Je ironií osudu, že český překlad knihy Hory mého života, z něhož uvádíme ukázky, byl sprostě ukraden překladatelce Zdeňce Myškové. I přes závazný smluvní vztah jí, jako mnohým dalším, doposud Daniel Winkler (Altituda, Altimax, knihoohorach.cz a další podobné projekty) za její práci nezaplatil ani korunu. Katastrofální osobní zkušenosti ze spolupráce s Danielem Winklerem mají i další překladatelé včetně některých členů redakce Horydoly.
Mimo nedělí, které jsem za každého počasí trávil v horách, pro mě ostatní dny neměly smysl. Každodenní činnost ve všedním, stále stejném rámci. Jak ubohý a bezútěšný je život, ke kterému je odsouzena většina lidstva. Kdo takový život zvolí, stává se jeho obětí.
Když jsem se vracel po opravdu hluboce prožitém dnu v horách, připadala mi každodenní všednost ještě ošklivější a nesnesitelnější. Odpor, který jsem pociťoval, úporný boj mezi vlastní přirozeností a zákony civilizace, který jsem bojoval, ty drásavé duševní stavy byly zároveň zdrojem síly a motivace pro mou alpinistickou činnost.
Závidím všem, kteří nemají tu nutkavou potřebu klást si takové úkoly. Když se ponořen do vlastních myšlenek vracím k chatě, objevím na sněhu motýla, kterého sem zanesl ve dne teplý vzduch. Přibývající chlad ho ochromuje, posledním mávnutím křídel se pokouší znovu vznést, ale padá přímo k mým nohám. Dojatě pozoruji to malé zvířátko, mám pocit, že jsme na tom stejně a v jeho osudu jako bych poznával ten svůj. Nemohu jinak, než opatrně zvednou umírajícího motýla ze sněhu, schovat ho do tepla své dlaně a donést ho opatrně do chaty.
Pravdou je, ať se to komu líbí nebo ne, že tam nahoře všech nás sedm dohromady bylo bratry, že jsme vinou zlého osudu upadli do smrtelné pasti odtrženi od zbytku světa a že by nás býval tam nahoře, s výjimkou závěru tohoto dramatu, nikdo nemohl zachránit. A že jsem docela prostě řečeno přežil. Snad proto, že jsem chtěl žít více než ostatní.
Dolezu na druhou stranu kotlea těžce oddechuji. Tu mi něco přeletí před očima. Ucuknu a vidím žlutohnědého motýla, kterého sem vynesl proud teplého vzduchu. Chudák, zemře, jakmile začne večer mrznout. Teď mu však závidím, je jediný, kdo může z tohoto místa rychle zmizet.
Utvrdilo mne to však v přesvědčení, že k zimnímu výstupu na severní stěnu Grandes Jorasses je třeba přistupovat s respektem. Respektem rozumím to, že se k němu musí přistupovat v duchu zásad původního alpinismu. Jaký by mělo smysl zdolat takovou stěnu jako je severní stěna Grandes Jorasses za každou cenu a se všemožnými kompromisy? Člověk by neodkázal nic jiného, než ji okrást o kouzlo neznámého a nemožného. Tím by zničil možnost poměřit se s ní způsobem, který si vyžaduje celou bytost a dává vyniknout tomu nejlepšímu, nejlidštějšímu, co v nás je.
Nenávidím závody o horu. Z tohoto důvodu jsem se doposud držel stranou závodění o zimní severní stěny, i když je zahrnuji do svých plánů. Rostoucí průměrnost v horolezectví se mi tak příčí, že jsem si přísahal, že dostojím tradicím.
K večeru mám dojem, že slyším křik kavky, i když se mi to zdá být na tomhle místě bez života nepravděpodobné. Kavka tu skutečně je a vypadá, že si cení naší přítomnosti. Plaše se nechává unášet po větru, pak párkrát mávne křídly, spustí se dolů a zase rychle vylétne vzhůru. Krouží nenuceně dál pohrávajíc si s větrem. Občas se zastaví, jako by ji někdo zavěsil na modré nebe a pak zas dál opisuje s nebývalou elegancí své kruhy a spirály. Sem tam vyrazí chraplavý pokřik, vypadá, že se raduje z ozvěny svého vlastního křiku. Někdy proletí podél stěny tak blízko, že o mě takřka zavadí, ale většinou vidíme její nápadné prchavé obrysy na pozadí bílého ledovce nebo proti modrému nebi. Říká se, že černý pták věstí neštěstí, ale já jsem hrozně rád, že je tady.
Musím se smát, když si vzpomenu na slova jednoho pisálka, který mi přičítal "fanatismus proroka a posedlost šílence" a mé činy nazval "nesmyslnou sterilní odvahou pro odvahu." Neznám ho, ale z jeho slov čiší, že patří k frustrovaným lidem, kteří se nechali životem zahnat do klece jako zvířata. Upsali se životu v kleci – mají kancelář, auto a co já vím co ještě. Jsou donuceni chodit v ohradě falešných mýtů pořád dokolečka. Jsou tyranizováni pomíjivými iluzemi, které dělají z člověka věc, ponižují ho na pouhé číslo. Jen "člověk-číslo" může takto myslet.
Ve světě hor nikdy nechybí dobrovolníci, kteří se rádi přidají k tomu, kdo je na vrcholu své kariéry a jdou s ním kamkoli. Život mě však naučil, že ani nejlepší z nich se nevyrovná dobrému příteli. Přítel je opravdovou oázou v poušti lidských vztahů.
V sedle nad chatou Hörnli zapadá slunce za Matterhorn. Vstupujeme do stínu, kde je mrazivo. "Chtěl bych být horolezcem, abych mohl jít s tebou," řekne de Biasi chvilku poté a rozloučí se se mnou vřelým obětím. Nevydám ani hlásku, hrdlo mám sevřené. Bez ohlédnutí kráčím dál, nechci se dívat, jak se můj přítel vzdaluje. Musí se už vrátit, je pozdě a do údolí ho čeká dlouhá cesta. Nenadálý krok přes spáru mě přinutí se ještě jednou ohlédnout. De Biasi stojí stále na stejném místě. Teď teprve se s ním mohu voláním rozloučit.
Krčím se v bivaku na jakémsi stupínku uprostřed kolmé pustiny. Hluboko pod nohama tepe život, i když tam ani nedohlédnu. Lehký život – svůdná představa pro někoho, kdo jako já visí mezi nebem a zemí. Je to však i banální život plný zklamání a já jsem zde nahoře právě proto, abych takovému životu unikl. Faktem je, že samota tady nahoře je tíživá, až nelidsky tíživá. Ptám se sám sebe, zda jsem nepřekročil hranice zdravého rozumu a z pouhé pýchy nepokouším osud. Ale neurčuje osud a moudrost to, čím jsme? Dojdu k závěru, že moudrost pro mě spočívá v tom, vylézt na Matterhorn, a osud rozhodne, jestli se dostanu až na vrchol.
Pochopil jsem, že krásy se člověk zmocní tím, že jí porozumí.Mohl bych přísahat na to, že každý ve svém nitru může stále otevírat další dvířka. Zjistil jsem, že obtíže nejsou prubířským kamenem síly, ale slabosti člověka. Udivovalo mě, že skutečnost chápu jenom jako odraz svých snů. Na některé otázky jsem si nedokázal odpovědět, ale vím, že má smysl žít svůj život naplno a pokoušet se uplatnit vše, co v sobě člověk má. Byl jsem si vědom toho, že jsem si nikdy neodepřel udělat to, co jsem považoval za správné, byť to bylo spojeno se strachem a obavami. Chápal jsem, že některá má stanoviska mohla určitému typu lidí připadat přinejmenším zvláštní, ale to byl jejich problém. Věděl jsem, že mé hodnoty a mé názory mají dobré kořeny a bylo mi stále jasnější, že dávám přednost své "podivnosti" před "moudrostí" těch mnoha lidí tam dole, kde život často není nic jiného než tiché zoufalství, poušť egoismu a apatie. Život v okovech zvyku, podléhající nejrůznějším tlakům, které dokonce i umění a víru proměnily ve zboží. Ne, život, kde se člověk leká strachu i nadšení a kde se každý soustřeďuje jen na zachování sebe a svých vlastních citů, nemůže být krásný.
Zkrátka a dobře, jsme dnes více než kdy jindy zahlcováni všedními činy redukovanými na peníze a podvody, spekulacemi a falešnými poselstvími, která zdaleka nesvědčí o moudrosti a vědomostech aktérů. Obklopuje nás podvod a klam. Módnost nezaručuje opravdovost. Co má skutečnou hodnotu, není nikdy plodem reklamního pokřiku. Nebylo by správné udělat pořádek a vymezit věcem jejich pravé místo?
Už skoro dvě hodiny bloudím očima i duchem po okolí, pociťuji takovou radost a nadšení, že si nedokáži představit lepší naplnění svých snů a krásnější horu než je tato. Ale tak tomu bylo již mnohokrát. Teď budu muset sestoupit do údolí, do takzvané normálnosti, do reality života, která člověka požírá, aniž by si toho byl vědom. Jsem přesvědčen, že není lepších míst, než jsou tato, aby si člověk uvědomil nesmyslnost dnešního běžného života. Snad zůstanou tato místa neposkvrněna. Odtud z výše se svět lidí zdá být jen bláznovstvím, do sebe uzavřenou jednotvárností. Jeví se poutavý jenom proto, že je chaotický a hlučný!
Nejlepší výstupy: Walter Bonatti - horolezec