Václav Sloup je hajzl. Vždycky jsem si to myslel a myslet budu

Je hrdý na svoji službu u Pohraniční stráže za komunismu a říká, že o tom nemá psát nikdo, kdo neprožil vojenskou službu na hranicích. Doufám, že ten hajzl dovolí o tom něco napsat aspoň mě. Dva roky jsem na hranicích sloužil jako voják povinné vojenské služby a mimo jiné jsem ho osobně zažil.

Nelišil se od ostatních důstojníků v Chebské brigádě, která hlídala státní hranice zcela na západě od Vojtanova k Aši (se spřátelenou Německou demokratickou republikou) a dál přes Cheb až k Tachovu (s nepřátelskou Německou spolkovou republikou). Veleli vojenské hordě s jediným cílem - pochytat a případně postřílet nevinné lidi, kteří jenom chtěli utéci do svobodné země. 

AUDIO: 20 minut Radiožurnálu: Václav Sloup 4. prosince 2012

PETICE za odvolání Václava Sloupa 13. prosince 2012

Plukovník Václav Sloup nastoupil k Pohraniční stráži ve druhé polovině roku 1968. Pár měsíců poté, co nás přijeli okupovat Rusové. Většina dosavadních velitelů byla už vykopnutá do civilu, protože buď byli úplně blbí, nebo se zúčastnili prvního smotávání drátů na česko-německých hranicích v euforii z Pražského jara (dokončila to až o dvě desetiletí později na druhý pokus dvojice ministrů zahraničí Dienstbier-Gentscher), nebo zablokovali okupačním vojskům vstup na velitelství brigády. 

Pak čtyři roky sloužil jako zástupce velitele pro věci politické na nejexponovanější pohraniční rotě v Aši. Sem posílali jen opravdu prověřené vojáky i důstojníky, protože pohraniční pásmo zde bylo velmi úzké. Důvodem bylo, aby sami pohraničníci nezdrhli do zahraničí, případně aby nikomu nepomohli se tam dostat.

Poté byl převelen do Chebu na velitelství pohraniční brigády, kde velel zásobování. Kromě toho ovšem vedl výcvik vojáků, účastnil se porad velení i výslechů zadržených a velel i pohraničním poplachům, pokud na něj přišla řada. U pohraničníků vydržel do 90. let. Poté se stal firemním právníkem, protože měl za sebou tříletou vysokou školu Sboru národní bezpečnosti a tím pádem byl JUDr. Doktor komunistického práva, později zákonem prohlášeného za diktaturu.

Tři sta mrtvých na hranicích

Aby bylo jasné, o čem píšu: Přímo na hranicích zahynulo za komunismu okolo tří stovek lidí. Tedy každý rok pohraničníci zabili průměrně osm lidí. Téměř všichni se pokoušeli dostat zevnitř ven, čili zabíjeli vlastní občany. Jenom za mé vojenské služby v letech 1987-1989 byla každý rok registrována tisícovka pokusů o překonání státních hranic o jednom i více účastnících. Za cenu obrovského rizika se podařilo jenom několika jednotlivcům utéci zabijákům jako byl Václav Sloup.  

Vyprávění z minulých časů

Když vyprávím svým kamarádům o životě v komunistickém Československu před rokem 1989, mám asi podobné pocity jako moje babičky, když mi vyprávěly o nacistické okupaci. Některé věci jsou asi nesdělitelné.

Přesto se o to pokusím. Podrobnosti si možná už nepamatuji úplně přesně a možná jsem měl i tehdy nepřesné představy o dějích, na které jsem neměl vliv. Jedno však vím jistě: Lidé jako Václav Sloup byli vyčůraní a bezpáteřní hajzlové. Dobře věděli, co dělají a proč to dělají.

Koncem 60. let jsme bydleli s rodiči v Mariánských Lázních, několikrát jsme se stěhovali po Chebsku, protože nás bylo stále víc sourozenců a byl potřeba větší byty, ale také proto, že moji rodiče, oba učitelé, šli v prvních volbách po sovětské okupaci za plentu. Nevolili proti, to si nedovolili. K jejich popotahování stačilo, že nevolili veřejně před očima volební komise.

V 70. letech nelegálně utekla do USA jedna moje teta a úředníci zabavili veškerý její majetek. Zbylo nám po ní několik drahocených gramofonových desek ze Západu. Druhé tetě dovolili komunisté, aby se vykoupila do Itálie jenom proto, že její nastávající byl italský partyzán zraněný za války. Myslím, že ani ona, natož pak československé úřady netušily, zda byl černý nebo rudý a na jaké straně tedy za 2. světové války bojoval.

Útěk do Prahy se zdařil

Bylo jasné, že se na jakoukoliv střední školu budeme s naším kádrovým profilem dostávat velmi těžko. Když nám umřela máma, do roka jsme měli druhou. V rozhodování, zda zůstat v Mariánkách u nás, nebo jít za ní do Prahy, hrálo hlavní roli, že ve velkoměstě se můžeme komunistům schovat, že si nás v Praze nebudou všímat a že se dostaneme na střední školy. Druhá máma měla také jednu sestru, která utekla do Západního Německa, ale na tu uliční výbor a místní komunisté zapomněli. Takže jsme se ocitli na školách.

Dostudoval jsem zeměměřickou průmyslovku v Praze, chodil na tak zvanou předvojenskou přípravu a hádal jsem se tam se školiteli, že Varšavská smlouva byla opravdu podepsaná ve Varšavě a ne v Berlíně, že Berlínská zeď je postavená proti lidem z NDR a ne NSR, že muzikanti z Jasné Páky nepatří za mříže a že já nemusím být v Socialistickém svazu mládeže, když nechci, a přesto můžu vést dětský pionýrský oddíl. Pak jsem se pořádně pohádal se šéfem SVAZARMu (Svaz pro spolupráci s armádou) a řekl jsem mu, že na jeho předvojenskou přípravu se vybodnu a už tam nikdy nepřijdu. Chvíli mánička, chvíli pankáč, chvíli tramp... Takový normální středoškolský rebel.

Pak jsem dostal povolávací rozkaz. Třikrát jsem se mu vyhnul, že jsem se hlásil na vysokou školu, ale nikdy mě nevzali, že prý jsem neudělal zkoušky. Po revoluci mě vzali a zpětně se ukázalo, že jsem předchozí zkoušky vždycky udělal.

Když nejdeš na východ, tak aspoň na západ!

Počtvrté už vojákům došla trpělivost. Velitel SVAZARMu, který se mezi tím vrátil na vojenskou správu, odkud ho před tím pro neschopnost vykopli, si na mě vzpomněl a poslal mě do Michalovců, ať jsem co nejdál od domova. Napřed mě ještě poslali na psychologické testy do Ústřední vojenské nemocnice, že prý mám dobrou fyzičku, ale musejí mne prozkoumat, že se mnou počítají do nějakého speciálního paragánsko-záškodnicko-průzkumného oddílu jako s budoucím poddůstojníkem. Stačil jsem zjstit, že to bývala drsná, ale dobrá kasárna, a velitelé že tam taky nebyli úplní debilové. Jenže to se změnilo a v 80. letech tam začala bujet šikana. Takže jsem ze sebe v testech udělal chorobně chtivého po velení a ještě k tomu mi pomohla náhoda, že jsem přidal matematického génia. V testu nám mimo jiné četli dvojice čtyřmístných čísel a my z nich měli počítat ve stresu průměry - jenže to já dělal několik let před tím jako zeměměřič a byl to můj denní chleba, takže jsem ty průměry uměl zpaměti.

Znovu jsem šel k odvodu, když mě do Michalovců odmítli. Tam zase na mě čekal ten Svazarmovec s tím, že když mě nemůže poslat úplně na východ, tak mě pošle úplně na západ do Aše. Netušil, že pocházím odtamtud.

Politicky nespolehlivého člověka tedy poslali k pohraničníkům. Hned u stříhání vlasů a přebírání materiálu a oblečení u brány, jako v americkém filmu, si nás bral k sobě takový docela příjemný pán a kromě vyplňování jména, adresy a velikosti bot se nás ptal, jestli nemáme někoho v cizině a jestli někoho takového neznáme a jestli nebudeme mluvit pravdu, tak nás nechá zavřít. Všechno jsem zapřel. Kvůli sobě i kvůli mé rodině.

Kontrarozvědčíci hledali své oběti

Tenhle pán pak chodil někdy v civilu a jindy v uniformě po chodbách ašských kasáren a pískal si Kryla, povídal o nových gramodeskách, uměl hrát na kytaru a párkrát na ní mezi palandami zahrál a zazpíval. Naváděl poddůstojníky, tedy osmnáctileté mladíčky, aby se nás na politických školeních ptali, zda bude komunismus a co si myslíme o Gorbačovovi a jeho perestrojce. Já si nechal z domova poslat trampský ručně psaný zpěvník. Můj bratr vytrhal Krylovky a další písničky od Hutky, Třešňáka a spol. a poslal mi ho. Tenhle pán navedl mé kolegy, aby se zeptali, proč jsou v mém zpěvníku očíslované písničky a proč několik čísel chybí.

Byl i u toho, kdy mě převeleli, abych dělal kartografa na operačním oddělení Chebské pohraniční brigády. Zakresloval jsem všechny údaje, kudy a jak se pokoušeli zdrhnout lidé za kopečky. Měl jsem radost, když se to někomu z toho promile povedlo, ale nemohl jsem to na sobě dát nijak znát.

Prověřili mě výjimečně na stupeň přísně tajný, protože ten byl vyhrazený jen vojákům z povolání. Okolo našeho domu v Praze slídili tajní a ptali se sousedů, co jsem jim říkal o vojně a jaký jsem jako člověk. Sousedé byli slušní a hned to vyklopili mým rodičům a ti zase mě. Začalo to dost smrdět. Za tohle tajení bylo osm let ve vojenském kriminálu ve slovenské Ilavě a to se prý nedalo přežít.

Podepiš a nediskutuj!

Po necelém roce vojny za mnou ten milý pán přišel, ať jdu s ním do kanceláře. To jsem už věděl, že je z vojenské kontrarozvědky, protože jsem pro něj zakresloval přesná bydliště všech německých pohraničníků a jejich rodin na druhé straně hranice. Také jsem zakresloval do mapy jeho průšvih, kdy se zastřelil jeden ze satanistů, který byl opravdu satanista, a on na to nepřišel. Ten kluk, jen co se ocitnul poprvé v lese se samopalem sám, tak ho natáhnul a pustil si do pusy plnou dávku. Z hlavy mnoho nezbylo.

Také jsem dělal ostré cvičné akce, při kterých pohraničníci nevěděli, že jsou cvičné. Důležité tedy bylo nenechat se zastřelit, nenechat se sedřít na ostnatých drátech, nepopálit se granátem nebo světlicí a nenechat se pokousat psem. Když moji nadřízení vojáci z povolání zjistili, že jim na hraničních kamenech neutíkám, příště už mě za dráty posílali samotného.

Polský kanál: (ne)úspěšná cesta za svobodou

V tu dobu mi dal ten pán podepsat spolupráci s kontrarozvědkou. Neřešili jsme, že bych to neudělal. Byl to rozkaz. Já byl vojín a on kapitán. Celkem jsem pro něj napsal tři hlášení na tři lidi, jestli si dobře pamatuji. Jednoho podezírali, že je také něco jako satanista a možná i obdivuje západní styl života. Ale byl to kluk, který v tu dobu četl sci-fi a vyprávěl o tom. Myslím, že jsem mu velmi pomohl v tom, že se nedostal před vojenského prokurátora, protože jsem přesvědčoval kontrarozvědku, že čte knihy, které vydávalo nakladatelství Naše vojsko. Další dva byli takoví malí hajzlíci, kteří byli jako nováčci šikanovaní, a pak šikanovali oni. Velitel roty je často kvůli tomu zavíral na pár dní do basy. Kontarozvědka jednoho určitě a druhého možná nalákala ke spolupráci a mě asi použila k tomu, aby je přitlačila ke zdi, že o nich něco ví. Takové ty blbosti, jako jak často dostávají dopisy, jestli si stelou postel a koho a proč šikanují, či zda se zase porvali.

Na mě to zkoušeli taky velmi často, ale měl jsem štěstí, že jsem byl o něco starší a tedy jsem jim některé věci prokoukl. Pět let byl v tomto věku velký rozdíl a taky jsem byl chytřejší než ten můj kapitán kontrarozvědčík. Největší práci jsem měl s tím, když mě jednou shodil kontrarozvědčík tím způsobem, že ukázal můj text psaný rukou právě scifistovi a on poznal moje písmo. Musel jsem ho přesvědčit, že jsem to nebyl já. Do teď nevím, zda to byl záměr kontrarozvědky, nebo obyčejná blbost kapitána.

Absurdní a popletená doba byla pořád nebezpečná

Do toho moje americká teta dostala po mnoha letech americké občanství a hned se vydala do Čech. Vzala moji babičku z Mariánských Lázních a jely se za mnou podívat do Chebu. To by bylo absurdní setkání - zástupkyně nepřátelského státu s americkým pasem by si mě vyžádala na kasárenské bráně. V ten okamžik by mě zavřeli, ji asi také a co by bylo se všemi příbuznými, si nedovedu představit. Úplnou náhodou za babičkou jel můj táta a ten průšvih zarazil dřív, než se stal. Americká teta poté v klidu odjela domů přes moře a kontarozvědka pořád nic nevěděla.

Italská teta zase často jezdívala domů a při návratu nestíhala rychlík domů přes Německo. Proto chodila pěšky přes území nikoho z Pomezí do Schirndingu a koukala, na které pozorovatelně asi mohu být a mířím na ní samopalem. Já tam tedy nikdy nebyl, ale ona o tom nevěděla a já nevěděl, že vůbec v tu dobu jezdila z Itálie do Čech.

Chtěl být vzorným komunistou, tak si na něj soudruzi došlápli

Ještě přidám malý příklad, jak lidé jako Václav Sloup lámali charaktery: V rotě jsme měli kluka, který byl přesvědčený komunista. Jen co mu bylo 18 let, podepsal přihlášku do Komunistické strany Československa. Jeho rodiče byli komunisté. Službu u pohraničníků bral jako čest a zároveň jako přípravu, že chce dělal kariéru v KSČ nebo ve státních orgánech, což bylo tehdy jedno.

Sloužil jako řidič pro potřeby velitelů. Přesto mu někdo z jeho kolegů, kteří se upsali kontrarozvědce, nenápadně prohrábnul skříňku s osobními věcmi a objevil diář s adresami. Kontrarozvědka projela všechny kontakty a našla adresu na jednoho spolužáka ze základní školy, který mezi tím emigroval s jedním rodičem. Přitlačila vojáka ke zdi, jaktože to nenahlásil. Zřejmě to opravdu nevěděl, ale stejně proběhlo přípravné soudní řízení a měl jet před vojenského prokurátora do Plzně. Nakonec ho asi zachránil velitel roty, kterému se podařilo, že klukovi dal maximální kázeňský trest, aniž by zjišťoval, co je a není pravda, a pak ho odeslal do armády k nějakému pomocnému stavebnímu praporu do vnitrozemí.

Velení ani kontrarozvědka mu vlastně nedokázaly žádnou protistátní činnost. Evidentně byla náhoda, že mu někoho takového našli v notýsku a určitě neproběhl mezi nimi žádný kontakt.