Dva týdny v Arménii: Aragats, Geghard, Sevan, Vardenis

Přípravy na odlet do Arménie byly v plném proudu, z původní sedmičky cestovatelů odpadli pouze Bzuk se svým kamarádem Petrem, takže finální pěticit vořili Ondra s Luckou a já s Křemílkem a Bojínkem. Odlétali jsme před desátou večer, což mi trochu vadilo, jelikož v noci toho z letadla není příliš vidět. Nakonec jsme přece jen něco málo zahlédli a poznali jsme, že Černé moře skutečně dělá čest svému jménu. Do arménského hlavního města Jerevanu jsme dosedli lehce po čtvrté místního času (tj. GMT +5 s letním časem).

Jerevan se budí až v devět hodin

První naší starostí bylo získání víza. To se na 21 dní poskytuje za cenu 3000 dram (což je místní měna převoditelná na českou korunu v poměru zhruba 20 dram k 1 koruně). Bylo ovšem potřeba vyplnit formulář obsahující i takové dotazy jako místo ubytování nebo kontakt v Arménii. To jsme pochopitelně neměli, a tak nám úředníci vízum nejprve nechtěli dát – nedokázali pochopit, že chceme jen chodit po krajině a spát pod stanem. Nakonec ale pro každého z nás udělali výjimku a my se mohli posunout dále.

Cesta ven z letiště vedla klikatou cestičkou, která nás rafinovaně provedla přímo několika obchody. V nepříliš rozlehlé výstupní hale se nacházel informační kiosek, jenže slečna zde umístěná byla patrně letní brigádnicí, která nic nevěděla, plánek města také neměla a znala vlastně jen číslo na jednoho taxikáře. Taxíka jsme si ale nakonec sehnali sami – za 1000 dram nás všech pět i s bagáží nacpal do lady a zavezl nás na náměstí Republiky. To bylo kolem šesté a právě začínalo svítat.

Podnikatelská činnost v Jerevanu (a nejspíš i v celé Arménii) nezačíná dřív než v devět ráno. Proto jsme se na těch několik hodin upíchli v parku a zatímco většina dospávala, vydali jsme se s Křemílkem na lehký průzkum okolí. Potřebovali jsme totiž koupit vodu a plynové kartuše k vařiči. Podle nejrůznějších zdrojů se měl vedle Moskevského divadla nacházet obchod s outdoorovým vybavením, ale nebylo tomu tak. Posléze jsme se pokusili nalézt informační centrum, které se zase mělo nalézat v jedné ulici kousek od náměstí. Jenže to už také není pravda, takže jsme s Ondrou začali informace získávat v různých cestovních kancelářích. Pokud ale někdo vůbec porozuměl, co vlastně chceme (pobyt v outdooru asi není v Arménii příliš rozšířenou činností), netušil už, kde bychom něco takového jako kartuši mohli pořídit.

Většina lidí nás posílala na jakýsi trh, kam jsme se nakonec také odebrali. Šlo o vcelku zajímavou tržnici s železářskými produkty, nicméně plynovou kartuši jsme zde nesehnali. Poslední nadějí byly dva tipy od jedné anglicky mluvící slečny v cestovce, která nás posílala jednak do krámu podobného naší drogerii a jednak do údajného outdoor shopu jménem Dangerous Height, jenže ten se měl nacházet dvacet minut jízdy z centra. Zvolili jsme drogerii kousek od zmíněného muzea a slavili jsme částečný úspěch – obchodník měl plynové vařiče, bohužel ale neměl kartuše ani na jeden z našich typů. Museli jsme nakonec zakoupit vařič nový, do kterého se zasouvaly malé plynové kartuše. Vařič byl bohužel velice neskladný, ale byla to jediná možnost, jak si v Arménii něco v přírodě uvařit. Hledáním jsme strávili půl dne, přičemž jsme s Ondrou prošli půl města, které bylo nesmírně horké, lidnaté a prašné. Původní plán vrátit se po týdnu sem na jeho prohlídku jsme okamžitě zavrhli.

Faktické okénko: Hlavní město Arménie Jerevan není žádné maloměsto – se svými 1,13 miliony obyvatel se řadí na úroveň Prahy. Jeho historie sahá až do konce 8. století, kdy zde stála starověká pevnost. Období rozvoje Jerevan zažil ale až ve 20. století díky velké vlně do vlasti se navrátivších Arménů. Další boom hlavně v oblasti výstavby zažil po rozpadu Sovětského svazu, zejména v poslední dekádě. Samotné centrum města je tedy ukázkou moderní arménské architektury financované ruskými milionáři. Kontrastem k tomu jsou boční uličky a trhy, které ještě nepodlehly demoličnímu a výstavbovému procesu. 

Jerevan má metro, jehož použití je snadné – cestující si zakoupí kartu a vybaví ji minimálním kreditem potřebným pro jízdu podzemkou. Pokud už dále kartu využít nehodlá, může ji zase vrátit a dostane zpět peníz, který použil ke koupi karty.

Maršrutka je minibus

Druhým úkolem toho dne bylo odjet do městečka jménem Jehegnazorz. Dorazili jsme na místo, odkud tam podle průvodce Lonely Planet měly odjíždět autobusy. Odjíždělo odtud hodně maršrutek, což jsou minibusy, které obvykle odjíždějí až po naplnění kapacity asi 10 lidí, případně fungují jako městská hromadná doprava. Něco jako autobusovou zastávku s jízdním řádem jsme hledali marně, řidiči maršrutek nám také nedokázali odpovědět. Nakonec nás odchytil malý metrosexuální Armén, který nám slíbil ukázat, odkud autobusy odjíždějí. Cestou nám nabídl, že pokud autobusy nepojedou, že nás do Jehegnazorzu vezme svým minibusem, disponujícím živou arménskou muzikou. Došli jsme na prázdné parkoviště, kde nám Armén sdělil, že dnes už žádný autobus nepojede a jestli tedy chceme jet s ním. Za 3000 dram na osobu by nás tam prý hodil. Autobus ale podle průvodce měl stát 1000. Začali jsme se dohadovat, část z nás chtěla, druhá část stále pátrala po autobusech. Nakonec už dohadování bylo tak dlouhé, že malý Armén začal ztrácet nervy.

"Tak chcete do Jehegnazorzu nebo ne? Je to stejná cena jako autobusem!" dotíral a mimochodem zavolal svého řidiče, kterého nám ukázal. Když jsme se pořád neměli k odjezdu, začal se bavit s poblíž stojícími stánkaři a horlivě jim vysvětloval, že jsme nejspíš upadli na hlavu, když chceme někam, on nás tam může vzít, a my si klidně dál sedíme na schodech.

"Já myslím, že vy vůbec nechcete jet do Jehegnazorzu," odhalil nakonec naše úmysly a pak se odebral telefonovat na parkoviště. Chvíli křičel do telefonu, dávaje si ho před obličej, aby mu mohl vynadat z očí do očí, pak se vrátil ke stánku a začal se prát s kuchařem. Ten ho klidně vzal pod krkem, namířil na něj rozpálený pohrabáč od grilu a sdělil mu, aby se uklidnil. Na víc jsme ale čekat nechtěli a odešli zase zpět k odjezdům maršrutek. Po chvíli se nám podařilo odjet jednou z nich do jiné části města, odkud odjížděly maršrutky přímo do Jehegnazorzu za 1200 dram na osobu.

Přechod pohoří Vardenis z jihu na sever

Cesta trvala dobré dvě hodiny, do Jehegnazorzu jsme dorazili až v podvečer. Odtud nás zavezly dva taxíky do hor kousek od kláštera Tsakhats kar. Divím se, že té ladě a passatovi neodešla ani jedna pneumatika vzhledem ke kvalitě cesty, po které jsme jeli. Obsahovala totiž velké množství kamenů, rigolů, strmých kopců, jeden brod a světe div se, dokonce i ceduli o zaštítění jakéhosi projektu Evropskou unií!

Taxikáři nás vyklopili u odbočky ke klášteru. Konečně jsme byli pryč z civilizace. Popošli jsme ještě asi půl kilometru a rozbili náš první tábor. Kousek pod námi byl pramen vody, který jsme po řádné dezinfekci využili k doplnění tekutin. Po večeři na ohýnku jsme se odebrali ke spánku.

Ráno jsme se probudili pozdě, ještě jsme nesrovnali časový posun. Na cestu jsme vyrazili až kolem desáté, kdy už slunce bylo docela vysoko. Po stu metrech odbočovala cesta k pevnůstce Smbataberd, ke které jsme se vydali nalehko jen já s Bojínkem a Křemílkem. Pevnost stojí na ostrohu hřebene asi kilometr od odbočky.

Faktické okénko: První zmínky o pevnosti Smbataberd se datují do 5. století, o 400 až 500 let později byla ale pevnost přestavěna a lépe opevněna. Stavba se nachází na strategickém místě na konci hřebene vycházejícího na jih z pohoří Vardenis s dobrým rozhledem do dvou sousedních údolí. Je chráněna ze tří stran neschůdným svahem, vodou byla zásobena podzemním tunelem vedoucím z nedalekého kláštera Tsakhats kar. Strážný hrad je ještě dnes ve výborném stavu se zachovalým rozsáhlým opevněním.

Po našem návratu následoval výstup ke klášteru. Vycházeli jsme z nadmořské výšky asi 1800 metrů a klášter měl být o dobrých 600 m výš. Vedro bylo šílené a na první den s batohem na zádech to byla docela slušná porce. Ke klášteru jsme došli kolem poledne – z hlavní cesty k němu vede půlkilometrová odbočka.

Faktické okénko: Klášter Tsakhats kar [čachač kar] je malinkou stavbou vzdálenou 3,5 km od pevnosti Smbataberd. Klášter obsahuje dvě stavby datované do konce 10. století – Surb Hovhannes a Surb Karapet. V okolí Surb Karapet je k vidění značné množství reliéfních desek, tzv. khatchkarů [chačkarů], znázorňujících kříž nesený slunečním diskem, obdobou známých keltských křížů. U kláštera je pramen, zdroj využívaný pevností Smbataberd. U pramene se dá posedět ve stínu jabloně. Stejně jako všude v Arménii je lépe vodu nejprve dezinfikovat.

Chvíli jsme u kláštera otáleli, doplnili vodu a pak pokračovali dál do nitra hor. Cesta procházela nejdřív jednou vískou, ze které nás místní pastevci nasměrovali do druhé a v těchto horách také poslední vsi, na jejímž začátku jsme potkali staršího rolníka.

"Barevdzes!" zavolali jsme arménsky.
"Barev," odpověděl rolník a hned se nás ptal, odkud že jsme.
"Česká republika." Pastevec krčil rameny. "Čechoslovákia," upřesnili jsme a rolník už věděl.
"Tak to pojďte ke mně domů, odpočinete si," zval nás hned.

Jeho dům byl stejný jako všechny v téhle vesnici. Nízká kamenná chatrč s dřevěnou střechou zarůstající trávou. Uvnitř komůrka, v komůrce žena. S oběma jsme se vyfotografovali, rolník pak pustil rádio, aby ukázal, že moderní technika mu není cizí, a zval nás dovnitř. Zasedli jsme k malému stolku, vzájemně jsme se představili, z čehož měli Rafi i jeho žena Lida náramnou radost. Lida nám nakrájela meloun a okurku. Na oplátku jsme jim dali pohlednici Prahy a kulaté sušenky. Chvíli jsme povídali o tom, kam jdeme, jak dlouho budeme v horách a jaká je v noci zima.

"Teď je tady pětadvacet, ale v noci je patnáct a to ven bez zimníku nejdu," tvrdil Rafi.
"A jak je to tu přes zimu?" vyzvídali jsme.
"Přes zimu tu nejsme. Jsme tady jen pět měsíců přes léto a na zimu jdeme dolů do města," vysvětlil nám Rafi.

Sopečné pohoří Vardenis

Pak nám poradil, kudy máme jít dál, abychom se vyškrábali na náhorní planinu Vardenisu, a rozloučili jsme se. Cesta nás od jeho příbytku vedla kolem ledově svěžího potoka a pak bokem do stráně nahoru. Vystoupali jsme do zhruba 2800 metrů nad mořem a postavili stany.

Sotva jsme to udělali, ze stráně před námi začalo scházet stádo krav. Trochu jsme se stany uhnuli, aby mohly kravky projít, ale ty si cestu rozhodně nevybíraly, takže jsme se rázem ocitli uprostřed stáda. Bojínek si ale nechala batoh na kameni opodál, čehož si krávy nemohly nevšimnout. Zvědavě batoh olízaly a Bojínek se modlila, aby zůstaly jen u toho. Průchod stáda dopadl pro nás dobře, Bojínek jen musela chvíli otírat kletr. Po západu slunce začalo být poměrně chladno, takže jsme i uvěřili Rafiho tvrzení o patnácti stupních a navlékli se do bund. Pořád ale šlo spát jen ve spodním prádle.

Ráno před východem slunce stále bylo chladno. Podařilo se nám vyrazit na devátou, ještě jsme vystoupali zhruba sto metrů, pak už se šlo víceméně po rovině. Začali jsme nabírat směr k vrcholu Vardenis. Podle našich ruských map ze sedmdesátých let by po hřebeni měla vést cesta-magistrála. Poznali jsme ale, že co je v mapě značené jako cesta, může ve skutečnosti nabývat až tří podob. Buď jde skutečně o polní cestu, jakou byla ta ke klášteru Tsakhats kar, nebo jde o místy se ztrácející pěšinu vyšlapanou spíše pastevci a zvířaty. Poslední variantou je neprostupná krajina, kde se ani podle domorodců nikdy žádná cesta nevyskytovala. Naše hřebenovka byla převážně druhým typem cesty.

Faktické okénko: Vardenis je sopečného původu a všechny kameny zde mají ostré hrany a obvykle deskovitý tvar. Planina sestává i přes svou velkou nadmořskou výšku převážně z travnatých ploch, místy narušených kamennými poli. O vodu rozhodně není nouze – na prameny je pohoří docela bohaté, i když často se jedná jen o malé čůrky.

Vrchol Vardenisu je stejnojmenná hora s nadmořskou výškou 3522 m. Vrcholová čepice je už pravým kamenným mořem, kde je pohyb stížený kvůli nestabilním kamenným deskám. Ty se při chůzi snadno pohybují – díky svému sopečnému původu nemají velkou hmotnost.

Procházeli jsme kolem umělého vodního toku, který v nás vzbuzoval neodbytný pocit, že teče do kopce. Šlo ale o velmi zdařilý přivaděč protínající krajinu po téměř dokonalé vrstevnici. Po chvíli jsme dorazili na hlavní hřeben, kde planina přecházela v široké údolí jdoucí k jezeru Sevan. Nadmořská výška 3300 m n. m.

Cesta se stočila na východ a v dálce už byl vidět vrchol Vardenisu. Silný opar způsoboval, že všechny vzdálenosti se zdály být mnohem větší, než ve skutečnosti byly. Proto nás pokaždé překvapilo, jak rychle se nám dařily přesuny z bodu A do bodu B. K Vardenisu jsme ale toho dne už nedošli, zakotvili jsme před jedním ze sedel, která nás ještě od nejvyššího vrcholu dělila. Doháněl nás totiž déšť. Ještě jsme zvládli večerní koupel v potoce asi 100 metrů pod naším ležením, návrat ke stanům byl už ale za mlhy a začínajícího deště.

Nedělní ráno bylo opět slunečné. Zabalili jsme a vyrazili dobývat Vardenis. Cesta nejprve klesala po hřebínku k nějakým 3100 metrům, pak začal výstup pod vrcholek. Zprvu jsme se dohadovali, zda ho dobýt ještě ten den, nebo si výstup nechat na ráno. Zatím nerozhodnutí jsme začali vrcholek obcházet z jihu na východ a dostali se tak poměrně vysoko v jeho svahu. Proto jsme se rozhodli udělat odbočku, nechat bagáž na místě a vyrazit na vrchol. Problémem byla pouze viditelnost, která se rychle měnila. Když jsme dorazili na nejvyšší bod, zahalil nás mrak. Zanedlouho ale odešel pryč a otevřel se nám výhled nejen na pohoří, ale také na Náhorní Karabach v Ázerbájdžánu a na jezero Sevan na severu. Pokochali jsme se a posléze sestoupili zpět na cestu. O kousek dál jsme se utábořili. Opět nás dohnala bouřka a vytrvalý déšť, který trval značnou část noci.

Slunce nezklamalo a ráno opět vyšlo. Následoval zdlouhavý sestup k pobřeží jezera Sevan. Nejdříve bylo potřeba slézt ke korytu říčky tekoucí ze svahů Vardenisu a z něj pak po hřebínku směrem na Artsvanist, malinké městečko na pobřeží. Z hor jsme se dostali vcelku rychle, ale před námi byl ještě značný kus cesty k jezeru. Nyní již štěrková cesta se táhla přes ve skále zařízlé koryto dalšího vodního toku, finální tři kilometry do městečka už vedly po rozbitém asfaltu.

V Artsvanistu chcípl pes, jen na větším plácku, který dost dobře mohl být hlavním náměstím, postávalo několik mužů, jeden z nich se opíral o ladu a nápadně svým zjevem připomínal Fidela Castra. Zeptal jsem se ho, jestli tu není někde taxík do Martuni, kam jsme měli namířeno.

"Taxi?" zeptal se Fidel a palcem ukázal na svůj vůz. "Tady je taxi."

Pojali jsme podezření, že Arméni se skládají pouze ze zemědělců, vojáků a taxikářů. Začali jsme se dohadovat o ceně a dohodli jsme se na 5000. Jelikož nás ale bylo vícero, vsedli jsme do většího vozidla – UAZe řízeného jedním z Fidelových kumpánů – a vyrazili do Martuni. Tady jsme přesedli na maršrutku, která nás za 1000 dram na hlavu odvezla k městu Sevan.

Od Sevanu ke klášteru Geghard

Na pláži poloostrova Sevan jsme začali hledat místo k přespání a vodu. Motal jsem se mezi Armény, když jsem zaslechl: "Prosím tě, nejsi náhodou Čech?" Ohlédl jsem se a mezi opálenými domorodci zahlédl slečnu, která mezi ostatní očividně nepatřila. Odpověděl jsem jí kladně a na oplátku se dověděl, že s přítelem stanují na vršíčku na konci poloostrova – prý tam je za klášterem Sevanavank plácek, kde se dá přespat. Pak nás na plácek pozvala, čímž jsem splnil svůj úkol najít pro násubytování. Navečer jsme zašli do hotelu pod klášterem, abychom vyzkoušeli arménskou kuchyni.

Faktické okénko: Tradičními arménskými pochutinami jsou domácí placka zvaná lavaš, kterou zde dávají i jako přílohu místo běžného pečiva. V restauraci lavaš dostanete už nalámaný a často příliš silný. Správný lavaš je velice tenký, připomíná španělskou tortillu, ale na rozdíl od ní může být i půl metru dlouhý a neméně tak široký. Z masných pokrmů stojí za zkoušku šašlik – kousky obvykle jehněčího masa napíchané na špejli. Specialitou pro odvážné je chaš, což je ovčí nebo telecí noha vařená s česnekem, držkami a býlím. Obecně je arménská kuchyně bohatá na zeleninu, ale zároveň se jedná o střídmou a nenáročnou stravu vhodnou do horkých dní.

Po několika pivech značky Kotayk a Kilikia jsme se odebrali za klášter, abychom postavili stany. Měli jsme už taky načase, jelikož na jihu se na jezeře objevila bouřková oblačnost a čerstvý vítr ji nekompromisně hnal směrem k nám. Kupodivu ale v noci nic nepřišlo a i vítr se utišil. Ráno jsme vstali brzo, chtěli jsme stihnout východ slunce. To sice vyšlo, ale bylo kryto mraky, které se na Sevanu válejí snad neustále a to ještě velice zvláštním způsobem. Protože se hladina jezera nachází v nadmořské výšce 1750 m, mají dešťové mraky svoji základnu jen pár metrů nad hladinou. Když z mraků prší, zdá se, že se kapky vracejí odrazem zpět do mraků.

Nakonec ale slunce přece jen vykouklo a my jsme si pospíšili na pláž. Než jsme se ale vsoukali do plavek, bylo slunko zase za mraky. Přesto jsme se ale vykoupali, načež za námi přišel chlápek s několika svými kamarády a nutně se s námi potřeboval vyfotit. Asi se mu zalíbila naše otužilost, nicméně slíbil, že nám fotky pak pošle mailem (a své slovo také dodržel).

Po koupeli začal přesun do města. Taxikář nás sice chtěl odvézt až do Jerevanu, kam jsme měli namířeno, ale my jsme byli rozhodnutí pro levnější maršrutku. Město Sevan se skládalo v podstatě z jediné hlavní třídy, na které bylo několik obchodů, bank a také stanoviště minibusů. Odtud jsme sehnali maršrutku do Jerevanu, dokoupili potraviny a také vyzkoušeli místní fast-food, který jsme však záhy přejmenovali na slow-food. Kebab a šašlik ale za čekání stály a navíc jsme si pěkně popovídali s majitelem občerstvení.

Maršrutkou jsme pak odjeli na kraj Jerevanu, kde nás okamžitě odlovil taxikář, který nás v jediném autě zavezl do Garni, městečka asi pět kilometrů od kláštera Geghard. Vysadil nás vedle antického chrámu, kam se posléze šli Ondra s Luckou podívat. Byli jsme už celkem hladoví, takže jsme zalezli do taverny v sousedství chrámu. Tam jsme se tak rozseděli, až jsme tam strávili celé odpoledne, k čemuž mimochodem přispěla pomalá a zapomnětlivá obsluha. Navečer jsme začali shánět taxík do kláštera Geghard – zeptali jsme se na taxíka jedné staré paní, která se právě rozloučila se svou kamarádkou trhovkyní.

"Potřebujete taxíka? Můj muž je taxikář," potvrdila paní naši teorii o poměru taxikářů v podnikatelské sféře Arménie a dobelhala se s námi ke svému domu, odkud začali vycházet jeho jednotliví obyvatelé a shánět se po dědovi taxikářovi. Za chvíli děda skutečně přijel, naložil nás a odvezl ke klášteru Geghard. Na parkovišti nám ještě nabídl svoje další služby.

"Jestli potřebujete, zavezu vás kam budete chtít." Sdělili jsme mu tedy, že plánujeme zítřejší den přijít zpět do Garni a odtud jet na Aragac.

"Aragac? Není problém," začal děda. "Zítra přijďte, já vás pohostím – to bude zadarmo, že jo. A pak vás vezmu kam chcete. Ve městě se platí za taxík 100 od kilometru, na venkově 150. A já vás vezmu za 100 kam budete chtít. To je výhodný. Můj syn má taky taxíka, tak pojedeme dvěma mašinama." 

Tomu se nedalo odporovat. Zatím jsme poděkovali a rozloučili se. Děda se svou ladou odfrčel a my jsme po krátké dlážděné cestě vešli do kláštera.

Faktické okénko: Klášter Geghard [gechard] a soutěska Azat jsou součástí UNESCO a mají k tomu dobrý důvod – klášter je nejen stavbou malebnou, ale také velice starou – původní klášter zde stával již ve 3. století n. l. a byl sem podle vyprávění přinesen jeden z trnů z Kristova těla (odtud jméno kláštera Geghard, což znamená hrot). Hlavní kaple byla vybudována až roce 1215. Na své stáří je klášter velice zachovalý, zvlášť když k tomu připočteme erozní procesy způsobené vodou zdejších pramenů. Ale možná právě díky působení pramene je klášter v tak dobrém stavu – z pramene prý totiž vyvěrá živá voda. Traduje se, že kdo se jí dotkne, zůstane déle mlád. Klášterní kaple působí zvenku jako drobná, skromná budova, o to větší je překvapení z rozlehlých vnitřních prostor s ohromující akustikou. 

Klášter je pro svou známost zhusta navštěvován turisty, přesto ale stále funguje – provádí se zde křty, svatby, dokonce obřadní rituály se zvířecími obětinami. Pro turisty je zde připravena obvyklá dávka suvenýrů a občerstvení – my jsme zde objevili další arménskou pochutinu – sladký klobás neboli střívko plněné sladkou pastou a oříšky.

Za klášterem tekla říčka ne nepodobná naší Vydře. V ní jsme se umyli a začali se poohlížet po místě ke spaní. Ale na plácku, který se nám líbil, jsme vyrušili dvojici ve více než intimním obětí. Naštěstí se pak Ondra domluvil se zdejším kastelánem, a tak jsme mohli přespat přímo pod hradbami kláštera. Připojil se k nám na noc jeden starší Francouz, který nám povyprávěl o svých zážitcích z pohoří Vardenis a také o tom, jak viděl z dálky medvěda. V noci ke klášteru zavítala bouřka a také několik mileneckých dvojic. Dvojice ale nezůstávaly dlouho, protože jim jaksi vadilo, že se u kláštera kromě nich nacházíme i my. Bouřka chvíli hřímala a vytvářela v soutěsce ohlušující ozvěny, ale i ona pak ztichla.

Od kláštera Geghard jsme ráno vyráželi ještě před příjezdem davů turistů s tím, že jsme plánovali jít podél říčky a pak vylézt do svahů Geghamských hor. K řece jsme sešli ještě snadno, jenže cesta, která byla značená v mapě podél říčky, patřila právě k těm, které tudy podle místních nevedou a nikdy nevedly, což nám jeden zdejší domorodec s úsměvem potvrdil. Protože se nám ale nechtělo šlapat zpět na silnici, rozhodli jsme se jít kus říčním korytem a jakmile to bude možné, vylézt po svahu nahoru. Po nějakém kilometru hopsání po kamenech se to opravdu zdálo být možné, proto jsme se začali škrábat do stráně. 

"Takhle nějak si představuju aktivní dovolenou," jásal Ondra a postrkoval před sebou Lucku turistickou holí. Nejprve vedla nahoru pěšinka, ta se ale velice rychle ztratila v pichlavém křoví, které nám ztěžovalo cestu vzhůru. Po nějakých dvou stech výškových metrech se křoví konečně odporoučelo a zůstala už jen tráva a vedro.

Jakmile jsme se vyškrábali na první rovinu, zbudovali jsme provizorní stín a přečkali polední horko. Když už i pod celtou začalo být k nevydržení, pokračovali jsme v cestě, která vedla dále do kopce. Měli jsme původně v úmyslu navštívit další klášter jménem Havuts tar, ale záhy jsme si to rozmysleli a už jen sledovali pěšinku po hřebeni zpět do Garni. Když jsme se vydrápali na hřebenovku, spatřili jsme před sebou vrcholek Araratu. Jeho bílá čepice vykukující jakoby nic nad pruhem mraků mě doslova uchvátila. Ararat vystupoval z okolní roviny jako zjevení a pro mě osobně to byl největší zážitek dne.

Faktické okénko: Jednou z mnoha arménských národních hrdostí je legendární hora Ararat. Způsob, jakým se Ararat tyčí nad Arménskou vysočinou, vysvětluje, proč si jej autoři biblického Noemova příběhu vybrali za cíl jeho mořského putování. Bílá čepice vrcholového ledovce se tyčí do impozantní výšky 5137 m n. m,, hora je sopečného původu a ještě před 172 lety byla aktivním zabijákem. Hlavní vrchol má ještě malého brášku s pouhými 3896 metry. Ararat ale neleží na území Arménie – po genocidě Turky během 1. světové války přišla Arménie o značnou část svého kdysi velkého území, včetně milovaného Araratu. Přesto i dnešní Arméni považují horu za svou, mají ji na obalech koňaků, najdete ji na téměř každé pohlednici, v názvech restaurací apod.

Chvíli jsme strávili civěním na tureckou pětitisícovku a pak jsme začali zdlouhavý sestup vyprahlými horami, překvapivě bohatými na hmyzí formy života. Poslední fáze už vedla řídkým lesem z tújí, poslední metry cesty končily za jakousi branou. Z domku u brány vylezli dva Arméni a hned na nás uhodili:

"Odkud jdete?"
"Z Geghardu," odpověděli jsme popravdě, ale chlápci se dívali nechápavě.
"Byli jste v Havuts taru?"
"Nebyli."
"Víte, že je to tady zakázaný takhle chodit? Musíte si zaplatit, abyste sem mohli."

Teď jsme se dívali nechápavě zase my. Jeden z chlápků ale jenom mávl rukou a poslal nás pryč. Před branou jsme se otočili a na sloupku se skvěl nápis Khosrov Forest Reserve. Nechtěně jsme vlezli do národního parku, kam se může jen za poplatek.

Ještě nás čekal sestup zpět k říčce a od ní nahoru do Garni. Zastavili jsme se u našeho známého taxikáře, jeho syn nás pohostil domácím lavašem, sýrem, kávou a výbornou domácí morušovicí. Pak přijel děda taxikář a začali jsme se dohadovat o cíli cesty a o ceně. Ačkoliv sliboval, že nás vezme kamkoliv, tak na Aragac se mu jet nechtělo, protože by tam prý nevyjel. Nabídl nám ale, že nás zaveze do Ashtaraku, městečka kousek od Aragacu. Za usmlouvaných čtrnáct tisíc za dvě auta nás tam se synem odvezli.

Z Ashtaraku na Aragats

Děda nám sice sliboval, že to v Ashtaraku zná a že nás vezme na místo, kde se dají postavit stany, je tam voda a vůbec to celé vyznělo jako kemp, ale pak nás vyhodil u proluky mezi bytovkami, kde byl jenom nějaký pomník a voda se vyskytovala pouze v hadici, kterou zde zaléval nějaký Armén trávník. Ten se s námi také dal hned do řeči, vylezlo z něj, že ho tady v té čtvrti všichni znají a kdybychom něco potřebovali, tak on je ten pravý, na koho se obrátit.Prostě velký boss. Koupili jsme si meloun a postavili stany na místě v proluce, které nám Armén ukázal. Z noci mezi bytovkami jsme byli trochu nesví, ale nakonec to byla jedna z nejklidnějších nocí dosud.

Ráno se nás Armén optal, jestli je všechno v pořádku a ještě nám poradil, odkud jezdí autobusy a taxíky. My jsme si dokoupili potraviny v místním marketu a vyrazili shánět taxíka na Aragats. Průvodce hlásal, že se tam dá dojet za 3000, navíc jsme četli cestopisy od lidí, kteří tam s rachotinami typu lada nebo zaporožec nevyjeli vůbec. Proto jsme dlouho váhali, než jsme se rozhodli pro dvojici pilotů – jeden s ladou, druhý s volhou. Domluvili jsme se s nimi na 5000 za auto, naházeli dovnitř batohy a pádili na sever. Na Aragats skutečně vede špatná cesta, ale oba řidiči si s ní hravě poradili. K jezeru Kari v nadmořské výšce 3190 metrů vyjeli způsobem, který nasvědčoval tomu, že tam jezdí téměř denně. Ještě nám dali telefon, abychom je mohli přivolat, kdybychom chtěli svézt zase dolů.

Faktické okénko: Jakmile Arméni přišli o Ararat, stala se nejvyšší horou sopka Aragats. Její vrchol je sice o více než kilometr níže, ale to jí neubírá na majestátnosti. Naopak, se svým vrcholkem rozervaným na kusy a roztrženým kráterem uprostřed je Aragats pravou divočinou. Kráter obklopují čtyři vrcholy nazývané podle světových stran. Nejvyšší je severní se 4095 metry, naopak jižní je nejnižší a svými 3879 metry se přibližuje výšce Malého Araratu. Jižní vrchol je snadno přístupný od jezera Kari bez jakéhokoli vybavení, naopak výstup na severní je obtížný – velmi příkrý suťový svah, na kterém se doporučuje mít už dostatek zkušeností s podobnými výstupy a také dostatek času – cesta na vrcholek vyžaduje nejprve výstup do sedla mezi jižním a západním vrcholem, sestup do kráteru, výstup do sedla mezi severním a východním, traverz po suťovém svahu severního a pak teprve samotný výstup na vrchol. To samé zpět.

Jezero Kari leží přímo pod jižním vrcholkem Aragatsu v nadmořské výšce 3190 m. Okolí jezera dominuje rozsáhlý meteorologický komplex. Ten byl vybudován ještě za dob Sovětského svazu, dnes už z něj zbyly jen ruiny. Využívána je pouze budova hotelu s restaurací a meteorologická stanice samotná přesídlila do skromného malého domku na druhé straně jezera.

Na svazích Aragatsu lze tu a tam vidět pastevecké stany kočujících domorodců. Ke stanům se ale člověk moc blízko nedostane, za což mohou nevyzpytatelní pastevečtí psi.

Základní tábor jsme rozbili za jezerem – stejně jako v celé Arménii je všem jedno, kde si dobrodruh postaví svůj skromný příbytek, a tak ani nás nikdo při našem nocování nerušil. Tedy nikdo až na tlupu Poláků, kterým se nechtělo spát a hlučeli dlouho do noci.

