Přechod Orlických hor: stačí jeden den

To zní fajn, řekl jsem si, a proto po dvou dnech stojím na perónu v Libni. Vstávání v pět ráno je pěkně naprd, ale když chci snídat a musím stihnout vlak v sedm, nedá se nic dělat. Míra dobíhá tři minuty před odjezdem vlaku. Je prý věčný nestíhač, ale zatím se mu to nikdy nevymstilo. Dnes to bylo o fous.

Doprava na začátek cesty v Olešnici v Orlických horách nám trvá asi tři a půl hodiny. V Dobrušce se k nám přidává Ivan, kterého ani jeden neznáme. Je to jediný cestující v dopoledním autobuse na třetím přestupu, a tak si podáváme ruce.

V Olešnici v Orlických horách vystupujeme a hned vyrážíme po Jiráskově cestě. Je to červená turistická trasa z 19. století z Broumova do Litomyšle. Její část hlavní část je hřebenovka Orlických hor. Do konce výletu tuto značku neopustíme. 

Samá kosodřevina a malé smrčky

Hned z počátku nás čeká jediné pořádné stoupání. Na pěti kilometrech vystoupáme skoro pět stovek metrů a dostaneme se na první tisícový vrchol Vrchmezí. Při výstupu procházíme loukou, kde jsou krásné výhledy na polské kopečky. Pak už nás čeká jen les a kosodřevina a výhledy jsou jen velmi střídmé. 

Postupujeme přímo po česko-polské hranici a pozorujeme skiareál Zieleniec, který v létě vypadá velmi nepatřičně. Zarostlé louky, smutně vypadající lanovky visící na lanech a pár dělníků s bagry. O něco lépe to pak vypadá na Masarykově chatě, o to je tu více turistů. Všichni se fotí s budovou a jen někteří přijdou pod ni, kde se nachází busta TGM. My se chceme davům vyhnout, a tak rychle pokračujeme dále.

Booking.com

Ze stále plné turistické trasy odbočujeme na Malou Deštnou, kam nevede žádná cesta. Kousek od vrcholu nás dovede lesácký průsek, ale posledních padesát metrů si musíme razit cestu kosodřevinou. Ještě že máme ty GPSky a kešku založenou Ivanem přímo u vrcholového kamene.

Za chvíli jsme na Velké Deštné (1115 m), nejvyšším vrcholu Orlických hor. A co tu je zajímavého? Nic. Všude kolem kosodřevina vyšší než člověk, malé smrčky a skruž s geodetickým bodem. Vzhledem k tomu, že na vrcholovém plácku budují rozhlednu, lesní romantiku doplňují ploty a betonové základy. Vlastně jedna věc je tu pěkná, a to keška v dřevěném modelu rozhledny.

Uděláme malou odbočku od hřebenové cesty a vydáváme se po zelené ke studánce. Přestože jsou letos sucho, teče z trubky silný pramen. Dáváme zde velkou pauzu na oběd. Velká pauza v našem podání znamená asi půl hodiny.  

Třikrát důvěřuj, ale prověřuj

Ivan to tady prý zná, dovede nás tedy ke skále Maruša, kde je jedna keška, ale nevede sem žádná cesta. "Tohle musí být ta odbočka," prohlašuje a my mu věříme. Za chvíli ale zjistí, že se odchylujeme od směru, kterým musíme jít. "Tak, tady doleva," hlásí opět Ivan s tím, že půjdeme hustým lesem po cestičce lesní zvěře. Po dvacetiminutovém prodírání se dostáváme do vyššího lesa ke skalce, kde už to zná, a tak nakonec k Maruše dojdeme.

"Buď teď půjdeme trochu zpět a jsme na cestě, anebo to krosneme tady kousek dolů na jinou cestu," opět povídá Ivan. Kousek znamená strmý sráz a 80 výškových metrů. Kdybychom šli trochu zpět, byli bychom na cestě za pět minut a nemuseli bychom z toho kopce dolů.  

Potřetí Ivanovi věříme při odbočce na bezvýznamné vrcholy Jelenka a Koruna. To už cestu trefíme a jdeme po krásné svážnici bez lidí a po travnaté cestě. To velice oceňujeme i vzhledem k tomu, že je cesta lemována borůvkami a jahodami, nad kterými se často zastavujeme.

OUTDOOR V KOSTCE: Přechody opuštěných hor

Začíná být pozdní odpoledne a řešíme, kde budeme spát. Sice nás už nohy bolí, máme totiž dost vysoké tempo, ale rozhodujeme se pro Anenský vrch. Chceme totiž dnes ujít co nejvíce, protože zítra už má pršet. 

Spánek u bunkrů

Míjíme Kunštátskou kapli, která byla vybudována roku 1760 pro dřevorubce, kteří zde těžili dřevo pro místní sklárny a Kutnohorské doly. Bílá kaple uprostřed dlouhé rovné pěšinky je překvapením. U ní bývá prý vždy bažina a dokazuje to i cestička vedoucí nad zemní rýhou. Tentokrát je ale rašeliník dokonale suchý a láme se nám pod pohorkami. 

Procházíme kolem několika řopíků, které v sobě mají různé díry či jsou polorozbořené. Je to následek testování jejich výdrže ve 40. a 50. letech. Na Anenský vrch, poslední skoro tisícový vrchol, docházíme kolem deváté. Protože je ještě světlo, vyškrábeme se na rozhlednu. Ale dnes nám počasí nepřineslo příliš daleké rozhledy. Všechno se nachází v oparu. Vzhledem k tomu, že má k ránu pršet, lehneme si před dva pěchotní sruby, kde bychom našli přístřeší. Já s Mírou jdeme před jeden a Ivan před druhý. Dohoda zní, že až se jeden vzbudí, vzbudí i ostatní.    

Holky, které jsme potkali pod rozhlednou, si jdou lehnout na ni. Žádný déšť naštěstí nepřišel. Pro holky muselo být jen krušné ráno, když přišly další dvě slečny s šampaňským a chtěly slavit východ slunce na rozhledně.

V šest budí Ivan Míru, že si má opsat indicie ke kešce, kterou hledáme přes celé Orlické hory. On prý vyráží už teď. Já spím dál a Míra po chvíli také zalehne. Budíme se až o hodinu a půl později. Vyrážíme ale hned a máme v plánu dohnat Ivana. On se totiž stavuje pro archivované (rozuměj zrušené) kešky a odstraňuje krabičky z přírody. A dojde si i pro nějakou kešku mimo cestu. To my neděláme, a tak doufáme, že se ještě sejdeme. 

Dohánění Ivana

Projdeme kolem známé tvrze Hanička, kde probíhají prohlídky. Takhle ráno ale asi ne. Chceme se na ni podívat alespoň z venku, je však obehnána vysokým plechovým plotem. Jak nevkusné a zbytečné. Jdeme celkem rychle podél dalších srubů a řopíků, které jsou ale nepřístupné. Občas krápne, ale na silný déšť to nevypadá. 

Cesta již je asfaltová, což je pro nohy čisté utrpení. Radši bych tu jel na kole nebo koloběžce. Zase nám to jde rychle, a tak se dostáváme na odbočku k Pašerácké lávce. Chceme zavolat Ivanovi, kde je, ale není tu signál. V dáli vidíme osobu, která tam pobíhá bez bot ze strany na stranu. Ano, byl to Ivan, ale my jsme to s jistotou nevěděli a pokračovali dál na Zemskou bránu. Tady už signál je, ale Ivan ho nemá. Tak pokračujeme k chatě Čihák, kde bychom si něco dali. Je pravda, že v půl jedenácté bych nečekal, že bude otevřeno. A také nebylo. Celý den. Začíná lejt, sedáme si na židličky pod střechu a čekáme. 

Zanedlouho se zjeví Ivan. Sedáme si pod trampolínu, jelikož střecha moc před deštěm nekryla. Po šestačtyřiceti kilometrech chůze spočítáme souřadnice, kde se skrývá keška Orlické hory, a oblékáme pláštěnky. Samotný odlov je už naprosto pohodový. Keška nebyla cíl, ale prostředek k tomu se projít hřebenovou cestou a poznat Orlické hory. 

NEDALEKO: Divočina na přechodu Králického Sněžníku

Doporučené vybavení

Nepromokavé kotníkové pohorky, batoh 50 l s pláštěnkou, spací pytel, karimatka, turistický stan, nepromokavá bunda a kalhoty, funkční prádlo, čepice nebo šátek, teplé oblečení na večer, vařič, nádobí, lžíce, nůž, zapalovač a potřeby na vaření, jídlo, 2 l lahev na vodu, mapa, busola, GPS, lékárnička, peníze na cestu, čelovka, doklady. Mohou se hodit trekkingové hole.

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě

 Hřebenovka Orlických hor

LYŽAŘI Ze Šerlichu do Říček

CYKLISTÉ Okolo Orlických hor

CYKLISTÉ Z Deštného na Velkou Deštnou

TURISTÉ Pevnosti Orlických hor

TURISTÉ Na přechod Orlických hor stačí jeden den