Zimní táboření je čarokrásné

Není mnoho tak mystických okamžiků, jako když stojíte pod nekonečně černou oblohou, zíráte na miriády hvězd, okolo křupe sníh, mrazivý vzduch jako by na pár chvil zkamení a civilizace zůstane v údolí hluboko pod vámi.

Zároveň ovšem určitě nezapomenete na prochladlé nohy, čekání na ráno s drkotajícími zuby, studící spacák, zmrzlé boty a turistické láhve plné ledu.

Sezona zimního táboření se rozebíhá už v listopadu, když napadne první poprašek sněhu, a končí až v květnu, kdy roztají poslední závěje na horách. Získáte zážitky, které si budete pamatovat do smrti. 

Jako ve škole

Se zimním tábořením je to jako se vším – napřed se ho musíme naučit. Mateřskou školkou projdeme na pionýrských táborech nebo třeba v kempech na dovolené u vody. Tam získáme základní návyky, jak si zabalit batoh, kde se staví stan, co dělat za špatného počasí a vyzkoušíme si, co vydrží naše vybavení.

K základní škole lze přirovnat turistické a skautské oddíly a také zájezdy s dobrodružnými cestovními kancelářemi. Jejich absolventi už vědí, co to obnáší přenocovat ve volné přírodě, v létě na horách nebo dokonce na ledovci, a že na podzim či na jaře může znenadání napadnout sníh.

Do tuhého jde při pomyslném středním vzdělání. Spíše plebejské učiliště připomínají zimní trampské potlachy, které bývají pro veřejnost uzavřené, a tradiční turistické zimní srazy, jenž nejčastěji pořádá Klub českých turistů. Jde obvykle o víkendové akce s výstupem na nějakou horu a přespáním ve stanech. Pro první seznámení jsou velmi vhodné, protože i naprostý začátečník jednu noc v každém případě přežije, a zároveň od ostatních účastníků načerpá cenné rady.

Střední školu si může zájemce vybrat romantickou nebo sportovní. Na stálých tábořištích se vztyčují kužely indiánských tee-pee, po celé týdny uvnitř hoří ohně a večer se zpívá u táboráků. Nebo malé party vyrážejí do hor a pokoušejí se zdolat jejich hřebenovky se stanem. Na Šumavu a do Orlických hor se takhle jezdí s běžkami, do slovenských hor se sněžnicemi, skialpinistickými lyžemi nebo s cepínem v ruce. Většina účastníků takových akcí jsou přerostlí absolventi dětských skautských, pionýrských a turistických oddílů.

Vysokou školou zimního táboření je stavění iglů, bivakování v záhrabech a přežívání chladných nocí při horolezeckých výstupech. Doporučujeme si takové věci nejprve nastudovat v příručkách, natrénovat je na dohled od horské chaty a teprve potom je absolvovat naostro pod vedením někoho zkušeného.

Špicberky, Ukrajina, Slovensko…

Nevíte, kam jet a chcete nějaký nápad? Tady je několik tipů:

Tuzemská klasika jsou Brdy. Když je opravdu hodně sněhu, že přejet hřebenovku za 3 až 4 dni na běžkách, ale počítejte raději s pěší chůzí. 

Ke konci zimy je velmi frekventovaná hřebenovka slovenských Roháčů. Za pěkného počasí ji přejdete za tři dny, ale vánice a mlha tu dokážou rozpoutat peklo, ve kterém je obtížné utéci z hřebene jakoukoliv dolinou. A nezapomínejte ani na velké nebezpečí lavin mimo hlavní hřeben. Vždyť pod sedlem Parichvost zahynul začátkem devadesátých let oblíbený ministr životního prostředí Josef Vavroušek se svojí dcerou. Základním vybavením tu je turistický cepín, mačky a zásoba opatrnosti.

Na jaře jsou známou lyžařsko-turistickou destinací Špicberky. Na tyto polární ostrovy se jezdí na turistických lyžích, s velmi teplým oblečením, vyzkoušeným stanem a puškou na zádech. Bez ní vás sice místní úřady nepustí na krok od letiště, ale můžete si ji tam také za poplatek vypůjčit.

Jako stvořený pro turistické běžky nebo skialpy je dlouhý hřeben Bukovských vrchů. Cesta z polsko-slovensko-ukrajinského trojmezí do Dukelského průsmyku vede téměř stále hraničním průsekem ve staletém lese. Za pět dní ho pohodlně zdoláte, i když nebudete mít projetou stopu. Za celou dobu ovšem nepotkáte kromě náhodných pohraničních hlídek jediného člověka, všechny zásoby si povezete s sebou a případné závady na výstroji budete muset vyřešit na místě. Do civilizace je odtud daleko.

Až skončí válka, zajeďte do ukrajinských Karpat. Hlavní hřeben je skoro stejně vysoký jako Nízké Tatry, ale daleko mohutnější. Zima je tu sice díky vnitrozemskému klimatu větší než v Česku, ale vzduch je za to suchý a mráz tedy příjemnější. Na dopravu místními autobusy nebo vlaky počítejte raději dva dni. Výstup na hlavní hřeben vám zabere také tolik. Teprve poté se ocitnete na bílých pláních nad mořem lesů. Budou se vám hodit turistické lyže anebo aspoň sněžnice.

Na běžkách lze zdolat různorodou a velmi dlouhou hřebenovku Slovenského rudohoří. Tábořit lze kdekoliv, večerní oheň rozděláte skoro všude a terén je přiměřený - lyžuje se po loukách a lesními cestami. 

Co nedělat

* Nedýchejte do spacího pytle, protože by zvlhnul.

* Příliš se na noc neoblékejte, neboť ve spacáku musí zůstat vzduch, který tepelně izoluje.

* Pokud máte spací vak příliš dlouhý, přeložte zbývající část pod nohy. Nebudete muset vyhřívat zbytečné prostory.

* Boty nenechávejte volně ve stanu, ve spacáku nezmrznou.

* Nestavte stan na větrném místě, vítr odvádí nejvíce tepla.

* Pozor na laviny, nejnebezpečnější místa jsou na svazích bez lesa.

* Nenechejte se přes noc zapadat sněhem, protože ze závějí byste se nemuseli vyhrabat. Za silného sněžení je potřeba odhazovat sníh z boků i střechy stanu.

První pomoc

* Stanové kolíky jsou ve sněhu k ničemu. Použijte místo nich lyže, sněžnice, cepíny, batohy, klacky, nebo velké kameny.

* Vařiče se při vaření na sněhu propadají. Kupte si pod ně speciální kovové podložky.

* V prašanu se při stavění stanu propadáte po pás do sněhu jako gelový vibrátor. Postavte ještě na lyžích nebo sněžnicích.

* Zmrzly vám přes noc boty. Opatrně je rozehřejte nad vařičem.