Tajná místa Švédska

Pod názvem Tajná místa Švédska odvysílala tamní veřejnoprávní televize SVT cyklus pořadů, které divákům přiblížily různé lokality na švédském území, o kterých jen málokdo ví a kam se také jen málokdo dokáže či smí dostat.

Továrna na střelný prach Tyfors

Jedním z děl, postavených kvůli zhoršující se mezinárodní situaci ve 30. letech, která posléze vyústila ve druhou světovou válku, je továrna na střelný prach u vesničky Tyfors.

V několika krychlových barácích zde dvě stě dělníků v přísném utajení vyrábělo bomby a další vojenský materiál, jehož součástí je střelný prach.

Přestože se Švédsko do válečných akcí nezapojilo, pro případ napadení vlastního území bylo potřeba se dostatečně vyzbrojit.

Místní továrna zpracovávala v době největší produkce 18 500 kilogramů střelného prachu týdně. O jejím významu svědčí i skutečnost, že byla nejen oplocena a nepřetržitě hlídána (to je samozřejmé snad pro všechny vojenské objekty), nýbrž bylo v její blízkosti umístěno i stanoviště protiletecké obrany.

Podle vzpomínek pamětníků skutečně došlo jednou k sestřelení německého výzvědného letadla, v oficiálních archivech však o tom zatím žádný doklad nalezen nebyl. Bylo vše ututláno, aby se předešlo diplomatickým nepříjemnostem, nebo se pamětníci mýlí?

Na celém komplexu si člověk všimne na první pohled jedné zvláštnosti – u všech budov chybí jedna stěna, ta směrem z areálu. Důvod byl pragmatický: Pokud by došlo k nehodě, měla se síla exploze obrátit tímto směrem, aby se předešlo škodám na dalších částech továrny.

Zdá se to jako elegantní řešení, ale nelze se zbavit otázky, jak se muselo dělníkům v polootevřeném prostoru pracovat v zimních měsících.

Po válce byl celý komplex zapečetěn a ponechán v takovém stavu, aby mohl být v případě potřeby opět rychle uveden do provozu. Tehdy nikdo nemohl s určitostí říci, zda nevypukne další válka. Dnes už je naštěstí pravděpodobnost uvedení továrny do provozu mizivá.

Podzemní továrna Saabberget

Druhá světová válka dala vzniknout i dalšímu unikátnímu projektu, známému pod názvem Saabberget. Pokud vám název připomíná známého švédského výrobce automobilů a letadel, máte úplnou pravdu.

Tato podzemní továrna, umístěná v Linköpingu, by byla v případě leteckého útoku lákavým cílem nepřátelského letectva. Aby mohla výroba pokračovat i v případě bombardování, bylo rozhodnuto přesunout větší část výrobních kapacit pod zem, přímo pod samotný objekt továrny.

Stavba byla zahájena v průběhu války a pokračovala rychlým tempem, přesto ale byl celý komplex dokončen až poté, co válka skončila. Celková rozloha podzemních prostor dosáhla více než 20 000 metrů čtverečních v hloubce třicet metrů pod povrchem.

Pro přepravu dělníků do této hloubky byl vybudován eskalátor, ve své době nejdelší v celém Švédsku. Za zmínku stojí zvláštní teploměr, který ukazoval teplotu na povrchu, aby zaměstnanci měli alespoň nějaký kontakt s vnějším světem a aby věděli, jak se mají obléci, až budou komplex opouštět.

Ačkoliv hlavní důvod pro existenci továrny vlastně pominul už v okamžiku jejího dokončení, byla používána po celé období studené války. Výrobní činnost v podzemí byla zastavena teprve v 90. letech, nicméně stále jsou udržovány v provozu pumpy, odčerpávající vodu, která sem prosakuje. Co kdyby...

Námořní základna Muskö

Po skončení druhé světové války se brzy rozpoutala válka studená. Jak už bylo zmíněno výše, staré objekty z přelomu 30. a 40. let byly ponechány v provozuschopném stavu, přesto ale bylo jasné, že změna politické situace musí přinést i změnu koncepce obrany státu.

Novým nejpravděpodobnějším nepřítelem se místo Německa stal Sovětský svaz. Zatímco u Německa se spíše než cokoliv jiného dal očekávat letecký útok, Sovětský svaz by dle představ vojenských stratégů spíše použil námořní síly.

Proto bylo třeba vybudovat námořní základnu, která by vylepšila švédské vyhlídky na úspěch na tomto poli. Tak vznikla na počátku 50. let námořní základna Muskö označovaná za klenot v systému obrany státu.

Místo bylo vybráno s ohledem na přírodní podmínky, které v této lokalitě znesnadňují pozici případným útočníkům. V moři před Muskö je totiž položena řada ostrovů, které mohli obránci využít jako opěrné body. Před dobytím samotné základny by musel nepřítel nejprve obsadit jeden po druhém tyto ostrovy a ostrůvky.

Základna je už jen z hlediska svých rozměrů úctyhodným dílem. Na výstavbu bylo spotřebováno 800 tun dynamitu a 5000 tun armovacího železa, vytěženo 1,5 milionu metrů krychlových zeminy. Celková rozloha základny činí 87 000 metrů čtverečních, což je pro ukázku zhruba tolik jako Staré Město (Gamla Stan) ve Stockholmu.

Základna byla budována jako soběstačná, aby vydržela případně dlouhé obléhání. Obrovská kuchyně s jídelnou dokázala naráz vydat dva tisíce porcí jídla.

Lodě mohly být umístěny celkem ve čtyřech docích. Součástí areálu byla i kompletně vybavená nemocnice pro raněné členy posádek. Téměř neuvěřitelně působí informace, že neexistoval plán vyklizení základny. Švédsko bylo odhodláno se zde bránit do posledního muže.

"Bílá vlajka byla možná na dně nejnižší zásuvky pod posledním zásobníkem s municí," říká Henrik Thernlund, který základně velel, ale z jeho tváře je vidět, že to považuje spíše za žert.

Základna je také spojena s jednou z nejznámějších špionážních afér švédských dějin. Agent švédské rozvědky Stig Bergling zradil svou vlast a plány celé základny prodal v roce 1973 Sovětům. V roce 1979 byl dopaden, zatčen a odsouzen, ale v roce 1987 se mu podařilo uprchnout. O sedm let později se ale dobrovolně, ze zdravotních důvodů, vrátil do Švédska, v roce 1997 byl propuštěn z vězení a nyní žije pod změněným jménem. Jeho osud se stal námětem jedné z knih série Coq Rouge autora Jana Guillou, který je mimochodem sám podezřelý ze spolupráce s KGB.

I přes toto bezpečnostní riziko zůstala základna hlavním bodem švédské obrany pro případ útoku z moře a částečně je švédskou armádou využívána dodnes. Přesto si lze na internetu prohlédnout fotografie interiéru.

Civilní bunkr Sländan

V případě války je nutné myslet nikoli pouze na armádu, nýbrž také na civilní obyvatelstvo a jeho ochranu. Každá švédská komuna, správní jednotka přibližně odpovídající českému okresu, byla povinna vypracovat evakuační plán pro svou oblast.

Úkryty pro civilní obyvatelstvo byly rozesety po celém území Švédska. Jedním z takových úkrytů byl i Sländan, ležící v komuně Avesta asi čtyři hodiny jízdy severně od Stockholmu.

Jako všechny úkryty byl i Sländan vybaven kuchyněmi, sprchami a oddělenými pokoji pro jednotlivé rodiny, aby relativně normální život mohl pokračovat i ve stísněných podzemních podmínkách.

Konkrétně Sländan je dnes bohužel v značně dezolátním stavu. Před několika lety zloději ukradli kabely a potrubí, čímž zastavili činnost pump odčerpávajících vodu. Voda tak postupně zaplavila větší část podzemních prostor a třebaže byla později znovu vypumpována, zanechala na všem své stopy.

Vnitřek Sländanu tak nejvíce ze všeho připomíná kulisy béčkového hororů a pro pohyb v něm je třeba se chránit dýchací maskou. Za zmínku stojí, že tyto úkryty byly kódovány zvířecími jmény. Sländan znamená vážka.

Sländan ani žádné jiné zařízení podobného typu naštěstí nemusel být nikdy použit naostro, jen několikrát byl použit při nácviku řízené evakuace.

Sanatorium pro tuberkulózu Sandträsk

Snad nejdepresivnějším místem, které štáb švédské televize navštívil, bylo sanatorium u vesničky Sandträsk, přezdívané čekárna na smrt. Jednalo se o ústav pro nemocné tuberkulózou.

Podobná zařízení byla v průběhu 30. a 40. let budována v odlehlých lokalitách po celém Švédsku, celkem jejich počet dosáhl okolo padesáti. V době, kdy neexistovala účinná léčba, se spoléhalo na zdravé účinky čerstvého vzduchu.

Zdravotnický personál v těchto zařízeních pobíral vedle regulérní mzdy velké příplatky, pochopitelně dané vysokou mírou rizika. Případy, kdy se některý z členů personálu nakazil a posléze nemoci podlehl, nebyly nijak vzácné.

Protože sem byli pacienti umísťováni dlouhodobě, vyvinul se v těchto sanatoriích vlastní život. Pacienti měli k dispozici vlastní obchod, kino, pro děti zde byla škola. Teprve v 60. letech, kdy se antibiotika stala dostupnějšími, byl Sandträsk uzavřen.

Jenom tímto sanatoriem prošlo na třicet tisíc lidí, z nichž polovina zde zemřela. Jen pro silné žaludky je informace, že z mrtvých těl byly na pitevně vyjímány nemocné orgány a následně spalovány, aby se zabránilo dalšímu šíření nákazy.

Rudný důl Tuna Hästberg

Avšak těžko přístupná místa, skrytá očím většiny turistů, nevznikala pouze ve 20. století. Oblast Dalarna je proslulá těžbou rud, např. jen okolo města Borlänge se nachází přes dva tisíce dolů. Jedním z těch nejpozoruhodnějších je Tuna Hästberg, využívaný již od 14. století. V tomto dole byla těžba ukončena v 60. letech, celkem se zde vytěžilo odhadem 2,8 milionu tun rudy.

Tento důl si získal srdce hlubinných potápěčů, neboť voda, která postupně zaplavuje nejnižší patra, je na rozdíl od jiných dolů téměř krystalicky čistá, takže si dle jejich vyprávění člověk téměř připadá, jako by se vznášel. Než se ale dostanete k vodní hladině, musíte sestoupit do hloubky 80 metrů a nesmíte zabloudit v téměř 30 kilometrech chodeb, které zde byly v průběhu šesti století proraženy.

Na některých místech podzemí se celoročně drží sníh a led. Představu, jak důl vypadá, si můžete udělat z fotografií.

Měděný důl Falun

Bezesporu nejznámějším místem prezentovaným ve švédském televizním pořadu byl měděný důl Falun. Ten je dokonce od roku 1992 zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Nikdo neví, kdy zde lidé vlastně s těžbou mědi začali. Nejstarší listina pochází z 16. června 1288, ale archeologové našli doklady těžby už ze 6. století.

Největšího významu dosáhla těžba mědi v 17. století, kdy se Falun stal druhým největším městem Švédska a největším pracovištěm Evropy. V této době tvořila zdejší těžba 70 procent světové produkce mědi a přibližně 30 – 35 procent všech příjmů švédského státu.

V jakých podmínkách museli horníci pracovat, o tom zachoval svědectví známý přírodovědec Carl Linné: "Žádný kněz ani teolog nedokáže popsat peklo tak působivě, jak ho prožívají ti, kteří zde pracují."

Turisté mají možnost se vydat s průvodcem do hlubin tohoto ohromného dolu, ale samozřejmě spatří jen zlomek jeho celkové rozlohy. A průvodce jim rozhodně neřekne o všem, co se zde za oněch více než tisíc let těžby stalo.

Tři křížky a letopočet 1895 napsaný na skále u ústí do zavalené chodby označuje místo, kde tři zavalení horníci dodnes spí svůj věčný spánek.