Vosecká bouda v Krkonoších

Vosecká bouda dostala jméno podle louky, na které stojí. Původ jména je nejasný. Buď je to německý Wosseck nebo český osek. 

3 kilometry na východ, na Labské louce, vyvěrá pramen Labe.

Jako jedna z mála krkonošských chalup nikdy nevyhořela.

 ZIMA na Vosecké boudě

SKIALPINISMUS Ze Szrenice do Harrachova na skialpech

SKIALPINISMUS Krkonošské terénní sjezdy 

SKITOURING Za dva dny přes Krkonoše

SKITOURING Velikonoce v Krkonoších - vítr, sníh, mlha a dřina

CROSS COUNTRY Krkonošská lyžařská cesta

CROSS COUNTRY Odpolední přejezd Krkonoš

TURISTIKA Noc na hřebenech v boudě nebo přístřešku

VIDEO Lyžařský sjezd Szrenica - Pomezní potok - Harrachov

Již 1710 byl na nynějším místě boudy postaven seník avšak první přímý důkaz o jeho existenci je až z roku 1743 v Grauparově mapě pod názvem Františkánská bouda. Sloužil pro letní pastvu dobytka a sušení sena na zimu.

V roce 1790 byla bouda přestavěna Václavem Krausem a sloužila jako ubytování pro dřevaře. V této době se nazývala Nová Česká bouda. Roku 1830 byla znovu přestavěna a rozšířena tentokráte Janem Krausem. Majitel se orientoval na budní hospodářství. Máslo a kozí sýry odtud byly proslulé. Páslo se tu osmdesátihlavé stádo hovězího dobytka, v zimě ustájené na Krausových Boudách.

Další přestavby se udály 1893 a 1900, kdy bylo zřízeno 6 hostinských pokojů. Turisticky zajímavou se Vosecká bouda stala po 1901, když hrabě Harrach k ní nechal vybudovat turistickou cestu z Labské boudy. Na počátku 20. století ji vlastnil Franz Endler a jmenovala se Endlerbaude. Po vzniku Československa v době napjatých vztahů mezi Prahou a Berlínem úřady Endlerovu koncesi 1921 neprodloužily. Endler a jeho syn Kurt s pomocí krajanů vybudovali nedaleko na vrchu Szrenica / Reifträger / Jínonoš novou boudu hned za státní hranicí, kde hospodařil až do své smrti 1930. Vosecká bouda přešla do českých rukou. Chatařem se stal legionář Jan Herčík.

Za první Československé republiky bylo celé Harrachovo panství včetně boudy zestátněno a za války patřilo Německé říši.

Současnou podobu získala Vosecká bouda po 2. světové válce. K 50 postelím v hostinských pokojích přibylo dalších 20 lůžek ve společné noclehárně. Dodnes není připojená na elektrickou síť. Elektřínu vyrábí dieselagregát.

Vlastníkem Vosecké boudy je Klub českých turistů. Otevřeno má v létě od června do října a v zimě od Vánoc do dubna.

Doprava

Dostanete se sem na kole, pěšky a na lyžích. Auto musíte odstavit na parkovišti v Harrachově.

Na horském kole můžete přijet od Harrachova od autobusového nádraží směrem k Mumlavským vodopádům a dále podél řeky Mumlavy. Cesta pokračuje ke Krakonošově snídani, kde uhneme doleva do strmého kopce až na Voseckou boudu. Můžeme ale také zvolit cestu od hlavní silnice na Polsko a napojit se na okruh zvaný Terex.

Pěší turisté mohou využít stezek od polské chaty Szrenica nebo od Labské boudy okolo pramene Labe. V prvním případě celoročně pomůže lanovka a ve druhém případě aspoň v létě autobus. 

Přístupová cesta z Harrachova je dlouhá 8 km. V zimním období se tato cesta promění v lyžařskou magistrálu pro běžkaře. Z Polska a po hřebenech je vhodnější využít backcountry lyže - buď turistické běžky nebo lehké skialpy.

