Na skok do Gruzie: národní park Borjomi a Černé moře u Bochumi

Čtete druhý díl cestopisu o naší výpravě do zemí pod Kavkazem. Pokud jste ještě nepřelouskali první kus – Dva týdny v Arménii: Aragats, Geghard, Sevan, Vardenis, tak je načase. Nicméně dychtíte-li pouze po našem gruzínském pralesním dobrodružství a vyprahlé stráně Arménie vás nikterak nezajímají, směle se pusťte do čtení, nebudu vám bránit.

První faktické okénko: Hned zkraje do vás nadupu několik životně důležitých informací. Gruzínci pro nás byli oproti Arménům podobní spíše Rusům. Světlejší pleti, méně vřelí, obtloustlejší. Gruzínská kultura je více podobná té naší, západní. Auta i cesty jsou v Gruzii v mnohem lepším stavu.

Hranice Gruzie jsme přejeli bez problémů, naši taxikáři pro nás dokonce vyjednali samostatnou odbavovací frontu, tudíž jsme nemuseli dlouho čekat. Zřízenec v budce si nás oskenoval kamerkou, bouchl do pasu štempl a frčeli jsme dál. Kus za hranicemi jsme vysedli v městečku Achakalki. Měli jsme tu nějaký čas při čekání na maršrutku, proto jsme se vydali na průzkum tržnice. Obohatili jsme se vitamíny v podobě nektarinek, broskví a blum, další potřebné živiny jsme získali z tzv. šaurmy, tedy kebabu zarolovaném v lavaši. Cena toho pokrmu byla 4 lary, tedy zhruba 40 našich peněz.

Autobus, který nás měl za 50 larů původně dovézt až do Borjomi, náhle zastavil o dost dříve v Achaltsikhe, řidič přeházel naši batožinu do jiného povozu a poslední část cesty nás nečekaně stála další dvacku. V Borjomi na nás dýchla atmosféra gruzínských měst – bordel a nevlídnost obyvatel. Lehce unavení z dlouhého cestování jsme se začali pídit po bankomatu.

„To by mě zajímalo, proč tu mají před každým krámem generátor,“ prohodil Emil, jen aby si vzápětí sám odpověděl. V celém Borjomi totiž nešla elektřina a soudě podle počtu agregátů vrčících na chodníku byli na takový stav majitelé obchodů a restaurací zvyklí. Nedalo se nic dělat, bankomat bez šťávy peníz nevydá, museli jsme do směnárny a prodat nějaká eura. Pak jsme, již vybaveni gruzínskými lary, vzali útokem obchod s potravinami. Posledním úkolem toho dne bylo nalézt nějaké bydlo – k tomu účelu nám docela dobře posloužil plácek před návštěvnickým centrem národního parku Borjomi.

Přechod parku Borjomi

Ráno se několik z nás potýkalo se střevní potíží, zatímco zbytek výpravy se nechával v návštěvnickém centru informovat o třídenním treku přes národní park. Startovním bodem této túry byla vesnice Likani, kam jsme museli dojet stopem. Jako již dříve v Arménii, i tady jsme se pro tento účel rozdělili na dvě party. S Emilem a Bojínkem jsme stopli chlapíka mnoha vědomostí.

Praktické tipy pro návštěvu Národního parku Bordžomi-Charagauli.

„Máte rádi klasickou hudbu?“ optal se nás, jakmile jsme vyrazili, a otočil ovladačem rádia. Po zmodernizovaných lidových popěvcích arménské a gruzínské kultury byla ruská symfonie docela změna. Zaposlouchali jsme se do mohutných tónů lesu smyčců, ale řidič se ujal postu sólisty a rozhodl se orchestr přeřvat.

"Odkud jste?" houkl do ucha Emilovi, sedícímu vedle něj.

"Čechoslovákia," zareagoval už naučeně Emil.

"Tak?" zaradoval se řidič. "Já jsem byl v osmdesátých letech v Praze! Tam já to dobře znám!" A jal se vypravovat, kde všude byl, co tam dělal a co všechno znal. Jediné, co k naší smůle neznal, byla odbočka v Likani k bráně do národního parku. A tak nás během svého vypravování zavezl kamsi doprostřed vsi, odkud jsme se vraceli zpět na začátek a pak docela dlouhou štreku až k hranicím parku. Trvalo nám to dokonce tak dlouho, že nás mezitím dalším stopem předjeli Ondra s Luckou a po dlouhém čekání se nás vydali hledat.

"Je to jednoduchý," poučil nás Ondra, který během čekání prozkoumal naši cestu v mapě pořízené v návštěvnickém centru v Borjomi. "Kus půjdeme po rovince, pak tady budeme chvilku stoupat a pak už zase jen po hřebínku k téhle chajdě."

Faktické okénko: Spaní v národním parku je totiž povoleno jen v k tomuto účelu zřízených chatách, rozmístěných tak, aby se k nim v rámci treku dalo vždy snadno navečer dojít.

Jak jsme ale zjistili záhy, mapa parku byla příliš optimistická. Byla totiž v podivném měřítku asi 1:120 000, které není úplně turistům přívětivé. Vzdálenosti na ní tedy působily pro oko našince, navyklé na klasické „padesátky“, jako kratší, než ve skutečnosti byly. A ze všeho nejpodivnější byla i topografie značených tras, které v reálu vedly tak trochu jinudy. Z krátkého výšvihu na hřeben se tak stal odpolední zdlouhavý výstup v mokrém vedru. Až v podvečer jsme se konečně vyškrábali nahoru a po několika dalších kilometrech dorazili k první chatě. Budka obsahovala zajímavou směsku lidí – jednu dvojici složenou z Portugalce a Brita a druhou, málomluvnou, těžko říct odkud.

"Kam máte namířeno?" zavedli jsme řeč s první dvojicí.

"Jenom sem, zítra jdeme zpátky a do Tbilisi," vysvětlil Brit.

"A kde všude už jste byli?" vyzvídali jme dál.

"Jenom tady, on je v Evropě jen na pár dní," ukázal Brit na svého kamaráda. "Tak jsme si zaletěli do Tbilisi a sem do parku. No nic, dobrou noc," odporoučeli se a stejně tak i druhá dvojka. Udiveně jsme se na sebe podívali, protože slunce se teprve rozhodovalo, za kterým stromem zapadne, a na hodinkách bylo jen osm.

My jsme spát nešli, zato jsme vytáhli vařič, došli k potůčku pro vodu a začali s přípravou večeře. V infocentru nás varovali, že máme zavírat na noc dveře kvůli medvědům, ale ty naše byly tak chatrné, že by se do nich huňáč vlámal jako nic. Přesto jsme na medvěda moc nedbali a jídlo jsme uskladnili normálně v chajdě.

Druhý den cesty přes Borjomi byl na způsob orientačního závodu. Potřebovali jsme se do večera dopravit do druhé chatky a od stezky vinoucí se převážně po hřebenech jsme si slibovali rychlý postup. Pohybovali jsme se mezi salašemi a vzpomínali na trable s pasteveckými psy v Arménii. Čas od času se v sedlech převalovala mlha a čím déle jsme šli, tím byla hustší. Tato část parku byla vskutku malebná – sychravá mlha půvabně dokreslovala atmosféru četných travnatých pahorků spásaných stády krav. Člověk si připadal skoro jako ve vysokých Andách. Ale zatímco jsme se kochali krásami Borjomi, mlha nás obklopila a naším jediným vodítkem tak zůstala pěšina samotná, byť se místy větvila v mnoho úzkých stezek a vzhledem k mlze bylo málokdy poznat, zda na tom či onom kameni je nakreslená turistická značka.

Faktické okénko: Všechny turistické značky parku Borjomi sestávají ze žlutého pruhu mezi dvěma černými a některé z nich obsahují dokonce číslo treku (v našem případě č. 1). Jistě si dokážete živě představit, jak dobře je taková značka vidět v mlze.

Sledovat mlžnou stezku nám nedělalo potíže až do chvíle, kdy nám cestu zatarasilo stádo poflakujících se krav.

"Měli bychom to raději obejít," navrhl Ondra. "Nechtěl bych se tu potkat s nějakými psy."

"Nebo si popovídat s bejkem," dodal Emča.

"Tak to vezmeme spodem a zase se na tu cestu vrátíme," vydal Ondra pokyn a jali jsme se kravky obcházet. Ale ona to není žádná legrace jen tak si odbočit ze stezky a pak se na ni zase vrátit. Jednoduše jsme se ztratili. Chvíli jsme bloudili a marně hledali značku nebo alespoň stezku, až jsme došli k jakési rokli.

"Myslím, že je čas na konzultaci s mapou," zavelel Ondra a vytáhl tu parádní turistickou mapu z infocentra. Teprve teď jsme si pochvalovali, jaké má výborné a použitelné měřítko. Čert aby ho vzal! Pomocí buzoly jsme mapu ale přece jen zorientovali a odhadli jsme naši pozici. Pochopitelně jsme šli úplně jiným směrem. Při návratu na stezku jsme ještě potkali býčka, ale ten nás nechal volně projít.

To ale nebylo jediné dobrodružství toho dne. Jakmile nás stezka zavedla níž od travnatých vrcholků, vešli jsme do nefalšovaného horského deštného pralesa. Mlha, vlhkost, drobný deštík, všude spousta zeleného podrostu a především po kotníky bláta. Sestup do koryta jakési říčky byl díky blátu dost obtížný, ale po několika hodinách jsme byli dole. Smutným obrazem bylo ve strži ležící hříbě se sraženým vazem, ale tohle je prostě divočina. Takových zdechlin tu určitě bylo víc.

Od soutoku s další, větší řekou už se nám šlo lépe a poslední kilometry k chatě Sakhulari shelter už byly pohodové. Kolem tekoucí potok nás zbavil bláta a v kopcích zuřící bouře se nám postarala o parádní kulisu naší poslední noci v divočině.

Ráno třetího dne bylo prosluněné a nám se z údolíčka s chajdou vůbec nechtělo.

"Nedá se nic dělat," rozhodl Ondřej, "musíme se pohnout. Čeká nás ještě dlouhá štreka na nádraží v Marelisi." Doplnili jsme tedy vodu a řekli chajdě sbohem. Cesta už vedla pořád podél říčky, sem tam ji překlenula pomocí dřevěné lávky. Na jednom místě jsme potkali několik rybářů. Jeden z nich zjevně vyvinul novou sportovní disciplínu, neboť spojil rybolov s jízdou na koni.

"Gamarjobat, můžu jít s vámi?" srovnal s námi krok jeden z opěšalých rybářů. "Samotnému se mi jít nechce – nechtěl bych se tu potkat s toulavým psem."

"No jak chceš," pokrčili jsme rameny. Bohužel pro nás ale rybář pálil jednu cigaretu od druhé, a tak jsme se ho snažili raději setřást. S těžkými batohy na zádech se nám to sice moc nevedlo, ale po jednom z přechodů říčky u rybáře nad strachem ze psů zvítězila touha po úlovku a nahodil udici.

Již bez pokuřujícího rybáře jsme se šinuli dál po štěrkové cestě a snažili jsme se odhadnout, kolik kilometrů máme ještě před sebou. Podle mapy získané v infocentru se to určit nedalo a tím spíš nás překvapilo, když se za zatáčkou vyloupla hranice parku. K nádraží to podle mapy bylo ještě půl světa. Cesta už vedla prakticky jen po rovině – o to úmornější bylo naše putování. Tentokrát nás ale mapa obalamutila pozitivně, protože jsme nečekaně došli k dráze. Budova nádraží Marelisi byla velká a působila vybydleně – bez oken, bez omítky. Přesto jsme za 1 lar na člověka koupili lístek do Khashuri. Hodinku času jsme věnovali přípravě oběda.

Z Marelisi k Černému moři

Cesta vlakem do Khasuri byla sice krátká, zato výživná. Sednout si nebylo kam, neboť vlak byl nadupán lidmi. Průvodčí měl co dělat, aby se mezi cestujícími prodral. I přes otevřená okna byl vzduch prakticky nedýchatelný. Jednou jsme vyjeli ze stanice, ale vlak záhy opět zastavil. Mezi cestujícími se opět vyloupl průvodčí a začal se hádat s nějakou paní. Napínali jsme uši, abychom zjistili, o co jde.

"Ta paní říká, že zatáhla za záchrannou brzdu kvůli své kamarádce," vytušila z rozhovoru Lucka. "Prý si šla na zastávce natočit vodu a vlak jí mezitím ujel."

Arméni se ještě chvíli dohadovali a prodírali se přitom davem z jednoho konce vagónu na druhou. Nakonec se ale vlak dal opět do pohybu a my zdárně dorazili do Khasuri.

Dalším naším cílem bylo Černé moře, konkrétně destinace Batumi. Měli jsme v podstatě dvě možnosti – vlak nebo maršrutku. Cena za dodávku ale byla několikanásobně dražší než vlak, a tak jsme i za cenu 11hodinového čekání zvolili železnici (21 larů). Odpoledne a část noci jsme tedy strávili v restauraci, parku a ulicích Khasuri. Ve 3:48 v noci nám konečněpřijel vlak. Notně se lišil od prvního spoje z Marelisi – vagony byly pěkné, čisté, klimatizované, ale naše naděje na trochu spánku rozprášili hluční adolescenti mající stejně jako my namířeno do Batumi. Přesto se i oni k ránu trochu zklidnili a dopřáli nám hodinku nebo dvě spánku. Ve čtvrt na 9 ráno jsme vystoupili v Machinjauri – předměstí Batumi.

Pláže Černého moře u Batumi

"Chcete vzít do města?"

"Ne, díky."

"Sháníte taxi?"

"Ne, děkujeme."

"Máte ubytování?"

"Ne."

"Taxík!"

"Ne, díky!"

Tak nějak to vypadalo, sotva jsme vylezli z vlaku. Do centra jsme úplně nechtěli, ale ubytování jsme potřebovali.

"Mládenci, potřebujete ubytování?" zatahala nás za rukáv jakási shrbená stařenka. "Můžete spát u mě na dvorku, jen za 7 larů, berete?"

"Vy máte nějaký hotel?" ptali jsme se.

"No to ne, ale mám volno. Už u mě bydlí i jiní turisté. Jestli máte stan, můžete si ho postavit na dvoře."

"A kde to máte?"

"Tady, hned za železnicí. Je tam přístup k moři."

"Tak tedy dobře," souhlasili jsme a když jsme se tak mimoděk rozhlédli po nástupišti, zjistili jsme, že takových stařenek je tu více.

"Člověče," řekl Emil. "Podívej se na to, to je normálně mafie. Obestavěli si přístup k pláži těmi svými domky a teď se u nich musíš ubytovat, aby ses vůbec dostal k moři."

U stařenky na dvorku jsme zjistili, že už je tady ubytován tak tucet dalších lidí nejrůznějších národností. Stany jsme rozložili v blahodárném stínu stromů a nedočkavě vyrazili na pláž.

Faktické okénko: Pokud máte rádi zalidněné pískové pláže se spoustou lehátek, slunečníků, koktejlových barů a osmahlých polonahých barmanek či barmanů, nejezděte do Machinjauri. Je k tomu hned několik důvodů – tamní pláže nemají nic společného s pískem, jsou totiž oblázkové. Poležet si na nich může jen tlouštík nebo ten, kdo si pod sebe naskládá dostatečnou změkčující vrstvu, protože ani lehátka se zde příliš nevyskytují. Stín si musíte zajistit sami – v našem případě jsme si vypůjčili jeden malý slunečník ze dvorku naší paní domácí. A co se barů a barmanek týče, k nejbližšímu jsme to měli tak půl kilometru a obsluhoval nás tam zcela obyčejný a oblečený Gruzínec.

"Fuj, to je teplý," byly mé první pocity v Černém moři.

"Fuj, to je špinavý," doplnila popis Bojínek.

"Fuj, to je slaný," vyprskl Emil.

Přes všechny neduhy, kterými moře trpělo, to pro nás bylo dlouho očekávané osvěžení. Strávili jsme na pláži celé dopoledne, ale po několika hodinách cachtání ve vlnách už jsme moře měli dost.

"Co tady budeme čtyři dny dělat?" zeptal jsem se kamarádů. Podle původního plánu jsme u moře měli strávit jen dva dny, ale na cestě z Borjomi jsme byli podstatně rychlejší, než jsme si mysleli.

"No co," nadnesl Ondra. "Večer zajdeme někam na večeři, taky půjdeme omrknout Batumi, zajedeme do botanické zahrady a ono to nějak vyjde."

Vyšlo to, ale trochu jinak. Zbytek prvního dne jsme si prošli dlouhou pláž směrem k Batumi a zase zpět, na večeři jsme zašli do jakési zjevně nóbl restaurace.

Faktické okénko: Jídlo v Gruzii je oproti arménskému méně pestré. Stejně jako u jižních sousedů, i tady dostanete lavaš nebo šašlik, v Gruzii ale určitě nesmíte vynechat chajapuri[chačapuri] – těsto zapečené se sýrem balkánského typu na mnoho způsobů – jako pizzu, jako šáteček nebo třeba jako placku. Výborným pokrmem je také ojapuri [očapuri] – směs brambor, masa a zeleniny zapečená v horké kameninové misce. Dobrá gruzínská piva jsou Natachtari a ležák Kazbegi. Sehnat se dá i bavorský Herzog nebo už poměrně drahý Budweiser.

Druhý den jsme v pohodě zvládli botanickou zahradu Batumi. Třetího dne, po noci strávené na pláži ve společnosti několika lahví vína, šli Ondra s Luckou do Batumi sami, zatímco já s Emilem a Bojínkem jsme se opět nasoukali do propoceného horáckého oblečení a vyrazili do okolní kopcovité krajiny. V tom vedru jsme ale nedošli nijak daleko, ve dvě hodiny jsme už byli zpět na pláži. A přišlo další polehávání, koupání, prostě nekonečná přímořská nuda. Do toho se Lucce udělalo zle a horké dny spolu s Ondrou trávili ve stanu na dvorku.

Po další noci na pláži se na marodku odebrali i moji poslední zdraví kamarádi a já zůstal sám.

"Co tady budu do háje dělat?" ptal jsem se sám sebe, protože vlak do Tbilisi nám jel až v podvečer. A tak jsem strávil další den sám na pláži, v moři, v baru, v moři, v baru, na pláži…

Tbilisi – město kontrastů

Hurá! Zase jsme na cestě, tentokrát do hlavní metropole Gruzie, Tbilisi. Do města jsme po sedmi hodinách cesty vlakem dorazili až po půlnoci a jelikož se nádraží na noc zavírá, usadili jsme se na balkóně. Opravdu, tbiliské nádraží má balkóny! Naše ležení naštěstí nepřilákalo žádného strážce zákona, protože jak jsme zjistili později, Tbilisané si své architektonické skvosty dost hlídají.

Faktické okénko: Řeka Kura protéká městem Tbilisi už od 5. století. Za tu dobu se zde vystřídalo několik národů – Arabové, Peršané, Turci, v 8. století ve městě dokonce sídlil arabský emír. Gruzínci město získali nazpět až ve 12. století a od roku 1801 do začátku devadesátých let minulého století náleželo Ruské říši. Ve městě žije zhruba 1,5 milionu Tbilisanů.

Ráno jsem se pokusil z automatu vydolovat kafe, ale dostal jsem pouze koncentrovaný nápoj o síle několika RedBullů.

"Člověče, mám úplně strach to vypít," povídám Emilovi, zatímco jsem nedůvěřivě čichal k obdrženému nápoji.

"Abys nedopadl jako ten chlápek ze včerejška," připomněl mi Emil noční příhodu. "Mastný vlasy, vytřeštěný oči, trhané pohyby, ten těch kafí měl tak sto."

Měli jsme k dispozici den do odletu. Chtěli jsme jej využít k prohlídce města, ale nejdříve bylo potřeba někam odložit naše batohy. A to byl problém. Na plánu budovy nebyla vyznačená úschovna zavazadel, zato tam byla v přízemí značka pro informace. Informace tam sice nebyly, na jejich místě totiž byla směnárna. Směnárník nás poslal do třetího patra, kde opět nebyly žádné informace. Zato tu byla okénka výdejny lístků a u jednoho z nich stála slečna hovořící anglicky. Přetlumočila naši žádost paní v okénku a dostala od ní odpověď, že informace nám poskytne sluchátko veřejného telefonu. Slečna si se sluchátkem pohovořila a sdělila nám, že úschovna zavazadel je prý v přízemí. V přízemí ale žádná úschovna nebyla. Začali jsme si připadat jako Asterix se svými dvanácti úkoly. Úschovnu jsme ale přece jen našli, byla v podzemí. Za 3 lary jsme odložili batohy a za další 2 lary koupili čipovou kartu na MHD (jízda metrem byla za půl laru).

Protože Lucce stále nebylo příliš dobře, na náměstí Svobody jsme se opět rozdělili. Již zavedené trio mojí maličkosti, Bojínka a Emila se vydalo na delší okružní průzkum metropole. První zastávkou byla katedrála Nejsvětější trojice, kde jsme narazili na první patrolující policisty.

Faktické okénko: Katedrála Nejsvětější trojice, gruzínsky Tsminda Sameba, je třetí nejvyšší katedrálou východní ortodoxní církve na světě. Je to prakticky zbrusu nová stavba – základní kámen byl položen v roce 1995 a vysvěcena byla o devět let později.

Nábřežní park na levém břehu řeky byl také zcela nový. Okrasné záhony, dobře udržovaný zelený trávník, přes řeku moderní pěší lávka složená ze železa, skla a samozřejmě ostrahy.

"Mrkej na to," opřel jsem se o zábradlí lávky. "Tady je to moderna a na pravém břehu jak po válce."

"Pane, dejte si tu nohu jinam!" zavolal na mě v tu chvíli policajt a ukazoval na moji botu letmo opřenou o rantlík u zábradlí.

"Tady si to tedy hlídají," utrousil Emil, zatímco jsme skoro po špičkách přecupitali kolem strážníka. Na protějším břehu byla řada vcelku udržovaných domů přímo na nábřeží, sloužících vesměs jako restaurace, ale za nimi začínaly trosky. Domy bez fasády, tu a tam podepřené zapomenutým lešením, úzké uličky, kterými jsme se málem báli projít.

"Hele, tam je ta socha!" ukázal Emil nahoru, kde nad střechami domků vykukovala Matka Gruzie, dominanta Tbilisi.

"A taky ta pevnost," doplnil jsem. "Jen ještě, kudy tam?"

Začali jsme pátrat po nějaké cestě, abychom pak zvolili způsob starých dobyvatelů a vzali pevnost šturmem.

Faktické okénko: Kamenná arabská pevnost Narikala pochází ze 4. století, ale dochované ruiny jsou mladší, až z 18. století. Pevnost za dobu své existence vystřídala několik jmen – v době vzniku se jí říkalo Shuris-tsikhe (Nenáviděná pevnost), mongolští nájezdníci ji pak přejmenovali na Narin Qala (Malá pevnost), které pak volně přešlo v současné Narikala. Pevnost má dvě opevněné sekce, astronomickou věž Shakhtakhti a navíc kostel ze 12. století – ten byl v devadesátých letech přestavěn a znovu vysvěcen.

Socha Kartlis Deda (Matka Gruzie) je obří dominantou hlavního města, stojící hned vedle pevnosti. Socha drží v jedné ruce meč (Gruzínci jsou sveřepí válečníci) a v druhé pohár vína (Gruzínci jsou vřelí hostitelé).

Po prohlídce vršku s pevností a sochou jsme se již vrátili zpět k nádraží. Vyzvedli jsme batohy a odebrali se na letiště. Přestože jsme si přímo v hale letiště vybalili vařič a uvařili si večeři, připadali jsme si ještě normálně oproti jakémusi chlápkovi v hábitu a velkým křížem na ramenou. Inu, křesťané.

Přečkali jsme šestihodinové čekání na náš let a pak už domů, do Prahy…

INFO: Autor provozuje web KGMK. Další fotky v galerii Arménie a Gruzie.

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě