Gerlach na tatranský dotek

Začal jsem zjišťovat co nejvíc informací a koncem roku byl přesvědčený, že do toho půjdu naplno. Osobní přesvědčení bylo shodit několik přebytečných kilogramů, abych netáhl batoh navíc.

Díky hnusné únorové chřipce, kdy jsem za týden sundal pět kilo, pokračuji. Změnil jsem stravu a nakonec shodil celkem osm kilo.

Byl to první a nejdůležitější krok , abych v březnu podal na internetovém fóru inzerát se záměrem dobýt nejvyšší horu Slovenska.

Zrození expedice

Na inzerát se ozval Jarda a začali jsme rozebírat moji myšlenku. Tento zkušený lezec původně chtěl jít s námi, ale termínově jsme se bohužel nesešli. Ovšem pokračovali jsme v diskuzi a jeho nemálo rad mi hodně pomohlo v teoretické přípravě.

Druhým členem výpravy se stal Luboš, který reagoval za pár dnů na mé laso, do té doby absolvoval několik tatranských hřebenovek. Od té chvíle začala fyzická příprava a organizace celé akce.

Horský vůdce

Tak tady to byl tvrdý oříšek. Začal jsem vyhledávat a oslovovat české horolezce, protože ač se nechci dotknout slovenských chlapců ze spolku, jsem nenašel příznivé reference na Spolok horských vodcov a hodně lidí mě od nich odrazovalo. Neměl jsem zkušenost v tomhle směru, a proto jsem brouzdal po Česku.

Kdy už se mi rýsovala konkrétní představa, s kým bych se do tohoto výšlapu pustil, zaujaly mě stránky horského vůdce Juraje z Bratislavy. Z naší komunikace jsem vycítil, že to může být ta správná sázka. Nikam mě netlačil, spoustu rad a tipů na ubytování mě přesvědčilo, že tento bezva kluk nás může vytáhnout až na vrchol.

Holka z Vysočiny

Byl již květen, příprava v plném proudu. S Lubošem, který je z Havířova, jsme si osobně potvrdili naši myšlenku a hlavně byli seřízení na stejný převodový stupeň túry. Vše směřovalo ke tříčlenné miniexpedici včetně Juraje, když se mi ozvala holčina z Třebíče, že by se k nám chtěla přidat. Abych se přiznal, moc se mi sestavu nechtělo měnit. Přesto jsme se sešli a po dohodě s Lubošem jsme se rozhodli tuto děvčicu vzít pod svá křídla.

Ubytování

Téměř dva měsíce dopředu jsme se domluvili, že první noc strávíme ve Sliezskom dome (69 E) v turistické třídě a druhou noc v krásném apartmánu Familia Smokovec (53 E). Sliezsky dom nám poskytl startovací výstřel a skvělou kuchyni včetně příjemné obysluhy. Famila Smokovec za přijatelné peníze zase komfortní vybavení po zdrcujícím dnu.

Cesta z města

Bylo 24. června a Audi zařehtala směr Mikulov - Tatranská Polianka. Cesta do Tatranské Polianky nám poskytla neskutečné panorama včetně toho fešáka, který budí respekt už z auta. Bohužel nás přivítalo deštivé počasí. Po vyzvednutí Luboše z vlakové stanice jsme si zavolali o povolení cesty ke Sliezkemu domu. Máme čekat 20 minut na auta, která jedou dolů. Po 25 minutách se rozhoduji vjet na lesní cestu s vědomím, že v nejhorším někde vyhneme. No jo,ale kde… Projíždíme úzkou cestou , po které se prochází skupinky turistů s holemi i bez nich. Konečně zastavujeme na parkovišti hotelu. Vítá nás úžasné Velické jezero s nádherným vodopádem a teplotou vzduchu kolem nuly. Paráda.

Po únavné cestě domlouváme vířivku s pivkem a debatujeme, co zítra vzít na sebe. Ač mě Luboš přesvědčuje, že se zapotíme, volím vzhledem k teplotě a větru softshellové kalhoty s podšívkou, termo triko krátké, dlouhé, mikinu a bundu odolnou větru.

Sliezsky dom

Čas 4:30 h ukazuje řinčící budík. V noci jsem se nevyspal. Do okénka izby celou noc bubnoval vichr a já uvažoval, zda to celé byl dobrý nápad. Jestli to neotočit. Zima,vichr, první pochybnosti. Snídaně je s velkým otazníkem, protože můj zažívací trakt při ranních cestách je nespolehlivý. Takže vynechávám. Jak se později ukáže, byla to chyba.

V 5:00 h se poprvé setkávám s Jurajem. Nejdříve se míjíme, fotky zkreslují. Vzhledem k tomu, že na recepci ještě nikdo jiný není, odhodlám se ho pozdravit. Jeho ahoj naznačuje toho správného člověka, kterého jsem hledal. Pár prvních rad a vyrážíme za naším cílem.

Velická próba

Od hotelu šlapeme po chodníčku kolem Velického plesa. U rozcestí obcházíme Velický vodopád. Tady nás předběhli dvě skupinky trénovanějších lezců. Juraj nás uklidňuje, že nikam nespěchá a je tu pro nás a naše tempo. Asi za hodinku jsme na úpatí Velické próby. Dohnali jsme jednu skupinku, která právě končí navazování. První zkušenost se sedákem a lanem způsobuje, že se nemotorně navlékám do sedáku, do kterého mi musí nakonec pomoct Juraj. Menší potíže mám s helmou, ztratil se mi připínák. Juraj ho pohotově nahradil karabinou.

Juraj na nás koukne a určuje pořadí:  já, Alča a poslední Luboš. Z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny si celou dobu v hlavě přehrávám větu: "Na traverzu jde poslední vždy ten nejlepší." To asi nebudu já.

Jde se vzhůru. Stěna asi 15 metrů nám poprvé dává zabrat a já v tu chvíli přemýšlím, že jestli to tak půjde celých sedm až osm hodin, tak to nedám. Lano se motá zleva doprava a zpátky. Chvíli jsem rychlý a táhnu i Alču, chvíli zase jsem pomalý a Juraj mi šponuje lano.

Máme za sebou první stěnu a první funění. Další pasáž do sedélka je pro mě přijatelná a stihnu vyfotit kamzíky na protější skále. Nálada je dobrá i vzhledem ke sluníčku. U přechodu do Gerlachovského kotle pronáším větu pana Komárka: "Je tu ale krásně…" V tu chvíli je vše ještě v pohodě a já si dávám náplast na první bolístku, rozříznutý prst. První sousto ovesné tyčinky.

Ve Velické próbě nás stihla předběhnout ještě skupinka z Polska , což nás nikterak nerozhodilo. Naopak máme klid. Nikdo před námi ani za námi.

Gerlachovský kotel a Kotlový štít

Z vrcholku Velické próby sestupujeme po ještě chodníčku , který se pomalu ztrácí.

Traverzujeme skalními stěnami, střídají se horolezecké pasáže s chodeckými úseky, nahoru dolů až ke Štrbině Kotlového štítu. Ještě v klidu docházíme na Kotlový štít a poprvé na nás zamává Gerlach. Zdá se být vzdálený jen kousek, čeká nás ještě hodně velká dřina. Dáváme si pauzu a já si podruhé kousnu do ovesné tyčinky. Tekutiny nevynechávám.

Vrchol vrcholů Gerlachovský štít

Hora začíná být čím dál složitější. Traverzujeme skalnaté exponované úseky. Musíme si pomáhat rukama a nohy hledají vhodné nášlapné body, které nás udrží. Vše je složitější, protože místy ještě leží sníh a kameny jsou namrzlé. Při jednom menším schodku mě boty neudrží a sjedu po namrzlé skále asi metr. Brzdím rukama. Podaří se mi zastavit ve výklenku za cenu podrané pravé ruky. Jsem rád, že nevisím.

Musíme být trpěliví a opatrní. Na Alču doléhá při jednom traverzování krize. Je menší postavy a má problémy s došlapováním. Těch 10-15 centimetrů ji chybí. První psychicky náročná pasáž. Dostáváme časový skluz. Přesto předbíháme Poláky, kteří mají problémy. Počasí je zatím bezva. Přecházíme nad Batizovskou dolinou, obcházíme skalní pilíře a sestupujeme úzkými namrzlými štěrbinami. Konečně jsme na úpatí finálového stoupání k vrcholu.

Juraj zvýšil tempo a na mě doléhá chybějící obsah energie v podobě stravy. Jedna celá tyčinka je do této chvíle hodně málo. Dochází mi síly a jen díky pomalejšímu tempu jsem schopen ještě lézt. Koukat kamkoliv jinam než před sebe, mi dělá problémy.

Je to neuvěřitelné , ale po čtyř a půl hodinách jsme na vrcholu. Je mi špatně, točí se mi hlava, vrávorám, ale jsem šťastný, i když to z fotek nevypadá. Počasí ještě chvíli drží, takže se kocháme. Je to fantazie. Odměna za trpělivost a odhodlání.

Křičím VIKTORIA!

Kolegové mi děkují za načasování termínu. Máme štěstí. Fotky, zápis do knihy a čtvrthodinová pauza s přípitkem slivovice, kterou jsem vytáhl s sebou. Odpočívám, lepím rány od zmrzlých kamenů a dostávám do sebe celou energy tyčku, kterou jsem si šetřil. Ačkoliv pozdě, postaví mě zase na nohy.

Juraj říká, že dolů je to jednodušší. Asi nás chtěl povzbudit. Já ho podporuji s teorií z článků. Přesto mi vrtá v hlavě odpověď Juraje, že nás čeká čtyřhodinový sešup dolů. Za tím musí něco být. A ono taky bylo. 

