Doprava
Přes Rozvadov, Norimberk, Karlsruhe, Basilej, Luzern, Visp. Pár kilometrů nad ním na kruhovém objezdu nezabočujeme do Mattertallu směr Zermatt, ale pokračujeme rovně do údolí Saastall.
Výstup
Výška 4327 m n.m., východisko Mischabelhütte (3329), údolí Saas Fee (1800). Délka trasy přes sedlo Windjoch a severovýchodním hřebenem 3 hodiny. Obtížnost PD (ledovec, jednoduché skalní lezení, chůze).
Pro našince
Benzín 4300 Kč, dálniční známka ve Švýcarsku 40 CHF, stání auta v kempu 16 CHF/4 dni, havarijní pojištění auta 800 Kč, úrazové pojištění včetně 4 dnů se zvýšenou rizikovou sazbou po stovce na osobu. Tatranky po šesti korunách.
Čeká nás výstup na chatu Mischabell, výchozí místo na známé alpské vrcholy Lennspitze, Nadelhorn, či Ulrichshorn. Ocitáme se u bran Saas Fee, kde chtějí dvacet franků za parkování auta na den, takže to jako správní Češi obracíme ještě před placeným vjezdem do střediska a sjíždíme o pár set metrů níž. Prozatím parkujeme na malém odpočívadle u silnice, která se zde prudce klikatí.
Nocleh pro auto
Je deset hodin dopoledne, trasu Litomyšl - Saas Fee jsme zvládli za 15 hodin. Na místě necháváme bágly a dva nezdatnější němčináři Zdenda a Aleš sjíždějí do Saas Grund domluvit přijatelnější nocleh pro našeho Forda. Já, co umím jen "Wie gehts?", popř. "Scheisse!" hlídám batohy a svačím. Asi za hodinu tu kluci jsou, auto je ubytované v kempu za čtyři franky za den. To ujde. A jde se na věc.
Vystoupáme po cestičce do Saas Fee odkud již vidíme 1600 m vysoko nad námi chatu. Asi tady nezlenivíme. Tvrdým pochodem po serpentinách jsme ve čtyři odpoledne ve výšce asi 2420 m a míjíme travnatý plácek, jedno z mála míst (ne-li jediné), kde by se dalo přespat. Zanedlouho stojí dva stany pod skalkou pár metrů od cesty, se skvělým výhledem na protější Weissmies a Allalihorn. Nemá cenu se pokoušet dolézt na chatu už dnes. Fotíme kamzíky, ale zanedlouho začíná kapat. To však není největší problém. Aleš totiž řeší, co s tolika řízky, když druhej nemá hlad a třetí nejí maso. Večerka je už v šest.
Neslyším déšť
Ráno v osm odcházíme po nočním lijáku. Já jsem se špunty do uší (abych v horách neslyšel, jak nám vítr trhá stan a místo toho se vyspal) nic neslyšel, ale fakt bylo mokro. Čeká nás sedmisetmetrová stěna, při jejímž zdolávání si člověk moc nezajde. Myslím tím, že většina cesty vedla po skalnatém dobře značeném hřebínku. Hodně fixů, kramlí, prostě zábava. Naštěstí bez deště! V 11 hodin ve výšce 3340 opírám konečně batoh o stěnu Mischabellhütte. Hned na to se do mě opírá správce chaty, že v pětisetmetrovém okolí chaty je zákaz stanování. Na tento typ přivítání jsme v Alpách už za ta léta zvyklí, tak se jen usmívám a říkám, jak je tu krásně a ještě že ty hory patří všem.
Nakonec zřejmě pochopil, že franky z nás lítat nebudou, a tak docela otáčí a ještě nám ukazuje hned pod chatou dvě maličká místa na dva stany a dokonce prý můžeme používat vodu z chaty! Za to jsme dost rádi, tady by se našlo místo ke stanování jen o padesát metrů níže, a to už je obsazené. Pak asi až nahoře na ledovci. No, dobrodružné by to tam asi bylo? Vypnout a kotvit stan tu moc dobře nejde, bylo by príma, kdyby se to letos obešlo bez vichřic. Stany postaveny a asi proto začlo opět mrholit a mlha valila za všech stran. Aklimatizace se ale nakonec jakžtakž daří. Došel jsem po moréně do výšky asi 3600 k místu, kde se nastupuje na ledovec, což trvalo necelou hodinu. Aleš dochází asi do půlky, Zdenda omezil aklimatizaci výšlapem na záchod za chatou.
Ledovec, mixy, skála
Budíček ve 3:15, vymetená obloha, hotová observatoř. Padaj hvězdy, tak ať máme štěstí. Navíc výlez z ojíněného stanu do zimy s popraškem sněhu a vrstvičkou ledu náladu zvedne ještě víc. Rzsvěcujeme čelovky a ve 4:10 se jde. U ledovce Hohbalmgletscher jsme v 4:55. Než jsme nasadili mačky a navázali se, tak nás lidi z chaty začali docházet. Muselo být dost pod nulou, když jsme přecházeli kotel pod Lennspitze a Nadelhorn. Kromě pár trhlin, které je nutno překonat do svahu (čili skok vysoký i daleký), je výstup do sedla bez problémů. No a při té nádheře okolo si člověk ani nestačí uvědomit, že se zadýchává a už je v sedle mezi Nadelhornem a Ulrichshornem. My jsme sem do výšky 3800 m dorazili v 6:40.
Nad námi se už rýsovala naše trasa po poměrně prudkém hřebínku, který se jde mírně vpravo od převějí. Metry pěkně naskakovaly, ale začala se objevovat skaliska, čili námi dlouho očekávaný a obávaný mix. Podcházet skaliska v tom pruďáku většinou ani nešlo, alespoň nám, co jsme rádi na světě. Občas přišlo i na přelézání věžiček, ale jinak je orientace bez obtíží a vcelku logická. Doprava ani doleva to nejde. Asi posledních sedmdesát výškových metrů je vyloženě lezeckých, prostě nádhera.
Vrcholový kříž na dosah, ale musíme čekat na dvojici, co tu byla před námi. Prostoru tu v 4327 metrech moc není. Tamhle Mont Blanc, Monte Rosa, Bernské Alpy, Weisshorn a hned na dosah ruky severní stěna Domu se vší parádou i s lidičkama co lezou nahoru.
Polední přídavek
Po desáté začíná sestup. Jistilo se vcelku dobře přes šutry, ale závratnou rychlostí zrovna neklesáme. Počasí být lepší nemůže, tak není kam spěchat. V sedle ukazují hodinky poledne. Rychle oběd. Máme ho! Zdenda je vyřízenej. Já ukecávám Aleše, abychom vylezli ještě na Ulrichshorn (3925). Poddal se! Ulrichshorn se tyčí směrem od sedla důstojně a jeho návějový hřebínek je pastvou pro oči. Trochu sejít a za chvilku po něm stoupáme a za čtvrt hodinky jsme na vrcholu. Vůbec nechápeme, jak se to tak rychle podařilo. Úplná euforie. Fotíme si mimo jiné naši trasu na protějším kopci, moc pěkný pohled.
Sestup s pohledem dolů na séraková pole je famozní. Jen nezakopnout. Po druhé začínáme sestupovat ze sedla dolů po ledovci. Trhliny skáčeme s jištěním ostatních dvou, a když dojdeme na morénu, tak je nám blaze. Následuje pěkný ač studený večer u stanů a ráno balíme a zbytek dopoledne si mordujeme kolena při seskoku (jinak se to nedá nazvat) do Saas Fee.
Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě