Svět je malý. Pro nás i pro Etiopany

Pravda, typický kulturák v Etiopii nemají, ale bavit se umějí. Tak jsme jim taky zazpívali. A české odrhovačky slavily v boji s jednotvárnými halekavými songy velký úspěch. Přesto na ramenní tance protkané temným hekáním sličných žen s dětskými rysy ve tváři a typickou hudbou nelze zapomenout…

Životní hodnoty

Navštívit některou ze zemí třetího světa by měla být pro každého Čecha, který čerstvě dosáhl osmnáctého roku věku, zákonem daná povinnost. Člověk absolutně překope své životní hodnoty a po návratu může dávat lekce o skromnosti a pokoře.

„Do Etiopie? Tak to bych jel hned, proberu to doma.“ Od tohoto dialogu Alfiho s Kubou nebylo k realizaci daleko. Dita se rozhodovala chvilku. Přelom října a listopadu je ideální termín. V Etiopii skončilo deštné období a na jihu ještě zatím nepropukla naplno epidemie malárie.

Co s sebou a co za to

Etiopie je rozlehlá země, pakliže chcete stihnout vše podstatné, jsou nutné přelety. My měli čtyři. Že to muselo stát hodně peněz? Ale kdeže, všechny vnitrostátní lety přišly na asi 5000 korun a ušetřily dohromady asi týden pozemního cestování.

Riziko onemocnění je v Africe vcelku vysoké, proto jsme se kromě tetanu, břišního tyfu a žloutence typu A i B (což jsme měli od předloňské návštěvy Kostariky) nechali naočkovat také proti žluté zimnici a meningitidě. S sebou jsme měli rovněž antimalarika Mephaquin, Lariam a Malaron. Neméně důležité místo měly také láhve slivovice a meruňkovice, ačkoliv střevním potížím zcela nezabránily.

Plán byl jasný - týden v horách s výstupem na Mount Bwahit (4430), trochu historie v chrámech, kostelích a bývalém hradu, návštěvy domorodých kmenů v údolí řeky Omo a zvířata v parku Nechisar jako bonbónek na etiopském dortu. Ten je ale sladký hlavně pouze pro cizince. Bída totiž v Etiopii na člověka sáhne z každého rohu, výjimkou snad může být centrum hlavního města Addis Abeby. To je hlavní důvod, proč by člověk podobnou zemi měl vidět, aby si uvědomil, jak se má sakra dobře.

Jak se chovají lidé na konci světa, jak se dokáží nakrmit, co je jejich náplní existence? Přežít! V Čechách se lidé honí za materiálními hodnotami, vytahují se nepodstatnými věcmi a přitom zapomínají, že nemusejí problém přežití vůbec řešit.

A jak měnili své hodnoty a přežívali v Africe Alfi, Dita, Lukáš, Míša, Kuba, Štěpán a Cody? Udělejte si pohodlí a čtěte. To narozdíl od mnoha Etiopanů umíte…

Dry season aneb voda kam se podíváš

Dry season, nebo-li suchá sezona. Právě v tuto roční dobu jsme vyjeli do Afriky, abychom si před Vánocemi trochu prohřáli kosti a užili si drobet podzimního sluníčka. Ale opak je pravdou. Tři dny se schováváme před deštěm a dneska jsme postavili sněhuláka. Když jsme doma před odjezdem balili, Alfi se podivoval nad rukavicemi, čepicí, goretexovou a windstopovou bundou a dalším teplým prádlem. „Jedeme přeci do Afriky, co blbneš?“ okřikoval doma nad kopičkami Ditu.

Díky bohu, že měla svou vlastní hlavu, dneska jako když najdeš. Nepromokavé a teplé věci jsou nejpoužívanějším artiklem, zaplaťpánbůh, že jsme si na poslední chvíli koupili pláštěnky na batohy. Chudák průvodce Bego, skaut a řidiči koní, ti si o něčem podobném mohou nechat jen zdát.

Vrcholový den

První pohled po ránu ze stanů patřil obloze. Sice se tam válelo trochu mraků, ale po promočené noci překvapivě svítilo sluníčko. Rychlá snídaně a hurá na kopec. Čekal nás vrcholový útok na Mt. Bwahit, horu vysokou 4430 metrů nad mořem. Nebyl to příliš náročný výstup, menší potíže s nadmořskou výškou měl pouze Cody, ale nakonec to zvládl a několik z nás si vytvořilo výškový osobáček.

Kochali jsme se výhledy i na nejvyšší horu Etiopie Ras Dashen, která je ale jen o několik metrů výš, zato o mnoho pozemních kilometrů dál. Nemohlo chybět několik vrcholových fotek s vlajkou, třebaže foukalo a byla vcelku zima. A také se zmíněným sněhulákem, s nímž si dala práci Dita. Strávili jsme na vršku asi hodinu a užívali jsme si „horolezeckého“ úspěchu.

Ještěže jsme však vyšli ráno, neboť při sestupu nás zavalila mlha hustá tak, že by se dala krájet. Po asi dvouhodinovém pochodu stály naše stany jen o kousek dál, ale sotva jsme je viděli. Vidina příjemného volného odpoledne s fotbálkem, praním a sušením věcí se rozpustila v další dávce vody shůry. Jen na chvíli přestalo kropit, abychom si mohli v klidu uvařit. Přišly tedy na řadu společenské hry opět ve stanu. Při adrenalinové zábavě hry v kostky jsme úplně zapomněli, že stojíme ve svahu a mohlo by nám natéct do předsíňky stanu. Odnesl to Codyho batoh. Naštěstí do rána v eukalyptové kuchyni uschnul.

Zase prší

Při rychlé akci jsme vykopali strouhu, učinili nezbytná opatření pro suchý noční spánek a pokračovali ve hře. Alfi všechno prohrál. Ale pořád to bylo v pohodě v porovnání s hromadnou hrou v kostky se všemi členy výpravy v dalších dnech, při níž přišel o mnoho plzeňských piv. A nesl to těžce. Stejně těžce, jako padaly kroupy na náš stan.

Čekáme na další den již od osmi hodin od večera a kapky bubnují jako o závod. Už třetí noc v řadě. Jsme přeci v Africe a je dry season…

Kmen Mursi

Prostudovali jsme před odjezdem hodně deníků cestovatelů a dali jsme většinou na rady kamarádů. A všichni nás od návštěvy kmene Mursi odrazovali. Prý je to turistická atrakce nejhrubšího zrna. „Na to se vykašlete, jeďte raději za jinými lidmi,“ radil nám Hynek Adámek, který žil v Etiopii několik měsíců a napsal o této zemi knihu. Přesto jsme si nenechali nejexotičtější kmen ujít. A nakonec to nebylo tak strašné.

Dvě hodiny jsme se natřásali v autech, než jsme spatřili vskutku divoce vypadající domorodce. Někteří nás upozorňovali a dokonce i v průvodci se píše, že Mursi mohou být občas agresivní, chtějí se fotit a pak si za to nechat zaplatit. Opak byl ale pravdou, tak razantně se nám nevnucovali, nicméně jsme radši nediskutovali a dva birry za jeden obrázek zaplatili. Při pohledu na jejich fotografie si říkáme, dobře jsme udělali, co kdyby náhodou…

Navštívili jsme jednu rodinu a nahlédli trochu i do jejich skromného soukromého života. Slaměné příbytky uprostřed savan a ohrada na kozy, to je jejich bohatství. Jinak žijí zřejmě z turistů, jak jinak si má člověk potom vysvětlit vstupné do vesnice, na kterém se dohadujeme s podnikavými domorodci. Na druhou stranu nevím, jak bychom se zachovali my, kdyby si nás přijeli turisté fotit.

Proč se ženy tak zběsile zdobí? Proč si nechají vypalovat značky do kůže, malovat bílou barvou ornamenty na tělo a dávají si neobvykle velké tácky do rozřízlého spodního rtu a do uší? Aby se líbily mužům. A čím větší kolo v puse nebo v uchu žena má, tím je pro chlapa váženější a hezčí. Pánové, jste skutečně chudáci, říkáme si při pohledu na ty exotické osoby něžného pohlaví.

Na zpáteční cestě jsme odbočili z hlavní cesty směrem k domu správce parku, abychom zaplatili dost vysoké vstupné, asi 70 birrů na osobu a 20 birrů za auto. Už tak dost hrozná cesta se změnila v ještě strašnější blátivou trasu, na níž jsme si alespoň užili trochu zábavy. Zahráli jsme si na spasitele, když jsme našimi vozy vytáhli z bahna zapadlé jiné auto. Po návratu do Jinky jsme mohli skočit v hotelu do sprchy rovnou i ve věcech, jak jsme byli po cestě špinaví a zaprášení. Rozhodli jsme se rovněž uvařit si z vlastních zásob, v Jince se totiž kromě injery a špaget s tomatovou omáčkou koupit nic jiného nedá. Tři dny po sobě už nám to opravdu moc nejelo, chtěli jsme změnu.

Je znát, že Jinka je poslední civilizací na cestě za kmeny, ceny jsou v restauračních zařízeních o něco vyšší než na severu. Domorodci se snaží na turistech vydělat, dvojnásobné částky nejsou žádnou výjimkou. Nikdo z nás ale problém, že musí zaplatit za pivo třináct místo sedmi korun, neřeší.

Na největším africkém trhu

Zatímco Lukáš s Míšou už brázdí vzdušný prostor a uličku v letadle k záchodu směrem do Evropy, Alfi s Ditou si chtěli dopřát návštěvu největšího trhu v Africe Mercato. "Koupíme nějaké suvenýry, pořídíme čaj, kávu a koření a zajdeme si do hospůdky," říkali si. Jenže ouvej.

Už hledání klasických stánků trvalo hodně dlouho, neboť na tomto trhu vůbec nejsou. Jsou to klasické napůl rozbořené buď betonové nebo plechové budovy, v nichž jsou prodejci zalezlí. Celá část je rozdělena do mnoha sektorů, takže najít určitý druh zboží je na ploše mnoha hektarů oříšek k nerozlousknutí.

Vyhnout se zvědavým pohledům nelze. „Faranji, faranji, cizinče, cizinče!“ je slyšet ze všech stran. Ale na tohle volání se nesmíte otočit, jinak už vám nabízejí nejrůznější zboží a nedají pokoj. A musíte si také pořádně hlídat své věci. Zvědavci i tisíce žebráků okukují a chmatáci ve vás vidí potencionální oběť.

Když kolem nás těsně prošel s očima navrch hlavy už potřetí tentýž chlapec, nedbajíc prázdného batohu jsme se vydali zpět do centra. Říká se, že kdo neviděl Mercato, neviděl Etiopii. Je to pravda, ale hodina bohatě stačí. Už abychom byli zase v té hospodě.

Čech všude bratry má

Střídáme tedy nejrůznější restaurační zařízení a kavárny s procházkou z jednoho konce města na druhý s další zastávkou v hospodě a nákupy suvenýrů v buticích nebo obchodních domech. To snad není možný, říkáme si, když nám při vybírání zboží zaklepe na rameno Čech Karel, kterého jsme potkali před dvěma týdny v Simienských horách. Prý je nemocný a zůstal v hlavním městě, zatímco jeho dva kamarádi se vydali na několik dní na trek do hor. Chodil s námi a povídal si asi tři hodiny. A když se loučil, zašel ještě rozeslat několik e-mailů. Slušný výkon na člověka, který trpěl, jak tvrdil, úplavicí a průjmem. Ani jednou za tu dobu totiž nebyl na záchodě. Asi měl pemprsky…

Podle zdrojů z ambasády bylo v tuto dobu v Etiopii kolem padesáti Čechů. Svět je malý. A je malý i pro nás. Ještě jsme totiž ani neodletěli a už máme další plány a chtíče opět poznávat další krásy světa. Co takhle Ekvádor a nejvyšší aktivní sopka Cotopaxi? Nebo Asie - okruh Laos, Kambodža a Vietnam. Také nezní špatně, co? A co kamarádi Lukáš s Míšou? Měli zpoždění a letadlo v Londýně jim uletělo. Taková prkotina. Budiž jim odměnou alespoň cesta v obchodní třídě dalším spojem. Ale po návštěvě Etiopie takovou náhradu člověk s převrácenými životními hodnotami vážně neocení.

Svět je malý

Stačilo pár hodin a v sobotu odpoledne už jsme zase doma. Utíkáme do hospody, máme nejrůznější chutě. A také se pokoušíme nastartovat vynulované mozky, což se moc nedaří. Myšlenkami jsme stále ještě mezi lidmi, kteří ani neví, že svět je tak malý.