Přístupové cesty

* němá značka Vosecká bouda

* žlutá značka od Tvarožníku (0,5 km)

* žlutá značka z Rokytnice nad Jizerou (10,5 km)

* zelená značka od pramene Labe a z Labské louky (2,5 km)

* zelená značka z Jakuszyc

* Krkonošská lyžařská magistrála

Dvě smrti známých horalů

Bouda má kriminální minulost. První manžel dvakrát ovdovělé dcery Jan Krause Alois Hollmann, proslulý mezi horaly svou jedinečnou silou a obratností, se stal obětí ozbrojeného přepadení. 24. září 1871 si na něj na hřebeni nedaleko Svinských kamenů počíhal lapka s nožem. Ačkoliv se Hollmann srdnatě bránil, nakonec podlehl čtyřiadvaceti bodným ranám. Vrah si z místa odnesl boty a trochu peněz. Vražda zůstala neobjasněna a pachatel nebyl nedopaden. Z třináctky Hollmanových potomků se dospělosti dožily jen tři dcery.

Typickou horalskou smrtí ukončil své žití další široko daleko známý nájemce Vosecké boudy Josef Erlebach. Do boudy se muž, který dosáhl akademického vzdělání, uchýlil, aby utekl lidskému hemžení. Proslul jako moderní Diogenes. Hospodaření mu nešlo, zato ale oplýval učitelským talentem a zabýval se nejrůznějšími neobvyklými projekty, například balónovou dopravou turistů od Sněžných jam na Sněžku nebo ze Szrenice do Jelení Hory. Jeho koníčky byly stavby modelů strojů a botanické bádání. Mezi horaly byl solitérním písmákem. Živil se výhradně kávou, cukrem a chlebem, veškerou stravu si připravoval sám. Trpěl totiž stihomamem a neustálým strachem, že ho chce kdosi otrávit. Od jara do podzimu spával pod širým nebem, což se mu nakonec stalo osudným. V pokročilém věku zemřel roku 1885 během mrazivé májové noci v kleči nedaleko boudy.

Od budního hospodářství k turistickému průmyslu

Ve druhé polovině 19. století zakázala harrachovská vrchnost postupně mezi léty 1865 a 1885 pastvu v lese v zájmu jeho ochrany, v dalších letech se Harrachové snažili eliminovat pastvu i nad horní hranicí lesa. Součástí jejich plánu byla i likvidace bud, na kterých se budní hospodářství provozovalo. Plánovaný osud potkal Pudlovou boudu, o vlásek mu unikla Martinovka i Vosecká bouda.

Roku 1890 žádali manželé Endlerovi o svolení k pastvě v okolí boudy na panských seništích. Ludmila Endlerová byla dcerou zavražděného Aloise Hollmanna, Franz Endler byl synem ředitele tkalcovské školy v Rokytnici nad Jizerou. Za roční poplatek 25 K směli pást v oblasti od Tvarožníku k Vosecké boudě a od boudy k Sokolníku, tedy na ploše asi 40 hektarů.

V této době se již stavení postupně přizpůsobovalo turistickému ruchu. Ludmila Endlerová nechala 1896 chátrající stavení strhnout. Na původním místě vyrostla stavba, která byla připravena na zvýšený zájem o ubytování i hostinské služby, souvisejícímu mimo jiné i s rozvíjející se sítí turistických cest na harrachovském panství. Mnoho nových návštěvníků přivedla zejména Vosecká cesta, nejkratší spojnice mezi Mumlavským dolem a státní hranicí. Dnes je vstup na tuto cestu z větší části zakázaný ochránci přírody. Stezka zarůstá travou a mostky i propustky se rozpadají. V roce 1901 byla vybudována přímá pěší spojnice mezi Voseckou a Labskou boudou.

Po opětovném rozšíření Vosecké boudy 1900 zde našlo útočiště 14 hostů v šesti pokojích. Po vzoru Petrovky se začaly organizovat sportovní jízdy na rohačkách do Harrachova. Boudu navštěvovali zejména hosté, kterým se zamlouvalo pohodlí novostavby a zároveň romantika vzdálené minulosti. Dlouho se tu svítilo petrolejkami, teplo dodávala starobylá kachlová kamna v hostinské místnosti. K dispozici byla malá knihovna pro poučení i zábavu.

"V kuchyni Vosecké boudy, jejíž vnější okna byla vyzdobena nádherou ledových květů, panovala příjemná osmadvacetistupňová teplota. Viditelně i slyšitelně dobře se tu cítil zejména nejmladší obyvatel boudy, totiž sedmitýdenní mimino. Také velká světnice Vosecké boudy, která byla pro lepší udržování teploty v zimě rozdělena přepážkou na dvě části, byla i přes venku panující sněhovou bouři solidně vytopená, ačkoliv s teplotou v kuchyni v žádném případě soutěžit nemohla."

České úřady šikanovaly Němce

Po roce 1918 vyvíjely české úřady na provozovatele boudy velký tlak, aby upřednostňovali česky hovořící klientelu. Bouda se měla stát českou, úřady se snažily Endlera i s rodinou donutit k dobrovolnému odchodu z boudy. Zjistilo se, že živnostenské oprávnění k poskytování občerstvení nebylo nikdy vystaveno přímo na jméno pachtýře, nýbrž na předchozího již dávno zesnulého dědice. Endler okamžitě obdržel úřední zákaz k poskytování veškerých pohostinských služeb, jeho okamžité žádosti o obnovení se nevyhovělo. Jednoho dne dorazila k boudě skupinka českých lyžařů, kteří úpěnlivě prosili o něco k pití. Endlerovi nejdříve odmítli, pak se ale slitovali a poskytli lyžařům trochu mléka, nikoliv v hostinském sále, ale v přístavbě. Jak se ukázalo, lyžaři byli zároveň špiclové. Endler měl za spáchaný přestupek strávit 50 dní ve vězení. K tomu nedošlo, protože se nakonec na základě pozemkové reformy, což měla být náprava křivd z doby pobělohorské, rodina Endlerova z boudy vystěhovala.

Pro Kurta Endlera to bylo podnětem k odchodu do německého Slezska a k založení boudy na Szrenici.

Odešli do Německa, Dolního Slezska, ačkoliv za ně dokonce interpelovala skupina senátorů německé národnosti. Národní shromáždění v roce 1920 interpelovalo k vládě o postupu Pozemkového úřadu, urážejícím veškeré právní pojmy, při pronajímání bud v Krkonoších: "Pozemkový úřad Československé republiky, byv založen pro účely sociální, nevykonal až dosud, pokud veřejnosti jest známo, v tomto směru ničeho nebo jen málo. Naopak se zdá, že úřednictvo pozemkového úřadu vidí svůj úkol v tom, moci, která jest mu udělena, s potlačováním práva a slušnosti používati k násilnému počešťování německého území. Zvláště křiklavě jeví se to v Krkonoších, kde se zneužívá vnucené správy, která jest uvalena na panství Harrachovská, k tomu, že rodiny pachtýřů, které již po několik pokolení mají pronajaty boudy v horách, bez viditelného důvodu nebo ze zdánlivých příčin jsou z pronájmu vylučovány."