Kromě unaveného Křemílka jsme všichni vyrazili na aklimatizační túru na jižní vrcholek Aragatsu. Šli jsme nalehko, ale i tak jsme se při převýšení téměř šest set metrů dostatečně zadýchali. Cestou jsme potkali tlupu anglicky mluvících Arménů,vymóděných jak na nedělní mši – mládenci měli dlouhé kalhoty a lakýrky, sako ležérně hozené přes rameno, děvčata velké sluneční brýle a na sobě džíny nebo šaty.

"To není úplně to pravé oblečení na horskou túru, ne?" pravili jsme poťouchle. "Oni musí, jsou to Arméni," vysvětlily nám holky a bylo vidět, že jim oděv a obuv jejich kamarádů také přijdou legrační.

Faktické okénko: Těžko byste hledali Arména od 12 let výš, který by na sobě měl jiné než dlouhé kalhoty. Je to jako za starých časů – kluk plně dospěje až v okamžiku, kdy obleče kalhoty s dlouhými nohavicemi a obuje lakýrky. Je to věcí arménské cti.

Arméni s námi ještě diskutovali, pak ale zůstali na jednom ze sněhových polí, přes které jsme přecházeli, chvíli se spolu koulovali a pak se vydali na cestu zpět. Naše výprava pokračovala směrem na jižní vrchol do nadmořské výšky 3879 metrů. Pohled z vrcholu nejvyšší hory Arménie byl úchvatný – na jihu bylo možné spatřit v oparu se ztrácející kužel velkého a malého Araratu, daleko na severovýchodě předhůří Kavkazu. Pod námi se rozevíral kráter Aragatsu svíraný jeho čtyřmi vrcholky. V této výšce už vanul docela studený vítr, a tak jsme se jen v rychlosti vyfotili, zbaštili vrcholovou sušenku a vydali se zpět k jezeru.

Při našem návratu se slunce už klonilo k západu, zvládli jsme tedy ještě uvařit večeři a chystali se zalézt do stanů, když kolem procházela dvojice chlapíků, kteří nás pozvali na čaj do zdejší meteostanice. Pozvání jsme přijali a navečer jsme na stanici zaklepali na dveře.

"Barevdzes," přivítali jsme se s posádkou stanice, sesedli se kolem stolu, kde už byl připraven nalámaný lavaš, v lahvích pálenka a aby dostáli svému slovu, udělali nám slíbený čaj. Posádka sestávala z několika mladých Arménů, kteří se zvládli dohovořit anglicky, a jednoho staršího velitele, kterému angličtina nic neříkala. Veliteli to ale rozhodně nedělalo potíže, vymáčkl z nás veškerá rusko-slovensko-česká slovíčka, která ovládal i on a přes menší překážky jsme si nakonec porozuměli.

"Dejte si vodku," pobízel nás velitel. "Tu jsem sám vyráběl. Je vynikající. Taky lavaš berte." Vodka vskutku dobrá byla, ačkoliv morušovici z Garni nesahala ani po kotníky.
"Tak vy jste z Československa?" dotazoval se jeden z mladších meteorologů. "Tam já byl. Praha, Brno, Ostrava," začal vyjmenovávat města, aby nám potvrdil, že naši domovinu jak se patří zná. Jiného Arména mezitím kamarádi pobízeli, aby vytáhl kytaru.
"Znáte arménskou lidovou muziku?" ptal se velitel.
"Známe, slyšeli jsme rádio."
"Ále, to jsou ty moderní, to je špatný. Zahrajeme vám tradiční písně," prohlásil a poradil kytaristovi, kterou má zahrát. Kytarista sáhl do strun a hned bylo zřejmé, že to není žádný amatér. Zahrál jednu dvě tklivé písně, ze kterých smutek přímo odkapával. Velitel se při tom vrhal do pěveckých poloh, ve kterých sice neměl co dělat, ale doháněl to svým zanícením. Zpívajícího kytaristu ale naštěstí nepřeřval.
"Taková je naše tradiční muzika, ne jako ta z rádia," vysvětloval velitel mezi písněmi. Kytarista dostal další nápad a znovu hrábl do strun. Tentokrát už po několika prvních tónech každý musel poznat úvodní melodii z filmu Desperádo. Rytmy flamenga kytaristovi rozhodně nebyly cizí a píseň tak byla následována velkým potleskem.
"Tady Kuba taky hraje na kytaru!" zvolal v euforii Křemílek a ukazoval na mě. Doufal jsem, že na to nedojde, protože arménský kytarista byl o několik tříd lepším hráčem než já, ale v rámci osvěty jsem se kytary chopil. Zahrál jsem dvě písně od Jarka Nohavici, kterými jsem ukázal vrchol svého kytaristického umění, a předal jsem nástroj zpět jeho majiteli.
"Hraješ dobře," chválil kytarista.
"Ty ale líp, na flamengo já nemám. Učil ses sám?" vyzvídal jsem. 
"No, já vlastně sám učím," usmíval se kytarista. Ještě zahrál několik písní a pak už jsme jen povídali. Před půlnocí jsme se odebrali na kutě. Dokonce i v této nadmořské výšce nebylo nutno víc vrstev než spodní prádlo a jedno tričko.

Dopoledne druhého dne na Aragatsu jsme strávili odpočinkem, po obědě jsme se vydali na krátkou procházku kolem jezera a opuštěných budov výzkumného střediska směrem na bezvýznamný hřebínek vybíhající na jih. Připojil se k nám už i Křemílek, který na včerejším čaji zázračně nabral zpět ztracenou kondici. Došli jsme jen několik málo kilometrů od základního tábora – nad Aragatsem jsme pozorovali velký bouřkový mrak a byli jsme rádi, že jsme vrcholek dobývali předchozí den.

Po návratu jsme si sedli na večeři do restaurace u jezera. Obsluha byla strašná, nabídka minimální a předražená.

"Co máte za pivo?" ptali jsme se paní, která nás asi po půlhodině přišla obsloužit.
"Kozla." To nás překvapilo. 
"Ale jenom černého. V plechovce." To nás skoro odradilo, ale nic jiného na výběr nebylo, tak jsme si ho dali. Objednali jsme si klasiku – šašlik. Lucka s Ondrou ale zkusili další arménskou specialitu jménem chaš – ovar z ovčí nohy, kterou nám doporučovali i mladí Arméni z předchozího dne. Trvalo bezmála hodinu, než nám jídlo přinesli, a navíc to nebyla žádná sláva. Šašlik sice byl ještě poživatelný, ale chaš byl takovou smrdutou tekutinou, ze které trčel ovčí hnát. K tomu číšnice přinesla svazeček česneku. Ačkoliv jsme se jím snažili ovčí odér utlumit, bylo to s přibývajícím česnekem spíše horší. Černý Velkopopovický kozel v plechovce nám chuť moc nespravil, a tak jsme se raději dorazili vlastním jídlem v táboře.

Na třetí den bylo v plánu dobytí severního, nejvyššího vrcholu Aragatsu. Tentokrát zůstali v táboře Ondra s Luckou, já s Bojínkem a Křemílkem jsme vyrazili za kuropění. Celý masív byl ale zahalen v mlze, která rozhodně nejevila známky ústupu. Vyškrábali jsme se do sedla mezi malým a velkým jižním vrcholkem, ale mlha zde byla neustále. V takovém počasí nemělo smysl se o zlezení severního vrcholu vůbec pokoušet, navštívili jsme tedy alespoň znovu velký jižní, kde Křemílek ještě nebyl. Vidět nebylo zhola nic, dokonce ani na dno kráteru, a na místě panovalo ponuré mlžné ticho.

Po kousku čokolády jsme zahájili sestup. Ondra s Luckou ještě ani nevstali, bylo hodně brzo. Na chvíli jsme ještě zalezli do spacáků, ale za pár hodin jsme už byli po snídani a chystali se k odjezdu z Aragatsu. Pokoušeli jsme se domluvit se s řidiči maršrutek, aby nás vzali do Ashtaraku, ale buď byli drazí, nebo plní. Nebo se s námi vůbec nebavili. Chtěli nás vzít i někteří taxikáři, ale za dost nepřijatelnou cenu. Nakonec nás nabral prázdný mikrobus, který nás hodil zadarmo na hlavní silnici pod Aragatsem. Tady jsme už bez problémů chytili stopa a ve dvou autech se dopravili do Ashtaraku.

Bohužel pro nás maršrutky do Gyumri už v sobotu nejely a znovu spát v Ashtaraku se nám nechtělo. Nakonec jsme si domluvili taxík za 10000 dram. Kupodivu jsme se vešli v šesti do jednoho golfu – taxikář naskládal našich pět batohů do kufru, ten nechal otevřený a pro jistotu si vzal s sebou do auta provázek, kdyby bylo potřeba víko kufru přivázat. Seděl jsem vpředu, zbytek výpravy se vtěsnal na zadní sedadla. Cesta do Gyumri znamenala asi stovku kilometrů po velké silnici neustále na úpatí masívu Aragatsu. Cesta ubíhala rychle, čas od času taxikář zavřel zatemnělá okénka, aby policisté neviděli, kolik že nás v autě jede. V Gyumri nás vyhodil v podvečer a jediným naším problémem ten den bylo najít ubytování.

Faktické okénko: Gyumri, dříve Kumayri, Alexandropol nebo Leninakan, je více než 200 000 hlavní město severozápadní provincie Širak. V letech 1926 a 1988 město postihla rozsáhlá zemětřesení, dosahující až 7,2 stupňů Richterovy stupnice. Ve městě tedy hlavně v posledních letech probíhá nová výstavba.
Město je známé také díky údajnému zjevení Ježíše 15. září 2007, který na sebe měl vzít podobu světelného obrysu ukřižované postavy – dokonce existuje záznam tohoto jevu:

Původně jsme chtěli ještě ten den vyrazit do Gruzie, ale žádné autobusy ani maršrutky už nejely. Opět nás přemlouval celý gang taxikářů, ale nabízeli odvoz opět za nehorázně vysoké částky. Byli jsme už unaveni z celodenního cestování po silnicích, rozhodli jsme se proto najít spaní. Podařilo se nám nakonec domluvit nocleh v hotýlku Berlin Hospital & Art Hotel, kde nechávají cestovatele přespat ve vlastním stanu na dvorku, přičemž jsme zaplatili cenu jednoho pokoje. Dokonce jsme mohli využít i sprchu a recepční nám zjistila, že ráno v 10:00 odjíždí autobus do Borjomi v Gruzii. Na večeři jsme zašli do jednoho z nočních podniků – opět jsme naráželi na problém s obsluhou, několik jídel nám nedonesli, ale zaplatit si je nechali. Pivo měli zdejší Gyumri, které bylo sice dobré, ale teplé.

Ráno podle očekávání žádný autobus nejel, takže jsme sehnali dva taxíky, které nás vzaly za hranice do Gruzie. Oproti včera nabízeným 30 000 dram jsme se dostali na poloviční cenu, ale zase jsme se dohodli jen na městečku Achakalki, odkud jsmedo Borjomi museli jet maršrutkou.

INFO: Autor provozuje web KGMK. Další fotky v galerii Arménie a Gruzie.

Čtěte o dalším arménském vrcholu: Aždahak (3597 m)

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě