Himálajské políbení Lobuche East 6119 m

18. března pročítám Facebook a zakřičí na mě Trávova stránka se zajímavou akcí. Tak jo, zkusím top horolezce oslovit a zjistit podrobnosti. Moc šancí tomu nedávám kvůli termínu a rychlosti rozhodnutí. Také počítám, že to bude chtít aspoň na měsíc odjet, ale aspoň zjistím, jak to u velkých jmen chodí.

19. března si voláme a sympatický otevřený hlas Trávy mě ujišťuje, že tento člověk by mohl být správným průvodcem v horách nejvyšších.

20. března přichází itinerář. No pane, jo... Tři týdny jsou docela reálné vybojovat u šéfa, ovšem suma není malá. Domlouvám se s Trávou na pondělním telefonátu. Začínám šrotovat, jak sehnat narychlo peníze. Přidávám fyzičku, jenže za tři týdny toho moc člověk nenatrénuje.

22.března si voláme s Trávou. Potřebuji ještě dva dny na zajištění dovolené a hlavně zlaťáků. Neskutečná podpora šéfa mě nakopává k větší aktivitě. Dojednávám, co se dá. Další impulz mi dodává informace, že s námi ve skupině bude další top horolezec Háček.

24. března se nesplnitelné stává skutečností. Mám celou sumu pohromadě díky skvělým lidem. Světe div se! Mikulovský vrchař sahá na kliku Himaláje. Mezi třinácti členy jsou i moji dva kamarádi z dřívějších výstupů Buřič a Tom. Himaláje se mají nač těšit.

Káthmándú

12. dubna odlétá skupina osmi nadšenců do Nepálu. Po celodenním přeletu přes hory, moře a doly, dosedáme do Káthmándú. Vítá nás Tráva s Miri a busem se přemísťujeme do hotelu. Máme štěstí, karanténa je zrušena. Osobně poznávám Honzu. Od samého začátku se snaží zajistit pro všechny co největší pohodlí.

Program máme daný. Po testech jeden den toulání v Káthmándú a hned další den směr Lukla. Popisovat den v hlavním městě nebudu, ale největší zářez na duši nechávají tradiční pohřby. Návštěva Opičího chrámu je příjemnější.

15. dubna po kontrole výstroje a vybavení letíme do Lukly, kde odstartuje naše himálajské dobrodružství. Nutno podotknout, že je zapotřebí aklimatizace v řádu jednoho týdne. Hodnota kyslíku se pohybuje na 45 % u hladiny moře a je nutné se co nejlépe připravit na případnou hrozbu výškové nemoci.

Booking.com

Lukla

To, co se člověk doslechne a dočte o letišti v Lukle, je zkrátka pravda. Krátká přistávací plocha mezi horami, v nadmořské výšce 2805m, dělá z přistání a odletu zážitek na celý život. Nás těsně před dosednutím zastihne celkem slušná turbulence, což znamená pár výškových propadů vyvolávající sevřenost žaludku od krku, až do kalhot. Dosedáme v pořádku a následně sledujeme další stroje, jak si poradí s touto letištní plochou. Zavazadla máme, a tak vyrážíme o dvě stě výškových metrů níž, do vesnice Phagding, kde po třech hodinách spíme v lodžiích. Tyto místnosti jsou zděné a v noci velmi chladné, ale neprší do nich. V jedné z nich jsme naměřili minus tři stupínky.

Následující den vyrážíme do Namche bazar. Moc se těším na tuto část, protože projdeme přes pět proslulých mostů. Zatím šlapu na chvostu a snažím se pořizovat dokumentaci. Po pár stovkách metrů procházíme vesničkou s kurtem na badminton. Neváhám a sháním rakety s košíkem, abychom si tento národní sport mohli vyzkoušet v horách. Celá ves se dala do pohybu, a nakonec za úplatek, si s Jankem a Kamčou pinkneme pár výměn přes síť. První parádička.

A už tu jsou první mosty. Kvůli covidu je zde málo turistů, a tak nám situace umožňuje dělat na mostech fotky a videa. Jindy se prý i půl hodiny čeká, než přejde karavana jaků či koní.

Namche bazar nás vítá za deště, ale je to takový ten jarní příjemný deštík. 3400 metrů zatím není znát. Tohle místo je proslulé z vyprávění a filmů a neomylně na vás dýchne jeho proslulost. Hektolitry čaje jsou další součástí k dobré aklimatizaci a naší šerpíci Sabin, Mailo a Naburas se musí otáčet, abychom ho měli dostatek. Šerpíci jsou milí chlapíci, kteří nás doprovázejí, a tak trochu i hlídají. Zejména Mailo se umí objevit kdekoliv. Vypadá jako hříbeček z Mrazíka. Máme i nosiče, kluky, kteří chodí v converskách a nosí na zádech třicet kilo, bez kterých bychom se neobešli. Na druhou stranu, jsou na to zvyklí a znamená to pro ně zásadní výdělek.

Lodžie poskytuje deku a mnohdy i teplou vodu. Takže hygiena a na kutě, jistotu tepla ovšem zajišťuje spacák. Když jsme u toho tepla. Ve společné jídelně bývá večer chladno a místní zatápí jen k večeři. Je k tomu prostý důvod. Topí se vysušeným jačím trusem a tolik ho není. Ujišťuji, že nesmrdí.

Další ráno vystupujeme aklimatizačně na Hillary Memorial Viewpoint (4200 m).

Je to krásný pohodový výšlap, ale nadmořská výška už je na některých znát. Naštěstí je krásný den, takže po vrcholové tyčince se všichni vracíme do Namche. Sestupuji sám s hudbou v uších a najednou se ztrácím v uličkách. Dobrou půlhodinu hledám cestu k hotelu, jehož název si samozřejmě nepamatuji. Výbornou angličtinou se nic nedozvím, a tak z téměř nejvyššího bodu studuji kudy kam. Ani nevím jak, ale najednou vidím Háčka s Banánem na terase, jak popíjejí kolaloku. To je radosti.

Z Namche bazar do Dole

První pohled na Mount Everest. Je hezky, a dokonce ani proslulý větrný ocásek na Everestu dnes není. Tato cesta vede kolem čortenů (vždy obcházet vlevo) přes rododendronový les, ale máme smůlu. Ještě nejsou rozkvetlé. Je to letos zpožděné. Na cestě kupuji pár přívěsků s mantrou a následuje prudký sestup téměř k řece. Co vede dolů, pochopitelně se obrací k cestě vzhůru. A že je dlouhá. Takovou horskou dráhou po pěti hodinách docházíme do Dole, kde opět pijeme čaj, sluníme se a usínáme v lodžiích. Kolaloka je nedílnou součástí přísunu tolik potřebného cukru. Samozřejmě nesmím zapomenout na místní kuchyni. Dal bhát, čapati, Scherpa stew a další pochutiny protáčíme denně z menu.

Další den vede podobná cesta z Dole do Machharma (4470 m). Místní specialitou je je ohřívání vody v konvici u satelitů, které hlídají jaci. 

Z Machharmo do Gokyo

Tříhodinový přechod mezi vesničkami kolem jezer Gokyo je příjemným zpestřením. Stále máme na očích Cho Oyu, nádhernou osmitisícovou Tyrkysovou bohyni, která mě doslova uhranula. Je to himálajský klenot, ze kterého vyzařuje přítažlivost, klid a respekt. Tento doprovod si patřičně užívám.

Vesnice Gokyo (4790 m) nabízí kromě střechy nad hlavou, výstup na horu Gokyo Ri (5400 m), který v tuto chvíli tělo potřebuje. Po půlhodinové čajové pauzičce se rozhodujeme ještě dnes tohoto vrcholu dosáhnout. Zprvu je cesta prašná a hodně strmá. Následuje stoupání, které lemují kamenní mužíci, a závěrečný nekončící skalnatý úsek s modlitebními praporky stále před sebou. Vycházím sám, výhledy nulové, ale tolik potřebná výška se počítá. Podcenil jsem podmínky a prochladlý beru roha rychle dolů.

Na další den odpoledne hlásí změnu počasí. Máme vyrazit přes sedlo Cho la pass (5500 m), ale rozhodujeme se vyčkat, kolik sněhu napadne. Máme jeden rezervní den, tak ho využijeme. Proto si ráno ještě zopakujeme Gokyo Ri, každý metr navíc se může hodit. Odpoledne přichází sníh. Za oknem to vypadá jako o Vánocích. Centimetry sněhu nás zneklidňují.

V jídelně se vyprávějí historky. Háček s Banánem, vyhecování nosiči, se snaží složit co největší dřevěnou mozaiku. Kostičky sbírá i místní čtyřnohý hlídač. Sněhová situace se má uklidnit následující den po poledni.

Ráno raníčko si mneme oči, dobrých čtyřicet centimetrů napadlo. Jsme připraveni prošlapávat přes sedlo. Háčkovu pomoc s Banánem vítáme. Kdo mají vysoké boty, prošlapávají těm, co jdou v nízkých teniskách. Pod sedlem se s námi Háček s Banánem loučí. Míří jiným směrem, ale děkujeme vřele za pomoc. Výstup do sedla Cho la pass je strmý a kdyby nebyla zajištěné ocelovými lany, těžko bychom ho prostoupili. Největší respekt ovšem patří nosičům. Do plátěných tenisek si nazují igelitové sáčky a se zátěží stoupají strmým svahem bez známek nespokojenosti. Obdiv.

Děláme společné vrcholové foto. Přes ledovec přicházíme do Dzonghly (4700 m). Byl to dlouhý den a máme toho plné kecky. Nosiči doslova. Odtud se již část týmu přesune do High Campu Lobuche East. Opouští nás Buřič, Mára a Kuba.

Lobuche East

High Camp Lobuche East (5200 m). V poklidném tempu, zkratkou přes skalní útvar se za tři hodiny ocitáme v Lobuche High Camp. Stany čekají na postavení a já zírám na tu bílou mohutnost. Doma si to načteš, na Youtube prohlédneš detaily, ale na vlastní oči je to jiné. Po týdnu jsem u ní a s otevřenou chlebárnou zírám, ještěže tady nejsou mouchy.

Sice jen šestka, řekneš si, ale ona je obrovská.

Odpoledne kontrolujeme vybavení a přichází dva gajdíci. Jeden ve skafandru z peří a všem dělá pořádek na úvazku. I Trávovi. Má respekt, bodejď by ne. Sedmkrát byl na hoře nejvyšší. Procvičuje s námi práci s jumarem a slaňování pomocí osmy. Obě disciplíny jsou pro mě novinkou. Bez komentáře. Docela mě to baví.

Večer přichází výrazné ochlazení. Kromě zimy se cítím dobře. S Tomášem se vracíme historkami do Pamíru, jak nám bylo v podobných podmínkách ouvej. Už v tom zase lítáme. Večeře je zbytečně bohatá. Dal bhát do sebe dostanu jen stěží. Čaj vítám raději. Nachystáno a zachumlat se do spacáku. Nastupuje péřovka. Popravdě toho moc nenaspím.

O půlnoci vyráží Rasty s Jankem. Martin, Tomáš, Kamča a já ve čtyři hodiny ráno. Přesto se jen převaluji. Nohy mě šíleně zebou. Teplota minus 15. Zrovna když zaspím, zazvoní budík. Klasika. Vymrzlé boty jsou super na probuzení, snídaně není potřeba. Cestovní výstupový balíček dávám do batohu jen z povinnosti. Rozehřeji se tancováním kolem stanu, což pomáhá. Zapínáme čelovky a vyrážíme.

Kolem high campu vede cestička ke skalnatému terénu, který je do 5700 m občas jištěn lanem. Nechal jsem hůlky dole, avšak jedna by se mi tady hodila. Dávno je již světlo a vidím lidského hada na fixech. Nemáme kam spěchat.

Přicházíme ke skalnímu výšvihu, který má asi deset metrů a někteří si na něm lámou zuby. Přichází moje chvilka a hledám místo úlevy. Mezitím Tomáš a Martin ze všech sil zdolávají tento nepříjemný úsek. Kamča tady bohužel končí, stejně jako Janko. Ani si nevšimnu, že se Rasty vrací se svým everestským motivátorem z vrcholu. Prý mu gratuluji. Okno.

Soustřeďuji se na těch deset metrů holé skály. Jdu na to. Jumar zajištěn. Dávám do toho absolutní sílu paží, protože mačky se nemají kde chytit. Střídám fix s jumarem, ručkuji, přitahuji se, co to jde. Vše provádím s absolutní rychlostí, kterou v tuto chvíli dokážu ze sebe dostat. V půli je malé místo na nabrání dechu a zbývajících sil. Tohle nesmím pustit. Předkláním se a v momentě se mi nahrnou do hlavy tuny tlaku, chce se mi zvracet, srdce chce ven, řvu dovnitř, že končím, nemůžu…

Snažím se tlak a dech srovnat díky Wim Hofově metodě dýchání, kterou používám při otužování. Trvá to věčnost, ale chytám se. Jsem zpátky. Tráva mě asi povzbuzuje, ale neslyším ho. Konečně se narovnávám a vyrážím k dalším pěti metrům, ke konci fixu. Zespodu ke mně dojdou slova: "Tady se už neotočíme!"

Tempo patnácti kroků a stop mám v hlavě, ale spíš ho nedodržuji. Začíná strmý úsek plný ledových schodů, které jsou místy půlmetrové. Mimo ně se zaboříš do prašanu. Ledové království. Teď už je to o morálu a vůli. Každým krokem se blížím k horským nebesům. Je nádherně, ale ještě není čas se kochat. Vnímám himalájské sluníčko. Míjíme sérak a tuším, že to dnes bude šťastný den. Bojuji za sebe, za tátu.

Posledních deset minut nasazuji kameru, ať mám ten pocit stále po ruce. Tráva mi povoluje deset kroků a pauza. Hned mi je líp.

Zkouším počítat, ale při třetím odpočtu to pouštím z hlavy. Zahlédnu kluky na vrcholu čtyřmetrového závěrečného výšvihu. Je to poslední překážka. Pár nádechů a slyším: "Ty vole, jsi na vrcholu!" Martin s Tomášem se smějí. Po čtyřech se vyškrábu na vrcholovou plošinu. Plácáme si, gratulujeme a já se po těch čtyřech odplazím stranou.

Neděle 25. dubna 10:48 h. Klečím na vrcholu Lobuche East 6119 m. Moje první šestka.

Sedíme vedle sebe a koukáme na protější Everest, jak na nás z dálky mává v plné kráse. Nádherný den. Spoustu chvil jsem trávil nad tím, co nahoře řeknu do kamery, komu poděkuji, jaký vzkaz nechám budoucím generacím. Konečně, máme to tak všichni. Ta chvíle je tady. Scénář posledních dnů výrazně změnil můj záměr. Celou tu dobu jsem věděl, že dnes budu bojovat s vůlí a morálem pro tátu. V tento okamžik mám tři dny staré informace, že je po operaci srdce v kómatu. Ty myšlenky mi daly obrovskou sílu dokončit svou cestu.

"Táto, posílám ti zbytky své energie a nepálskou sílu. Bojuj, stejně jako já dnes bojoval za nás oba." Zvládneme to!! Uvolňuji napětí emocí, pláču.

Hodinu se zdržujeme na vrcholu. Hora patří na chvíli jen nám. Je čas návratu. Slaňování čtyř set metrů budí ve mně obavu. Včera to byla legrace na pár metrech. Sedák a fixy, to je to, na co se musíš spolehnout. S respektem a pod kontrolou Martina se Sabinem se spouštím pomocí osmy dolů. Ve třetině nejsem schopen provléct osmu, Martin navazuje prusík. Kluci mi tady hodně pomáhají, síly dochází. Ještě slanit ten skalní úsek a jsme relativně v bezpečí. Vše se daří a po chvíli jdeme horskou pěšinkou do kempu. Kluci nepálský nám jdou naproti s čajem, což je neuvěřitelné, jak rád je vidím. Za chvíli mě Janko vítá v kempu, jsem silně dojatý. Plácáme se po ramenou i za to, že nám hora dovolila všem šťastný návrat. Jen chvíle odpočinku, sbalit a ještě tři hodiny na přesun do Gorak shep. Padám na hubu, zmordovaný únavou, ale s vnitřním štěstím. Na Lobuche East jsme vyšli čtyři – Rasty, Tom, Martin a já. Mě se to podařilo zejména díky neustálému povzbuzování Trávy a pomoci Sabina s Martinem. Kamarádi díky.

Mount Everest Base Camp

Další den pokračujeme naši pouť do Everest base campu. Slíbil jsem dceři, že tam donesu pomalovaný kamínek. Slib dodržuji a vyměňuji za kámen hory hor.

BC Everest nic ve mně pocitově neelektrizuje, wau efekt se nedostavuje. Jsem tady a koukám na baráky ledu v ledopádu Khumbu. To je ohromné dílo přírody.

Příští dny se již vracíme přes Dingboche, Tengboche a Namche zpět do Lukly. Cestou se mě zmocňuje viróza, trpím. Až teprve léky v Namche mě dívají do pořádku.

Máme spoustu kilometrů v nohách a všichni se už těšíme na teplo v Káthmándú. Během těch dní virus uzavírá KTM a my se vracíme do uzavřeného města. Města duchů.

Děkuji štěstěně

Žádná šestka není choďáček. Okolnosti mohou situaci stočit jiným směrem, že je potřeba být připraven na vše, zejména na přírodu, podmínky, zdraví. Vím, že jestli chci ještě výš, musím se naučit spoustu dalších věcí. Avšak Himaláje mi daly hromadu zkušenosti a tím naplnily má očekávání.

Když se ohlédnu za rozhodnutím jít do toho tak narychlo, děkuji štěstěně, že nám umožnila úspěšný výstup, s velkou pokorou a respektem vzhlížím k Bohům Himálajským.

Se stejnou úctou a respektem se klaním Sabinovi, Naburasovi, Mailovi a všem nosičům. Myslím tím úplně všechny nosiče, protože to, co jsem viděl na horských stezkách vynášet, je neuvěřitelné. Velké díky patří celé partě lidí, protože to odtáhli na jednom provazu rovnoměrně a společnými silami bez rozdílu.

Trávo a Miri, takovou starostlivost, péči a zodpovědnost! Klobouk dolů a obrovské díky za to vše, co nejde vyjmenovat, ale zůstává na duši. Bylo mi ctí. Díky!

Tráva Nepál team: Tráva, Miri, Háček, Banán, Buřič, Tom, Kamča, Mára, Marťas, Rasty, Janko, Kuba a Bari.

Čtěte rubriku o nejvyšším horstvu planety: HIMÁLAJ

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě