Javánská svatba na vlastní kůži

Svatba a vstup do manželství je na Jávě velmi důležitým a často diskutovaným tématem. Z mladíka se stává muž a z dívky budoucí matka.

Je to největší přirozený skok na žebříčku sociálního statusu, jaký člověka za život může potkat. Ženit se v Indonésii je pro Evropana zážitek, který se neopakuje.

Východní Jáva – islám, tradice a magie

Na začátku léta přijíždím do malého městečka Turen, ležícího na východní Jávě nedaleko správního centra Malang. Tady žije rodina mé budoucí manželky Widye, učitelky angličtiny na Universitas Negeri Surabaya, kde jsme se seznámili během mého ročního studijního pobytu.

Turen je městečko velikosti Dobříše, jemuž dominuje velká zbrojní továrna Pindad, která dává práci většině domácností v Turenu a které patří i největší počet veřejných budov ve městě. Zbytek obyvatel se věnuje zemědělství nebo provozování drobných obchodů a warungů (pouličních stánků s jídlem).

Na severovýchodě od města se zvedá majestátní masiv činné sopky Semeru, vytrvale čoudící jak komín Vítkovických železáren, a kam oko dohlédne všude se táhnou mozaiky rýžových polí prostřídaných alejemi stromů a remízky s hustou tropickou vegetací.

Východní Jáva je oblast velmi religiózní, silnou většinou zde převládá islám, který v sobě však integruje dobře znatelné prvky javánské tradice s kořeny v hinduismu. Bohatá a velmi silná javánská tradice typická zejména pro střední Jávu se tu dále mísí s magií a kouzly východního pobřeží.

V mnohých vesnicích nalezneme pečlivě udržované pozůstatky hinduistických chrámů, které místní obyvatelé, zbožní muslimové, obcházejí s velmi opatrným respektem. Místa mají zvláštní moc a lidé o nich mluví jen zdráhavě.

Trocha javánské etikety

Zabydluji se v malém hotýlku patřícím továrně Pindad. Nocleh v domě nevěsty je nepřípustný. Žádný muž, který není v příbuzenském vztahu, nesmí nocovat pod jednou střechou v domácnosti, ve které žije svobodná dívka.

Automaticky by si lidé mysleli, že spolu něco měli a na dívku i její rodinu by padla ostuda. V javánské komunitě platí v tomto ohledu jakási presumpce viny. Do stejného podezření dvojice padne, ocitne-li se sama v uzavřené místnosti. Dveře je třeba nechat vždy otevřené.

Člověk ze Západu by si řekl, co je komu do toho, nikoliv tak na Jávě, kde záležitosti jedince se automaticky stávají záležitostí celé komunity. Ubírá to na soukromí, ale upevňuje vzájemnou pospolitost a ochranu, ze které by byl nadšen nejeden národní buditel.

Správná Javánka by měsíc před svatbou neměla vůbec vycházet z domu. Je to opět jistá forma principu předběžné opatrnosti. Svatba je ohlášena dlouho dopředu a nevěstě se nesmí nic zlého přihodit.

V našem případě jsou rodiče liberálnější a vycházky povolují. Toho je také třeba, neboť musíme před svatbou ještě leccos vyřídit po městě a okolí.

Přípravy nelze zanedbat

Návštěva KUA, tedy Úřadu pro náboženské záležitosti je rychlá, ale nezbytná. V Indonésii jsou povoleny pouze sňatky mezi lidmi stejného vyznání. Uznanými náboženstvími jsou islám, křesťanství, hinduismus a buddhismus. Jsou-li snoubenci rozdílného náboženství, musí jeden z nich přijmout náboženství svého partnera. Ateismus se neuznává.

Předkládám tedy svůj dokument o přijetí islámu, zkontrolujeme mou sbírku razítek z různých státních institucí a ujistíme se o přesné hodině sňatku. Zhluboka si mohu oddechnout, pro Indonésii jsem jako ženich přijatelný.

Další cesta vede do svatebního salonu. Ten na první pohled vypadá jako běžná půjčovna svatebních šatů, tak jak je známe u nás. Ovšem jen na první pohled. Paní Djoni, která salon vede, je současně organizátorkou svateb, zajišťuje všechny dekorace, oblečení pro svatebčany, je to paní která ví, co je kdy a kde zvykem a která připravuje ženicha a nevěstu na jejich velký den.

Její řemeslo, které se dědí z generace na generaci, je plné mystiky, rituálů a tajemna. Všichni věří, že paní Djoni má zvláštní magické schopnosti a jako nositelka tradice se těší velké úctě.

Na Jávu právě z Evropy dorazili moji rodiče s bratrem a z Bali přijel kamarád Vašek, aby posílil českou delegaci. S lehkým mrazením v zádech projíždím seznam pozvaných hostů. Asi to bude trochu přesilovka. Nás Čechů je pět, Indonésanů bude asi pět set.

Velké množství svatebních hostů je pro Indonésii příznačné. Společenská pravidla velí pozvat všechny příbuzné, včetně těch nejvzdálenějších. Průměrná javánská rodina má pět dětí (starší generace někdy i dvojnásobek), takže počet tet, strýců, bratranců a sestřenic je závratný.

Povinností je rovněž pozvat veškeré sousedy, přátele, kolegy a známé ze zaměstnání, spolužáky ze škol, prostě všechny. Dlužno říci, že nejde až tak o známé svatebčanů, ale spíše o přátele a známé rodičů. Na skutečně vypečené svatbě se tak může sejít i více než tisíc hostů.

Říct ANO nestačí

Javánská svatba je obvykle rozdělena do dvou dnů. První den probíhá tzv. akad nikah, tedy samotný úřední akt připomínající českou svatbu, po kterém se snoubenci oficiálně stávají manželi.

Obřad se bude odehrávat podle islámského ritu v domě nevěsty. Po západu slunce a tedy i po večerní modlitbě přijíždí naše nepočetná česká výprava posílená několika mými kamarády ze Surabayi. Před domem je instalován stanový přístřešek pro hosty a interiér domu je vyzdoben pro slavnostní okamžik.

Dnes večer nebude příliš mnoho hostů, jen přibližně stovka nejbližších sousedů, převážně mužů, kteří se stanou svědky celého aktu. Pro tuto příležitost oblékám klasický oblek, doplněný typickou pokrývkou hlavy zvanou peci, bez které se seriózní Indonésan ve společenském životě neobejde.

V domě nevěsty jsem očekáván celou rodinou, zástupcem KUA a několika nejváženějšími muži ze sousedství. Společně usedáme či poklekáme na zem kolem malého stolku. Nevěsta, oblečená v nádhernou kebayu usedá poblíž mne, avšak dostatečně daleko, abychom se nemohli dotýkat.

Dosud nejsem její muhrim (příbuzný) a podobný kontakt není dovolen. Podle islámské tradice je žena chráněnou ctnostnou osobou a při svatebním aktu je zastupována svým otcem.

Nejstarší strýc pak dohlédne na regulérnost celého aktu. Svatba je v principu chápána jako přenesení odpovědnosti za zajištění a ochranu ženy z otce na manžela a je symbolizována prohlášením otce, že toto akceptuje a předává s plnou důvěru odpovědnost svému zeti.

Prohlášení skládá otec před očima svědků do rukou úředníka KUA. Já, jakožto ženich a muž jednám sám za sebe. Mou povinností je složit přede svědky svatební slib, v němž přijímám odpovědnost za svou manželku, a předat jí mahar, tj. svatební dar.

Můj okamžik nastává. Slib je na rozdíl od našeho „ano“ tvořen pěkně dlouhým souvětím, které mohu přednést indonésky nebo arabsky. Slib musí být pronesen jasně, zřetelně, bez jediné chyby či škobrtnutí. Pokud udělám chybu, musím to celé opakovat, dokud nejsou svědci a zejména zástupci nevěsty spokojeni.

S malou dušičkou vzpomínám na svého kamaráda, který slib se vzrůstající nervozitou opakoval pětkrát. Zkouším to jednou nanečisto, abych se dozvěděl, že má pečlivě nacvičená věta není zcela správně. Obsah svatební daru musí být prý přesně definován. Dobrá tedy, budeme improvizovat.

Obřadník pronáší cosi arabsky, tiskne mi pravici a strká mi před nos mikrofon. Teď nebo nikdy…: „Saya terima nikah……. , tunai!“… jde to kupodivu lehce. Svědci si vymění pohledy a souhlasně přikyvují. Ufff! Muži si navzájem gratulují a dámy zamačkávají slzy dojetí.

Svatební dar se tradičně skládá ze svatebních prstenů, Koránu a výbavy pro modlitbu. Jejich předáním nevěstě jsem splnil všechny formální podmínky a je ze mě ženáč. Už jen jako kulisu sleduji projevy zástupců obou rodin i to, jak kamarád Himmawan předstírá simultánní překlad českého projevu mého táty. Ani jeden doteď neví, co ten druhý vlastně říkal…

Sousedé debatují kolem malých stolků s občerstvením, uznale poplácávají tchána po ramennou a pokoušejí ze zapříst hovor i s mým otcem a mou rodinou. Je příjemný večer, panuje slavnostní přátelská atmosféra a nikdo nikam nespěchá.

Turbany, dýky a batik

První den javánské svatby je u konce a čeká nás den druhý, recepce pro hosty. Cvrkot začíná již v pět hodin ráno. Paní Djoni musí připravit účes a make-up nevěstě, recepčním, hosteskám, mé novopečené tchýni i švagrovým. Já s rozespalými očky obdivuji, jak paní Djoni dokázala prodloužit asi o půl metru různé části mého slavnostního oděvu. Přeci jen mých 191 centimetrů výšky budí u mnohých výrazně drobnějších Javánců údiv.

Oblečení pro dnešní den se výrazně liší od toho včerejšího. Na mé hlavě se objevuje zlatavý turbánek, oblékám sewek (batikovou suknici) a černé elegantní sáčko se zlatými přívěsky, za ozdobnou šerpu je zasunut jasmínem ověnčený keris, dlouhá dýka s vlnitou čepelí v dřevěné pochvě, tradiční javánská zbraň, které jsou přisuzovány magické vlastnosti.

Paní Djoni pečlivě upravuje každou část mého oděvu a soustavně si pod fousy mumlá jakési mantry. Čas od času mě uchopí za prsty, pomalu kývá hlavou, cosi říká a hledí kamsi skrze mne. Ač jsem racionálně uvažující chlapec, přesto mi běhá mráz po zádech a nevím proč.

Příprava nevěsty trvá výrazně déle a má přísnější pravidla. Po celou dobu přípravy nesmí nevěsta spatřit svou tvář v zrcadle. Paní Djoni je v jakési agónii a člověk má pocit, že se její prsty s líčidly pohybují tak nějak zvláštně, jakoby je někdo vedl.

Jeden pramínek vlasů je odstřihnut a uložen v lahvičce s vodou a květy jasmínu. Lahvičku musí nevěsta po setmění vyprázdnit na opuštěném místě, kde na obsah nikdo nemůže šlápnout. Důvod prý nesmím vědět. Všechny dámy už mají upraveny vlasy a perfektně je upraveno i konde, objemný příčesek ve tvaru drdolu, nezbytná součást slavnostního úboru ženy.

Nevěsta obléká stejný sewek jako já a honosně zdobenou bílou kebayu, delší vyšívanou blůzu s do špice protaženou přední stranou. Se zářivým bohatým make-upem, závojem z jasmínových květů a zlatými anténkami ve vlasech vypadá jako princezna z pohádek tisíce a jedné noci.

Ze mě asi fešáka vyrobit neumějí, tak stačí přepudrovat nos, což pomocnice paní Djoni činí velmi stydlivě. Bělocha ještě nepudrovala. Před domem už houká obstarožní BMW (nejluxusnější kára široko daleko), tak skáču do o šest čísel menších vyšívaných pantoflíčků a cupitáme do vozu.

Výzdoba vozu je bohatá, jen ta nálepka Turbo Rabbits na kufru mi přijde úsměvná. V autě je vedro a my, sešněrováni ve svatebním oděvu, se nemůžeme ani hnout.

Recepce a pocity maháradži

Dnešní recepce se odehrává v hale těsně přiléhající k mému hotýlku. To, že také patří továrně Pindad je samozřejmostí, konají se zde schůze, koncerty, rozličná setkání a často i svatby. Cupitáme slavobránou do haly, před vstupem jsou v pozoru nastoupeny hostesky, které budou zapisovat příchozí do knihy hostů a rozdávat suvenýry.

V čele haly stojí rozložitá modro-bílá dekorace, bohatě zdobená jasmínem a čerstvými květy. Uprostřed je čalouněný divánek pro novomanžele, po stranách pak židle pro rodiče ženicha a nevěsty. Před touto sestavou připomínající královský trůn zurčí malá fontánka, z reproduktorů zní pomalá obřadní gamelanová hudba. Jestliže si nějak představuji audienční síň maháradži, tak zhruba takto.

Rodiče usedají na svá místa a přichází asi nejdojemnější část obřadu, prosba novomanželů za požehnání a odpuštění všeho zlého, co jsme jim jako děti, ať už vědomě nebo nevědomě provedli. Novomanželé tak poklekají před každého z rodičů, tchyni a tchána, kladou čelo na jejich kolena. Emoce jsou silné a slzám se těžko brání i ti nejotrlejší.

Tato tradice žádání o odpuštění je stejně pevně zakotvena v javánské tradici i v islámu. Neobejde se bez něj loučení s hostem a je nedílnou součástí konce posvátného měsíce Ramadánu.

Svatební recepce má standardní průběh. Příchozí hosté jdou gratulovat novomanželům a jejich rodičům, společně se vyfotografují a poté se přesunují k bohatě zásobeným „švédským“ stolům něco pojíst, popít a pohovořit s přáteli.

Hostů máme opravdu hodně, přibližně 650. Já znám tak desetinu, Widya identifikuje zhruba dvě třetiny, zbytek je nám neznámý. Moderátor důstojným hlasem ohlašuje hosty a mě jejich jména pomalu splývají. Jak jsem zmínil, javánská svatba je oslavou zejména pro rodiče a jejich hosty. Javánskou hudbu občas prostřídá Zuzana Navarová a hostům se to líbí. Naše světy se tak protínají a kupodivu docela dobře to do atmosféry zapadá.

Různé kabáty, různé představy

Na správné svatbě by si měli novomanželé sedmkrát převléknout šaty. Žádá si to tradice i oko fotografa. Fotografie nesmí vypadat jednotvárně a svatebčané musí působit svěže, což po zhruba šesti hodinách není nic snadného.

My na tradici až tak důsledně nedbáme a tak měníme kabát jen dvakrát. Hlavní důvod je asi ten, že víc oblečků na mou figuru není k dispozici. Oblékáme tedy světle zelenou a jdeme zpět vítat hosty. Počet potřesení pravicí se zvolna blíží k cílovému počtu 650, zbylí hosté jsou najedeni, všichni jsou v dobré náladě.

Na javánské svatbě se nepije alkohol, netančí, nepadá do dortů ani nezpívá karaoke. Vše se nese v důstojné slavnostní atmosféře. Je to radostný okamžik a rodina se o něj chce podělit se všemi přáteli. V mé indonéské rodině panuje pocit spokojenosti a úlevy.

Vdávat dceru za cizince rozhodně není běžná záležitost a směsice představ, obav, očekávání a stereotypů se v hlavách Javánců mísí do velmi pestrých obrazů. A není možné mít jim to za zlé, i český člověk, který má několikanásobně lepší přístup k objektivním informacím často jen nejistě hledá ostrov Jáva na mapě světa a jeho představy o tamním životě jsou velmi zkreslené.

Pod Jižním křížem skončil úspěšně i druhý den svatby v rodině pana Sodikina. Pro někoho běžná společenská událost zpestřená exotickým ženichem, pro ženicha zkušenost, kterou už asi znovu nezažije. Konec konců gongy gamelanu místo pochodu z Lohengrena mi přijdou jako zajímavá změna.