Je však tohle všechno nutné s sebou do stěny nosit? Anebo jinak: je to vůbec možné? A jaká je realita lezení v Alpách?
Naše zážitky zcela jasně ukazují, že jsme zvyklí a naučení s sebou do stěny tahat věcí příliš. Jak v Dolomitech, tak v Kaiseru zjišťujeme, že naše batohy jsou největší ze všech lezců stoupajících stejnými či podobnými cestami, respektive že jsme jediní, kteří vůbec s batohy lezou.
Dolomity
Přestože jsme se na naše poměry snažili váhu co nejvíce redukovat, dřu v severní stěně Cimy Grande na druhém konci lana s desetikilovou sviní a to nějaké to kilo nese i Tomas na prvním. Byla to naše doposavad nejtěžší cesta v životě, navíc předpověď hrozila určitou možností bouřek, a tak nás naše přirozené obavy přiměly nabalit si žďáráky, bundy, čelovky, 1,5l vody každý, nějaké to jídlo, dále pro nás samozřejmou lékárnu a mobil, pořádný foťák a boty (naštěstí v rámci úsporných opatření maratonky a ne pohorky). A to ani do batohu nebereme druhé kalhoty nebo flísku, ani kladivo a skoby, ať už na jištění, nebo pro případ ústupu.
No a jaké to s tou desetikilovou potvorou bylo? Příšerné! Ze sedmi délek v nepřetržité obtížnosti mezi 6 a 7 UIAA nejsem schopný lézt volně prakticky vůbec nic, přestože všechno lezu na druhém. Ještěže tu máme klasiku, množství skob a lezení V+ A1. S trochou nadsázky lze říci, že těch sedm délek více než kolmého lezení shybuji z expresky na expresku. Z toho jsem tak hotový, že ve zbylých osmi už lehčích délkách mě neustále chytají křeče do prstů a celých předloktí obou rukou. Náš čas je 11 hodin oproti pěti až sedmi hodinám v popisu.
A co další dvojice, které potkáváme ve stejné cestě? První dvojice: jen tenisky cvaklé k sedáku a jeden miniaturní sotva desetilitrový batůžek. Druhá dvojice: jeden celkem velký batoh, se kterým ale nelezou, ale vytahují ho na pomocném laně. Třetí dvojice: oba dva batůžky, ale tak o polovinu menší než ty naše.
Wilder Kaiser
V Kaiseru se snažíme váhu redukovat ještě více: žďáráky a čelovky zůstávají nekompromisně na parkovišti, jeden den dokonce i bundy, jídla a pití bereme méně, pořádný foťák nahradilo mejdlo. V Dülferově cestě na Fleishbank tak mám v batohu "jen" lékárnu, mobil, maratonky, dvě moirový trika a jídlo + pití do jednoho kilogramu. Považovali jsme to za minimum. Náš čas je 6 hod 45 min oproti 4-6 hod v popisu.
A ostatní? Batohy vůbec neměli! Jedna dvojka jen v trikách s krátkým rukávem, pouze boty cvaklé k sedáku ukazují, že nejsou někde na skalkách. Jen se kolem nás přehnali. A trojice, kde alespoň každý má i triko s dlouhým rukávem a kromě bot cvaklých k sedáku někteří i nějakou taštičku (lékárna?, trochu jídla a pití?).
Zabivakuješ!
Tím vším nechci říci, že příště už v horách polezu jen s maglajzpytlíkem a že bych něco takového radil ostatním. Ale pár závěrů z toho pro mne vyplývá. Za prvé záleží na tom, s kým člověk leze. Když leze vůdce s klientem nebo instruktor s nováčkem, je asi na místě větší opatrnost a zvláště v batohu vůdce či instruktora lze očekávat nějaké to kilo navíc. Za druhé záleží na tom, co lezete. Řekněme, že v nějaké čtyřce vám to kilo, dvě navíc neuškodí. Když už ale lezete cesty, které se přece jen blíží hranici vašich lezeckých možností, je každý gram strašně znát, s každým dalším ztrácíte více sil a času. A pak už onen bezpečnostní obsah batohu ne zrovna vždy prospívá vaší bezpečnosti: jste ve stěně déle a jste unavenější. To říká ostatně i známé rčení: "Bereš si bivakovací výstroj? Zabivakuješ!"
Nalehko
Naše letošní pozorování se opírají o zážitky z lezení čtyř cest velmi podobného charakteru. Čistě skalní lezení v dobře přístupné oblasti s nástupem vlastně pár metrů od turistické značky, cesty o obtížnosti mezi V A0 a V+ A1 a o délce zhruba mezi 10 a 18 lanovými délkami. Tedy na alpské poměry nic hrozného. A zde je trend jednoznačný: lezení co nejvíce nalehko, pokud možno i bez batohu (dobrá předpověď počasí je tu ovšem podmínkou). Důraz je tak kladen na rychlost. To celé ale taky předpokládá znalost svých schopností a toho, co si mohu dovolit. Mít jistotu, že cestu jsem schopný za pár hodin přelézt, mít vyzkoušeno, že bez litrů vody a zásob jídla jsem schopný fungovat, vědět, že když se zatáhne a trochu foukne, tak se bez bundy nerozklepu.
Takže ať nám to dále pěkně leze a ať v horských stěnách nezhyneme pod tíhou tučných sviní!