Sněžka sólo (nejištěné!)

No řekněte sami, jak neohrožení musejí být, když i jejich prezident jim jde svým odhodláním a odvahou příkladem. Pokusím se tedy i já. Mnohaletý tvrdý trénink mám za sebou, snad se svým výkonem alespoň zdálky přiblížím nezdolným šerpům – Krkonošům[1].

Napsal jsem závěť

Sepsal jsem závěť, od maminky nafasoval tři vlněné pletené svetry. Čepici samozřejmě taky, palčáky, tři řízky mezi chleby a něco drobných v domácí měně. Rozloučil jsem se s přáteli a nasedl do otřískaného malého dopravního letadla, které mne po desetihodinovém letu středem těch nejstrašnějších turbulencí a po ztrátě levého vyrovnávacího křídla doneslo na malé letiště nedaleko základního tábora – Pece pod Sněžkou (tak nějak to alespoň zní v naší řeči).

No, letiště, znáte to: pás udupané hlíny, všude se povalují prázdné barely od kerosinu a hned po příletu se na vás sesypou šikmoocí osmahlí domorodci[2], tahající vás do svých obchůdků s nápisy jako ASIA SHOP, CHEAP SPORTSWEAR a pod.

Za lákavou cenu jsem nakoupil balíček pěti náhradních slipů v různých barvách, došel za město, kde jsem nazul sněžnice, a vyrazil na svůj první sólový průstup velkou horskou stěnou.

Richtrovky po Němcích

Po mnohahodinovém úsilí míjím tzv. Richterovy boudy. Jsou to dnes vesměs neobyvatelné dřevěné chatrče, které zde po sobě zanechala německá výprava roku 1956 při svém neúspěšném pokusu o prvovýstup z této strany. Své jméno boudy získaly po vedoucím výpravy Reinhardu von Richterovi.

Ten při ústupu po dosažení nadmořské výšky 1450 metrů náhle onemocněl mořskou nemocí[3]. Jeho věrní druhové pro něj okamžitě zbudovali srub z tlustých kmenů okolo stojících sekvojí. Později připojili i několik menších budov pro účely skladování zásob a ubytování podpůrných týmů. Jejich snaha však vyznívá naprázdno. Neohrožený vůdce umírá pět dní po dokončení podzemních garáží – poté, co spatřil předložené faktury.

Nechávám bohem zapomenuté boudy po levici a stoupám do prudkého kopce, zkrášleného množstvím závějí, převějí a nebezpečných lavinových svahů. Podaří se mi dokonce zahlédnout i dva exempláře vzácné kočky sněžné (na nádrži mají napsáno „snow-cat“).

Čínská Výrovka

Jejich zlostné, nenávistné vrčení jsem uslyšel jen několik metrů za svými zády a věřte, že jsem měl co uskakovat, aby mne tyto mohutné, mrštné šelmy, vybavené pásy s protiskluzovou úpravou, nesrazily ze mnou budované stezky. Šrámy jsem naštěstí neutržil, jen obláček výfukových plynů zůstal po nich ještě drahnou chvíli ve vzduchu.

Po mnoha hodinách neskutečného utrpení, plahočení, strádání a odříkání se dostávám na úroveň dalších trosek. Tentokrát jde o bývalou základnu čínských horolezců. Vláda Čínské lidové republiky sem v šedesátých letech poslala výpravu o několika stech hlavách s úmyslem dokončit prvovýstup na Shnesh-kchu jihovýchodním hřebenem za každou cenu.

To se jí po několika týdnech, s velkými ztrátami na životech i materiálu, skutečně podařilo. Mezi domorodci se proslýchá, že od té doby je toto místo proklaté a za tichých letních nocí sem chodí strašit velmi neodbytní duchové nepřeživších poskoků Mao-Tse-Tse-Tunga[4].

Soudek irské whiskey

Velmi zajímavý je ovšem vznik názvu této chaty Výrovka. Jedna z verzí mluví o vůdci čínských nosičů, jistém Irovi jménem Weer O´wka. Toho si prý Číňané najali jakožto jednoho z nejzkušenějších mužů planety. A prý nebyl ani moc drahý. Měl si říct o tři sudy Guinnesse (osmdesátilitrové) a o malý, pětilitrový dubový soudek dvanáctileté irské whiskey Jameson.

Uvažoval jsem, že nebýt nárůstu té zpropadené inflace od těch dob, mohl bych si po několikaletém šetření takového profesionálního druha také dovolit. Mně osobně však připadá pravděpodobnější druhá verze vzniku názvu chaty.

Jistý poblouzněný genetik prý za své celoživotní úspory nechal boudu vystavět jako pomník výsledku své práce – prvnímu uměle odchovanému viru ptačí chřipky na světě, který odolával i velmi nízkým teplotám. Pozdějším horolezcům se však zdálo, že jeho název Virovka není příliš humánní a neodpovídá současným estetickým standardům. Přejmenovali ji tedy na současnou Výrovku, kromě jiné i na památku několika desítek výrů malých (Bubo minibubo), kteří podlehli zmiňovanému viru.

Vrtulníkem na Luční

Následují zdlouhavé traverzy zmrzlých vedlejších hřebenů. Ty nejsou tak fyzicky náročné jako předchozí úseky (sklon svahu klesá na 75°), o to více však dostává zabrat psychika. Za naprostého vyčerpání, s vynaložením posledních zbytků řízků a tatranek (dar slovenských horolezců) se dostávám k Luční boudě.

Tu záměrně míjím velkým obloukem, i když už pouze po čtyřech, v důsledku nevýslovné psychické i fyzické zátěže. Tato bouda žije bujarým bezstarostným životem. Plno zahraničních turistů, mládeže, ba i opilců. Došlo tady totiž, podobně jako například v tibetské Lhase, k velmi paradoxní situaci: Ačkoli by se sem většina z osazenstva nikdy nedostala vlastními silami, přiváží je sem za úplatu vrtulníky z údolí.

Americké armádní vrtulníky sem před několika lety vyvezly většinu stavebního materiálu, aby podpořily spojenecké investice v zahraničí. Luční je totiž v obchodním rejstříku zapsána jako majetek společnosti Holiday Inn. Počasí značně komplikovalo další postup.

Military zone

Poslední úsek výstupu probíhá po hraniční linii s militantní Polskou lidovou republikou. Každých padesát metrů stojí jeden polský zelený mužíček s ruským kovovým mužíčkem značky Kalašnikov v rukou, aby mohl přísně potrestat každého neukázněného návštěvníka, který by nedovoleně překročil hranici.

Sklon svahu dále roste (blíží se 90°), vrstvy tvrdého ledu značně ztěžují další postup. Několikrát mne nutí budovat postupové štandy, vrávorat v poryvech větru a upřímně litovat, že jsem si na tak náročnou expedici nevzal svoje bazarové mačky.

Za pomocí loktů, kolen a zubů se nakonec drápu až na vrchol. Jen několika vyvoleným se dostalo té cti (pokud samozřejmě nebudeme počítat zkušené domorodce a horského vůdce V. K.). Na vrcholu jsem učinil pár fotografií jednookou digitální zrcadlovkou po prababičce a… Náhle jsem ustrnul. Na vrcholu přistála meziplanetární mimozemská kosmická loď!

Fotografovat mimozemšťany zakázáno

Měl jsem štěstí. Béšestsettřinácťané už nesbírali vzorky hornin, flóry a fauny. Toho pozemského bordelu už prý mají doma plné botanické i zoologické zahrady, ba i popelnice. Můj život tedy nebyl ohrožen. Velitel lodi mě naopak přátelsky poplácal po rameni a promluvil ke mně i několik slov v mém rodném jazyce, zbytek pak dokomunikoval téměř plynnou angličtinou.

Má angličtina však byla spíše skupenství tuhého, tak doufám, že jeho poselství zde přetlumočím zcela správě: "Nepropadejte panice a pozdravujte ode mě Jirku Grigara!" Nebo tak nějak.

Fotografovat mimozemšťany nebo jejich loď mi velitel zakázal. Dělal jsem však, že jsem mu nerozuměl – a vyfotil při startu alespoň jejich loď. Když se na snímek zadíváte pozorněji, uvidíte zážeh piezoelektrického křesadla, pomocí něhož se do chodu uvádějí plazmové motory čtvrté generace. Pozornější z vás si všimnou záblesku piezo-zapalovače.

Vztyčil jsem na vrcholu vlajku své rodné země a upaloval k domovu. Cestou mi ještě hlavou začala vrtat teorie o vymření dinosaurů. Určitě si ještě pamatujete na ten blábol o dopadu meteoritu, který způsobil prudké ochlazení zemské atmosféry. No jo, ale vysvětlete mi někdo, jak se sem dostala ta zmrzlá žirafa!