 

Postup byl a zatím je konzervativní. Imobilizace PDK na 6-8 týdnů, a následně intenzivní rehabilitace a denní cvičení. Po 5 měsících mohu říct, že se mi fyzická kondice vrací a kolenu jen šeptám, ať vydrží. Ale denně cvičím 2 hodiny, ráno brzy vstávám. Když jsem nemohla pořádně chodit, chodila jsem ráno v 6 hodin do bazénu a hodinu plavala, pak do práce, domů a zase cvičení, teď cvičím stabilizační cviky na koleno, posiluji, jsem schopna jezdit na kole a chodit lehčí tury. Ale žádné oblíbené inliny a slalomy na bruslích, žádné běhání, zatím jsem ani neběhala, před úrazem 5x týdně 8-10 km. Lyže? Skialpy? To vůbec nevím, jak to bude. 

Proč jsem si sakra nezavolala vrtulník sama? 

* Věřila jsem guidovi a průvodkyni horolezkyni, že mají zkušenosti a vědí, co dělají

* Pokud oni řeknou, že na vrtulník nemám nárok, že na něj opravdu asi nemám nárok

* Zmanipulovali mě natolik, že jsem začala věřit, že můj úraz není nikterak závažný a že se mu poddávám.

* Cítila jsem, že jsem na vše sama a jsem na nich závislá.

Vše bylo umocněn, že tam nebyl telefonní signál, k dispozici na chatě byla jen omezeně použitelná a placená telefonní linka, Wifi tam nebyla a pokud jste si chtěli zavolat, museli jste v hlubokém sněhu vylézt do kopce asi 300 m a tam poskakovat a snažit se omezeně zachytit telefonní signál. Což pro mě s kolenem bylo hodně náročné. Svoji rodinu jsem nechtěla děsit. Sledovali z Česka počasí a viděli, jaká je ve Stubai hrůza, jak sněží fouká, je mlha a padají laviny. Už tak se o mě báli.

* Byla to moje první zkušenost s horským vůdcem a věřila jsem mu. Až po návratu domů jsem zjistila, co je to za člověka, co má za sebou, a že většina horských vůdců by ho nedoporučila. Proč si tedy ČAHV drží takového člena?

Soňa Boštíková píše: 

Ahoj Deniso,

děkuji za zaslané informace.
Moc mne mrzí, že tvůj skialpový výlet skončil takto vážným úrazem.

Tyto akce pořádáme opakovaně a organizujeme je tak, aby se na nich dívky a ženy cítily dobře. Spolupracuju jen s guidy, kteří jsou klidní a empatiční, žádné "ranaře" si na akce nedomlouváme. Tempo je volné, abychom nikoho neutavili.

Já funguju jako psychická podpora a povzbuzení, pokud někomu docházejí síly. Vlastně i pojistka, aby nám nikdo nezůstal sám vzadu a bez pomoci.

Ze zkušeností víme, že ženy si často nevěří, mají obavy, že to nezvládnou, ale stačí podpora, povzbuzení, malá domluva, trošku se kousnou a pak jsou nadšené, že túru zvládly. To je náš styl práce a funguje. Radost bývá oboustranná.

Pokud nastane úraz, samozřejmě se řeší ten, upravuje se plán túry (což se ve čtvrtek stalo, vyhýbali jsme se cestou zpět všem sjezdům, Vojta hledal nejmírnější cestu k chatě).

Chtěla bych ti podat vysvětlení k tvému pojištění.

Ano, Alpenverein je (mimo slevy na ubytování na chatách) určený i na záchranu. Za normální viditelnosti by se nabízelo (minimálně diskutovat možnost) už ve čtvtek k tvému úrazu volat vrtulník. Vzhledem k tomu, jaká byla viditelnost, tato možnost vůbec nepřicházela v úvahu. Nikdo by nepřiletěl. Vojta zvolil nejrozumnější možnost, dát ti pásy a dostat tě bezpečně na chatu. V té minimální viditelnosti se opravdu nedalo dělat nic jiného.

Další dny jsme sledovali jak funguješ, byla jsi obezřetná, respektovali jsme to. Snažili jsme se (Vojta) navrhnout aspoň náhradní program, abys nestrávila celý den na chatě. Působila jsi dojmem, že takto to zvládáš. Jestli to bylo přemáhání, tak klobouk dolů před tvojí statečností.

Ohledně neděle: I my jsme měli z cesty dolů obavy. Vojta vybíral cestu, kde bylo co nejméně prudkých sjezdů, hodně se traverzovalo... ale sestoupat 700 výškových metrů stejně znamená, že to někde bude z kopce.

Celá skupina se bez diskuzí přizpůsobila, nikdo neřešil, jestli si užije sjezd nebo ne. Všichni respektovali trasu, kterou vybral Vojta, protože bylo jasné, že potřebujeme, aby ses v pořádku dostala dolů.

Pokud bys trvala na tom, že cestu dolů nezvládneš, byli bychom nuceni řešit záchranu. Ale zase byla mlha, tzn. bez šance že by přiletěl vrtulník. Auto tam nevyjede, lanovka je určená pouze k přepravě nákladu, v žádném případě v ní není možné přepravovat osoby. Jediné řešení je vrtulník. Což počasí vylučovalo.

V tvém případě by to znamenalo, že ostatní by v neděli normálně odjeli dolů k autům a domů a tebe bychom museli nechat na chatě do doby než počasí dovolí (pondělí nebo úterý nebo později?) a bude moct přilet vrtulník. Ten by tě stáhnul do nejbližší nemocnice a odtud by se zase řešil převoz do Čech. Přijela bys domů kdoví kdy.. v úterý, ve středu, možná později...

S ohledem na to, jak jsi fungovala na chatě, nám přišlo nejrozumnější, dostat tě k autu a do Čech. Do prostředí, které znáš, kde jsi schopná si domluvit odborné vyšetření místo toho, abychom tě nechali samotnou na chatě v Rakousku.

Byla chyba, že jsme to s tebou neprodiskutovali. Ale jak už jsem psala, sledovali jsme tě celou dobu jak funguješ, ošetřovala ses sama, na opakované dotazy jsme dostávali odpověď, že to zvládáš, že koleno nebolí. Respektovali jsme tvoje lékařské znalosti a nevnucovali se.

Mrzí mne, že tvoje vzpomínka na skialpy v Alpách nebude pozitivní.
Přeji ti brzké uzdravení a návrat ke sportu.

Česká asociace horských vůdců dává ruce pryč 

Už doma jsem kontaktovala centrálu Alpenverein, kde jsme pojištěna. Vylíčila jsem jim, co se stalo. Byli velmi překvapeni postupem guida a považují to za selhání. Na vrtulník jsem měla rozhodně právo a především na kontaktování asistenční služby, která by rozhodla, jak bude postupovat dál, což také neproběhlo.

"Česká asociace horských vůdců mě odbyla, že tam vedení asociace nebylo, takže nemohou svého kolegu hodnotit," s hořkostí poznamenává Denisa Šímová. "Jestli chci, tak mi prý zajistí mediátora na jednání s Vojtou Dvořákem."

Písemně jsem si pak Asociaci stěžovala na Vojtěcha Dvořáka. Také jsem kontaktovala cestovní kancelář Namche. Bylo přislíbeno, že mi zatelefonuje předseda Asociace Josef Šimůnek a situaci i její řešení se mnou probere osobně. Nestalo se tak. Josef Šimůnek se Soňou Boštíkovou dlouho žil a mají spolu dvě děti.

Jako bývalá závodní lyžařka jsme musela zcela změnit rytmus života. Chodím každý den dvě hodiny cvičit speciální cviky a na některé sporty musím zapomenout.   

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě