RETRO První video na Horydoly.cz bylo zveřejněno 12. prosince 2007. Zachycuje, jak Máca a Kuba vytloukají dvoudélkovou horolezeckou cestu Supernova v Tomáškově lomu (10-/10, Petr Čermák, 1989). Záběry jsou ovšem starší. Pocházejí z akce toku 1991, kdy se ochránci přírody z CHKO Český kras dohodli s horolezci z ČHS na rozdělení sfér vlivu. Supernova, tehdy nejtěžší výstup daleko široko, spadl do zájmu ochrany přírody a nýty byly odstraněny ze skály. Ironií osudu se nedlouho po vytlučení zřítila celá vápencová plotna a příroda dokončila, co ochránci začali. 

V následujích 16 letech bylo natočeno pro Horydoly.cz dalších 1272 kratších či dalších videí. 

Souhrnnou mapu ubytování pro oddíly a spolky připravil Opicakuz. Neexistuje obsáhlejší mapa s přesnými lokacemi a cenami do cenové hladiny 200 Kč / noc. Tady je! Lze filtrovat dle cenových hladin: levné - OK - ještě to jde.

Klasický boulderingový film z roku 1998 ukazuje mladého Chrise Sharmu a jeho kamarády v extrémních přelezech bez lana. Reel Rock ho k 25. výročí remasteroval a uvolnil zdarma pro veřejnost. Užijte si tehdejší atmosféru volného lezení. 

Aktuální dojmy ze sjezdovek v italském Trentinu: sněhu je dost, obloha jako vymetená, tratě upravené a lyžaři nadšení! Trentino je samostatná provincie, kde se lyžuje převším v obrovských areálech Dolomiti Superski a Skirama Dolomiti Adamello Brenta.

Česká Kamenice se rozkládá v údolí říčky Kamenice pod zalesněnými kopci Lužických hor, Českého Švýcarska a Českého Středohoří. Má pět tisíc obyvatel. 

Město bylo kdysi obehnáno hradbami se čtyřmi bránami, z nichž se dodnes zachovala jižní Zámecká brána s kouskem hradební zdi mezi zámkem a kostelem sv. Jakuba. Severní Kunratická brána byla 1577 stržena povodní, Horní Kamenickošenovská brána byla při rozšiřování města 1605 posunuta o 70 m dále k východu a 1819 kvůli silnici zbořena. Stejný osud postihl 1828 Dolní Děčínskou bránu, která stála v dnešní Dvořákově ulici.

Po roce 1260 založili Markvarticové u křižovatky starých zemských stezek z Litoměřic do Budyšína a z Děčína do Žitavy lánovou ves. Osídlili ji němečtí kolonisté. Roku 1283 povýšil král Václav II. Českou Kamenici na město a udělil Šarfenštejnské panství Janovi z Michalovic. 1380 město získalo právo vést městskou knihu, která se dochovala jako jedna z nejstarších v Čechách. Řídilo se řídila litoměřickým městským právem. Jan III. z Michalovic se zadlužil a 1406 musel většinu Šarfenštejnského panství prodat Hynkovi Berkovi z Dubé. Po jeho smrti 1428 koupil Kamenické panství Zikmund z Varternberka, který je připojil k Děčínu. Jeho synové Jan a Jindřich v pokračovali v nájezdech proti Zhořelci, proto Zhořelečtí 1440 vypálili Českou Kamenici a zničili hrad Fredevald. O 4 roky se útok proti Vartenberkům se stejným výsledkem opakoval. Velké válečné výdaje nakonec 1450 přiměly Jana z Vartenberka k uzavření míru se Šestiměstím.

Vartenberkové zeslábli a 1511 koupil děčínské panství Mikuláš Trčka z Lípy. Už 1515 ho získali míšeňští Salhausenové a v České Kamenici bylo zavedeno protestantské náboženství. 

1614 koupil panství Radslav Vchynský ze Vchynic a Tetova (po něm se jmenuje známý Vchynicko-tetovský kanál na Šumavě), po jehož smrti 1619 se panství ujal Vilém Kinský. Ten byl 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna v Chebu zavražděn a o rok později převzal Kamenicko Jan Oktavián z chlumecké větve rodu Kinských. 1672 se město stalo čistě katolickým. Přívrženci Lutherova učení museli z Čech odejít, většinou do Saska nebo Lužice. Kinským patřila Česká Kamenice do správní reformy 1850.  

Rozvoji průmyslu pomohla od 1869 železnice z Děčína do Varnsdorfu. 1886 byl zahájen provoz na odbočné dráze z České Kamenice do Kamenického Šenova a 1903 na místní dráze přes Mistrovice do České Lípy.

Rumburská vzpoura 21. května 1918 se odehrála v kasárnách 7. střeleckého zeměbraneckého plzeňského pluku. Důvodem byl hlad, špatné životní podmínky a také nevyplacený žold za dobu zajetí. 830 vojáků v Rumburku totiž byli propuštění zajatci z východní fronty, kde už 1. světová válka skončila. Rakousko-uherská armáda plánovala jejich odvoz na stále bojující italskou frontu. 

18. pěší královéhradecký pluk v Novém Boru, lépe živený a organizovaný než rumburští spolubojovníci, vzpouru potlačil.     

Vzpoura začala po 6. hodině ranní tím, že 65 mužů v čele s Františkem Nohou odepřelo poslušnost velitelům: oproti rozkazu nastoupit beze zbraně nastoupili na ranní nástup s puškami. Ke vzpouře se přidalo sedm stovek dalších vojáků. Vzbouřenci obsadili Rumburk (Rumburg) a ještě ten den mašírovali na Nový Bor (Haida), kde byli obklíčeni a rozprášeni.

Vůdci vzpoury byli popraveni 29. května za úsvitu: František Noha (23 let) - zběh z rakouské armády do ruské - Stanislav Vodička (23 let) - jediný důstojník, který se přidal ke vzpouře, měl v úmylu také zběhnout, ale dostal plicní katar a byl odvelen z ruské fronty na léčení - Vojtěch Kovář (32 let) - bojoval na východní frontě od začátku války a roku 1918 byl odvelen do zázemí v Rumburku. 

Ten den po západu slunce bylo popraveno dalších 7 mužů. Čtrnácti odsouzeným k smrti byl trest zmírněn na mnohaleté vězení. Na italskou frontu bylo odveleno 116 vojáků. Více než 580 vojáků bylo uvězněno v Terezínské pevnosti.

Tři turisté zahynuli ve Vysokých Tatrách pod lavinou během uplynulého víkendu. Polák zemřel na Przełęcz pod Kopą Kondracką (1863 m) a dva Slováci zemřeli na Piečnom sedle (2352 m). 

V bulletinu Strediska lavinovej prevencie se psalo: "Počas noci z piatka (9.12) na sobotu (10.12) zasiahne horské územia teplý front, ktorý prinesie od juhozápadu snehové zrážky a veľmi silný vietor. Množstvo nového snehu v najvyšších polohách bude dosahovať 20 cm, pričom vietor dosiahne na hrebeňoch v nárazoch cez 30m/s (108 km/h)(!). Sneh bude intenzívne premiestňovaný na záveterné strany (S,SV) pohorí. Na hrebeňoch sa očakáva vytváranie prevejov."

Priečne sedlo má průměrný sklon 39°, jde tedy o velmi strmý svah. Turisté šli pěšky a velmi zatěžovali sněhovou pokrývku. Sedlo se nachází v nejvyšších polohách a turisté stoupali po severovýchodním úbočí. Vystavili se tedy nejvyššímu riziku, před kterým varovala horská služba. Doplatili na to životem. 

Lavinová situace na Slovensku stále není dobrá: "Aktuálne pretrváva pre polohy nad 1600 m n.m. v Nízkych, Vysokých a Západných Tatrách mierne lavínové nebezpečenstvo (2. stupeň). Počas prechodu frontu napadlo v najvyšších polohách do 10 cm nového suchého prachového snehu. Vzhľadom na veľmi silný SZ vietor, ktorý dosahoval na hrebeňoch v nárazoch rýchlosť 35 m/s (126 km/h) bol nový sneh transportovaný do pásma kosodreviny. Na záveterných J a JV svahoch, v terénnych depresiách vysokej nadmorskej výšky sa však vytvorili dosky vetrom ubitého snehu, ktorých stabilita je veľmi nízka a veľmi ťažko sa odhaduje. Vo Fatrách platí vzhľadom na ešte menšiu výšku snehovej pokrývky malé lavínové nebezpečenstvo (1. stupeň). Tendencia lavínového nebezpečenstva je zotrvalá."

Javorník je nešťastně postavené městečko, daleko za moravskými horami, daleko od polských rovin, bez dopravy, bez surovin, bez školství. Za posledních 150 let se počet obyvatel snížil na polovinu. Němci se vyměnili za Čechy. Útěk lidí odtud stále pokračuje.  

Podívejte se na turistické zajímavosti, které Javorník nabízí.

Název města je odvozen od slovanského javoru, německý Jauernig zní podobně. Dříve byla lokalita označována podle hradu a pozdějšího zámku Jánský Vrch, německy Johannesberg. Městský znak Javorníka vznikl v 16. století a je odvozen ze znaku vratislavského biskupa Baltazara z Promnic; v červeném štítě je stříbrná střela a nad ní stříbrná hvězda. Ves Javorník užívala pečetní znamení dvou zkřížených motyk od roku 1745 kříž a pod ním tři hřeby.

Javorník leží na severním úpatí Rychlebských hor, které patří do Jeseníků. Hory zde přecházejí do Vidnavské nížiny k polské řece Nise.

Javorník patřil Vratislavským biskupům, tedy do Slezska. Po porážce za Marie Terezie roku 1742 bylo rozděleno Slezsko na německou a rakouskou část. Javorník se ocitl v nejzazším severozápadním cípu rakouského Slezska, což mu ekonomicky prospělo, protože přes něj běžel mezistátní obchod.  V roce 1748 bylo zřízeno v Javorníku komorní ředitelství vratislavských biskupských statků pro celé Frývaldovsko, které potom přetrvalo všechny další historické zvraty až do roku 1948. Javorník byl připojen k Československu 1918. Od té doby leží ve výběžku, který je ze tří stan obklopen Německem a od 1945 Polskem. Silnice a železnice mají jen lokální význam, stejně jako drobný průmysl a těžba žuly, vápence a uhlí.

Předzvěstí horších časů byl požár města v roce 1576. Největší pohromu přinesla třicetiletá válka, spojená s vojenským drancováním z obou stran, zejména v roce 1646. V roce 1804 měly tři javornické obce dohromady 3145 obyvatel, tj. mnohem více než ostatní města na Frývaldovsku (Jesniku). 1825 zničil město tragický požár včetně kostela, fary, náměstí a textilní manufaktury. Z toho se Javorník hospodářsky nikdy nevzpamatoval. 

Město bylo do 1918 zcela německé, poté se přistěhovala česká menšina. Němci byli vyhnáni 1945. 

Politicky se zdejší obyvatelstvo za první československé republiky orientovalo na německou křesťanskosociální stranu, ale kvůli hospodářské krizi a národnostnímu útisku ze strany Masarykovy a Benešovy vlády zde nakonec jednoznačně zvítězili přívrženci Konráda Henleina. Javornický výběžek byl obsazen Freikorpsem ještě před Mnichovskou dohodou v roce 1938 a jako jeden z prvních regionů se dostal do župy Sudety. Tato nacistická změna zdejšímu obyvatelstvu nic dobrého nepřinesla. Stejně jako později komunistická změna českému obyvatelstvu po 1948.

 SERIÁL na kole v Jeseníkách

ELEKTROKOLO Rozhledna Nová Ves u Rýmařova
TRAIL Rychlebské cyklostezky Superflow
TRAIL T-Rys, nejtěžší trail v Rychlebech
SINGLTREK Rychlebské stezky - Trail podél Černého potoka
BIKEPARK Bikepark Kopřivná také pro bázlivé bikery
BIKEPARK 25 kilometrů trailů na Dolní Moravě
CYKLOTURISTIKA Zlaté Hory, kde se těžilo zlato
CYKLOTURISTIKA Divoká svině aneb napříč Rychlebskými horami
KOLOBĚŽKY Praděd a Dlouhé stráně trpí koloběžkami
CYKLOKEMP Černý potok u Vidnavy
REGION Jeseníky

Město Frýdek-Místek se chlubí textilní minulostí. Turistům nabízí prohlídku bývalých továren Slezan. "Je brzké ráno a davy lidí míří do manufaktur, které mají ve Frýdku-Místku velmi dlouhou tradici." 

První továrnu na textil ve Frýdku postavil roku 1832 frýdecký Žid Josefa Munka. Další textilky založili po roce 1860 židovští podnikatelé Filip Landsberger, Alois Lemberger a později bratři Neumannové. K nim se poté přidal německý konkurent Jan Elzer.

Důležití frýdečtí textiláci založili tyto továrny: 

Landsbergerovi - textilka Slezan 01 (ředitelství Slezanu) včetně rodinné vily, později nový areál v Nádražní ulici

Lembergerovi - tovární komplex na hranici Místku a Koloredova (Slezan 03), vedle rodinná vila, která byla stržena při rekonstrukci Revoluční a Pionýrské třídy

Munkovi - tovární komplex v Nádražní ulici (Úřad práce) a Staroměstské ulici

Neumannovi - textilky ve Staroměstské ulici

Na začátku 30. let minulého století postihla textilní průmysl světová hospodářská krize. Zkrachovala továrna bratří Neumannů a po ní Munkova textilka. Adolf Lemberger spáchal sebevraždu kvůli ekonomickým problémům.

Roku 1945 byly vydány dekrety o znárodnění a zestátnění průmyslu, bank a dolů. Na jejich základě byly čtyři firmy zestátněny a ve Frýdku-Místku vznikl národní podnik Slezské bavlnářské závody. 1990 byl zprivatizován a 2008 zkrachoval. Tím se uzavřela frýdecká textilní historie, která se táhla od domácích manufaktur k textilním továrnám.

"Komentované prohlídky bývalých textilek lze objednat v městském infocentru," uvádí marketingová manažerka Turistického informačního centra Frýdek-Místek Lucie Talavašková.

Přesně před šedesáti lety vyjely první tramvaje T3 do pražské dopravy. V jízdním řádu se poprvé objevily 21. listopadu 1962. Čtrnáct tisíc vozů vyrobených ve smíchovské Ringhofferce, později přejmenované na Tatrovku, zamířilo nejden do československých měst, ale také do východního Německa, Rumunska, Jugoslávie a Sovětského svazu. Mezi lety 1962 a 1989 bylo vyrobeno 13 713 kusů, které jezdily ve 47 městech převážně ve východní Evropě.

Nesmrtelný design T3 je dílem Františka Kardause. Za dobu jeho existence se výrazně změnily pouze sedačky. Jednoduchá vyhřívaná laminátová sedadla byla nahrazena komfortnějšími z plastu.

Dnes T3 tvoří většinu tramvají pražského dopravního podniku. V provozu jsou jich čtyři stovky. Dopravce plánuje provoz nejméně do roku 2030. Je zajímavé, že modernější hranaté tramvaje T6 vyřadila Praha loni po 25 letech provozu.