Hoverla: zimní výprava na Ukrajinu

26.12.

Z Košic autobusem za pět dolarů na osobu cestujeme do Mukačeva. První poznatek: Všichni Ukrajinci jezdí sem a tam s obrovskýma taškama. Po nabouchání do busu jsme na hranicích účastni rozcvičky. Všichni ven a všichni musí projít se vším okolo celníků. Pak opět nabouchat vše do busu a hurá na východ. V Mukačevě si steleme na hřišti u nádraží.

27.12.

Brzy ráno se nestačíme rozkoukat, jak tu funguje proces nákupu lístků na autobus a pořadník nástupišť. Ten buď neexistuje, nebo ano, ale vzhledem k odjezdovému řádu visícímu tři až čtyři metry nad zemí v nádražní hale osvětlené jen jednou čtyřicetiwattovou žárovkou není nic čitelné.

Zázrak: chytáme autobus, vejdeme se do něj a během cesty do zakoupené stanice za mrzký peníz se dozvídáme, že jede dál - až do naší stanice pro počátek cesty. Do Kvasů. Za dolar tedy přikupujeme dalších několik desítek (stovek?) kilometrů pro všechny. Máca: "To je dobrý. My tu ujedeme dvě stě kilometrů za cenu jízdy vlakem z Prahy do Karlštejna!" Měníme dolary (1 za 500 kuponů) a jdeme do kopců spát. Noc je plná vzrušení - fouká vítr a nám odlétá tropiko. Naštěstí ne daleko.

28.12.

Pásy skvěle fungují, což nedovedou ocenit běžkaři Máca s Ovečkem. Na závadu je snad jedině to, že silně brzdí i z kopce. Odpoledne začíná foukat a v dáli je vidět asi opuštěná vesnice. Sjíždíme na cestu, kde ještě za sluníčka stavíme stany. Ovečkovi omrzají nohy, kámoš Vojen mu nadává, že si je zahřívá ve spacáku a nevaří. Romantický západ slunce.

29.12.

Přes hluboký sníh, ledový vítr, duny a vrásy stoupáme vzhůru na Šešul. Obrovský studený vítr Vojenovi několikrát sráží batoh při nandavání. Sešoupávám Šešul a vítr mi spouští rýmu. Letící nudle se mi lípla na sklo brýlí a okamžitě zmrzla. V dáli po traverzové cestě vidíme chaloupku. Ubytování v opuštěné salaši vítáme. Večer děláme metrové plameny z našeho sovětského vařiče. Opět božský západ slunce.

30.12.

Informační šum a laxnost k časnému odchodu způsobily ztrátu Mácy a Ovečka. Po několikahodinové jízdě mlhou se jim podaří nás najít a nadávají jako vždy Kubovi. Po celkem vyčerpávající jízdě, kdy se na chvilku otevřel výhled na Hoverlu, stavíme na zasněžené cestě stany. Vojen s Ovečkem zjistili, že už mají málo benzínu, a tak ze zoufalství vaří na ohni. Co naplat - jsou to staří zálesáci. V noci je jako vždy patnáct stupňů pod nulou, ale ve stanu zůstává teplo. Vařič také dokazuje, že je tu jako doma. Tak si dáme nezbytné křížaly a jdeme spát.

31.12.

Všichni nechávají stany a spacáky vymrznout a bez věcí jdeme na Hoverlu. Skvělé slunce, sníh, rozhled - paráda. Kluci se snaží na vrcholu vylézt na obrovský sloup, na kterém je z jedné strany nafoukaná metrová vrstva sněhu. Sjezd ze sedla Hoverly je fajn, ale hlavní je nespadnout. Kde bych pak hledala brýle? Kuba sjíždí na lyžích až z vrcholu nějakým kotlem mezi skalami.

Po zabalení stanů odcházíme nejdříve spořádaně podle Vojenova přání po cestě, potom lesem, řekou, přes šutry a vývraty podle Kubova vkusu. Máca řeší sestup po svém: Namířit a kolmo sjet co nejdál. Pak se hlavně zvednout ze závějí sněhu. Kuba láme špičku lyží, ale jede dál. Kolem různých pokusných míst a sledovacích přístrojů místních ochranářů sjíždíme na most přes říčku. Zde důstojně oslavujeme konec roku. Já usnu hned po večeři, kluci okolo ohně pijí nějaký alkohol a žvýkají Mácovu plesnivou vločkovou kouli.

