Jak jsem celý týden nabíjel elektromobil

V nížinách vládne Paní Zima a na horách panuje Mráz, Led a Sníh.

REDAKČNÍ TEST: Kia e-Soul, malé velké elektroauto

Úterý: Praha

Auto mám nabité od předchozího uživatele. Krátce s ním pojíždím po městě. 

Středa: Praha

Delší pojížďky po velkoměstě ubírají kapacitu baterie. Zajedu do Domu bytové kultury na Pankráci, který mám po cestě. Podzemní parkoviště je zdarma, stejně tak nabíjení. Jenom musím vybrat, který způsob nabíjení mám zvolit. Náhodný pokus byl zjevně správný. Za necelou hodinu je nabito a mohu odjet.    

Čtvrtek: Jizerské hory

Mířím do Ferdinandova na úpatí Jizerských hor. Podle ukazatele dojezdu by mi měla elektřina vydržet na cestu tam i zpět. Ale ouha! Už za Libercem je jasné, že se těžko vrátím aspoň do tohoto města. Vypínám topení a na "plyn" šlapu ještě citlivěji než dřív. 

V Jizerkách auto odstavím na lesním parkovišti, setkám se s kamarády, vylezeme několik ledopádů a vrátíme se zpět. Kvůli koronaviru jedeme domů každý svým autem. Z integrovaných map v autě jsem si naplánoval nabíjení u nabíječky v podzemním parkovišti obchodního centra Nisa v Dolním Hanychově. Se spalovacím motorem bych prohlásil, že jedu už jen na "výpary". V baterii zbývá proud na 12 km. Nabíječku zastrčím do auta ...a nic se neděje. Nemám v mobilu správnou aplikaci. Nemohu si ji stáhnout, protože nemám v mobilu ani data. Jinak nabíjení nelze spustit ani zaplatit. Nikde nikdo. 

Zajedu na benzínku s nabíječkou. Tam by my měli poradit. Naivně se domnívám. Poslední kilometry obětuji na přejezd k čerpací stanici v průmyslové zoně Liberec - Sever. Nabíječka vyžaduje jinou mobilní aplikaci. Tu také nemám. Žádám o pomoc obsluhu. "Jééé, to teda nevim. Včera jsem se naučila zemní plyn, ale elektriku neumim," s omluvným úsměvem mi sdělí mladá blondýnka. "Zkuste jim zavolat."

Volám tedy na linku napsanou na nabíječce, která slouží k hlášení havárií. Příjemný dispečer nakonec pochopí, že nemám aplikaci, data, čip, speciální kartu, ale mám prázdnou baterii a potřebuji se dostat domů. Pustí mi do auta proud zadarmo. Je tak hodný, že mi ho neomezí na 80 % kapacity baterie, ale nechá ji dobít na 100 %. Ve zmrzlém autě tedy nebudu čekat necelou hodinu, ale dvakrát tolik. Nabíječku nemohu vypnout dříve a odjet. Kupuji si u blondýny kávu, pečivo a noviny. Z prázdné jídelny mě po 10 minutách vyhání na mráz, že nemohu v době epidemie Covid-19 prodlévat v restauraci, což je podle těch několik prázdných stolků daleko od prodejního pultu.

Pátek: Český ráj

Ve čtyřech lidech jedeme na chalupu k Ralsku a poté na pěší výlet do Příhrazských skal na zříceninu Hynšta. Raději po ránu nabiji auto na 80 %. V navigaci to sice nemám, ale na webu Pražské energetiky si najdu tři nabíječky vedle sebe u sídla firmy. Mapy.cz mi ukážou správnou cestu. Jenže chyba lávky!  Jedna nabíječka zjevně slouží jen pro mobilní telefony, protože stojí u lavičky v parku. Druhá nabíječka je na nepřístupném firemním parkovišti a třetí vůbec nenacházím.

Cestující naberu na Pankráci, takže znovu jedu do DBK a beru elektřinu zdarma. Tím se ovšem  zdrží náš odjezd, což znamená dlouhé posezení nad kávou.  

Cesta do Mnichova Hradiště, okolo Příhrazských skal a nazpátek do Prahy vysaje z baterie většinu elektřiny. Vysazuji tedy cestující na Pankráci a znovu nabíjím v DBK. Od pasažérů tedy piji dnešní druhou kávu.

Sobota: Jižní Čechy

Dlouhá cesta směřuje do jihočeské Příbrazi nedaleko rakouských hranic. Nafotografujeme moderní kapli v Příbrazi. Se skoro prázdnou baterií přijíždíme k předem vybrané nabíječce v Českých Budějovicích u Alzy. Bohužel oba dva kabely jsou zastrčené v jiných elektromobilech. Nabíječka je to jednoduchá, takže neukazuje, jaký čas zbývá do jejich nabití. V autech nejsou řidiči. Není jasné, zda to nejsou obyvatelé vedlejších paneláků, kteří nabíječku zapnou a k autu se vrátí třeba až za několik hodin. 

Jedeme tedy k další nabíječce, kterou najdeme v navigaci auta. Dva stojany jsou umístěné v bezplatném podzemním parkovišti obchodního domu Mercury. Máme s sebou mobil s daty, a tak si natáhneme příslušnou aplikaci a zkusíme nabít elektromobil. Nic se neděje. Z nabíječky se ozývají divné zvuky. Zase voláme krizovou telefonní linku. Operátor s námi zkouší různé technické kejkle: vypnout - zapnout - zmáčknout čudlík - přejet k vedlejšímu stojanu - rozsvítit světla a kdo ví co ještě. Po čtvrthodinové rozcvičce nám telefonuje: "Tohle sám nerozběhnu. Obě nabíječky jsou rozbité. Pošlu tam za dvě hodiny opraváře se šroubovákem."

Na to nemáme čas. V baterii zbývá proud na posledních 10 kilometrů. Pomalu jedu po Budějovicích na čerpací stanici Benzina, kde se v ústraní krčí stojan nabíječky. Natahujeme si další aplikaci. Je na nás tak složitá, že voláme operátorovi, jak ji máme zprovoznit. S jeho pomocí se to podaří a my nabereme "plnou". Podotýkám, že jeden z nás je vysokoškolák pracující s počítačem na složitých kartografických programech, druhá je hlavní účetní se starostí o stovky různorodých firem, a já jsem žurnalista pracující v internetovém prostředí od komerčního zavedení internetu do Česka.

Elektřina nám vydrží jen na cestu přes Třeboňsko a nazpátek po dálnici do Lokte. Tam nabíjíme na čip, protože se konečně zastavujeme u nabíječky, která patří do sítě, na jejíž elektřinu máme koupené předplatné. Necelá hodina obligátního čekání na mrazu uprostřed polí uběhne v družném radostném hovoru jako voda a vracíme se do Praha.

Neděle: Krkonoše

Vstáváme brzy ráno, abychom stihli nabít auto a dojeli na lyže do Krkonoš. Spojíme cestu elektromobilem pod hory do Svobody nad Úpou, autobusem na Pomezní boudy a na skialpových lyžích nazpátek do Svobody. Na Hradecké dálnici hned za Prahou zajedeme k nabíječce s naším předplatným. Napojíme ji do auta a na hodinu dospíme v autě to, co jsme nestihli ráno.

Po cestě nazpátek si postojíme hodinku na parkovišti před jičínským Kauflandem, nabijeme auto a dojedeme domů do Prahy.

Pondělí: Praha

Cestu přes celou Prahu si pojistím, že dobiji baterii do plna u PRE v DBK. Je to zdarma, protože elektřina je u nich zdarma až do konce února.