Na tom bošileckym mostku
hrály tam dvě panny v kostku
|: hrály hrály hrály až se obehrály
shodily se z mostku :|
Nejsou všecky holky stejný
některá má voči černý
|: některá má voči některá má voči
některá má černý :|
Nevěř holka chlapci nevěř
na říčici vodu neměř
|: voda ti vyteče chlapec ti uteče
bude lásky konec :|
Bošilecký mostek vede přes výpust Bošileckého rybníka. Co zde bylo dřív - mostek nad potokem, nebo rybník, není známo.
Bošilecký rybník je ovšem považován za nejstarší z hlavních kaprových rybníků na třeboňském panství. Je přibližně tak starý jako kostel. Už roku 1355 je doložena jeho existence, i když nejspíš v menší rozloze než dnes.
Plocha Bošileckého rybníka je dnes 201 hektarů a maximální hloubka 5 metrů. Nezměnila se od roku 1379, kdy byla vybudována hráz, jak ji vidíme dnes. Znamením, že jde o velmi strarý rybník, je krátká hráz, která měří pouhých 340 metrů. U mostku je zajímavá výpusť kombinovaná s bezpečnostním přelivem.
Za husitských válek prokopali husité hráz, aby zničili rybník, ale hlavně aby vyplavili vsi pod ním až k Veselí nad Lužnicí. Hned po válce roku 1430 byla hráz opravena podle dohody Oldřicha II. z Rožmberka a Jana Malovce z Pacova. Malovec rybník opravil na své náklady a osadil rybami. Oldřich mu za to poskytl během prvního výlovu tolik ryb, kolik nasadil, a o zbytek se oba podělili rovným dílem.
Bošilecký rybník napájela pouze dešťová voda, byl to tedy rybník nebesář. Za dlouhoodbého sucha se voda kazila a ryby umíraly.
Tento problém vyřeši roku 1520 geniální vodohospodář Štěpánek Netolický, když vybudoval Zlatou stoku. Umělé napájení rybníků na levém břehu Lužnice dlouhé 45 klilometrů zajišťuje vodu dodnes. Odhaduje se, že každá kapky vody je zužitkována 8 let, než projde celou rybniční soustavou od jezu Pilař k Veselí nad Lužnicí.
Bošilecký rybník býval letněn, což znamená, že jedou za několik let byl vypuštěn a zarostlé dno se využívalo k pastvě. Spory o pastvu mezi Bošileckými a Dynínskými došly tak daleko, že roku 1606 byly zasazeny do dna rybníka hraniční kameny. Část zvaná Chobot byla vyhrazená pro obyvatele Dynína. Důležitost tomuto právnímu aktu dodala osobní účast Petra Voka z Rožmberka.
Za třicetileté války rybník zpustl stejně jako za husitských válek, ale byl opět obnoven.
Bošilecký rybník je napájen zejména ze Zlaté stoky od rybníka Kvíčadlo a dále z Bošileckého potoka a jeho přítoku Dynínského potoka. Jeho výpust tvoří 3 litinové trouby o průměru 0,4 m hrazené dřevěnými lopatkami.
Bošilecký rybník se loví jednou za dva roky. Dříve to bývalo striktně na na Dušičky, dnes je toto datum pohyblivé pod možností Rybářství Třeboň. Stará tradice velela, že rybníkářská chasa se musela účastnit mše. Během bohislužby byl výlov přerušen. Aby nebyly plašeny ryby v lovišti zvoněním zvonů, dostal farář od rybářů ryby, aby se nezvonil ranní klekání.
V kostele je proslulá kazatelna ve tvaru velryby přenesená sem roku 1786 ze zrušeného kostela svaté Barbory v Třeboni. V Česku se kazatelny obdobného provedení dochovaly už jen v kostele svatého Jakuba v Kratonohách a kostele Narození Panny Marie v Mnichovicích. Velryba ovšem až tak neodkazuje na rybářské řemeslo, jako spíš na legendu o Jonášovi, kterého spolkla velryba. Jonáš je v tomto příběhu starozákonním prorokem křesťanským i islámským.
Samotná vesnice Bošilec mezi Bošileckým a Horusickým rybníkem je vesnickou památkovou zónou. Nedaleko mostu stávala Knížecí hospoda, do které se jezdila bavit honorace z nedaleké Třeboně včetně hazardních vrhcáb, čili kostek. Jistě si dovedeme představit, že vzedmuté emoce mohly vést až k vzájeného shození z mostu do koryta potoka.