S dětmi na treku okolo Annapurny

Chodíme se ženou rádi po horách. Ukázalo se, že i naši dva kluci, Jonáš (10) a Jáchym (11), mají hory rádi a jako malí skautíci už leccos unesou a ujdou. V létě jsme je vzali na testovací třídenní přechod do Slovinska, kde vyběhli na Triglav a cestou zpátky domů si střihli v Rakousku ještě jednu menší třítisícovku. To nám dodalo naději, že by mohli zvládnout i legendární himalájský Annapurna Circuit.

Výzbroj a výstroj

Začali jsme tím, že jsme koupili letenky do Nepálu na začátek jarní sezony, vyreklamovali děti ze školy díky oběma chápavým třídním a ředitelům, a začali plánovat.

První úskalí představoval výběr a nákup vybavení. Protože jsme nevěděli, jestli kluci budou ochotni šlapat s batohy každý den, potřebovali jsme toho mít s sebou jen tolik, co uneseme ve dvou. Zabalit jsme ale museli pro teploty od +28°C do -22°C. Alespoň takovou zimou nás strašily dlouhodobé předpovědi pro sedlo Thorong na přelom března a dubna. Nakonec to nebylo zdaleka tak hrozné, ale připraveni jsme byli.

Sbalili jsme do dvou velkých a dvou malých batohů. Každý z kluků měl spacák, litrový vak s vodou, prádlo, mikinu, náhradní boty, baterku a nouzovou termofólii. Vymyšlené to bylo tak, aby přežili, kdyby se náhodou někde ztratili. Celkem šest kilo. My se ženou jsme měli batohy kolem 15 kg + voda. I když jsme každou věc při balení v noci před odjezdem dvakrát obrátili, nesli jsme nakonec přeci jen o maličko víc vybavení, než bylo nezbytně nutné. Ale dlužno říci, že jsme měli štěstí na počasí a nahoře bylo tepleji, než mělo a mohlo být.

Komfort na cestě

Když se řekne trek v Himalájích, většina lidí si představí cestu sice krásnou, ale plnou nepohodlí a dobrodružných útrap. V případě Annapurna Circuit nemůže být nic vzdálenějšího pravdě. Protože jde o jednu z nejnavštěvovanějších turistických tras v Nepálu, ročně ji projde přes 28 tisíc lidí, vyrostlo na cestě zázemí, jaké nemáme ani u nás, když jdeme na túru třeba v Krkonoších nebo na Šumavě.

Každých 4 až 6 hodin cesty je vesnice a v každé je několik lodží, jednoduchých hotýlků, kde se vždycky za pár korun vysprchujete, najíte a vyspíte. Navíc tam koupíte i základní potřeby jako sušenky, vodu a toaletní papír. Ubytovací kapacita výrazně převyšuje počet trekařů, takže se člověk nemusí bát, že na něj nezbyde místo. Annapurna Circuit lze tedy v pohodě jít nalehko bez stanu a karimatky. Teoreticky by asi bylo možné jít i bez spacáku, protože vám všude dají nějaké deky nebo peřiny, ale tak odvážní jsme zas nebyli.

Jakkoli normálně máme rádi spíš divočinu a cesty bez ostatních turistů, ukázalo se, že pro tak dlouhé putování s dětmi je komfort jasné pozitivum. Přeci jen děti každý den šlapou mnoho hodin se zátěží, často se značným převýšením a ne vždy za ideálních podmínek. Zažili jsme pálící slunce, silný vítr, déšť, kroupy i sníh. Podávají tedy slušný výkon. Když jsou dobře najedené a mohou se těšit na večerní odpočinek v hotýlku, jsou psychicky mnohem víc v pohodě. Pro nás dospěláky bylo plus, že jsme nemuseli pořád dokola řešit vaření.

Samozřejmě, když mluvím o komfortu, mám na mysli jen základní komfort. Nepálské lodže nejsou žádné rakouské rodinné penziony. Místnosti jsou malé a prosté, zpravidla vybavené jen postelemi. Záchody jsou většinou turecké a společné, umyvadlo mají málokde. Ačkoli skoro všechny hotely inzerují hot shower, dost často je to jen vlažně studená voda ze solárního ohřívače, nebo ne moc vydatný čůrek teplé vody z plynové karmy. Ložnice nejsou vůbec vytápěné a jsou velmi špatně izolované, takže je uvnitř večer a v noci pořádná zima. Nejednou nám zmrzla v pokoji přes noc voda. I v jediné místnosti, kde se topí, ve společné jídelně, lidé často sedí v péřovkách, zvlášť ve vyšších polohách. Takže nepohody, která dělá zážitek, si užijete i tak dost a dost.

Šlapeme nahoru

Kvůli ubytování se ale do hor nejezdí. Na cestě kolem Annapurny si vy i děti užijete všechno, co může takový vysokohorský trek nabídnout. Mnoho kilometrů našlapaných panenskou přírodou, neznámé stromy a rostliny, chrámy a malebné vesničky, rýžová políčka, horské říčky s visutými mosty a především dechberoucí výhledy na zasněžené sedmi- a osmitisícovky, kterými je tento trek proslulý.

Protože cesta začíná v 760 m n. m. a stoupá nad 5000 metrů, budete procházet mnoha krajinami, tropickými i sněhovými, holými i zalesněnými, bujícími životem i vyprahlými jako poušť. Pro děti je samozřejmě nesmírně zajímavé vidět na vlastní oči růst banány a pěstování rýže, nebo pozorovat místní nosiče, zemědělce a mnichy. A asi trochu víc než vy si užijí kontakt se zvířaty. Se psy, kozami, ovcemi, kravami a ve vyšších polohách s mulami a jaky.

Jak vypadá typický den na himalájském treku? Ráno se vyplatí vstát spíš dřív, protože dopoledne bývá lepší počasí. Nijak zvlášť jsme ale rána nehrotili, většinou jsme vyráželi po snídani kolem osmé až v půl deváté. Většina ostatních trekařů vycházela dřív, což nám vyhovovalo, protože jsme se s nimi na cestě nepotkávali. Čtyři nebo pět hodin jsme pak šlapali s několika přestávkami na odpočinek, svačinu či kochání. Kolem poledne jsme obvykle dorazili do další vesnice, kde jsme se naobědvali. Protože v Nepálu neznají koncept hotovek a všechno jídlo připravují až po objednávce, málokdy se oběd vejde pod hodinu. Všechno je sice tak local a bio, jak jen může být, ale trvá to.

Mimochodem, co se jídla týče, bylo dost různorodé na to, aby se dětem nepřejedlo. Všichni jsme si oblíbili vegetariánskou stravu, především dal bath set (čočková polévka, kari, salát, placička, rýže), thukpu (tibetská nudlová polévka) a momo (plněné knedlíčky). Vypili jsme litry čaje s mlékem, který doma naše děti vůbec nepijí. A když se jim někdy zastesklo po domově, všude se daly objednat sendviče a hranolky, nebo těstoviny a Coca cola.

Odpoledne jsme pak šlapali další dvě nebo tři hodiny, někdy déle. Kolem šesté, kdy se začíná smrákat, jsme už byli ubytovaní a čekali v péřovkách s teplým čajem na večeři. To byla doba, kdy jsme s dětmi četli nebo dělali školu, psali deníky, případně si kluci malovali nebo hráli piškvorky. Spát jsme chodili brzy, kolem sedmé nebo osmé hodiny. V lodžích dost často nejde večer elektřina, a protože je zima, stejně člověk nemá na práci nic lepšího než zalézt do spacáku a nechat si zdát živé a barevné sny, které k nám všem v Himalájích kdoví proč každou noc přicházely.

Zdraví především

Až do výšky 3500 m n. m., kde leží Manang, poslední větší vesnice ve východní části okruhu, bylo denní putování úplně v pohodě, srovnatelné náročností s výlety po horách v Česku nebo na Slovensku. Kluci si rychle zvykli na každodenní chůzi s batohem a díky tomu, že je netrápily puchýře ani jiné nepříjemnosti, šlapali většinou lehce a s úsměvem.

Z Manangu dál to už taková legrace nebyla. Začaly se objevovat různé zdravotní potíže a s ubývajícím vzduchem bylo i chození namáhavější.

Žádný rodič nechce svým dětem způsobovat trápení. Pokud ale vezmete své děti na cestu kolem Annapurny, musíte počítat s tím, že trápení zkrátka přijdou. I když budete mít štěstí a nestane se nic mimořádného, vaše děti se budou muset ve vyšších polohách vypořádat minimálně s pěti “radostmi” - s kašlem, rýmou, dýchacími obtížemi, bolestí hlavy a s průjmem. Těmhle věcem se vyhnout nelze, děti je prostě musí zvládnout a zvládnout je musíte i vy. Když se vám dítě uprostřed stoupáku rozpláče, že se nemůže nadechnout, je to stres nejen pro něj, ale i pro vás, přestože víte, že je to jen panika z únavy a za chvíli ho to přejde.

Samozřejmě největší strach jsme měli z AMS, neboli akutní výškové nemoci. Na ni lze i umřít a je kriticky důležité správně vyhodnotit příznaky, což může právě u dětí být problém. Proto se nedoporučuje chodit do velehor s malými dětmi. Ne, že by byly k výškové nemoci náchylnější, ale protože nemusí umět správně vyhodnotit a popsat své obtíže. Toho jsme se obávali i my, neboť samozřejmě i naše ratolesti občas své bolístky přehánějí, na druhou stranu jsme rozhodně nechtěli AMS podcenit. A když vám dítě na konci celodenního pochodu řekne, že ho bolí hlava a není mu moc dobře od žaludku, co uděláte? Obrátíte se a zahájíte několikahodinový sestup do nižší polohy nebo zůstanete i s rizikem, že je to AMS a hrozí jim otok plic nebo mozku?

Naši kluci byli v tomto směru skvělí. Všechno o vysokohorské nemoci jsme jim vysvětlili včetně příznaků, rizik a prevence a oni to vzali velmi vážně. Takže i když jim nahoře nebylo úplně dobře, jasně řekli, které příznaky pociťují a které ne. Nepřeháněli a nevymýšleli si jen kvůli tomu, aby se mohli vrátit do tepla do postele.

S AMS jsme ale bojovali hlavně tím, že jsme stoupali pomalu. Vycházeli jsme z výšky 760 m n. m. a šli nahoru dvanáct dní, ačkoli by se to dalo uběhnout i za půlku. Protože jsme si vyhradili na cestu dost času, mohli jsme ve 3500 m n. m. a 4500 m n. m. vždy zůstat dvě noci a udělat si aklimatizační výstupy. Taky jsme hodně pili vodu, což se osvědčilo proti bolestem hlavy. Obtíže se nám dospělým vyhnuly úplně a ani kluci s výškovkou problémy neměli, byť nahoře se museli popasovat s bolestí hlavy, krátkým dechem a únavou.

Zážitky, které jinde nenajdete

Co přesně si naši kluci z cesty kolem Annapurny odnesou do života, nevíme, ale pár věcmi jsem si celkem jistý. Jednak je to láska k přírodě a k chození po horách. Kluky naše putování bavilo a hory v nich vyvolávaly stejné pocity úžasu jako v nás.

Druhá věc je nějaké povědomí o světě, jak vypadá za hranicemi našeho Hobitína. Jedna věc je si o chudých lidech číst a druhá je pozorovat zemědělce kráčejícího za krávou zapřaženou do ruchadla; scénu, kterou u nás můžou vidět tak leda v muzeu jako diorama.

No a nakonec se dozvěděli i něco o sobě a o tom, že když skousnou zuby, dokáží věci, které třeba jiné děti v jejich věku nedokáží. Finální přechod sedla v 5416 m n. m. trval jedenáct hodin, měl převýšení skoro kilometr a snadný rozhodně nebyl. I místní na kluky koukali dost obdivně. Nepodařilo se nám získat oficiální statistiku, ale chataři pod Thorong La říkali, že žádné tak malé děti přes sedlo jít po vlastních ještě neviděli.

A zážitek to byl i pro nás. Jednak jsme byli hodně spolu jako rodina, víc a těsněji než obvykle. My rodiče jsme museli děti hodně motivovat a udržovat v dobré náladě, protože nikde nebyl žádný autobus nebo vlak, kterým bychom se mohli vrátit, kdyby to kluky přestalo bavit. Jinak jsme také prožívali jejich zdravotní obtíže. Je úplně jiná situace, když je vašemu dítěti špatně a vy víte, že nemocnici máte patnáct minut cesty autem, než když vás do nemocnice může dopravit leda vrtulník, který si stejně nemáte jak zavolat. V horách je všechno opravdovější. Což asi víte, pokud po horách chodíte. Ale s dětmi to platí dvojnásob.

PANORAMA: Annapurna Trek
Kliknutím otevřete velké panorama. FOTO: Tomáš Mrkvička

Pro děti vlastně ideální

Při minulých cestách jsme Himaláj poznali z Indie, z Pákistánu a z Nepálu. Pro cestu s dětmi je Nepál jednoznačně nejlepší. Především proto, že je tam bezpečno, ba co víc, je tam příjemně bezpečno. Za celou dobu jsme ani jednou nezažili nejenom pocit ohrožení, ale ani nevraživost namířenou našim směrem. Děti jsme klidně pouštěli samotné na kratší pochůzky po vesnicích nebo s místními dětmi k nim domů a věděli jsme, že se nemáme čeho bát.

Nepálci jsou milí a přátelští, ale zas ne tak moc přátelští, aby byli vlezlí. Na děti se usmějí nebo se občas na něco zeptají, ale většinou si hledí svého. Takové to ošmatávání, tahání za tvářičky a nabídky společného focení, které známe z cestování s dětmi ze Srí Lanky nebo opuštěnějších částí Thajska, to se tu vůbec neděje. I místní děti se chovají spíš zdrženlivě, byť nejednou se shromáždila celá venkovská škola, aby si malé evropské dobrodruhy prohlédla.

Druhé velké plus Nepálu je čistota. V každé vesnici jsou obecní umyvadla, kde se pořád něco myje nebo pere. Nádobí je čisté, povlečení je čisté, lidi jsou čistě oblečení a to i v místech, která nejsou přímo na turistickém okruhu. Třeba s Indií to vůbec nejde srovnávat. Bohužel voda v Nepálu, ač je jí všude dost, není pitná, takže musíte používat desinfekční tablety nebo kupovat na pití balenou vodu (což se jednak prodraží a jednak to není moc šetrné k přírodě). Naštěstí moderní tablety už nechutnají tak hnusně jako před lety a kluci si na ně za den nebo dva v pohodě zvykli.

Pro samotný Annapurna Circuit mluví i to, že to je frekventovaný trek. Kdyby se s dětmi cokoli stalo, je přeci jen lepší být na trase, na které občas někoho potkáte, než v divočině mnoho hodin od nejbližší pomoci. My jsme měli trek “zabydlený” tak akorát. Většinu dne jsme šli úplně sami, na oběd a večer jsme se s ostatními turisty míjeli v restauracích a potkávali v lodžích. Nebylo tam rozhodně tolik lidí, aby to bylo nějak rušivé nebo nepříjemné. Kluky navíc bavilo, že jsme za celou dobu nepotkali ani jednoho Čecha, takže mohli svou mateřštinu používat jako tajný jazyk, kterému nikdo nerozumí.

S dětmi ano nebo ne?

Má tedy cenu tahat se s dětmi do hor do Nepálu? Můžu říct jen to, že my jsme si to užili moc. Byl to naprosto fantastický oddech od běžného života. Kluci skoro měsíc neviděli mobily, tablet ani televizi. My jsme si zas dali úplný oraz od práce a skoro úplný oraz od sítí. Každý den jsme chodili na čerstvém vzduchu, jedli čerstvou vegetariánskou stravu, vydatně spali a kvůli horské nemoci (a vysokým cenám) se ani nedotkli alkoholu. Všechen čas jsme trávili spolu a rozhádali se za celou dobu jen párkrát.
Je ale třeba říct, že naši kluci jsou zvyklí chodit a jsou dost odolní. Vydat se na podobnou výpravu s dětmi, které jsou ufňukané a změkčilé, by bylo asi trápení jak pro ně, tak pro jejich rodiče. Většině lidí můžeme s klidným srdcem doporučit výlet do Manangu (3500 m n. m.), ze kterého se dá vrátit dolů buď po stejné trase nebo džípem. Cestou si můžete udělat několik zajímavých půldenních výletů a natáhnout si to tak na docela dlouhou dobu. Kromě přechodu sedla Thorong uvidíte a zažijete všechno podstatné. Ačkoli takhle pojatý Annapurna Circuit určitě není náročný výlet, potkali jsme jen dvě rodiny s dětmi, které podobnou trasu šly. Přechod sedla bychom doporučovali spíš až spíš starším dětem. Pro naše kluky to bylo dost na hraně a kdybychom měli horší počasí, možná bychom to museli vzdát.

Booking.com

Praktické rady

Tato část je tu pro ty, kdo se na Annapurna Circuit chystají, ať už s dětmi nebo bez nich. Trochu bez ladu a skladu poznamenáváme, co se nám osvědčilo a co ne.

Cesta

Tradičně se na Annapurna Circuit vycházelo z Besishaharu, kam se dá pohodlně dopravit za sedm hodin minibusem přímo z Káthmándú. My jsme sice z Besishaharu vycházeli, ale kvůli dešti jsme si pak stopli autobus do Ngadi. To můžeme doporučit i ostatním cestovatelům, protože celá cesta až do Ngadi, kde stojí nová hydroelektrárna, jde po silnici. V Ngadi je konec a dál jdete po cestě, kde až na občasnou motorku nejezdí nic.

Počasí

Jakkoli předpověď nás strašila teplotami hluboko pod bodem mrazu, neměli jsme za celou cestu teploty nižší než -5°C. Bylo ovšem dobré, že jsme byli připraveni na vše. V nižších polohách jsme chodili v tričku a v kraťasech. Ocenili jsme čepice proti sluníčku a zásoby opalovacího krému. Pár dní nám i více nebo méně pršelo, což sice podle předpovědi nemělo, ale za nepromokavé bundy jsme byli rádi. Nahoře jsme zažili krupobití i sněžení. Ideální je samozřejmě vrstvit a mít oblečení z lehkých a rychloschnoucích tkanin spíš než z bavlny. Nejslabší částí výstroje byly rukavice, které jsme měli jen tenké. Cestou do sedla dětem mrzly prsty, což byla hlavní příčina jejich nepohody.

Vybavení

Protože jsme nechtěli dát za vybavení cihlu zlata, pořídili jsme většinu potřebných věcí v Decathlonu. I přes počáteční skepsi jsme byli nakonec s veškerým oblečením a vybavením spokojeni. Osvědčilo se termoprádlo, funkční oblečení, skladné péřové bundy, teleskopické hůlky a dokonce i boty. Jen úplně kritické části vybavení, jako spacáky a bundy, jsme měli od osvědčených výrobců. Kluci měli spacáky Warmpeace Viking 600. Já jsem vyzkoušel polský spacák Cumulus Panyam 450, který se ukázal být naprosto geniální - maličký, lehoučký a přitom báječně teplý.

Oblečení a vybavení se dá samozřejmě za nízké ceny pořídit přímo v Káthmándú. Ale nemají zas tolik věcí v dětských velikostech, takže to spíš nedoporučujeme.

Průvodce a mapa

Celá cesta od začátku do konce je skvěle značená. Ani jednou se nám nestalo, že bychom bloudili nebo nevěděli, kudy dál. Mapu ani průvodce nepotřebujete. My jsme si mapu nakonec koupili, protože máme mapy rádi, ale nebylo to nutné. Také jsme si stáhli a občas používali Mapy.cz, které je ale třeba brát s velkou rezervou. Zejména výpočet časů je úplně mimo, protože často nesedí vrstevnice i o stovky výškových metrů. Pro základní orientaci jsou ale užitečné. Někteří trekaři používali Maps.me.

Pojištění

Pojištění se nemá hodnotit podle toho, jak snadno ho lze koupit, ale podle toho, jak moc vás podrží v případě problémů. Nám se naštěstí nic nepokazilo. Pro jistotu jsme měli cestovní pojištění dvě: Alpenverein, které za rozumných 2850 Kč pro celou rodinu na celý rok pokrývá záchranu vrtulníkem a pár dalších věcí, a pak cestovní pojištění od pojišťovny Direct, které má tu výhodu, že si v něm můžete přesně nastavit dny, ve kterých budete platit extra za vysokohorskou turistiku ve výšce nad 3500 m n. m.

Peníze

S penězi jsme udělali chybu. Přicestovali jsme do Nepálu nalehko s tím, budeme platit kartou a případnou hotovost vybereme z bankomatu. Ačkoli na Annapurna Circuit občas ve větších vesnicích na nějakou banku narazíte, bankomaty tam nejsou. Musíte se tedy zásobit hotovostí už v Káthmándú. Jdete-li čtyři a počítáte-li s 20 USD na osobu a den, což je rozumný komfortní budget s rezervou na neočekávané výdaje, je to pěkná hromada nepálských rupií. Bankomaty v Nepálu ale dávají nejvíce 30-35 tis. NRP na jeden výběr a za každý výběr pěkně zaplatíte jak své bance, tak bance, která provozuje bankomat. Je tedy mnohem chytřejší přijet do Nepálu s dolary či eury a využít služeb směnáren než spoléhat na kartu.

Jazyk

Po celou cestu jsme si vystačili s namasté a angličtinou. Pokud vás z nějakého důvodu neláká se učit nepálštinu, není to potřeba. Není potřeba se učit ani nepálské písmo, všude jsou informační cedule v angličtině.

Léky

Měli jsme s sebou víc léků, než bylo potřeba. Naštěstí. Nejčastěji jsme používali náplasti na puchýře, jelení lůj, ve vyšších polohách pak Paralen. Průjem jsme řešili černým uhlím a Endiaronem, byť jsme měli i silnější léky, ale nebyly třeba, Nepál není Indie. Pro případ vysokohorské nemoci jsme měli Dexamethazon, který je účinnější než Acetazolamid, ale nepoužili jsme ho. Oba tyto léky jsou u nás na předpis, nicméně se dají koupit i v Káthmándú. Jediný lék, který jsme neměli a potřebovali jsme ho, bylo něco na vykašlávání. S kašlem jsme moc nepočítali a měli jsme ho všichni, ať už to bylo z výšky nebo z všudypřítomného prachu na cestách kolem Manangu.

Svačiny

Samozřejmě jsme s sebou měli nějaké tyčinky, ale naším hlavním zdrojem energie na cestě bylo domácí musli a sušené maso od Michala Štrůdla. Sušeného masa jsme měli s sebou kilo a snědli bychom klidně i dvě nebo tři. Dodávalo energii a sílu, dalo se jíst i po cestě a hlavně skvěle chutnalo nám i dětem. Příště rozhodně bereme zas.

INFO: průvodce Annapurna Trek (anglicky) a praktické informace o Nepálu (česky) a knihy o Annapurně (česky)

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě

Máte-li další otázky, sem s nimi, rádi se podělíme o zkušenosti.

Autor publikuje jako Tomikk na Medium.com.

 Annapurna na Horydoly

2019 TURISTIKA S dětmi na treku okolo Annapurny

2012 HOROLEZECTVÍ Jaroš přišel o prsty a Tráva málem umřel

2009 HOROLEZECTVÍ Martin Minařík je mrtev

2005 TURISTIKA Bouře pod Annapurnou

2005 BĚH Annapurna Mandala Trail

1950 HOROLEZECTVÍ Lachenal a Herzog poprvé na Annapurně