Dále se v interpelaci píše: "Z bohatého materiálu, který máme po ruce, uvádíme vládě k vědomí jen jeden zvláště příkrý případ. Nájemce Vosecké boudy píše: Na pozemku, kde stojí bouda Vosecká, provozovali od roku 1784 prarodiče mé paní, paní Ludmily Endlerové, chov dobytka, který dědictvím přecházel až na jmenovanou paní Ludmilu Endlerovou a který byl rodině vždy pramenem výživy. Roku 1896 byla již na místě stojící sešlá budova paní Hollmannovou a její dcerou, nynější paní Ludmilou Endlerovou, znovu vystavěna a připojen k ní malý horský hostinec. Základem výživy rodiny a základem hostinské živnosti byl však i nadále i dnes ještě chov dobytka, který dnes čítá 30 kusů dobytka hovězího a jest největším v Rokytnici. Když však se prováděla zmíněná stavba, podala správa harrachovského panství námitky proti ní a poukazovala k tomu, že pozemek, na kterém stojí bouda, jest majetkem panství, a že se na něm nesmí stavět bez povolení panství. Teprve když paní Hollmannová se svojí dcerou (nyní Ludmilou Endlerovou) podepsaly listinu, ve které uznati musely, že pozemek náleží panství, dostaly od panství povolení, aby pokračovaly ve stavbě. Pro nedostatek peněz dostala se paní Hollmannová se svou dcerou roku 1898 do tísně, takže bouda byla nuceně prodána a koupena panstvím za poměrně levnou cenu. Panství pronajímalo potom boudu vždy na 6 let nástupcům paní Hollmannové, panu Františku a Ludmile Endlerovým. Vzájemný poměr mezi panstvím a nájemcem byl vždy výborným, nájemní smlouvy byly vždy bez obtíží obnovovány. Poslední nájemní smlouva vypršela za války a bylo v ní prozatímně pokračováno. Roku 1919 byla ujednána nová nájemní smlouva s panstvím; tuto však Pozemkový úřad odepřel potvrditi.

Panství Harrachovské pak svým právním zástupcem panem dr. Schauerem v Praze znovu zažádalo, aby jeho dávný nájemce byl potvrzen, avšak marně. Pozemkový úřad odpověděl, že proti mně jsou s české strany vznesena příliš závažná obvinění, takže nemůže potvrditi nový pronájem boudy mé osobě. Když jsem pak podrobněji pátral po těchto obviněních, dostal jsem odpověď, že jest to úředním tajemstvím. Tolik jsem se však dozvěděl, že udánlivá obvinění spočívají ve výrocích turistického klubu v Jilemnice a jiných českých turistických klubů ze severních Čech. U Pozemkového úřadu uvedl jsem proti sumárnímu obvinění své osoby, že mám po ruce a též k podání pana dr. Schauera přiložená četná vysvědčení Čechů, která s největší pochvalou mluví o hostinství v mé boudě; dvě vysvědčení přikládám také k tomuto podání. Dále jsem uvedl, že jsem půldruhého roku měl na bytě českou posádku 10 mužů, kterou jsem zásoboval dřívím atd.; aniž bych za to žádal haléře peněz. Jest to jednání státu nepřátelské? Dále jsem poukazoval k tomu, že bouda má také český nápis a české jídelní lístky, že jsou v ní na prodej české pohlednice a že se česky posluhuje. To všechno nebylo uznáno. Měl jsem dojem, že dbá se jen mně nepřátelských výpovědí jednotlivců, kdežto to, co mluví v můj prospěch, zůstává oslyšeno. Neboť Pozemkový úřad přes to odepírá moje potvrzení, žádá, aby nájem byl znovu vypsán, a hodlá nedbaje toho, že podle platných zákonů mám právo na koupi boudy, boudu pronajati jinému nájemci. Že tímto novým nájemcem nebude Němec, dokazuje okolnost, že Pozemkový úřad odmítá potvrditi i jiné německé nájemce na panství harrachovském."

O boudě pochvalně psal český patriot, propagátor češství a lyžařský průkopník Josef Aleš Lyžec ve své knize Obrazy horské zimní krásy (1904): "Nejen hoteliéři a nájemci harrachovských bud na Žalém a pod ním, Vosecké, Labské, Martinovy a Dvorské respektují česká přání, ale i jinde. Např. v Petrově, v obou Rennerových (pod Studničnou i v Mísečných), mají se ku zdvořilým našincům zdvořile a ochotně."

INFO: Vosecká bouda

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě

HISTORIE A SOUČASNOST: Horské ubytování v Krkonoších

Klikněte na mapu a stáhněte si ji do počítače: