Gruzie - země štědrých lidí

Takto začínal můj rozhovor s Fazolí na půdě Přírodovědecké fakulty. Výlet do Gruzie byl z nouze ctnost. Doposud jsme se znali jen z kurzů první pomoci. Přesto se vyvedl se nadmíru.

Dva batohy = jedno zavazadlo

Sedím v klimatizovaném autobuse mířící do polské Wroclawi. Vedle mne podřimuje o něco starší holka, kterou jsem viděl jen párkrát v životě. Teď spolu máme strávit dvacet dní v Gruzii. Přemítám, zda to byl dobrý nápad jet takhle na náhodu. Co když se pohádáme hned první den? Rozpůlíme letenky a půjdeme si každý svou cestou? To asi ne, budeme přeci ve vysokých horách. A co když každý půjdeme jiným tempem? Budu na ní muset furt čekat? Nebo ona na mne? Ve víru myšlenek usínám opřený o studené okenní sklo.

NA SKOK DO GRUZIE: Národní park Borjomi a Černé moře u Bochumi

Booking.com

Již dění na letišti předpovídá, že si budeme rozumět. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli ušetřit, koupili jsme si jen jedno odbavené zavazadlo na dva lidi. Musíme tedy narvat nejtěžší věci z batohu do příručních pytlů, které si vezmeme na palubu. Vyhazuji tedy celý svůj obsah na svítivě bílou podlahu. Je dvě ráno, a tak to nikomu včetně uklízečky nevadí. Lehčí a objemnější věci, které dohromady mohou dát maximálně 20 kg, házíme zpět do svých batohů. Je to trochu alchymie, ale když najdeme váhu, ulehčí nám to práci. Nakonec spojujeme dva batohu několika provázky a obmotáváme potravinářskou folií. Tváří se to tedy jako jedno zavazadlo.

Vzhůru do hor

Na letišti v Kutaisi, druhém největším městě Gruzie, řešíme narychlo směnu peněz za místní Lari a koupi kartuše. Jistě jsme namastili kapsu místním prodejcům, ale když chceme rychle do hor, jinak to nejde. Na druhou stranu se nám podaří majstrštyk, za který nás i samotní Gruzínci pochválí. Usmlouváme taxi do podhorské vesničky Mukhuri z nabízených 200 lari na 60.

Začínáme stoupat do hor Velkého Kavkazu na samém okraji Svanetského hřebene. Jedná se o boční hřeben, tudíž zde vrcholy dosahují nadmořské výšky jen kolem tří tisíců. I tak dá výstup zabrat. První den stoupáme po hliněné cestě celkem mírně podél řeky, přičemž několikrát dostaneme nabídku svezení. Odmítáme se slovy, že jsme tu kvůli chození a nechceme si vozit zadek. Překonáváme pár brodů, kde je vody maximálně do půli lýtek a jde tak o příjemné ochlazení. Jinak je tu totiž vedro.

V Gruzii, která se cítí evropskou zemí na rozdíl od svých asijských sousedů, nám neustále někdo něco nabízí zadarmo - svezení, ubytování, jídlo, pití. Děkujeme a mnohdy musíme odmítnout. Nedá se zvládnout všechno.

Připomíná to tu prales - vedro, vlhko, mlha a bujná vegetace. Během následujících čtyřiadvaceti hodin vystoupáme tisíc šest set výškových metrů. Cesta se totiž začíná drápat z údolí do kopců. Listnaté stromy postupně střídají rododendrony, maliny a další nižší vegetace.

V následujícím pásmu se už objevují pouze trávy, zato ale začínáme potkávat lidi. Podomácku sbité přístřešky z dřev a zakrývacích plachet, ve kterých sedí dva až tři muži nejsou výjimkou. První obcházíme s respektem, jelikož na nás štěká několik psů. Nebezpečně se k nám přibližují, ale stačí se skrčit pro kámen, pozvednout ho a psi se v tu ránu stáhnou na bezpečnou vzdálenost. Druhý přístřešek je ale bez psa, a tak jdeme po pěšince hned vedle něj. Místní nás zvou dovnitř na výborný domácí sýr, chléb, místní alkohol čača a med, který nám nalijí přímo do dlaní. Kromě povídání střídavě anglicky a česky, rusky bohužel neumíme, se nás pokusí zlákat, ať jim zaplatíme a oni nám na koni odvezou batohy do sedla. S díky odmítáme a na oplátku jim dáváme sušenky.

