Nebo snad znáte někoho jiného, kdo přeplul Atlantik napříč tu ve šlapadle, tu ve vydlabaném mohutném kmeni, tu na rákosovém voru? Někoho jiného, kdo přežije výsadek uprostřed deštného pralesa bez oblečení a nástrojů a ještě se v pořádku vrátí zpět domů? Někoho, kdo je ve své i jiných zemích notoricky znám jako "požírač červů a přejetých ježků"? (Bear Grylls promine, toho ale také jen tak nepotkáte.) Nebo třeba někoho, kdo přežil hodně přes dvě desítky ozbrojených přepadení?
Nebuď měkkejš!
Když se s Rüdigerem dáte do řeči o survivingu, má pro vás hned dvě velká poselství: "Lidi jsou dneska strašný měkkejši!" a "Musíš bejt dobře připravenej! A mít štěstí." On tomu štěstíčku šel, jak my říkáme, trošku naproti. Trénoval se speciálními jednotkami Bundeswehru a všechny postupy obracel na hlavu. I mariňácké bojové heslo, ze kterého udělal: "Nauč se remcat, aniž bys trpěl!"
Jsou i horší!
Rudi Kamikaze, jak mu přátelé říkají, byl původně pekař. Měl firmu s padesáti zaměstnanci a své zboží rozvážel firemní dodávkou s nápisem: "Pekařství Nehberg – Jsou i horší!" I řekl si tento podnikavý chlapík, že od života chce ale přeci jen ještě něco víc. Začal se zajímat o osud jednoho z mála indiánských kmenů žijících tradičním způsobem života, brazilských Yanomami. Toho času je bez jakýchkoli skurpulí likvidovali nelegální zlatokopové a jejich prostředí i životy měnili v bahno a prach. Rudi se chtěl přesvědčit na vlastní oči, jak to funguje doopravdy. Že to bude těžké a půjde o život, bylo jasné od začátku. Jeho druhým životem se tak stal boj o přežití, tedy survival, v Evropě tehdy téměř neznámý. A právě o Nehbergovi se tvrdí, že tento druh umění na starý kontinent přenesl a zpopularizoval. Dnes je Rüdiger označován také jako Sir Vival. Na cestu do deštného pralesa se musel dobře připravit. A jako jeden z mnoha tréninků si dal přechod Německa ze severu na jih – cca 1000 km – v podstatě bez vybavení a s cílem nevyužít žádné civilizační vymoženosti. Vybaven pouze kombinézou, teniskami, opaskem, nožem z pazourku a termofólií se necelý měsíc prodíral německou tehdy ještě divočinou. Po více jak třiceti letech se ho úspěšně pokusil napodobit Joey Kelly (napsal o tom také knihu).
Ani ty Rüdigerovy plavby přes Atlantik nebyly samoúčelné. Plavidlo bylo vybaveno plachtou ve formě transparentu vyzývajícího k ukončení genocidy Indiánů Yanomami. Tenhle chlapík má ještě ve svých téměř osmdesáti letech světu co říci. Dodnes se aktivně dere za lidská práva v Jižní Americe a Africe, řídí svou humanitární organizaci TARGET, ověnčen za své úsilí mnoha vyznamenáními. Stále skromný, stále silný a občansko-globalizačně neposlušný…
Jak se změnil survival za těch mnoho desítek let, co se mu věnujete?
Lidé jsou změkčilí. Pořád se povalují na gauči, nesportují, jsou závislí na spoustě věcí, na luxusu. Pořád se jen cpou a pijí a pijí, jako by někdo tady u nás mohl zemřít žízní, kdyby se den nenapil.
Prý jste přežil více než dva tucty přepadení. Jak se to všechno vůbec může stát jednomu člověku?
To je hned. Například v Etiopii jsme sjížděli Modrý Nil. Pětkrát nebo šestkrát na nás stříleli. Můj přítel byl zavražděn, střelili ho do hlavy. Třikrát jsem se plavil přes Atlantik, tam mne dvakrát přepadli takoví příležitostní piráti, ne jako ti somálští se samopaly, prostě týpci na člunu, kteří si chtějí přivlastnit všechno, co s sebou máte. No a tenkrát jsem měl s sebou také brokovnici, tak se mi podařilo je od jejich úmyslu odradit. No a pak v pralese. Dvacet let jsem se tam snažil bojovat za práva Indiánů. V Brazílii se ve velkém těžilo načerno zlato a celé národy původních obyvatel byly vyháněny a zabíjeny se zbraní v ruce. Došlo na těžké situace i v mém případě.
Jednou v poušti se nám podařilo uniknout pomocí prášků na spaní. Původně to vypadalo na obchod, ale brzy začalo být jasné, že s našimi zavazadly nás nehodlají nechat odejít. Měli jsme ještě dva nomádské průvodce, kteří se před nás stavěli tak, aby nás jejich méně milí kolegové nemohli na místě zastřelit. V jednu chvíli jsme vytáhli antimalarika a podařilo se nám bandity přesvědčit, že jsme lékaři. Naše zavazadla jsme jim nechtěli dát, ale řekli jsme jim, že jim necháme to nejcennější, co máme – léky. Každý dostal šest prášků na spaní a do čtvrthodinky všichni spali. My jsme se po třech hodinách dostali do vesnice a byli zachráněni. Takových situací bylo docela dost. Pokaždé jsem si říkal, něco takového už se mi nemůže stát. A zase to přišlo, i když v trochu jiné formě.
Co je to nejdůležitější pro přežití – vždy a všude?
Aby člověk dokázal objektivně odhadnout svoje možnosti, schopnosti. Znát dobře sám sebe. Důkladnou přípravou za lepší sebepoznání – jak dlouho přežiji beze zbraně, bez vody, bez jídla, jak daleko jsem schopen doběhnout, kolik toho unesu…? Jaké mám v zásobě triky, když mě přepadnou? Prostě se na všechno důkladně připravit a vyzkoušet, jak to zvládám doopravdy. Nic nepodcenit, zanalyzovat, co se mi na cestě může stát. Například v Atlantiku – bouře, zničení plavidla, přepadení, nedostatek pitné vody… Člověk musí být připraven na všechno. Když máte určité situace natrénované, zvládáte všechno daleko lépe. Za sebe můžu říci, že jsem se důkladně připravoval snad na všechno kromě mučení. Na takovou úroveň jsem nedorostl, abych byl schopen zvládat mučení. Lámání kostí, elektrošoky, takový konec bych si asi nepřál…
Ani já bych mu ho nepřál. Přeji mu všechno dobré, děkuji za čas, který si ve svém našlapaném programu na mě našel, a on mi za to mačká pravici tak, že je zralá na dlahu. Příště se na něj lépe připravím, snad budu mít štěstí…
Extrémní survival na Horydoly: Joe Kelly, Bear Grylls, Dietmar Mücke, René Kujan, Ladislav Sieger, Hans Kammerlander, Reinhold Messner, Pavel Pochylý, Jeffrey Norris