Cesta ze severu na jih aneb české rekordy

VIDEO Kříž nad Českem: od severu na jih a z východu na západ

Z VÝCHODU NA ZÁPAD: UŽ JEN 750 KILOMETRŮ!

Projíždím městem po pravém břehu Labe. Mohl bych zvolit variantu po levé straně, sice by to bylo stále po pěkné cyklostezce, ale musel bych v Hřensku zaplatit za přívoz či oželet nejnižší kešku v Česku. Tu jsem se pokoušel najít s bratrem už před více než čtyřmi lety. Za svitu baterky na mobilu jsme ji tehdy v noci nenašli.

Nejnižší a nejsevernější místo 

První zastávkou je zřícenina pravoslavného kostela a vyhlídka Bohemia. Dříve to bývala krásná stavba, dnes se na místě nacházejí pouze ruiny. Okolí je plné odpadků, injekční stříkačky nevyjímaje. Jediný přístup je pěšinkou od hlavní silnice do Německa. Zašlou krásu dnes ukazuje pouze altánek, ze kterého je zajímavý pohled na obrovské stroje, přístav, překladiště a široké koryto Labe.

Vracím se na hlavní silnici, která vede stále z kopce nebo po rovině. Jedu rychle a cesta ubíhá. Zastavuji až po deseti kilometrech, kde ze stráně přitéká Suchá Kamenice. Asi deset metrů od mostku pramení silný železitý pramen. Vlévá se ihned malým vodopádem do potoka. 

V Hřensku zjišťuji, že nemám mapu Německa, přes které chci jet. V místním infocentru se tedy na ní podívám. "To nemá cenu fotit, to tady jen dvakrát odbočím a jsem zase v Čechách," říkám si. Ale tak úplně prozřetelný krok to nebyl.

Nejnižší kešku sem našel v kořenech stromu. Velký kámen jako pěst na oko. Nechápu, že jsme ji tehdy nenašli. Odtud se vydám do neznáma bez mapy a buzoly. Na GPS navigaci vidím pouze směr a bílou obrazovku. Nic víc. Jedu do Německa.

Spíte raději v hotelu, apartmánu, penzionu? Vyberte si tady:

Booking.com

Jízda naslepo do Německa

V Bad Schandau mám někde zabočit doprava. Odbočku ale minu. Naštěstí ve městě mají malé informační tabulky s kouskem mapy. Prohlédnu tři a nakonec určuji správnou trasu. Pamatuji si, že mám jet po červené turistické. Jakmile se za městem zjeví, odbočuji na ni. Vede ale stále souběžně se silnicí a nakonec se na ni opět napojí. Také odbočku do vesnice Altendorf jsem minul. Asi byl na cedulce jiný název. Zdá se mi, že už jedu docela dlouho. V nejhorším dorazím do Čech někde jinde. Skoro půlku silnice zabírají koleje. Zjišťuji, že tudy jezdí tramvaj Kirnitzschtalbahn již od roku 1898. Žádná mě ale nedožene.

Konečně vidím odbočku po červené kolem vodopádu Lichtenheiner. Vodopád je vlastě umělá vodní nádrž, přes jejíž hrázku kterou přepadává voda. Vydám se po silničce do kopce a pode mnou projíždí tramvaj. Přestože mě dole děsí značka označující slepou ulici, jedu stále dál.

Po dvou kilometrech dorážím do vesničky Lichtenhein, kde se kope vodovod. Pro pěší a cyklisty je možné přejít jámu po prknech. Silnice vede ještě chvilku do kopce, ale pak mě potěší několikakilmetrový sjezd do pohraničních obcí Sebnitz / Dolní Poustevna.

V kopci směrem do Čech se ale zamyslím a zase neodbočím správně. Zajížďka je dlouhá asi jeden kilometr. Půlka do kopce a půlka z kopce. Zachární mě mapy v mobilu. Odbočuji v obci Lobendava - Severní na žlutou turistickou značku. Ta chvilku vede po štěrkové cestě, ale na hranicích se změní na klasickou českou pohraniční pěšinu, která mě vede podél patníků ohraničujících naše státní území.

Pěšinka se s kolem dá jet dost špatně. Nejdřív strmý kopec, poté velké kameny a bahno. Tlačím kolo a najednou slyším dětské hlasy. "Ahoj," hlásí skauti z přilehlého tábora. Také je zdravím a oni jsou rádi, že vidí zase nějakého Čecha. Prý jsou tu samí Němci. Po krátké konverzaci mi sdělí, že hrají hru Jak dědeček měnil až vyměnil. Snaží se získat různé věci od cizích lidí. Na batohu nesou železné ozubené kolo, dvě dívky v rukou pneumatiku a ještě mi ukazují krumpáč, co nalezli v lese. Dají mi křupky a já vyštrachám v brašnách svoje céwégéčko.

Jsem na severu, startuji naostro

Na nejsevernějším bodě České republiky stojí mohutný kámen s pamětní deskou. O pár metrů dále nalézám přístřešek postavený Němci a infoceduli v němčině i češtině. Málokdo ví, že toto místo bylo i nejsevernějším bodem celého Rakouska-Uherska.

K večeři si dávám housky se sýrem a připravuji spaní na lavici. Ještě než spadne tma, přijíždí od východu cyklista. Poprosí mě o pečivo, které mu dávám. Vláďa jede závod 1000 mil a je již dvanáctý den na cestě z východu Slovenska. Chvíli s ním pokecám, povečeřím, pak zapne baterku a zmizí do tmy. Já zase zmizím do ráje snů.

Vyschlá studánka pod Vlčí horou

V sedm ráno mi zvoní budík. Ostatně jako každý den tohoto výletu. Po snídani vyrážím po žluté turistické značce. Několikrát cesta překračuje malý potok. Musím tedy půl kilometru tlačit.

Na hraničním přechodu Severní se pěšinka mění v krásnou asfaltku. Ta mě dovede až do Lobendavy, kde jsem byl včera. Tentokrát mířím na druhou stranu. V Brtnících zajdu do místního infocentra s dotazem, jesli se dá k rozhledně Vlčí hora dostat na kole. Paní mi řekla, že po červené z jihu.

Dostávám se 5 minut pod vrchol. Výš to nejde. Zamykám kolo u stromu a vycházím na rozhlednu. Vstupenka za 8 korun a 64 schodů mě přivádějí na kruhový výhled na Šluknovsko. Pod vrcholem se nachází studánka Veronika. Spoléhal jsem na její vodu, a proto moje lahve zejí prázdnotou. Voda z trubky ale pouze kape. Za patnáct minut naplním jen půl litru.

Přes Krásnou Lípu a Rybniště se dostávám k železnici v Chřibské. Tady začíná cyklostezka vedoucí k Jedlové. Na horu nejedu, objíždím ji z jihu. Na rozcestí Tolštejnská cesta vzpomínám, že jsem tu byl s turistickým oddílem na své první výpravě. Spolu s bratrem a kamarádem jsme se ztratili a brečeli, protože jsme nevěděli, kudy na rozcestí. Nakonec jsme jednu cestu vybrali a byla to naštěstí ta správná. Od vrchu Bouřný sjíždím tři kilometry po lesácké asfaltce. Žádná auta, žádní lidé.

Od Cvikova to už je rychlé. Přes Lindavu do Mimoně to trvá tři čtvrtě hodiny. Jedu stále z kopce. Mimoň projíždím tam i zpět kvůli odlovu několika kešek. V místním supermarketu kupuji zmrzlinu a dávám si oběd.

Z Mimoně to beru po známé cestě přes Hvězdov a oboru Židlov. V Jablonečku navštívím nejvýkonější sluneční elektrárnu v Česku a za chvíli jsem na naší chalupě v Mukařově. Odpoledne se ještě zajdu vykoupat do požární nádrže Kal. Přes den stoupala teplota ke třicítce.

Podél Jizery ku Praze

Vedra stále neustupují. V noci jsem nemohl spát. Asi jsem se nemohl dočkat ranního odjezdu. Dnes chci být v Praze brzy, abych si mohl trochu odpočinout. Přeci jenom budu mít za sebou už 250 km jízdy. Ráno se jede ještě celkem dobře. Pohybuji se totiž údolím potoka Zábrdka a cesta vede ve stínu pod stromy až do Kláštera Hradiště. Jakmile se ale mezi Mnichovým Hradištěm a Bakovem objevím na nekryté silnici, slunce pálí o sto šest.

V Bakově přejdu most na pravou stranu Jizery a na té zůstanu až skoro k jejímu ústí do Labe. Minu zříceninu Zvířetice. Nahoru se mi stoupat nechce. Ale láká mě nově opravená hradní věž, kam se dá od roku 2014 vystoupat. Tak někdy příště... Podjedu i další zříceninu hradu Michalovice u Mladé Boleslavi. Bohužel také stojí na kopci.

Jedu po červené turistické, která chvílemi připomíná nepropustou džungli. Kopřivy mě ladně olizují. Naštěstí jsem nedostal žádný zásah. V obci Krnsko stojí krásný železniční Stránovský viadukt měřící 152 metrů. Právě ho opravují a lešení vytváří velmi zajímavé pohledy.

Červenou turistickou až do Benátek nad Jizerou neopouštím. Občas jedu polní cestou, jindy lesní pěšinkou. Ale stále v těsné blízkosti Jizery či jejího bývalého ramene. V Benátkách je krátký ale velmi strmý stoupák. Nemám náladu se vysilovat a okolo nejsou žádní lidé, před kterými bych se mohl předvést. Tak tedy potupně tlačím.

Pokračuji přes Tuřice a Skorokov do Otradovic. Mé lahve zejí práznotou. Chtěl bych poprosit kamarády, kteří tu bydlí, o vodu. Bohužel zrovna nejsou doma. Musím tedy dojet k nejbližšímu obchodu. Slibuji si zmrzlinu v Lázních Toušeň až přejedu most přes Labe. "Tam budu za chvíli, Matěji," říkám si sám sobě.

A je to pravda. Za dvacet minut stavím před samoobsluhou, kterou moc dobře znám ze svých výletů Polabím. Před obchodem čekají dva lidé. Podle cedule otvírají za pár minut. Když zamknu kolo, zjišťuji, že mají zavřeno kvůli dovolené. Naštěstí mi místňáci poradí, že mám dojet k Číňanovi, ten má prý vždycky otevřeno.

Dávám si zmrzlinu a kupuji pečivo. Na ztvrdlých houskách si pošmakuji v jediném stínu pod stromem u polní cesty a jsem spokojen. Ostatní cyklisté by do stínu také chtěli, ale já jsem tu byl první! Zjistil jsem, že největší horko není v pravé poledne, ale kolem druhé odpolední. Tato hodina právě odbila a já sedám na kolo.

Jak rád bych dojel na Černý Most a sedl do chladného metra. Ale musím až domů na Zahradní Město na kole. Naštěstí to tu už znám, takže vím, že mi cesta nebude trvat o moc déle než hodinu. Jirny, Šestajovice, Koloděje, Dubeč a kolem rybníku Slatina domů. Večer mě ještě rodiče lákají na koupání v Hostivařské přehradě, ale to odmítám. Jedou tam totiž na kole. A já mám zítra další etapu před sebou.

210 km za 15 hodin

Soucítím se závodníky, co v těchto vedrech jedou Tour de France. Já jsem teď jako jeden z nich. Nejkratší etapa ve Francii měří 109,5 km. Ta moje dnešní má mít 110 km. Spát plánuji někde za Bechyní. Doma si dávám konečně pořádnou snídani – 500 g jogurtu s vločkami, rozinkami a kakaem. Rázem je normální denní příděl energie doplněn. Já ale jedu na kole, tak si to mohu dovolit. Kunratický les minu jen okrajově, zatím nepotřebuji používat navigaci, tady to znám dobře.

Pak mi ale zazáří, že jsem půl kilometru od kešky. Neváhám a odbočuji. Tím pádem se nejkratší cesta změní a není po cyklostezkách. Jedu přes Jesenici do Jílového po hlavní silnici. Těsně před Jílovým je strmé stoupání, ale zase jsem schovaný pod stromy.

Naštěstí se obloha zatáhne a do zítřka sluníčko nevysvitne. Teplota klesá do příjemných mezí. V Jílovém se zastavuji v infocentru a ptám se na nejlepší cestu k rozhledně Pepř. Paní mi ochotně poradí, dá mi mapku na další cestu až do Prčice. Radši jsem jí neříkal, že jedu až za České Budějovice. Na rozhlednu je stoupání celkem pohodlné, přestože se musí po rozbité cestě.

Rozhledna Pepř je vysílač, kam je přístup i pro veřejnost. Mohutné ocelové monstrum na mě kouká již z dáli. Na místě nikde nikdo, tak ani nezamykám kolo. Vystoupám osmnáct metrů nad zem a rozhlížím se do dálky. Bohužel je opar, a proto se vzdálenější cíle mihotají. Jasně je ale vidět Praha či Velký Blaník.

Podle rady paní z infocentra se vydávám do vesničky Studené a poté údolím k Žampašskému viaduktu. Projíždím kolem několika bývalých štol a pod 46 metrovým mostem. Vždycky jsem ho viděl jen z lodi při sjíždění Sázavy či vlaku. Dnes si mohu užít nádherný pohled i zespodu.

V Kamenném Přívoze opouštím břeh řeky a vydávám se do kopců směr Neveklov. Tam si kupuji oběd, který sním až o pár kilometrů dále na pěkné lavičce u silnice. Projíždím vesnici Vojkov, kde se natáčel Major Zeman. Ve městě Sedlec-Prčice jsem za hodinku a tam na mě čeká jedná z nejstarších keší v České republice. Rok založení 2003 mě láká a já projíždím hned vedle ní. Nemohl jsem ji minout.

V Jistebnicích si dávám v cukrárně zmrzlinu. "Odkud jedete, z Tábora?" ptá se paní prodavačka. To je asi 15 kilometrů. "Z Prahy a jedu na nejjižnější bod Česka", odpovídám a paní prodavačku málem trefí šlak. To je asi 90 km. "Začal jsem na nejsevernějším bodě," dodávám a radši balím kufry. Ještě bych měl na svědomí infarkt.

V Bechyni jsem kolem třetí odpoledne. Je fajn, že tady jsou města jen deset kilometrů od sebe. To pak můžu dělat zastávky každou hodinu. Původně jsem chtěl spát kousek za městem u sousoší v remízku uprostřed pole. Ale mám dost síly a do večera mám hodně času.

Silničkami skoro bez aut se pomalu přibližuji k Vltavě. Nakonec ji dosáhnu u Hluboké nad Vltavou. Jdu se vykoupat. Voda je krásně osvěžující. Převléknu se z cyklistických věcí do civilu a přemýšlím, kde přesně se uložím na noc. Po chvilce mi ale dochází, že není ideální spát hned u silnice a že je teprve pět odpoledne, a že se stmívá asi až v devět.

Projedu tedy Hlubokou a hledám jiné místo na spaní. Nohy mě už docela bolí a večeři bych si také dal. Po šesté večeřím na cyklostezce a České Budějovice mám na dohled. Volám domů, že tady budu spát a snad zítra večer budu doma. Po housce s paštikou mě ale napadně trhlý nápad. Co kdybych to dneska dojel a zítra si už dal jen pohodovou cestu zpět?

Už abych byl doma. Pojedu tedy přes noc

Na svůj plán přistupuji a jedu se zeptat na vlakové nádraží, jak mi to zítra jede. Už mě cesta přestává bavit. Jsem čtyři dny sám a už nemám radost z jízdy. Už abych to měl za sebou. Dokonce míjím kešky, které jsou přímo na cestě, stačilo by zastavit a sáhnout. Ale já jedu dál. Navigace mi ukazuje 60 km. To za tři hodinky zvládnu, ne? A do půlnoci jsem na místě.

Zprvu mi nedochází, že nejkratší cesta vede přes frakventovanou silnici E55 a v noci není vhodné po ní jet. Když jsem to zjistil, znejistil jsem, jestli je to opravu ta nejlepší cesta. Nakonec se ale opět převlékám do cyklistického dresu, nandavám reflexní vestu, blikačku a světlo. Po hlavní silnici pojedu jen třicet kilometrů, to bude v pohodě.

Úplně v pohodě to není, auta kolem mě frčí velkou rychlostí a já jen doufám, že mě vidí dobře. Občas kontroluji blikačku, jak drží na cyklobrašně. Začíná mě bolet zadek. Silnice je doslova houpačka. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. U Kaplice si slibuji bonbóny na posilněnou. Ženou mě dopředu stejně jako vidina, že konečně zmizím z téhle silnice. Čím dřív, tím líp.

Bonbóny mě nabijí energií stejně jako to, že z E55 odbočuji dříve než na hranicích. U Dolního Dvořiště zabočuji na lesní asfaltku, kde jezdí jedno auto za deset minut. Jaká to změna. Pak odbočuji ještě na menší silničku, kde nejezdí vůbec nic.

Silnice se mění na pohraniční tankodrom. Ohromné množství záplat, občas díra, občas asfalt mizí. Každý hrbol mi připadá jako by mě měl shodit z kola. Když odbočím na lesní pěšinu, vím, že tady někde zakempím. Zbývá mi šest kilometrů do nejjižnějšího bodu, ale jsem totálně vyčerpaný. Dva kilometry jedu snad čtvrt hodiny. Naštěstí se přede mnou objeví přístřešek a já pod ním uléhám. Na dobrou noc mi zařehtají koně. Mám za sebou 15 hodin jízdy a 210 km.

Český jižní pól je dobyt

Ráno se probouzím ještě před budíkem. Je 6:45 a já snídám. V osm jsem vyrážel z nejsevernějšího bodu. Ve stejnou hodinu bych mohl být na nejjižnějším, napadá mě. Seberu věci a vyrážím. Má tu být celkem nová cyklostezka. Je tu, ale ne asfaltová. Je to šotolinová cesta obehnaná dřevěným plotem. Do kopce se po ní jede nepříjemně. Ale furt lepší než jet přímo loukou. Na infoceduli se dozvídám, že tu dříve stála vesnice Radvanov, která měla přes sto obyvatel a osmnáct domů. Dnes tu není po bývalé obci ani památky. Asi půl kilometru před cílem začne stezka klesat a já dorážím k odbočce na nejjižnější místo České republiky. Chvilku posedím v přístřešku a dojedu poslední desítky metrů k velkému kameni.

Je sice menší než na nejsevernějším bodě, ale zato tu mají pamětní razítko. Otisknu ho do zápisníku, udělám fotku a najdu kešku. Je 8:00 a já jsem tu! Za 72 hodin jsem spojil české nejsevernější místo s nejjižnějším a ujel 400 km. Cítím pocit zadostiučinění. Včera to bylo utrpení, dnešek si ale vychutnávám.

Už to mám jen šedesát kilometrů do Budějovic na vlak. Zadek mě stále bolí, ale každým ujetým kilometrem jsem šťastnější. Nemusím jet po E55, beru to oklikou přes vesnice. U Velešína zastavuji u studánky jménem Srdíčko. Piji výbornou studenou vodu. Pramen je vydatný i v letošním suchu.

Oproti včerejšku teplota opět stoupla, a tak jsem rád, že posledních deset kilometrů jedu víceméně z kopce. Na nádraží jsem v poledne, kupuju jízdenku, a protože mám hodinu čas, zajdu si koupit jídlo do supermarketu. Z toho mě vyhodí ochranka, ale to mi nevadí, stejně už mám nakoupeno.

Cíl je splněn. Na tachometru svítí 525 km a 3000 metrů nastoupáno. Spojil jsem dva české geografické rekordy. A co příští rok? Spojím východ se západem? Snad ano.

Doporučené vybavení

Trekingové kolo nebo cestovní kolo, přilba, blatníky, cyklistické tretry, cyklistický dres, cyklistické kalhoty, cyklorukavičky, nepromokavá bunda, funkční ponožky, cyklistické brýle. Nářadí, lepení, pumpička, zámek na kolo, cyklobatoh nebo cyklobrašny, blikačka a světlo, lékárnička, sportovní hodinky.

Výbava na kempování: cyklostan, karimatka, lehký spací pytel, plynový vařič, nádobí, hygienické potřeby, krém proti slunci, repelent proti hmyzu, čelovka, nůž. Náhradní oblečení a obuv. Doklady, peníze.

Elektronika: outdoorová kamera nebo kompaktní fotoaparát. Mapa nebo GPS, mobil. Powerbanka nebo cestovní solární nabíječka.