Výstup na sedlo je pohodový a poprvé za celý výlet něco vidíme. Zvedá se mlha, a tak máme jezero Okhoje jako na dlani. Je hluboko pod námi, ale hlavně nás od něj dělí strmé sněhové pole. Nejprudší část obcházíme, ale pak se rozhodujeme jít přímo po něm. Máme slušné pohorky, a tudíž si můžeme vysekávat stupy. S trochu opatrnosti to jde celkem dobře. Objevujeme se na plácku u jezera, kde nás jako první přivítají Gruzínci s čačou. Až poté si všimneme, že tu mají rozložené stany kolem značky zákaz stanování a dnešní noc tu stráví s námi.

Když je hezky, znamená to, že bude hnusně

Další den nás čeká údajně nejkrásnější místo výletu. Jezero Tobavarchkhili. Spíš by nás čekalo, kdybychom nevyrazili za naprosté mlhy po jiné značce, než jsme měli jít. Směr máme dobrý, ale jdeme z druhé strany skalnatého hřebínku. To si ale uvědomíme až po hodině stoupání, kdy se drápeme skoro po kolmé travnaté skále. Škoda, že jsme navigaci nezapnuli dříve. Po třech hodinách se vracíme zpátky k jezeru a jelikož začíná opravdu silně pršet, stavíme znovu stan a dnešní noc přečkáme na stejném místě jako včera.

Krásné jezero tak vidíme až následující den. Bylo by opravdu nádherné, kdyby opět silně nepršelo, nepadaly kroupy, silně nefoukalo a mraky nám o povolily vidět jen na pár minut. Rychle ho tedy obcházíme a doufáme, že strašné počasí přestane. A stane se tak. K večeru stanujeme ve vysoké trávě u řeky Khobi. Rozkládáme všechno vybavení kolem stanu. Doufáme, ale alespoň něco vyschne a zároveň, že nic v trávě neztratíme.

Nic nezapomeneme, ale vysušení se nekoná. Rychle zapadá slunce a následující noc silně prší. Ráno je tak celá louka mokrá, a tudíž i naše oblečení nezůstane ani minutu suché.

Jdeme skrze vysokou trávu a až třímetrové bolševníky. Cesta není zřetelná, a tak jsme velmi rádi za navigaci.

Podle popisu treku máme teď brodit tři potoky. Brodíme jich asi dvacet. Nejspíš bychom většinu z nich normálně překročili, ale tím, že prší již několikátý den v kuse, jsou rozvodněné. Na první brod sundáváme pohorky, ale poté pochopíme, že to nemá cenu. Voda nám stejně všechna stekla po kalhotách do bot. Totálně mokré boty nám přestávají vadit. Zóna komfortu je již posunuta hodně nízko. Na jednom brodu bohužel Fazole ztrácí jednu hůlku (já si je pro jistotu zapomněl doma), a tak nalézáme náhradní klacek. Pro větší brody se nám hodí.

Opět se prodíráme tropickým deštným lesem s milionem rododendronů a vodou po kotníky. Je nám to jedno. Hlavní cíl je neztratit směr. To se nám naštěstí povede a již můžeme pokračovat do strmých kopců na poslední sedlo výletu. V půli celkem strmého svahu se ohlédneme dolů a vidíme partu lidí. Jeden se od nich rychle oddaluje a k nám přibližuje. Skoro do kopce běží. Na pocitu bezpečí nám nepřidává fakt, že v jedné ruce nese mačetu a v druhé prázdnou petláhev. Slušnou angličtinou se ale zdravíme a on se jen ptá, za jak dlouho dojde nahoru.

Mačetu v jeho ruce pochopíme až večer, kdy se prodíráme bolševníkovým polem. Udělali jsme chybu a místo toho, abychom spali na doporučeném místě na travnaté rovince, klesáme a dlouhou dobu nemůžeme najít vhodné místo na stan. Začínáme mít strašné nápady. Já navrhuji zakempit uprostřed bolševníků a Fazole zase na strmém svahu. Nakonec se neujme ani jeden nápad, a tak stan stavíme uprostřed pěšinky na první příhodné loučce při posledních paprscích světla.

Záchrana od dřevorubce

Poslední den treku máme v plánu sejít do vesnice Khaishi. Jsme smíření s tím, že bude pršet i dnes, a určitě nás nic nezastaví. Pak se přesuneme do Malého Kavkazu a tam snad už bude lepší počasí. Cesta by to měla být asi dvacet kilometrů dlouhá, zato stále po cestě a dolů.

Mokré boty nevyschly ani o trochu, a tak nám občasné brody nedělají problémy. Cesta je jasná, jít stále podél potoka. Značky jsou jen v místech, kde je jasná cesta, a tam kde je nejasná, nejsou. Tak je to během celého treku, takže pro nás nic nového. Fazoli jsme našli lepší klacek jako druhou hůlku. Čekal jsem, že původní klacek vyhodí. Ne, ona si ho dala na batoh s tím, že se může hodit.

Vyjeté hliněné koleje jsou spíš potok než cesta. Ale značka tu vede, tak pokračujeme po kotníky ve vodě. Proti nám postupuje asi sedmdesátiletý stařík v holinách. Snaží se nám něco vysvětlit, ale my mu moc nerozumíme. Chytneme jen slova kůň, most spadl, nesmíme brodit, skupina Gruzínců. Stále si před hlavu dává zapalovač. Tuto informaci ale nejsme schopni rozlousknout až do chvíle, kdy se ocitáme před rozbořeným mostem nad dravou řekou. Znamenalo to, jestli máme čelovku.

Skupina lidí znamenala partu Gruzínců, kteří naštěstí chytli signál a zavolali pomoc. "Policie a hasiči jsou již na cestě," oznamují nám s tím, že to bude nejdřív za tři hodiny. To ale už z druhé strany toku přichází ramenatý domorodec námi přezdívaný Dřevorubec. Vytahuje z haldy naplavenin velkou kládu a hází ji přes třímetrový úsek, který nás dělí od druhého břehu. V holínkách vstupuje na mokrý kmen a přechází bez bázně k nám. Snaží se nás všechny přesvědčit, že je to v pohodě a ať jdeme na druhou stranu.

Holky se velmi bojí, a tak odmítáme. Tak Dřevorubec přehupká zase zpět a nahází přes řeku dalších několik klád. To už e zdá lepší, ale stále jsme na pochybách. Přesvědčí nás až začínající déšť, a tak za pomocí Dřevorbuce, který nám bere batohu, přejdeme na druhou stranu. Jsme zachráněni. Tedy dočasně. Ještě musíme několik kilometrů do civilizace a nevíme, co nás čeká.

Po pár desítkách minut potkáváme policajty a hasiče v terénních autech. Prý když už jsou tady, vezmou nám batohy. A nakonec se rozhodnou, že vezmou i nás. Nasedáme do třech aut a Fazoli policajti vyhodí hůl, takže později přijde k užitku ta druhá, kterou má na batohu. Policajti nás vyhazují před služebnou v Khaishi, Gruzínci podepisují několik papírů ohledně záchranné akce a jsme propuštěni. Lehnout si jdeme na palouček kousek za vesnici.

VYSOKÁ HORA: Kazbek (5047 m)

Transport do Malého Kavkazu

Sedmá gruzínská noc a poprvé neprší. Ráno balíme suchý stan, no to je paráda. Dnešní den je transportní, přesouváme se do Malého Kavkazu konkrétně do národního parku Borjomi-Kharagauli. Chceme využít místní veřejnou dopravu, kterou zajišťují maršrutky. Jednak je to nejlevnější doprava a zároveň se v ní dají prožít nezapomenutelné zážitky, což už mám vyzkoušeno z Kyrgyzstánu, kde jsme jeli asi v mikrobusu pro patnáct lidí asi ve čtyřiceti lidech. Jízdní řád v malé vesničce neexistuje, a proto čekáme na kraji vesnice. Dlouhou chvíli si zkracujeme stopováním. Třeba by nás někdo svezl dřív, než přijede maršrutka. A taky že jo. Po patnácti minutách nám zastavuje mladík s podsvícenými sedačkami a beze slova nás bere do města Zugdidi. Po cestě si odskočí a klidně nechá klíčky v zapalování s námi na zadních sedadlech. Tady se nikdo zlodějů nebojí. Jiný kraj, jiný mrav.

Chlapec nás vyhazuje přímo na nádraží, i když to pro něj byla zajížďka. Je rád, že nám mohl pomoci. Zde už maršrutky jezdí častěji. Jedna nás hodí do Kutaisi, kde nakoupíme zásoby v místním supermarketu. Vzhledem k tomu, že jíme méně, než jsme čekali, zbylo nám ještě hodně jídla. Z původně napočítaných deseti večeří, které si vezeme z domova, se nakonec najíme šestnáctkrát. Dokupujeme tedy jen pečivo na snídaně a pár sladkostí. Máme docela kliku, na autobusáku (maršruťáku) čekáme na další spoj asi jen hodinu. Stihneme tak každý chvíli wifinovat u místního Mekáče, poslat domů informaci, že žijeme a už zase odjíždíme dál.

Silnice do Kharagauli vypadá podle map docela velká. Silnice druhé třídy je ale prašná cesta se spoustou děr. Ovšem na dopravním značení si Gruzínci dali záležet. Značky, upozorňující na odbočku, mají velké jako u nás na dálnici. Tady je fakt nikdo nepřehlédne.

Kharagauli je poslední vesnice, kam maršrutka jede. Dál už bychom museli taxíkem. My jsme ale tvrďáci, a proto jdeme pěšky. Občas zkusíme stopnout projíždějící auto. Projede tu asi jedno za čtvrt hodiny. Nakonec se nám daří. Sedáme si ke dvěma klukům do kufru dodávky. Fazole stále kontroluje navigaci, abychom nepřejeli odbočku k národnímu parku. Místní ale očividně vědí, kam nás vezou. Po zastavení jen přehodí auta a řidiče a my pokračujeme dál malým rangerským džípem. Dovezou nás až skoro k místu dnešního spaní v kempu u domova ochránců přírody, kde zaplatíme malý poplatek za každou noc strávenou v parku.

TURISTIKA: Svanetie a Černé moře

Když řekneš, že bude odpočinek, vždycky to bude záhul

Nejdřív nás ochranář nechtěl pustit na cestu zvanou St. Andrew's trail (Cesta svatého Ondřeje), ale vzhledem k tomu, že jsme si navzájem moc nerozuměli, tak mávli rukou a nechali nás jít. První den bude odpočinkový, protože je krásné počasí a my potřebujeme oddych. Když se řekne odpočinkový den, klasicky to tak nakonec není. A to i v našem případě. Nejdřív jsme brodili asi dvacetkrát potok, jelikož po povodních minulého týdne byly všechny dřevěné lávky strženy. Brody jsou pohodové, ale neustále zouvat a obouvat boty je fakt opruz. Po pár brodech rezignuji, pohorky dám do batohu a jdu stále v sandálech. Fazole to odmítá a pokračuje s rituálem. Nechápu, že ji to baví.

Na tábořišti jsme brzy odpoledne, a tak se rozhodneme pokračovat. Místo slibovaných 250 výškových metrů je to nakonec 1150 metrů. Zase jsme si ale zkrátli stoupání na další dny.

Dva dny tu na hřebeni nemá být voda, úsek se ale dá s trochou námahy projít za den jeden. Fazole se bojí nedostatku vody a je názoru jít svižněji, já zase dodržet včerejší domluvu o odpočinku. Nakonec vyhrává odpočinkový den, kdy jsme v pohybu asi jen tři hodiny. Nevýhodou je, že i přes velké teplo musíme pít pomálu, aby nám voda vydržela. Kvůli co nejmenšímu úniku vody jdeme dost pomalu, ale já si cestu a krásné výhledy na zasněžený Velký Kavkaz užívám. Dokonce mám pocit, že vidíme Elbrus.

Nejvyšší vrchol národního parku Sametskhvario (2642 m) vypadá jako kterýkoliv oblý kopec zarostlý loukou. Nic speciálního, ale rozhledy jsou opět krásné. Kolem nás občas proběhne stádo hašteřících koní, výjimečně potkáme pasáka jdoucího pro vodu do údolí. Putujeme loukami až na samý konec hlavního hřebene. Tam nechtěně scházíme ze značené cesty, což se ale nakonec jeví jako výhoda. Sice jdeme více kilometrů, ale zase vidíme krajinu po požáru v roce 2008. V přímém přenosu vidíme sukcesi, o které jsme se doposud učili jen ve škole. Občas jsou ještě vidět ohořelé pařezy, ale za deset let se krajina neskutečně obnovila. Fauně se tu neskutečně daří.

GRUZIE BEZ VÍZA: Ulehčená turistika

Docházíme do kempu v Atskuri, kde si užíváme civilizace. Přejídáme se šašliky, přepíjíme Colou a hrajeme flašku s místní omladinou. Další dny pak strávíme stopováním po gruzínských památkách – pevnost Akhaltsikhe, skalní město Vardzia, lázeňské město Borjomi a hornické lanovky v Chiatuře. Ale to už je zase jiný příběh...

 Přečtěte si o horské turistice

Seznam vybavení na cestování

Turistovo vybavení do hor

10 omylů českých turistů

Přechody opuštěných hor

Zimní táboření je čarokrásné

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě

Doporučené vybavení

Nepromokavé kotníkové pohorky, batoh 70 l s pláštěnkou, spací pytel, karimatka, turistický stan, nepromokavá bunda a kalhoty, funkční prádlo, čepice nebo šátek, ponožky, softshellová bunda, oblečení na převlečení, hodinky, tmavé brýle, vařič, nádobí, lžíce, nůž, zapalovač a potřeby na vaření, jídlo, 3 l lahev na vodu, mapa, busola, GPS, mobil, lékárnička, peníze na cestu, čelovka, doklady (pas a pojištění). Repelent, opalovací krém, hygienické potřeby a dámské propriety. Mohou se hodit trekkingové hole, fotopaparát a kamera.