Cesta na západ: už jen 750 kilometrů!

Během cykloturistickéjho putování jsem se často zastavoval na keškách. Geocaching je má vášeň. Přesto vám o skrýších moc nepovím, abyste si je našli sami. Nebudu vám kazit radost z objevování.

NA KOLE: Cesta ze severu na jih aneb české rekordy

VIDEO Kříž nad Českem: od severu na jih a z východu na západ

Do Jablunkova se nechávám odvézt sobotním odpoledním vlakem. V osm večer vystupuji a cesta může začít. Dnes to má být jen pohodička na nejvýchodnější bod a přespání na trojmezí Česko-Slovensko-Polsko. Necelých patnáct kilometrů.

Když nesu kolu po schodech od nástupiště, zdá se mi snad stokilové. Naložil jsem si toho nějak moc. Čtyři litry vody, sladkosti, přílohy k vaření na ohni, ešus, oblečení a spoustu dalších zbytečnosti. Nakonec všechny během cesty použiji. Až na jednu – nůž jsem z brašen nevytáhl ani jednou.

V česko-polském pohraničí se mísí obě národnosti. Názvy obcí jsou psány dvojjazyčně, nad obchody mnohdy visí jen polský název a při průjezdu slyší víc člověk povyk okrągła než kolo. Do místní infrastruktury bylo v posledních letech investováno velké množství peněz. Je to vidět na autobusových zastávkách, kterých je tu nepočitatelně, a silnicích, na kterých je položený krásný nový asfalt.

Stoupám na hraniční přechod Bukovec. Zašlá sláva obchůdků s trpaslíky už dávno zmizela. Všechny budovy jsou v polorozpadlém stavu. Připomíná mi to tu americká města duchů.

K nejvýchodnějšímu bodu Česka vede cesta po louce. Jedná se o přírodní rezervaci Bukovec, což je dáno podmáčeným prostředí, kde se daří vzácným druhům rostlin. Poslední metry kolo tlačím, protože vlhké kořeny by zapříčinily můj pád hned po pár hodinách jízdy.

Jsem tu. Už se začíná smrákat, takže fotky nebudou moc dobré. Jsou tu přístřešky, říčka Oleška a kámen s kovovou cedulkou. "Teď to celé začíná," mumlám si pod fousy: "Už jen 750 kilometrů a jsem v cíli."

Jsem plný energie, proto se rozhodnu pokračovat podle plánu. Je to pořádný kopec ke hraničnímu přechodu Hrčava, ale vyjet se to dá. Již v půli kopce přemýšlím o zapnutí baterky, ale přeci nebudu zastavovat. Nakonec není potřeba, protože již dva kilometry před obcí Hrčava (často nesprávně označovaná za nejvýchodnější obec Česka) jsou uprostřed luk pouliční lampy. Co to sakra je? K čemu se tady propaluje elektřina. Asi svítíme pánu bohu do oken.

Z obce Hrčava je to na trojmezí pěkný krpál dolů a pak opět nahoru. Netěším se, až to pojedu zítra ráno opačným směrem. Nestalo se tak, protože jsem to jel ještě dnes. V přístřešku na trojmezí se družili Češi a Poláci spolu s alkoholem. Tudíž jsem se na místo jen podíval a jel dál. Všude je vlhko, tak budu muset najít jiný přístřešek. Nakonec zvolím autobusovou zastávku Markov při sjezdu do Jablunkovského průsmyku. První bus jede v 5:15. Snad mě nebude budit.

CYKLOTURISTIKA NA VÝCHODĚ: Havel na konci světa v Hrčavě

Pro Štramberské uši jedině do Štramberku

Ráno je na kraji Beskyd velmi chladné. Po kopcích i dolinách se valí mlha. Vstávat se mi opravdu nechce, ale těší mne, že začínám sjezdem. Navlékám na sebe všechny vrstvy oblečení, které mám a stejně tu a tam ucítím závan studeného větru.

Známý průsmyk, kde leží obec Mosty u Jablunkova, není vůbec vidět. Až ve vesnici Bocanovice se rozjasní. Začíná pálit dopolední slunko. "Přece nebudu opalovací krém vyndávat tak brzy," říkám si a dělám osudovou chybu. Pak si na něj nevzpomenu celý den a spálím si nohy a ruce do ruda.

Moravskoslezské Beskydy objíždím po jejich úpatí. Je to neustálá houpačka. Z vesnice u potoka do kopce ke křížku či jiné sakrální památce a opět dolů do údolí vodního toku. Jet o trochu dál od hor, je to naprostá rovina. Zato můžu takhle z výšky vidět třinecké ocelárny či Český Těšín, který nejdříve považuji za Ostravu.

Polské názvy se pomalu vytrácení a s nimi i hory. Naposledy zahlédnu vysílač na Lysé hoře a mířím si to do Frýdku-Místku. Po cestě se ještě stavím u řeky Morávka, která má jedno z posledních přirozených koryt na našem území. Tok zde divočí, což znamená, že se větví na několik ramen, přesouvá štěrkové náplavy a tím neustále mění svůj charakter.

Frýdek objedu z jižní strany a dostanu se do rodiště hudebního skladatele Leoše Janáčka. Ve strašném krpálu míjím jeho dům. Jestli jezdil na kole, tak mu nezávidím výšlapy domů. Na náměstí v Hukvaldech je strašně lidí. Není divu, je totiž neděle a nad obcí se nachází jedna z největších moravských zřícenin.

V Kopřivnici si dávám oběd v restauraci. Pizza s chladnou limonádou je více než potřeba. Již jsem dnes vypil přes tři litry a stále nemám dost. Na náměstí si beru v infocentru razítka a letáčky. Místní chlapec se mne ptá, k čemu to potřebuji. Na odpověď, že je to na památku odpovídá: "Aha!" Vypadá to, že nikdy nevytáhl paty z rodného města. Nechápe, že mě baví cestování.

A proč vlastně jsem v Kopřivnici? Protože chci do Štramberku. Dělají se zde vyhlášené Štramberské uši. Je to místní pochoutka i s legendou. Město bylo obléháno Tatary. Obyvatelé se schovali na hoře Kotouč, kde se statečně bránili. Po velké bouřce prokopali rybník nad tatarským ležením a obléhatele vyplavili. Na místě se pak našlo jen několik pytlů s ušima. Na počest tohoto slavného vítězství se ve Štramberku od té doby pečou takzvané Štramberské uši.

MÍSTNÍ POCHOUTKA: Štramberské uši

Kousek za obcí stojí kostel svaté Kateřiny ze 14. století. Stojí vedle chatkového tábora u rušné silnice. V okolí nikde nic. Dříve tu byla obec Tamovice, která však měla jen pár stavení. Vypadá opraveně, a tak nakouknu dovnitř. Sotva dospělý kluk mě přivítá a nabídne prohlídku. Neodmítám, a tak mi povídá o archeologických nálezech pod podlahou či dotacích z Evropské unie, díky kterým se to tu rekonstruuje. Nechá mě dokonce zazvonit na zvon a vylézt na půdu.

Zřícenina hradu Starý Jičín leží na příkrém kopci, a tak je z ní krásný výhled po okolí. Výstup, přestože je na kole náročný, stojí za to. Je už podvečer, a tak se rozhoduji, kde budu spát. Nakonec zvolím variantu, že dojedu ke Hranické propasti a dál budu hledat místo na spaní.

Kilometr před propastí píchnu. Doma jsem nestihl nafouknout kolo u benzínky a říkal jsem si, že někde po cestě to zvládnu. Dnes dopoledne jsem benzínku se vzduchem hledal, ale nenašel. Jelo se mi dobře, tak jsem na tento problém zapomněl a odpoledne ho už neřešil. Vymstilo se mi to v terénu, kde jsem zadním ráfkem prorazil duši. Naštěstí mám náhradní, tak rychle měním. Kolem se totiž začínají shlukovat mušky. Kolo nafukuji, ale příruční pumpičkou to moc nejde. V terénu se tedy bojím s kolem jet, ale po silnici už nasedám.

Hranickou propast si moc neužívám, protože řeším problém s kolem. Naštěstí je benzínka nedaleko a i vzduch mi propůjčí. Na krásné cyklostezce podél Bečvy nacházím studánku, kde si uvařím na ohni a jdu si lehnout do spacáku. Začíná krápat, přesouvám se tedy pod blízký přístřešek přímo na cyklostezce a usínám na stole.

REKORDNÍ PŘÍRODA: Hranická propast je nejhlubší díra

Neexistující Plumlovská pahorkatina

Kolem páté ráno mě budí první projíždějící cyklisté. Asi jedou do Hranic na ranní směnu. Nechává mě to klidným a vylézám ze spacáku asi po hodině. Dnes by to měla být povětšinou rovina, raduji se. Podél Bečvy kilometry naskakují velmi rychle. Za chvíli jsem v Přerově. Tam se od řeky odděluji a pokračuji do Prostějova.

Projíždím nekonečnými lány polí, mezi kterými jsou polní cesty či asfaltky propojující vesnice. Obloha je zatažená, takže se jede příjemně. Opět udělám chybu a nenamažu se. Je přeci pod mrakem, nic mě nemůže spálit. Prostějov je první vetší město, které potkávám. Jedu po výpadovce a musím se proplétat mezi auty. Vzpomínám, jak jsem zde s kamarády před několika lety strávil celý den. Mířím na Plumlov.

U cedule, oznamující začátek města, se musím vyfotit. Před několika lety jsme měli na táboře holku, která celý dvoudenní puťák dokázala hovořit jen o tomhle městě. Poté jsme na pamětním lístečku měli nápis začínající: "Potulný poutník prozkoumává Plumlovskou pahorkatinu." Žádná Plumlovská pahorkatina neexistuje, je zde jen Plumlovská sníženina, ale to nic nemění na úsměvu, který nám tehdy nápis vykouzlil na rtech.

V Plumlově je krásný velký zámek. Původně měl mít ještě tři křídla, ale záměr se nikdy nerealizoval. I tak je to monumentální stavba nad Podhradským rybníkem. Oběd v některé z místních hospod nevyšel, protože žádná neměla zahrádku. Musel jsem vzít zavděk rohlíku se saláty před Coopem.

Původně jsem se chtěl vyhnout vojenskému újezdu Březina, protože se mi nechtělo hledat, kdy se do prostoru smí. Nakonec jsem se rozhodl jet přes něj. Vede tam cyklostezka, tak mě snad nezastřelí. Otevírací doba není zrovna v pondělí, ale nikomu to nevadilo.

Spíte raději v hotelu, apartmánu, penzionu? Vyberte si tady:

Booking.com

Stoupáním podél Repešského potoka pro mne začíná Drahanská vrchovina. Několikakilometrové stoupání mě dovede na náhorní planinu kolem obce Protivanov. Stojí zde několik větrných mlýnů, které vydávají svistot do velké vzdálenosti.

Pod vrchem Skály si udělám odbočku k prameni Punkvy. Zrovna ho dělníci rekonstruují, tak jsou tu čistě hrnky na napití. Lituji, že jsem táhl tři litry vody z Plumlova. Všechny láhve vylévám, protože už zteplaly.

Nejvyšší vrchol Drahanské vrchoviny Skalky (735 m) je už nedaleko. Stojí na něm jeden ze dvou meteorologických radarů na území Česka. Míjím ho a svištím deset kilometrů s kopce do Boskovické brázdy. Je to parádní sjezd s vidinou stoupání na druhé straně. Chvíli jedu podél řeky Bělá a poté mne čeká výšvih k rozhledně Malý Chlum u obce Krhov. Vede k ní šotolinová cesta a dozvídám se, že kopec Malý Chlum je vyšší než Velký Chlum. Tomu nerozumím.

Už při příjezdu k malé dřevěné rozhledně vím, že bude zle. Navlékám pláštěnku na brašny a lezu po žebříku nahoru. Směrem k západu vidím šedou stěnu mířící rovnou na mne. Rychle slezu dolů a sjíždím kopec, jak jen to jde. Když začnou padat trakaře, jsem naštěstí blízko autobusové zastávky. Postupně se ke mne přidávají dvě paní, které vystoupily z autobusu a za těch pět metrů se stihly změnit ve zmoklé slepice.

Operativně měním plán a usuzuji, že není dobré jet po turistické značce podél Chlébského potoka. Vymyslím několik alternativ, avšak znovu se vrátím k původní trase. Jen objedu Chlébský potok po lesácké cestě.

Přestalo nejhorší. Teď už jen krápe a voda z předního kola mi při jízdě cáká do obličeje. Zas tolik to nevadí. Vesnice Bedřichov i Broumov mi poskytnou pomoc v nouzi největší. Autobusové zastávky beru za vděk, protože déšť přichází v krátkých silných přeháňkách.

K večeru sjedu do údolí Svratky pod hrad Pernštejn. Je asi sedm hodin a parkoviště s přístřeškem pro prodej suvenýrů je prázdné. Tak si zde ustelu. Do devíti předstírám odpočinek a četbu novin u blízkého stolečku, ale jakmile se začne trochu smrákat, ulehám. V noci se sem přijíždí vykřičet slečna, kterou opustil přítel. Asi mne neviděla, protože jinak by si vybrala asi jiné místo na nadávky a hluk.

Deštivě přes Vysočinu

Ráno moudřejší večera, praví lidové rčení. Budím se kolem šesté, abych uvolnil místo obsluze parkoviště, která přijde nespíš kolem sedmé. Venku strašně leje. Spodek spacáku mám mokrý, protože se nacházel příliš blízko kapající vodě ze střechy. Jinak jsem ale suchý, což je super. Sednout na kolo se mi opravdu nechce.

Vykopu se až po hodině, kdy z radaru zjistím, že prší nad celým Českem. Vzpomněl jsem si na povídání Čtyřhranky, která šla z Mnichova do Benátek pěšky. Říkala, že jim první čtyři dny propršelo, ale nevzdali to a pak zažili krásné zážitky. "Přeci nejsi z cukru, Matěji!" Navlékám poncho a vyrážím podél Nedvědičky. Déšť nahoře, déšť dole. Naštěstí pláštěnka funguje, a tak mám alespoň horní polovinu těla suchou. Po hodině jízdy déšť přestává a já si mohu vychutnat první paprsky slunce.

U vesnice Blažkov je postaveno westernové městečku uprostřed pole. Jen z dálky zahlédnu šerifův dům či dřevěnou rozhlednu. Připadá mi to celé moc umělé a nehodící se do krajiny na česko-moravském hranici. Po chvíli dorazím do obce s nejdelším názvem na našem území. Nová Ves u Nového Města na Moravě není ničím jiným výjimečná. Jméno vesnice se nevejde na ceduli, a proto používají několik zkratek.

Ve Žďáru nad Sázavou se dlouho nezdržuji, protože se těším na cyklostezku po bývalé železniční trati od obce Sázava do Přibyslavi. Tento fenomén znám již z Německa, v Česku jsem ho ještě neviděl. Je to ale dobrý nápad jak využít starý násep. Devět kilometrů dlouhý krásný nový asfalt podél Sázavy je potěchou každého cyklisty. Ke konci mi začne pršet, a tak jen profrnku kolem dětí, schovávajících se pod přístřeškem a zastavím pod železničním mostem. Nezávidím rodince, kterou jsem před chvíli potkal, a které mířila opačným směrem, kde se neměli kde schovat několik kilometrů.

Od Přibyslavi směrem na sever vede Lipová alej. Nachází se u ní Žižkova mohyla. Stojí na místě, kde údajně Jan Žižka umřel. Byla postavena roku 1874 ke 450. výročí úmrtí. Podstavec tvoří kameny, které byly darované od spolků v okolí. Nejvíce se angažovali sokolové.

VIDEO GEOCACHING Úžasná keška na Vysočině

Na bezvýznamném vrchu Ševcův kopec u České Bělé se nachází zajímavý objekt. Z dáli vypadá jako rozhledna, ale není to rozhledna. Je to bývalý navigační maják. V roce 1930 byl vybudován pro noční orientaci letadel na trase Praha – Brno – Bratislava. Po osmi letech ale bylo zařízení na majáku demontováno, protože už nebylo potřeba díky radiotelegrafickému vybavení letadel. Do roku 2012 maják korodoval a spěl k zániku. Podařilo se ho ale opravit a označit za technickou památku.

Sjíždím k Havlíčkovu Brodu. Přede mnou je šedá stěna. Vypadá to špatně. Dupu do pedálů, co to jde. Snad stihnu dojet těch pár kilometrů. Nepodaří se. Silný déšť mě chytí na rušné silnici mezi kamiony. Jedu asi čtyřicet a dešťové kapky mě bijí do tváře, jako kdyby padaly kroupy. Skoro nic nevidím, a tak tedy zpomaluji. Štěstí je, že řidiči jsou ohleduplní a objíždějí mne velkou oklikou. Pláštěnka na brašny padá a vlaje za mnou. Naštěstí je dobře přivázaná. Všechno mé oblečení je promoklé a já stále dupu do pedálů, musí tu přeci někde být přístřešek. Do Havlíčkova Brodu mi zbývají čtyři kilometry a já konečně lezu do autobusové zastávky. Je tak malá, že se vejdu jen já a kolo.

Déšť na chvíli ustává, což mi umožní přesun na nádraží do Havlíčkova Brodu. Milá paní v pekárně se ani nediví, že vypadám jako vodník a prodá mi několik druhů sladkých šátečků. Při jídle se ke mne přichomýtne nějaký kluk s krosnou. Prý dnes spal pod mostem a jede na Šumavu. Tak to se svým přístřeškem na parkovišti jsem na tom byl ještě dobře. Ukazuje mi klávesnici, kterou rozebral a složil jen tak z dlouhé chvíle. Mám hádat, co je tam špatně. Prohodil scroll lock a pause/break. Nepřišel jsem na to.

Poslední zajímavostí dnešního dne je tvrz Proseč. Památka, o které se skoro nic neví, jak stojí na ceduli před kamennou hranolovitou věží. Nejspíš patřila majetnému majiteli a zpustla v 16. století. Noc strávím ve srubu v Otavožatech, který postavil kamarád Beruna. Spánek v suchu a na měkké matraci potěší. O to více, že jsem přijel neohlášeně a netušil jsem, jestli tu vůbec někdo bude.

140 km pahorkatinou středních Čech

Cíl dnešního dne leží někde před Příbramí. Ideální by bylo dojet až na kraj Brd, jelikož zítra mne čeká nejdelší etapa měřící 140 km, tak abych z ní něco ukrojil. Včera večer si jeden vesničan ťukal na hlavu, že jsem blázen. Toto nařčení odmítám a hodlám dojet tak daleko, jak jen to půjde. Nakonec je z toho právě těch 140.

Projíždím středočeskou krajinou. Směrovky značí známá města Vlašim, Benešov, Trhový Štěpánov. Od Čechtic pozoruji vrchol Javornická hůra.

U Louňovic pod Blaníkem opravují most. Pěší naštěstí pouští. Já, jako cyklista, se ani neptám a profrnku kolem. V Louňovicích je součástí bývalého pivovaru kámen s označením Blaník. Je to kámen, který měl původně sloužit jako základ Národního divadla. Rozměrově ale nevyhovoval, takže byl nahrazen kvádrem novým.

Ve Voticích už jsem jednou na kole byl. Pamatuji si restauraci se zahrádkou na horní straně náměstí. Dal bych si v ní opět oběd. Podnik už ale nefunguje. Dlouho po náměstí kroužím, ale nikde nic, kde bych se mohl najíst. Nakonec dávám poslední naději GPSce, která mne navede k penzionu mimo zraky turistů, kde ale i výborně vaří.

Podél potoku Mastník se dostávám do Sedlčan, zde pro změnu mají dobrou zmrzlinu. Přemýšlím nad původem názvu Solopysky. Asi jim tu chutnala sůl. Konečně pořádný sjezd. Jedu k Vltavě do obce Kamýk, což by byl krásný zážitek nebýt toho, že vidím na druhé straně řeky zdvihající se reliéf.

RIVER GUIDE: Mastník

Míjím odbočku na ves Kaliště, již druhá tento výlet. Nečekal jsem, že je to tak oblíbený název. Před Příbramí vjíždím do lesa a zde dnešní plán končí. Je zatím brzké odpoledne, tak se odhodlám pokračovat. Projíždím vesnicí Háje, když se mi otevře pohled na Příbram mizící v šedi. Prozřetelnost mi říká, že bych měl co nejrychleji najít přístřeší. Autobusová zastávka tu nikde není a já vyjíždím z vesnice. Ne, tady přeci něco musí být. Vracím se a odbočuji na vedlejší silnici. Asi po půl kilometru nalézám. Sednu do ni, skryju kolo a za pět minut začíná slejvák. Libuji si, že jsem počasí tak dobře odhadl.

V Příbrami přijde ještě několik vln deště, tak stojím spolu s motorkáři schovaný pod střechou benzínky. Po půl hodině vyrážím a samozřejmě mě chytne poslední vlna. Stojím pod stříškou vchodu do paneláku a vůbec mi nevadí, že na pravou půlku těla kape.
Po cestě do Brd potkávám dalšího cyklistu a vypadá celkem suchý. Asi také někde kempoval. Nejvyšší vrcholy bývalé vojenské oblasti objíždím po podhorské silničce. Překvapivě tu jezdí docela dost aut, která musejí zpomalovat před každým výmolem, kterých je tu nepočítaně. Tudíž jedu jen o něco pomaleji než oni.

PŘÍBRAM: Památník Vojna

V obci Nepomuk nalézám hezký přístřešek, kde bych mohl přečkat noc. Nakonec se z toho vyklube autobusová zastávka. Je sedm hodin a ještě světla dost. Musel bych tu čekat dvě hodiny. Na déšť to nevypadá, tak budu pokračovat dál.

Proti plánu stoupám na vrchol Praha. Vede tu celkem pěkná silnička, která se nenápadně změní v kamenitou cestu a bahnitou cestu, kterou protéká potůček. Slézám z kola a tlačím ho asi kilometr. Přeci nemůžu k meteorologickému radaru vystoupat bez něj, když jsem u toho prvního na Moravě byl s ním.

INFO: Čtěte Našebrdy.cz

Stojím před plotem a fotografuji betonový kolos. Vítr velice fouká, ale říkám si, že je to určitě západem slunce a nadmořskou výškou, která je tu 862 m. Mýlil jsem se. Asi jako jeden z prvních návštěvníků sjíždím po nové modré turistické značce k Padrťským rybníkům. Slézat musím jen v jednom místě, kde přede mnou utíká krásný velký jelen. Dával jsem mu vědět včas pískotem mých brzdových destiček.

Padrťské rybníky jsou jednou z nejcennějších přírodních památek, které se v Brdech nachází. Dříve se využívaly k plavení dřeva pro hutě na Padrťském potoce. Panely se střídají s kostkami. Jede se mi dobře.

Když vjíždím na bývalou střelnici Kolvín, začíná krápat. Vím, že je zle. Bohužel si nemohu vychutnat zdejší krajinu a koukám jen na cestu před sebe. Naštěstí jedu stále z kopce, ale kapky se pomalu zvětšují. Nakonec se z nich vyklubají velké trakaře. To už ale jedu v lese, kde před sebe moc nevidím. Cesta mi splývá v jednolitou černou barvu. Nerovnosti vnímám pouze skrze kolo. Po pár minutách uvidím po levé ruce silné světlo. Zpomaluji a objíždím závory. Je tu obrovské parkoviště bez jediného auta a na konci něj zastřešená část. Rychle zajíždím pod ni a vychutnávám si dopadání vody na dřevo nade mnou. Jsem v suchu. Usínám po chvilce na místní lavičce.

VOJENSKÝ ÚJEZD: Padrť, Šumava v Brdech

Údolím táborových ohňů

Už chápu pojem Plzeňská pánev. Prvních dnešních třicet kilometrů jedu s kopce a před sebou vidím rozlehlou sníženinu. V ní leží páté největší město Česka. Na náměstí stojím pod údajně nejvyšší gotickou kostelní věži v zemi. Měří 103 metrů a mně nepřijde tak obrovská.

Kdybych ležel u rybníka a válel se na osušce, řekl bych, že je krásné počasí. Takhle ze mne leje jako z konve. Podél Mže naštěstí vede přijatelná cyklostezka, avšak mám pocit, že jedu hrozně pomalu. Kousek za Plzní zastavuji před malým obchůdkem a kupuji  sytou roládu, sušenku a sladkou limonádu. Došlo mi totiž, že včera jsem měl k večeři pouze dva párky a ani dnešní snídaně nebyla moc výživná. Po zkonzumování všeho se hned jede lépe. Jo, dodržovat pitný i jídelní režim je za potřebí.

Vodní nádrž Hracholusky zpozoruji pouze skrz stromy. Jedu po příjemné lesní stezce, která mne dovede až do Stříbra. V posledním úseku potkávám mnoho řopíků. Vedla tudy totiž linie opevnění zvaná Plzeňská čára. Místní se o monumenty války starají a jsou tak natřené do maskovaných barev.

RIVER GUIDE: Mže

Stříbro mě potěší svým krásným náměstím s vietnamským bistrem. Nudle dostanu za pár minut a jsou výborné. Vychutnávám si je na zahrádce s výhledem na místní trhy.

Po patnácti kilometrech klesám do údolí Kosího potoka. Cyklostezka tu sice vede, ale připomíná spíš cestu pro traktory. Občas se na louce ztratí, v lese vede bahnem a kamením. Potok je ale krásný. Není divu, že míjím každé dva kilometry letní tábor. Jednou tu stojí podsadové stany, podruhé teepee a nakonec i obyčejné velké kopule.

Povrch se po půl hodině změní na dobře udržovanou asfaltku. Zastavuji se u pramene Čiperka. Oproti mariánskolázeňským minerálkám je tahle slabší a opravdu mi chutná. To je pro mne novinka.

Nedošlo mi, že se již nacházím ve Slavkovském lese, a tudíž tu převýšení budou zase o něco větší. Cestou od potoka si pěkně nastoupám. Ve vrcholových partiích to tu vypadá jako v Drahanské vrchovině, kde jsem byl před několika dny. Holé vrchy s výhledem na husté lesy.

Mariánské Lázně projíždím jen zběžně. Na kolonádě jsem byl již několikrát, tentokrát ji oželím. Radši využiji obchod k doplnění zásob a sladkou odměnu. Více než šest stovek najetých kilometrů se začíná projevovat. Je odpoledne a nohy začínají tuhnout. To znamená jediné, musím rychle do sedla.

ARCHITEKTURA: Nádherné Mariánské Lázně

Při nejbližším sjezdu si začínám uvědomovat, že mi brzda neustále brzdí. Zastavuji tedy a pokouším se kolo vycentrovat. Chvíli to funguje, ale po prvním zmáčknutí páčky zjistím, že se sice zpomalím, ale již se destičky od sebe neoddálí. Co se dá dělat, budu muset používat výhradně zadní. Dnes už to bude stejně jen do kopce.

Ve vesničce Vysoká / Maiersgrün se nachází kostel sv. Jana Křtitele. Ještě před pár lety to byla zarostlá zřícenina. Dnes je již krásně opravený leč loď nemá střechu. To ale nevadí, protože spirituální atmosfér má místo i tak.

KOSTEL: Maiersgrün v Českém lese

Při prudkém stoupání potkávám uprostřed lesa policajta. Nakloněný do okénka auta se s někým vybavuje. Na můj pozdrav reaguje a nic po mne nechce. To je dobře, můžu se nedaleko přes noc ubytovat. Bivak si rozkládám na rozcestí Liščí farma pod Dylení. Následuje zasloužená kávička z minerálky a večeře na ohni. Konečně noc bez deště.

Nejzápadněji, co to jenom jde

Lesáci jsou ranní ptáčata. V šest hodin již drandí po lese ve svých džípech. Pomalu vstávám do chladného rána. Západní Čechy a nadmořská výška 750 m dělají své. Navlékám se jako první ráno v Moravskoslezských Beskydech do všech vrstev, které mám. Frčím si to z kopce po naprosto rovné bývalé signální cestě železné opony. Bohužel po včerejším zjištění nemohu používat přední brzdu, takže velkou rychlost raději nenabírám.

Nejmladší sopka na našem území Železná hůrka vypadá z cyklostezky jako zatravněný kopeček na kraji pole. Po prodrání obilím se ale naskytne pohled na krásné výstupy lávy. Nepřeberné množství ji leží opadané ze stěn, a tak si jeden kousek beru na památku.

Kolem druhé velmi mladé sopky Komorní hůrka jen projíždím, již jsem ji navštívil před dvěma lety. Těším se do Německa, kterým chvíli pojedu. Naši západní sousedé mne přivítali pěkným krpálem ihned za hranicemi. Silnice je ale upravovaná, a tak se dá s vypětím všech sil vyjet.

GEOLOGIE: Sopky v západních Čechách

I když jsem jen pár kilometrů za hranicemi, hned je poznat, že jsem v jiné zemi. Každý ve vesnici mě zdraví a pán na elektrokole dokonce pokyne. Za cyklostezku tu považují pouze hladký asfalt. To se mění při mém opětovném vjezdu do Česka. Silnice se změní na štěrkovou cestu. Výjezd k bývalé strážní věži na vrchu Stráž je spíš projížďka po poli než cokoliv jiného.

Kolem hlavy mi sviští několik větrných mlýnů, v Německu není vidět ani jeden. Pohraniční vojenská hláska je přístupná po kovovém žebříku. Kovové pláty na vrchu nejsou nejstabilnější, ale stále drží. Výhled je tu parádní. Představuji si, že jsem pohraničník a hlídám hranice. V létě bych si to nechal líbil, ale v zimě při silných větrech to muselo být peklo.

PANORAMA: Stráž u Aše
Kliknutím otevřete velké panorama. FOTO: Mates

V Aši si chci dát pouze rychle něco k snědku a pokračovat dál. Nechci se stresovat časem odjezdu autobusu z Chebu, raději tam dorazím dříve. Bistro na náměstí mě přiláká. Učím se zde trpělivosti. Paní několikrát projde za pultem a až po pěti minutách se mne zeptá, co bych si dal. Poté čekám deset minut a stále se nic neděje. Paní mi oznámí, že to bude až za patnáct minut, jestli to nevadí. Souhlasně přikyvuji a čekám. Místní asi vědí, co dělat. Často přijedou autem, objednají si a zase zmizí. Objeví se zde až po půl hodině a mají jídlo nachystané. Jídlo dostanu až za pětadvacet minut, jaký rozdíl oproti Stříbru, kde jsem v podobném podniku čekal pět minut.

Na druhou stranu musím uznat, že hlavní jídlo za pětašedesát už jsem dlouho neviděl. Porce byla veliká, a ještě jsem navíc dostal omáčku, která vůbec nebyla v objednávce. Při jídle začala přeháňka a já byl v suchu, nakonec jsem tedy nelitoval.

KOMUNISMUS: Vlak Svobody z Aše do Selbu

Nejzápadnější obec Česka je Krásná, nachází se hned za Aší. Projíždím ji bez povšimnutí a klesám. To mne trochu znervózňuje, ale turistické značce důvěřuji. Posledních pět set metrů není na kolo ideální. Tlačím ho vedle sebe a přenáším přes padlé kmeny, protože s ním chci stanout u hraničního kamene. Nejzápadnější místo je typicky západočeské. Člověk se prodírá nízkým smrkovým porostem, kolem teče malý potůček a všude bahno.

Jsem tu, dokázal jsem to. Přejel jsem Česko ze severu na jih a z východu na západ. Můj dlouhodobý cíl ukončen. Zakřičím si na oslavu, nacpu se bonbóny žužu, které jsem vezl celou cestu v brašnách a zamířím opět do Německa.

Šlapu v cizí zemi pouze krátce. Za chvíli jsem v Aši a od té doby pouze klesám. Sjíždět Smrčiny dolů je krásný pocit. Ani se mi nechce věřit, že jsem tohle všechno dnes vystoupal. Při jízdě pokecám s Němcem, který dnes vyráží na dvoudenní výpravu. Nechce věřit, že mi na tachometru svítí 750 kilometrů. Poslední zastávku mám na Goethova skalce, kde dodatečně slavím konec cesty borůvkami, kterých je tu habaděj.

GOETHOVY SKÁLY: Nejzápadnější české skalky

V Chebu na mne čeká Lidl, který je přeci levný. Odměním se nákupem všeho možného, na co mám zrovna chuť. Nechybí zmrzlina, Pepsi Cola, bonbóny, ale i banán a sladké pečivo. Sláva, nazdar výletu, zmokl jsem snad stokrát, už jsem tu.

Doporučené vybavení

Trekingové kolo nebo cestovní kolo, přilba, blatníky, cyklistické tretry, cyklistický dres, cyklistické kalhoty, cyklorukavičky, nepromokavá bunda, funkční ponožky, cyklistické brýle. Nářadí, lepení, pumpička, zámek na kolo, cyklobatoh nebo cyklobrašny, blikačka a světlo, lékárnička, sportovní hodinky.

Výbava na kempování: cyklostan, karimatka, lehký spací pytel, plynový vařič, nádobí, hygienické potřeby, krém proti slunci, repelent proti hmyzu, čelovka, nůž. Náhradní oblečení a obuv. Doklady, peníze.

Elektronika: outdoorová kamera nebo kompaktní fotoaparát. Mapa nebo GPS, mobil. Powerbanka nebo cestovní solární nabíječka.