Skalaška smer na Špik

Srdce Špiku je cosi jako předskalí, cosi jako obrovské trojúhelníkové předskalí dosahující asi do třetiny severní stěny.

Výstup přes Srdce je rychlý, ale proklatě nebezpečný. Když teď někdo řekne kolmý kamenolom, představím si právě toto místo. Lezeme pochopitelně bez lana.

Kolmé trávníky

Jistit v kolmém trávníku se stejně nedá a nikdo nechce, aby ho ten druhý strhnul. Takže jenom řvu na Lukáše, ať neleze pode mnou, nebo na něj spadnu.

Po dvou hodinách intenzivního strachu jsme nahoře. Nějakých sto metrů nad námi už je patrná Dibonova police, kde celá sranda teprve začíná.

Děkuji ti Aláhu

Nastávající úsek lezení na polici patří podle žijícího klasika Duchny k nejzáludnějším místům na celé cestě. Je to všechno volný, nedá se tu jistit a některá místa jsou férově za 4+.

Podobné myšlenky mi vytanuly na mysli, když jsem se náhle a nečekaně ocitnul v převisu zmíněné obtížnosti, jen tak v trekáčích a s lanem na zádech. Ruce se chtěly držet, ale všechno se příšerně viklalo, nohy chtěly po něčem stoupat, ale kam jsem hamtnul, to se vydrolilo. To, co mě vyneslo nahoru a nepustilo do doliny, byla zjevně nějaká nadpřirozená síla.

Jak si tak sedím a děkuju Aláhovi, že mne nenechal bídně zahynout, zaslechnu najednou zoufalý bekot. Lukáš se právě dostal do zmíněného převisu, všechno se hýbe a těžký batoh ho táhne do doliny.

Vyslyšel jsem tedy jeho vroucné prosby a hodil mu lano. Lukáš si lano jen tak omotal kolem ruky (do větších manévrů se zřejmě nechtěl pouštět), zakňučel blahem a opatrně se vysápal ke mně. Můj narychlo vybudovaný štand v něm zjevně nebudil důvěru. Pravda, lanem omotaný šutr v suti není zrovna sofistikované řešení, ale co může člověk v takovém terénu jiného dělat.

Stěna jako prase

Po pár metrech jsme na Dibonovce. Vytahujeme lana a začínáme se chovat jako zkušení cvičitelé. První tři délky jsou jen tak na rozehřátí. Obtížnost nejde nad 4 a expozice je zanedbatelná. Oběma je nám jasné, že to tak dlouho nebude.

Dolézám čtvrtou dýlku a už na dálku slyším Lukášovy pokřiky: "Ci boha, to je stěna jako prase!" Není pochyb, že jeho obdiv patří obrovskému koutu, kterému se říká Kniha.>

Obrovský kout zvaný Kniha

Kout skutečně vypadá jako otevřená kniha, u jejíhož spodního okraje stojíme jako dva trpaslíci s otevřenou pusou. Přes levou stránku vede divoká linie nejtů kamsi do oblak, zatímco do pravé stránky jsou zakomponovány dva nepříliš široké komíny. Na první pohled se nezdají příliš obtížné, ale jen na ten první.

Neb jsem na řadě, vyrážím ty komíny prozkoumat zblízka. Komín je spíš taková široká spára, která v prvních metrech lezení nečiní zvláštních obtíží. Po pár metrech to ovšem komín přestalo bavit a rozhodl se být sakramentsky převislý. Bekám strachy a třu všemi dostupnými plochami.

U skoby, kterou jsem zázrakem dobyl, mne cosi osvítilo, takže do ní zavěšuju dlouhou smyci, Lukáš s batohem ji určitě ocení. Komín náhle uhýbá doleva a mění svou barvu na hnusně brčálově zelenou. Tak tudy teda opravdu ne, tam na lezce číhá zelená smrt.

Naděje umírá poslední

Riskantními kroky traverzuji vpravo na pilíř. Moje naděje, že po pilíři to bude trochu lehčí, je však velmi křehká. Špik se se mnou nemazlí, a tak mi uprostřed hladké kolmé stěny dochází lano. Poslední jištění je už taky dávno minulost a místo na štand nikde. Sakra písek, vždyť ta Jesihová tu taky někde musela štandovat.

Nebo možná měla delší lano. Nebo jsem možná zabloudil, cesta určitě šla tím slizkým koutem. "Pizda, pizda, pizda!" ozvalo se náhle z mlhy napravo. Následné bušení kladiva mne ujistilo, že to jsou naši kolegové z bivaku, kteří takhle zarputile vyrábějí ten jejich slavný prvovýstup.

No jo, já teď ale musím nutně štandovat. Můj ostříží zrak padl na hrot dva metry nade mnou. Napínám lano, co to dá, a nahazuju smyci. Velice opatrně do ní odsedám a tiše hulákám na Lukáše.

"Nepovoluj šutříku, nepovoluj!", zaklínám balvan, zatímco dobírám Lukáše, který supí jak lokomotiva a zápasí s komínem. Za pár minut se objevuje a děkuje mi za tu smyci. Pak se ale podívá na čem to štanduju a údivem zmlkne. "Ty ses posral, kudy to lezeš ?" táže se, jen co nabere znovu barvu a dech.

Pár rezavých skob a hned je líp

Nacházíme se opravdu ve výjimečně exponované pozici. Průzorem mezi nohama pozoruju bivak a všude kolem je jen kompaktní kolmá plotna. Lukáš je poněkud nervózní, protože má tahat další dýlku a nějak neví, kde začít. Nahoru by to šlo fakt jenom s přísavkama.

Pohled šikmo vpravo nám ale dodává novou naději. Asi čtyři metry tímto směrem se ve stěně výrazně korodovaly dvě skoby, které tvořily jakousi parodii na štand z doby krále Klacka. Důležitější je, že je výše ve stěně následovalo dalších asi 6 kolegyň podobného charakteru.

"Dobrý," povídám, "máš to vyskobovaný, můžeš jít!" Lukáš opatrně nalézá ke štandu a polehoučku se sune vzhůru. "Jisti jak vostříž, jak vostříž!" apeluje zastřeným hlasem na mou bdělost. "Pizda, pizda, pizda - ťuk, ťuk, cink!" Naši slovinští kolegové stále vyrábějí prvovýstup. "Jisti jak dva vostříži!" šeptá Lukáš a v hloubi duše doufá, že Pavla Jesihová měla v práci s kladivem dostatečnou praxi.

Pak nastává jeden z nejkomplikovanějších úseků, traverz ve velmi ukloněné a hladké poličce doleva, jištěný pouze mizerně držícím friendíkem číslo jedna. Po této ukázce rajbasové techniky už následuje jen odpočinkový terén při hraně pilíře.

Príma sranda s batohem na zádech

Abych to neměl na druhým tak jednoduchý, když lezu jenom s narvaným prasetem, připravuje mi Lukáš v cestě nečekané pasti. Třeba takové, že tu nejhůře dosažitelnou skobu v hladké plotně prováže smycí, místo aby jí kultivovaně procvaknul expreskou. Prý se bál, že mu expresky nevystačej.

Zkuste si to: stát na ničem, s těžkým báglem na zádech, půl kilometru nad zemí a jednou rukou, kterou se potřebujete alespoň symbolicky přidržovat kolmé stěny, povolovat zatažený uzel. Fakt príma sranda.

V další dýlce procházím decentně lámavým koutem s širokými výhledy. A je tu další voříšek. Nad mým luxusním štandem se vzpíná převis. V něm nám naši předlezci načrtli hned tři možnosti průstupu. Vlevo, středem nebo traverzem vpravo. Lukáš volí tu nejkratší a zároveň nejpřevislejší variantu. Mé očekávání bravurních lezeckých pohybů však zklamal a převis udolal technicky. "Živej horolezec, dobrej horolezec!", konstatuje na vysvětlenou.

Živá skála

Pokračujeme standardním terénem až k obrovskému vklíněnému balvanu. Zde začíná úsek, který průvodce popisuje jako 80 m v žive skale. Moje představy při čtení těchto řádků byly sice hodně bujné, ale to, do čeho jsem si nalezl, mě dost překvapilo.

Cesta vedla žlebem, jehož povrch měl velmi zvláštní strukturu. Bylo to, jako byste vzali asi tak pět děravých desek lámavé břidlice a položili je na svah o sklonu tak 75 stupňů. Tyto vrstvy se po sobě zcela volně pohybovaly, ba přímo plavaly. A v tom někam lezte. A neřku-li jistěte. A už vůbec nemluvím o tom, že je žádoucí, aby oba lezci taky přežili.

Cesta naštěstí pokračuje poměrně pevnými kouto-spáro-komíny. Poslední špek na mne číhá v kolmé stěně proťaté mělkou dvojspárou. Přeci jen je to 13. dýlka a síla už není, co bývala. V takovém místě klasifikace 5+ dokáže překvapit, obvzláště, když je dýlka zpestřena převískem.

Bojuju jak lev a za chvíli stojím na vrcholku pilíře. Při zakládání štandu nalézám zátku od piva a vymačkaný citron. Moje radost nezná mezí, vrchol je nedaleko.

Kde jsou lepé děvy?

Únavu už pociťujeme oba dva. Při dobírání lana dostáváme křeče do předloktí a prase tíží jak pytel šutrů. Na vrchol nám zbývají 2-3 dýlky terénem maximálně za 3. Nalézáme několik obalů od sušenek a během několika minut stojíme na vrcholu Špiku.

Je pět hodiny odpoledne a nikde nikdo. Tolik jsme se těšili, že budeme při výlezu chytat za kotníky lepé děvy - horalky. Bohužel, žádná tu není. S hrdostí se zapisujeme do vrcholové knížky. Jsme jediní, kdo má v kolonce smer napsáno severna stena.

Za chvíli přece jen přicházejí dvě turistky a turista. Turistu zajímá, kudy jsme lezli: "Severna stena ?" "Jo, severna stena." "Hmmm ... . Ktery smer?" "Skalaška smer." "Hmmmmm, to těžak smer! Junáci, junáci!"

Jsme zachráněni!

S nabuzenou hrdostí a pýchou, jak jsme dobrý, se plácáme po ramenou a připravujeme svá znavená těla na sestup. Cesta dolů je smrt. Slunce do nás pere jak vzteklý, máme žízeň a dolů je to hrozná dálka.

Lukáš začíná ze žízně blouznit a tvrdí, že na cestě před námi vidí krásnou slečnu, která mu nabízí čerstvě natočené pivo. Během půl hodiny už ji vidím taky. Dokonce jsem v kosovce zahlíd dívky v plavkách, hrající beach volejbal. V okamžiku největšího utrpení se z dáli ozval zvuk připomínající zurčení potůčku. Jasná halucinace! Zvuk ovšem postupně sílil a sílil ... až zesílil tak, že jsme odhodili batoh do křoví a ponořili hlavy do pramene ledové vody.

Naše životy byly zachovány. Lehkou chůzí dosahujeme silnice. Máme to za sebou. V campu u potoka si urovnáváme své zážitky a poznatky ze stěny.

Cestu jsme naprosto realisticky ohodnotili jako 6 A0 férového horského lezení a myslím, že ji můžeme doporučit. Má své záludnosti, ale taky své kouzlo a mystérium. Co jiného taky může člověk čekat od cesty, která má tak tři přelezy za deset let.

Julské Alpy možná nejsou nejkrásnější hory světa z nejlepšího a nejpevnějšího materiálu. Kdo ale hledá něco jiného než vynejtované cesty, na které je třeba stát frontu, slaňáky, o které je třeba svádět bitku s dalšími osmi borci, nebo linie, kde jsou dobré chyty už tak ošlapané a oblejskané, že je nelze minout, tomu Julky nabídnou spoustu možností, jak se realizovat.

SKALAŠKA SMER

Špik (2478 m n.m.), severní stěna

Julské Alpy

Prvovýstup

Pavla Jesihová, Jože Lipovec. Léto 1931

Obtížnost

Nejtěžší místa dosahují stupně 5 UIAA. V dolní části až po Dibonovu polici lámavé, od Skalašského pilíře poměrně pevná skála s výjimkou Mokrého žlebu. Výška stěny 900 m, doba výstupu 7 až 8 hodin.

Přístup

Autem do Kranjske Gory a dále po hlavní silnici do vesnice Gozd Martuljek. Pěšky značenou cestou přes Slapy k bivaku Pod Špikom 3 hod. Odtud je to jen pár minut po k suťovisku pod stěnou.

Sestup

Chodeckým terénem na západ na suť a po ní do lesa. Nevýraznou pěšinkou za dvě hodiny dosáhneme doliny.

Výstup

Pravidelná pyramida severní stěny Špiku má mohutné předskalí zarostlé kosodřevinou zvané Srdce. Plotnovitým vymletým žlebem zleva mezi Srdcem a stěnou až na konec sněhu nebo sutě, potom přechod doprava za hranu a stezkou v kleči na temeno Srdce. Přepadem přes rozsedlinu k vlastní stěně (2 1/2 hod).

Průstup stěny vede vpravo, potom přes snadné plotny se držíme doleva do širokého komínu a jím, nebo na jeho levé hraně, 5-6 lanových délek vzhůru. Asi po 250 m se stěna stává strmější.

Zde začíná Dibonova lávka, která vlastně není jedinou lávkou, ale soustavou strmých stupňů. Na široké terase pod strmým Skalašským pilířem přejdeme doleva a nastoupíme do žlebu. Zde začínají hlavní obtíže.

V pravé části žlebu vidíme úzký komín. Komínem 50 m vzhůru na vklíněný balvan, za nímž je jeskyňka (stanoviště). Komín je uzavřen převisem. V levé části má však převislou puklinu, kterou vede další výstup. Puklinou 15 m vzhůru na dobré stanoviště.

Odtud pravým žlábkem vzhůru na žebro pilíře a po něm již v lehčím terénu 200 m až na jeho vrchol. Pilíř je vpravo ohraničen Mokrým žlebem pokračujícím vzhůru do stěny. Sestoupíme do žlebu a po 50 m nepříjemného lámavého lezení dosáhneme velké suťové plošiny v koutě dvou mohutných ploten.

Koutovou spárou přímo vzhůru 50 m na balkon. Dále levým žlábkem 20 m vzhůru a traverz doprava na hranu pilíře. Odtud dále doprava puklinou šikmo vzhůru až na suťovou lávku. Zde již vidíme vrchol stěny. Pod vrcholovou plotnou přejdeme doprava a po hřebenu dokončíme výstup.

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě