Se dvěma dětmi na Kotel

Kotel (1435 m n.m.) v Krkonoších je nejlépe přístupný lanovkou z Rokytnice na Lysou horu (1344).

Poté jedeme po hřebeni na východ podél tyčového značení až na červenou turistickou značku do sedla mezi Lysou horou a Kotlem (1326), po ní na severovýchod směrem k Růženčině zahrádce a až začne cesta klesat, odbočíme doprava do kopce terénem přímo na východ.

Zakázaný kopec

Můžeme přijet také lanovkou ze Špindlerova Mlýna na Medvědín, vystoupat hřebenem na Zlaté návrší k Vrbatově boudě a dorazit na Kotel přes Harrachovy kameny.

Poláci mohou vyjet z Karpacze na Schronisko Pod Labskim Szczytem, poté lanovkou do sedla mezi Violíkem a Sokolníkem a po svých přejet Labskou louku k Růženčině zahrádce a od severu vystoupat na Kotel.

Kotel je v současné době nedostupný, protože zákaz vstupu mimo značené cesty hlídá Správa Krkonošského národního parku. Předpokládáme, že se to časem změní a striktní zákaz se stane minulostí a my budeme moci vychutnávat stejně jako naši otcové bez obav rozhled z plochého rozměrného vrcholu.

Takhle si zatím každý lyžař, který stoupá na Kotel, připadá jako lovná zvěř. Při tom si může nakoupit množství starých pohlednic a knih, které ukazují Kotel jako oblíbený vyhlídkový vrchol v Krkonoších.

S dětmi jde všechno pomalu

Matějovi jsou dva roky, Ondrovi čtyři. Po ránu se vydáváme zmrzlou Rokytnicí k lanovce. Než k ní dojdeme s lyžemi, barohem a prckama, padne desátá hodina. Než se dohrabeme pomocí dvou lanovek a dvou front na Lysou horu, je poledne.

Počasí střídavé, požád se svlékáme a oblékáme. Nás dospělé to sice nijak netěší, ale u dětí musíme dávat pozor, aby neprochladly.

Než nalepím dvoje stoupací pásy na lyže a moje žena usadí Matěje do batohu, je Ondrovi na vlastních lyžičkách zima. Svlékneme mu sedací úvazek a kombinézu, oblékneme mu druhou flísovou bundičku, oblečeme ho, upneme zipy a knoflíky, zapnu ho za sebe na lano, nahodím na záda batoh s Matějem a konečně stoupáme mírně do kopce podél tyčí.

Svléknout, obléknout a pořád dokola

Přestává foukat, zasvitne slunce, ze mě leje pot a Ondra hlásí, že je mu horko. Zastavujeme, svlékám bundu a flísku, Ondřej sundavá sedák, kombinézu a flísku, navléká flísku, zapínáme ho do kombinézy, vzteká se, nechce rukavice, musíme mu je narvat na ruce silou rodičovské autority a karavana se dává znovu na cestu.

Dojdeme na běžkařskou stopu, stoupáme úbočím Kotle a najednou nám do obličeje foukne vítr se sněhem. Honem obléknout! Rukavice, čepice, flísky, bundy, to všechno třikrát - já, moje žena a syn Ondřej. 

Klasika ke vzteku: Čůrat!

Jen co se rozjedeme proti větru nabalení jako polární výprava, ozve se mi za krkem dosud posupně mlčící Matěj: "Čůrat!" Následuje zastavení, soukání z batohu a spacího pytle, svlékání, čůrání, oblékání, zasazení nazpátek do batohu a nahození na záda.

Odbočujeme do terénu. Stoupání je prudké, v hlubokém sněhu, ale jde to. Mám ještě dost dechu, abych s Ondřejem na laně občas prohodil pár slov.

Za pár minut z nás zase tečou proudy potu. Vítr se utišil, vysvitlo slunko a praží do nás. "To už dorazíme, za čtvrt hodiny jsme nahoře," tvrdím ženě. "Kluci horko vydrží."

Oni by vydrželi, ale ona ne. "Musím je namazat proti sluníčku, jinak se spálí!" Takže batoh dolů, helmy a čepice sundat, rozepnout, svléknout bundu a flísku, namazat krémem proti slunci, zapnout u krku, nasadit čepice a helmy a hurá na vršek. 

Konečně jsme na vrcholu

Konečně prošlápnu vrcholovou převej a dotáhnu náš lyžařský vlak na vrcholovou pláň. Tady je už sníh tvrdý a vyfoukaný. Zdá se, že posledních pár metrů jedeme jako namydlený blesk. Na vršku jsme po druhé hodině, slunce ještě hřeje, ale v údolích se již vaří mraky.

Zdravíme dva skialpinisty, kteří právě odjížději do Špindlu, svačíme, odpočíváme a plánujeme sjezd. Sjedeme na jihozápad po mírném svahu, abychom se dostali na Dvoračky a pak po sjezdovkách dolů do Rokytnice. 

Ve tři odpoledne se na Kotli zase zatáhne. Nezbývá, než se pořádně obléknout, utáhnout vázání a mazat dolů. Je to legrace, protože kličkujeme mezi stromky, které nás každých pár metrů dokážou překvapit. 

Jednou si pro nás přichystají díru pod slabou vrstvou sněhu, jindy mohutnou návěj prašanu, potom ledovatou plotnu, nebo třeba tvrdé sněhové varhany. Matěj i Ondra věří v pohádku o sněhových mužích, a tak zmrzlé a zasněžené stromy coby živé bytosti míjejí s respektem a úctou. Jeden na mých zádech v batohu a druhý na vlastních lyžích, ale pečlivě kontrolovaný, zvedaný, oprašovaný a navigovaný matkou.

Na Dvoračkách si za necelou hodinu dáváme opožděný oběd. Borůvkové knedlíky, co jiného, než zdejší vyhlášenou specialitu.

Sjezd po červené sjezdovce jedeme už za tmy. Nasazujeme čelovky, pomalu sjíždíme po čerstvém manšestru a do očí nám svítí rolby, které svah právě upravují.

Jak na túru

Lyžařský výlet na Kotel trvá z Lysé hory a zpět na Dvoračky jednu až dvě hodiny ve výletnickém tempu. S dětmi je to celodenní akce.

Jak jsme byli vybavení my? Otec a matka měli skialpinistické lyže a boty, stoupací pásy a teleskopické hůlky. Otec měl horolezecký sedací úvazek, dvě karabiny a lano dlouhé čtyři metry. Čtyřletý syn měl normální sjezdové lyže, boty, hůlky, dětskou univerzální přilbu a sedací úvazek. Dvouletý syn měl na hlavě cyklistickou přilbu a stál/seděl v šedesátilitrovém batohu a v něm v dětském spacím pytli a v teplých botách.

Samozřejmostí bylo náhradní teplé oblečení pro děti, krém na opalování, tmavé brýle pro všechny, lékárnička, mapa a busola. Důležité bylo také horké pití v termoskách a svačina.

Zobrazit místo Krkonoše - skialpinismus na větší mapě