Batizovský žlab

Sestupujeme po čtyřmetrovém řetězu a docela nás baví sjíždět po zadnicích. V tu chvíli netušíme, že si tento způsob oblíbíme natolik, že skoro prošoupeme kalhoty. Nekonečná cesta dolů po kamenech, naštěstí ne už namrzlých, ale za to se zapřenými dlaněmi. Zápěstí dostává zabrat. Chvílemi si připadám jako gymnasta. Svah je hodně strmý a na zadku jsme snad pořád.

První sněhové políčko mě ještě tak neděsí. Přicházíme ke strmé hraně a Juraj dává pauzu. Sedám si, spolknu kousek tyčinky a rozhlížím se. Zjišťuji, že za hranou nic není. Najednou přijde to, co do teď jsem myšlenkou ani nezavadil: není tu cesta.

Slaňovat?To snad ne. Hlavou mi poprvé blikne, že tohle nemusí dopadnout dobře. Moje váhová kategorie vzhledem k tomu, že jsem třetí na laně a hned pod Jurajem může zachránit Alču s Lubošem, ale v mém případě uklouznutí může způsobit fatální strhnutí všech ostaních. Pocit štěstí zdoláním vrcholu střídá strach o život. Tady u té hrany a nejblíže u hranice mého chápání.

Juraj mě probouzí, že jdeme na kramle. Luboš a Alča už tam jsou.Vůdce mi vysvětluje, abych na poslední kramli v první půli zajistil karabinu. Drž se kramle, skoby nebo skály. Vždy je něco k zachycení. Super. Neodvážím se kouknout, kde ta poslední kramle je, a přemýšlím, jak se vůbec na ně dostanu. Sestup dolů je děsivý. Naštěstí samotná činnost nohou mě přinutí natolik se soustředit, že černé myšlenky jsou pryč. Alča má problém v mrtvém bodě, kde není kramle ani skoba. Nemůže došlápnout, Luboš jí pomáhá. Scházíme od kramlí a pokračujeme sestupem po zadku. Do této chvíle jsme mysleli , že máme nejhorší za sebou.

Přichází Batizovská próba a začíná mě být svět ukradanej. Chci vidět svou dceru. To je můj vrchol dne. Juraj nechá rozhodovat Luboše, kam půjdeme. Schází vlevo. Vůdce nás vrací, že přetraverzujeme sněhové pole. Svah má odhadem 500 až 700 metrů, nevím, ale je to šupec. Nejdřív musíme přejít exponovanou stěnu. Juraj dělá nášlapy ve zledovatělém svahu a já tuším, že tohle bude na nás moc. Juraj se propadl ve sněhu a já jdu jako první k němu. Asi dva kroky od něj zjišťuji ,že proti svahu na levé noze nevydržím při přenesení celé váhy. Zničehonic vůdce trhá lanem a já končím po pás ve sněhové propasti. Nad hlavou mám lavinový svah. Super pocit. Za mnou visí na laně Alča s Lubošem, které jsem vzal asi s sebou.

Juraj říká, že to sjedemë po zadku dolů až ke kamenům. Zbláznil se? Tohle už nedávám. Jedeme dolů, Juraj nás jistí a najednou je to legrace a úžasný zážitek. Kluk od Dunaje nás dostal.

Jsme v Batizovské dolině. Sundáme sedáky a čeká nás hodina a půl pochodu kolem Batizovského plesa po kamenném chodníku až ke Sliezskemu domu. Nohy mám jako loutka. Přicházíme k hotelu. Jsem šťastný nejen z vrcholu, ale že jsem zpátky dole. Alča s Lubošem si dávají jídlo, já potřebuji hned dostat do žil taurin. Neváhám s předraženým Redbullem. Potřebuji dvě hodiny na zmrtvýchvstání. Děkujeme Jurajovi za neskutečný zážitek. Chci s ním na další akci a on povídá: "Leoš, s tebou kamkolvek."

Nový Smokovec

Přemísťujeme se do Smokovce. Ubytování, sprcha. Otevírám šáňo, whisky, pivo. Jsem nejšťastnější táta na zemi. Uvidím dceru i díky celé partě. Opíjíme se, svěřujeme si pocity.

Luboš chtěl najít sám sebe. Alča našla své skryté a neobjevené možnosti. Já posunul hranici strachu. Banální věci jako by mě míjeli. Usínáme.

CLIMBING GUIDE: Vysoké Tatry - vrcholy, štíty, věže

NEJVYŠŠÍ: Vysoké Tatry - 26 vrcholů nad 2500 metrů

MAPA: Prohlédněte si další vrcholy Vysokých Tater. Klikněte na jejich označení a objeví se vám jména a odkazy na horolezecké průvodce.

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě

  Gerlach na Horydoly

Klasický přechod Gerlachu

Dlouhá Martinka na Gerlach

Kto vystúpil prvý na Stalinov štít?

Gerlach mění jména i státy

Krčmárov žlab

Je výstup na Gerlach nebezpečný?

Kdy na Gerlach bez vůdce?

Z Gerlachu zmizely řetězy

Zajištěné cesty ve Vysokých Tatrách

Lehce horolezecký přechod Vysokých Tater

Nejlepší tatranské lezení II-V