1.1.

Po nezbytné ranní čočce kvůli penězům sjíždíme po projeté lesní cestě do vsi Luhy. Kluci se zářivými duplexy asi budí rozruch mezi místními děvčaty. Na návsi u zavřeného obchodu nás odchytí ochranáři s puškami a povídají něco o pokutě a tak raději odjíždíme pryč. Vesnice navazuje na vesnici, ke studním tu patří vahadla, někde se objeví i auto, televizní anténa, jednou mezi malými domečky monumentální pomník padlým hrdinům s nezbytnou pěticípou hvězdou.

Vesničané jsou jako z Ladových obrázků, na nohou mají válenky, přes hlavu šál. Kluk s kšiltovkou a krátkým kožíškem táhne na dřevěných saních svázaný vánoční stromek. Jezdí tu ruské saně tažené koňmi. Doprava není, a tak si lidé chodí přát i několik kilometrů pěšky. Jsem šokována ženami, které perou prádlo v dírách vysekaných do ledu řeky Tisy. Úmorná cesta nekonečnými vesnicemi je zakončena stopem, který nás postupně všechny pobere a odveze do hotelu v Rachově. Z původních 27 dolarů za všechny jsme se po dohadování s hoteliérem dostali až na 16 dolarů. Nejlepší pokoj je náš. Aspoň trochu se tu topí a okna jsou utěsněná papírovou lepenkou. Vaříme tu na plynových vařičích o sto šest.

2.1.

Po ranním úprku na autobus zcela opačným směrem se dostáváme do autobusu na Užhorod. Bohužel jsme ho stihli! Pro závady na motoru a opravy každých pět minut jízdy jsme se průměrnou rychlostí 18 km/hod přesunuli asi o sto osmdesát kilometrů. Cestou jsem si nakoupili koláčky po dvacetníku. Při klimbání za jízdy nás trochu budila obvyklá zima. V autobusu totiž jako vždy mrzlo. "Já už něvěm, do kakovo čerta, v čem to može byť!" zněla vážná slova montérova.

Kolemjedoucí autobus nás poté naložil i s našimi řidiči a porouchal se naštěstí až v Užhorodu. Odjíždíme již slovenským autobusem přes obvyklou hraniční proceduru do Michalovců a odtud vlakem domů. Jízda vlakem se samozřejmě neobešla bez jemné hádky s paní průvodčí a bez slovních potyček se slovenským panem průvodčím. "Tak mám dojem, že hranice Ukrajiny se přesunula na řeku Moravu," komentoval situaci Vojen.

Trasa: Kudy jsme šli?

Kvasy (bus) 535 m - lávka přes Tisu pro pěší, po polní cestě do kopce k osamělému stavení (1. tábor) - stále po cestě přes les na jižní úbočí travnatého hřebenu - podél něj na východ k místu, kde je vidět Šešul, zde se připojuje od severu hřeben vedoucí k Menčolu (2. tábor) - Šešul 1726 m obcházíme po jižních svazích a obrovský amfiteátr objíždíme po vrstevnicové cestě, spíme v opuštěné salaši pod rozsochou hřebene (3. tábor) - překračuje rozsochu a po horní hranici lesa vyjedeme na Pietroš 2020 m, prudkým kamenitým sjezdem po ostré hraně se dostaneme zase do lesa, po cestách víceméně SSV. směrem dojedeme na louky pod Hoverlou (4. tábor) - bez batohů na sever k jižnímu sedlu Hoverly, pěšky na vrchol s křížem (hodily se cepíny nebo mačky!) 2061 m. a zpět, sjezd nejprve po loukách a potom lesem podél potoka, který vede k bývalé klausuře Hoverla, na levém břehu je uzavřená lovecká chatka, přes potok vede lesní silnička s mostkem (5. tábor) - po silničce stále dolů do Luhů, Bohdanu a Rachova.

Mapy

Nejpřesnější mapy v roce 1992 byla předválečné Československého generálního štábu. Nemají sice vrstevnice, ale jejich svahy jsou dobře a srozumitelně šrafované. Při plánování ovšem pozor na měřítka - nejčastěji jsou v 1:200 000, ale mohou se vyskytnout i bizarní historická měřítka jako například 1:28 800 nebo 1:56 000. My jsme předpokládali, že máme mapu 1:100 000 a celou cestu jsme se divili, jak nám to jde pomalu.

Přírodní rezervace

Okolí Hoverly je přírodní rezervace (zapovědnik) a teoreticky se zde nesmí tábořit! Kromě dodržování pravidel slušného chování v přírodě je tedy potřeba držet jazyk za zuby a svoji túru nikde příliš nevytrubovat. My jsme to udělali v Luzích a pod nabitou brokovnicí místního ochranáře jsem se těžko vymlouvali. Pomohlo to, že jsme byli Češi, že jsme nadávali na Slováky, že nemáme peníze, že právě jedeme domů, a že s sebou máme děvče. Poté se ovšem zase těžko odmítalo od téhož muže pozvání na novoroční huculské svátky, které trvají několik dní.

Národnostní poměry a jazyk

Zakarpatská Ukrajina patřila v minulém století Maďarsku, Uhrám, Československu, Sovětskému svazu, Polsku a teď je ukrajinská. Přesto však mají místní nejraději Čechy, kteří jim před válkou pomohli k hospodářskému vzestupu a zavedli zde kapitalismus. "Češi sem před válkou zavedli železnici a postavili tady kostel. Tehdy bylo dobře. Rusové po válce roztavili zvon i koleje. Od té doby je tu špatně," říkal mladý lesní inženýr, který pocházel z Bohdanu a měl odtud i předky. "Uhři tady jen bojovali s Poláky, Ukrajinci si nás vůbec nevšímají a se Slováky nechceme nic mít," doplnil ho jeho padesátiletý kolega ochranář s brokovnicí v ruce. Oba byli velmi smutní, že z opětovného spojení s Československem nebude nic, protože Slováci se právě ten den odtrhli od Česka.

Na Zakarpatské Ukrajině se dá domluvit slovanskou hatmatilkou s občasnými rusismy. Opravdu rusky zde ovšem umí málokdo. Oficiálním jazykem je ukrajinština - což je azbuka s pár písmeny z latinky.

V horách žijí Huculové, kteří jsou stejně podsadití jako jejich stejnojmenní horští koně. Zřejmě stejně jako Valaši přišli během středověké kolonizace ze severní Itálie. Na slovensko-ukrajinském pomezí jsou doma Rusíni. Jejich řeč je češtině ještě bližší než slovenština.

Doporučené vybavení

Batoh 60 l, stan, samonafukovací karimatka, vaření (benzínový vařič, nádoby, lžíce, nůž, palivo, závětří, zapalovač), termoska, jídlo a pití, skialpová nebo backcountry výzbroj (lyže, boty, pásy, hůlky), rezervní pásy na lyže, nepromokavá a prodyšná bunda a kalhoty, kukla proti větru, funkční prádlo, péřová bunda, fleecová bunda, rukavice, náhradní oblečení, mapa a busola (GPS), čelovka, lékárnička, mobil, lopata, tmavé brýle, krém proti slunci.

MAPA: Zakarpatská Ukrajina (JPG, 4 MB)

Slovenské hřebenovky na lyžích

Zimní romantika na východě
Slovenské Rudohorie
Nizké Tatry - východ (Králova hola)
Nizké Tatry - centrální část (Ďumbier a Chopok)
Nizké Tatry - západ (Chopok)
Malá Fatra - hřeben na těžko
Malá Fatra - centrální část
Malá Fatra na jaře
Malá Fatra - Belské lúky
Velká Fatra - Rakytovský hřeben na těžko
Velká Fatra - Rakytovský hřeben s přespáním na chatách
Velká Fatra - Rakytovský hřeben na lehko
Velká Fatra - Klačianský hřeben
Velká Fatra - Krížňanský hřeben
Velká Fatra - Ľubochnianský hřeben
Vysoké Tatry
Roháče

Okolní hory

UKRAJINA: Zakarpatská Hoverla
POLSKO: Bieszczady - Rawka