Ze vzpomínek študého chudenta

Nechť si brigádničí kavárenské typy, které potřebují prachy na módeshadry.

My zvolíme cestu dobrovolné askeze a vynalézání alternativních postupů.

Termoska

Termoska se hodí. Nejlepší je skleněná, ale ta má pro méně pečlivého turistu životnost do prvního sundání batohu z hřbetu.

Když se někdy na začátku devadesátých let objevily nerezové vakuované termosky, byla to bomba. Ale drahá. Stávaly, myslím, skoro pětistovku, což byl obnos, za který se dal třeba strávit tejden na Brnčále (pravda, za konzumace ovesných vloček, sardelové pasty, mrkve a jednoho stěnového sojového suku denně).

Alternativou byla termoska plastová, cena poloviční, ale funkčnost tak čtvrtinová, vychládalo to rychleji. A tak došlo na samodomo výrobu.

Inspirován zkušenostmi NASA, pastevců z Shetlandských ostrovů a čerstvého fenoménu bezdomovectví v Šervůdu před hlavním nádražím jsem volil kombinaci tří kosmických materiálů – plastu, vlny a starých novin.

Tedy začneme surovinami. Potřebujeme probrat šuplata v prádelníku a najít osamělé nepárové fusekle, tři vlněné a jednu tenkou krepsilonovou. Pak v odpadkovém koši nebo na divoké skládce vyzískáme plastovou láhev familiárně zvanou petflaška.

Z uhláku u kamen sebereme včerejší a předvčerejší noviny. Dědečkovi zabavíme z dílničky pásku izolačku, plechovku se zbytkem laku synťáku a menší štětec. Babičce se vloupáme do košíku se šitím a zašantročíme nůžky, jehlu a špulku pevné nitě.

S chutí do díla. Začneme tím, že všechny čtyři fusekle jakžtakž zaštupujeme. Petflašku ozkoušíme vřelou vodou, jestli se při teplotě varu vody nekroutí a neroztéká, ideální byla tlustokožná zálohovaná petflaška od pepsikokakoly ze západního Německa.

Vezmeme jednu vlněnou fusekli a navlékneme na petflašku tak, aby koukalo hrdlo. Okolo hrdla flašky fusekli obeštupujeme a zbytek zastřihneme. Rozprostřeme část novin a navineme na petflašku, stabilizujeme izolačkou a nějak zacucháme okolo dna a hrdla. Přetáhneme další vlněnou fusekli a opět zadetajlíme hrdlo.

Furt dokola. Když už nemáme vlněnou fusekli a jen poslední krepsilonku, tak si dáme na zapošití záležet. A nakonec to celé vyjma hrdla láhve natřeme dvěma vrstvami synťáku, který ve spojení s fuseklí vytvoří cosi jako otěruvzdorný a vodotěsný laminát.

Máme hotovo. Nezapomeneme na úklid pracoviště, zbylé suroviny a nástroje vrátíme, použitý štětec radši vyhodíme, neboť by dědeček cítě z šatstva lenivého vnoučka ředidlo šesttisícšest mylně vyvozoval, že s kamarády nemytými punkery narkomaníme v kryté zastávce autobusu před smíšeným zbožím.

Náklady: peníze žádné, ale s měsíčním zpožděním dva pohlavky od dědečka, že jsme mu zašantročili štětec a nějaký ten štulec od babičky, že jsme jí ztupili nůžky a ohnuli jehlu.
Časová náročnost: maximálně hodina včetně času na obstarání surovin.
Nároky na šikovnost: nízké (dvojka z pětistupňové škály)

Skialpové lyže

Skialpinistické lyže stojí spoustu peněz. Vázání také, ale vázání nám nezbývá než koupit, protože nám chybí dovednosti a zámečnická dílna. Ale lyže vyrobíme snadno.

Každý ví, že správná skialpinistická prkýnka mají díry ve špičkách pro výrobu saní na transport obětí lavin a v patkách zářez pro upevnění stoupacích pásů.

Zároveň si uvědomujeme, že lyže jsou pro skialpinistu spotřební materiál, který dostane na frak na šutrech, a bezchybnost skluznice je věcí podružnou, naopak, hladká a rychlá skluznice nás ohrožuje na životě a chlupatá a zvrásněná kluznice v extrémních sjezdech brzdí a je významným bezpečnostním prvkem.

Abych to neprotahoval: vezmeme postarší sjezdové lyže, vrtačku a pilník, a za deset minut držíme v ruce špičkové šitůryngové špeciály.

Nemáme-li línou hubu, získáme solidní sjezdové lyže zdarma v půjčovně sjezdových lyží, zejména v Rakouslandu, Vlašsku nebo Švajcu, třeba lyže příliš probroušené nebo s poškozeným vázáním.

Náklady: nula až tři stovky dle stupně naší vlezlosti.
Časová náročnost: deset minut plus čas na obstarávání sjezdových lyží
Nároky na šikovnost: nízké (dvojka)

Lyže bygfůty

To jsou takové ty krátké lyžičky, které nosíme na batohu a využíváme pro urychlení sestupu při zimních tůrách. Oproti dlouhým skialpinistickým lyžím to nepřekáží při (lehčím) lezení a můžeme sestupovat jinou dolinou než nastupujeme.

V garáži nebo sklepní kóji, případně v kontejneru na objemný odpad najdeme staré rovné lyže, nejlépe Artis Beta s dřevěným jádrem, hranama bez šroubků a s namontovaným vázáním Gérč (nevím, jak se to píše, taková ta potvora kousavá, když to jako bezpečnostně vyhodilo, tak zůstal na botě takovej kus černýho plastu).

Odmontujeme vázání. Pilkou na železo zkrátíme na sedmdesát až devadesát centimetrů, délku volíme individuálně dle naší tělesné hmotnosti a velikosti batohu.

Z vázání zahodíme spodní bezpečnostní část, horní „vypadávací“ část rozřízneme pilkou na železo napůl a pomocí trošku delších vrutů zakoupených v železářství přiděláme na lyže na míru naší boty.

Nakonec samozřejmě frajersky provrtáme špičky, aby se nám půvabné opálené lyžařky nesmály, ale aby na nás zíraly s neskrývaným obdivem a některé následně i tělem.

Náklady: asi dvacetikoruna na vruty.
Časová náročnost: do hodiny
Nároky na šikovnost: střední (trojka)

Comicciho kladivo proklatě nízko u boku

...aneb lezeme extrémní hákovačky, kde je tlučení skob, nýtů a žvýkaček nezbytností.

Suroviny: kladivo 600 gramů s dřevěnou rukojetí, plastová dóza vhodného tvaru (od šampónu nebo denaturovaného lihu, taková bílá čtyřhranná flaška to dřív bejvala, nejlépe když prohledáme žlutý kontejner tříděného odpadu), tkanička od rozpadlých tenisek, vrtačka, kleště kombinačky, jehla a niť.

Z plastové dózy vyřízneme pouzdro na kladivo, které přišijeme pomocí jehly, nitě a kleští na sedák doprava dozadu, jsme-li pravák (levák si to hbitě přetransponuje).

Rukojeť kladiva provrtáme a kladivo pomocí tkaničky spojíme se sedákem tkaničkou, délku tkaničky volíme tak, abychom mohli natáhnout ruku s kladivem.

Náklady: uzmeme-li kladivo z kabely inštalatérovy, který nám opravuje kohoutek v koupelně, tak nula. Nebo mravně kladivo koupíme v hobbysupermarketu za řádově šedesát korun.
Časová náročnost: půl hodiny plus čas na prohrabávání kontejneru
Nároky na šikovnost: nízké (dvojka)

Skoba s tvrzené oceli do žuly

Vezmeme úplně obyčejnou skobu, třeba podomácky vypilovanou z rámu drátěnky od staré palandy, a tepelně ji zušlechtíme.

Jak? Vložíme do táborového ohně, rozžhavíme do třešňově ruda a ponoříme do kýble s vodou (opatrně, abychom se nespálili a ani neopařili). Skoba tím získá tvrdost, že ji lze i do nejtvrdší a nejkompaktnější plotny Josemitské žuly zatlouct jak stanový kolík do trávníku v kempu na Rujáně, a zároveň takovou pružnost, že při zatloukání do skály občas odskočí tak, že ji najdeme až v sousední dolině.

Závěr: možná si pomyslíte, že si dělám blbou a jalovou legraci.

Všechny popisované pochystátory jsem zbastlil a používal. Termoska mi dvakrát vydržela fungovat nejméně tři roky. Skialpinistické lyže mám doposud jako lyže na šutry. Na bigfootech jsem několik let úspěšně sestupovala a ještě se mi válí v garáži.

Dokud jsem lezl s kladivem, tak bylo v plastovém pouzdře z flašky od denaturáku.

Domácí výrobou skob z vinglů jsem se také zabýval, ale sebekriticky přiznávám, že kvalitu mého domácího tepelného zušlechtění trochu přeháním. V Josemitech jsem je fakt nezkoušel.

 Ježkovy voči na Horydoly

Skiset na Croozer

Noc ve visu

Ustřihni spacák a strč do něj prcka

Lavinová lopata, dělníkova odplata

Udělej si hrnec do hor

Ze vzpomínek študého chudenta

Picí systém za ještě lepší cenu

Picí systém za hubičku

Přepouštěcí ventil na plyn

Tuning zimního spacáku 

40 dní vaření na dřívkáči z plechovek

Na skialp není nikdy brzy

VAROVÁNÍ
Redakce nenese žádnou odpovědnost za případné materiální škody, zranění či ztráty na životech v souvislosti s napodobováním návodů popsaných v rubrice Ježkovy voči!