Rudolf Kauschka, vzor všech horolezců

Rudolf Friedrich Kauschka se narodil 2. října 1883 v Novém Fukově (Neue Fugau), dnes už neexistující vesnici ve Šluknovském výběžku do rodiny rakousko-uherského celníka. Okolo roku 1895 byl otec převelen do Bílého Potoka (Weissbach) na severní straně Jizerských hor za Hejnicemi. Rudolf se roku 1904 stal celníkem po něm.  

Liberecká chata v Dolomitech

V roce 1906 vstoupil do Liberecké sekce německo-rakouského Alpenvereinu. Alpský spolek byl tehdy pro obě země společný. Sekce Reichenberg v té době koupila a opravila chatu Barbariahütte poblíž dolomitského letoviska Cortina d´Ampezzo. Jenže pak přišla 1. světová válka (Velká válka), Rudolf Kauschka narukoval jako poručík roty horských myslivců na Ortler, kde sloužil jako horský vůdce, a po návratu z války zjistil, že sekce je zdecimovaná. Mnozí členové - horolezci, turisté a milovníci hor padli na italské frontě. Navíc Rakousko přišlo po válce o Dolomity a liberecký Alpenverein o chatu. Jejich Liberecká chata, na kterou byli velmi pyšní, se tak po pouhých devíti letech dostala do rukou italského Club Alpino Italiano (CAI). Dodnes je v provozu pod jménem Rifugio Croda da Lago - Gianni Palmieri.

Nová Liberecká chata pod Venedigerem

Liberecká sekce, když se zmátořila z válečného neštěstí, pověřila své členy, aby našli místo pro novou chatu v hranicích zmenšeného státu. Dva přátelé, spolulezci a přátelé Rudolf Kauschka a Rudolf Tham (zemřel během výstupu na Mont Blanc 1923) nakonec doporučili po průzkumných výpravách do Alp místo pod třítisícovkou Grossvenediger ve Vysokých Taurách (Hohe Tauern), kde byla roku 1926 postavena Nová Liberecká chata (Neue Reichenberger Hütte).  Chata stojí dodnes a patří mezi nejdůležitější východiska do populární oblasti Grossvenedigeru v zimě i v létě. Na samotný Grossvenediger se však chodí obvykle přes Novou Pražskou chatu, kterou postavila sekce Alpenevereinu z českého hlavního města. 

Dnes patří Nová Liberecká chata rakouskému Alpenvereinu, jehož tamní sekce se stále jmenuje symbolicky Reichenberg, ačkoliv sídlí v St. Jakob v údolí Defereggen. Po válce se totiž ti, kteří přežili frontu i odsun, sdružili pod hlavičkou Vídeňské sekce Edelweiss a roku 1953 obnovili vlastní sekci Reichenberg. Jejím čestným členem a zároveň tahounem péče o chatu byl až do své smrti Rudolf Kauschka.

Rudolf Kauschka se našel mimo lezení také ve spolkové práci. Žil na stále stejném místě a byl členem jednoho klubu, ale ten se neustále proměňoval podle toho, jak se vyvíjely dějiny ve střední Evropě. Nejprve vstoupil do německého turistického Horského spolku pro Ještěd a Jizerské hory (DGV). Potom přešel do Liberecké sekce Rakousko-německého Alpenvereinu (D-ÖAV) a Rakouského alpského klubu (ÖAK), byl společně s dalšími legendárními lezci ze Saska Oscarem Schusterem, Rudolfem Fehrmannem a Fritzem Wiessnerem. V době vzniku Československa se stal členem Německého Alpenvereinu (DAV).

Horolezec, sáňkař, skialpinista, spisovatel, básník a celník

Mezi tím Rudolf Kauschka s přáteli podnikal horolezecké výstupy v Jizerských horách, Lužických horách, v Českém ráji. Skialpinistické výpravy směřoval do Krkonoš. Opakované tréningové výšlapy podnikal na Ještěd. Na tomto libereckém kopci také vyhrál roku 1914  první Mistrovství Evropy v sáňkování, které se konalo na první umělé sáňkařské dráze světa. Ještě v roce 1928 ve Schreiberhau (dnes Szklarska Poreba) dokázal ve stejné disciplíně obsadit druhé místo a to mu bylo již 45 let.

V roce 1924 vydal knihu Wandern und Klettern (Turistika a lezení), která je velkou inspirací pro horolezce a milovníky Jizerek dodnes. Jak by také ne, když i dnešní průměrný horolezec jeho těžké a málo jištěné cesty zvládne jen stěží.

Stáhněte knihu WANDERN und KLETTERN (PDF, 37 MB)

Stáhnětě knihu Topografie skal Jizerských hor (PDF, 22 MB)

Syn Manfred Kauschka přežil východní frontu

2. světovou válku naštěstí prožil Rudolf Kauschka mimo bojiště, ale jeho syn Manfred Kauschka (mj. prvovýstupce na ikonickou Kobylu v Příhrazech 1937) musel narukovat. Zapletl se s nacismem, ačkoliv jeho otec Rudolf nikdy nepodlehl této zrůdné ideologii. 

"Můj dědeček Manfred byl na východní frontě poddůstojníkem od roku 1942 a vedl družstvo ženistů. Viděl, že tito lidé umírají nejčastěji, a s velkou pravděpodobností se to stane i jemu. Proto vstoupil roku 1943 do nacistické politické strany NSDAP a díky tomu byl odeslán do důstojnického kurzu," vysvětlil jeho vnuk Michael Kauschka pro Horydoly.cz. Po absolvování důstojnického kurzu byl Manfred Kauschka odeslán do Itálie a tam byl zajat americkou armádou. Nějaký čas strávil v USA jako válečný zajatec, posléze byl propuštěn a po válce zůstal v zemi jako občan.

Odsun ho nakonec neminul

Těsně před válkou a těsně po ní Rudolf Kauschka velmi ovlivnil české horolezce především z Jizerských hor, kteří jeho přístup k horám přenesli dál do budoucnosti. Šlo především o bratrskou dvojici Gustav Ginzel - Wolfgang Ginzel a přítel do trojice byl Adix Mai. Jejich otec Gustav Ginzel starší, příležitostný horolezec, se totiž s Rudolfem Kauschkou velmi dobře znal a zřejmě si navzájem pomáhali v těžkých časech i v běžném životě.  

Po válce byl na přímluvu sousedů a kolegů vyňat z nuceného odsunu Němců z Československa, ale přesto byl okolnostmi nakonec donucen ke stěhování. Odešel roku 1947 do Kemptenu v Allgavských Alpách a již se do Čech ani do Sudet nikdy nepodíval. 2. dubna 1960 zde ve velké vážnosti zemřel. Jako náhrobní kámen slouží surový blok žuly, na kterém se skví stará horolezecká pravda: "Mnoho cest vede k Bohu, jedna vede přes hory."

Shodou okolností odešel do Kemptenu za příbuznými zemřít o mnoho let později i jeho následovník a obdivovatel z Jizerských hor Gustav Ginzel.

Liberec - Sněžka - Liberec

Jeho turistické výkony byly vesměs sportovní a alpinistické povahy. Jednou vyrazil s druhy ve dvě hodiny ráno z Liberce pěšky přes Jizerské hory na Sněžku a v sedm hodin večer (tedy o 17 hodin později) byli již zpět na Harrachovském nádraží, přičemž údajně přes dvě hodiny odpočívali na vrcholu Sněžky.

Na lyžích udělal něco podobného.  Za dva dny zvládl s kamarády přejít z Liberce přes Harrachov do Obřího dolu, tam vylézt dva dlouhé výstupy, a na lyžích se vrátit domů. Mezi tím kráce bivakovali na sněhu.

20x na Ještědu

Roku 1922 vystoupil s přáteli během jednoho dne (přesněji za 23 hodin od sedmé hodiny večer do 17:45 dalšího večera) dvacetkrát na vrchol Ještědu. Přitom překonali převýšení více než 5000 metrů a použili dvanácti různých cest.

Cesty se lezou dodnes

Od roku 1904 podnikal Kauschka velké množství prvovýstupů, počínaje Jizerskými horami a dále v Lužických a Žitavských horách, Českém ráji a v Saském Švýcarsku.

I v Alpách zdolal působivé cesty. Například Winklerovu cestu (1906) na Winklerovu věž Vajolet sólo bez lana a potom stejným stylem i zbylé tři věže. Vylezl také klasickou cestu na Ortler (1908), Hörnligrat na Matterhorn (1928) a cestu Grands Mulets na Mont Blanc (1928).

V Jizerských horách je na jeho počest pojmenována obtížně přístupná Kauschkova věž a známá cesta Kauschkův odkaz na Viničné plotně. V Alpách byl po něm pojmenován vrchol vysoký 2903 m.

INFO: Seznam prvovýstupů Rudolfa Kauschky v Česku

 Hitparáda Kauschkových výstupů dle Horydoly:

1. Jizerské hory: Kohoutí hřeben V (1923) na Paličník.
Fenomenální hřebenovka po hladkých plotnách.

2. Hruboskalsko: Kauschkova spára VII (1906) na Dračí zub.
Odvážná pískařská spára na dominantní věž.

3. Jizerské hory: Kauschkova spára VI (1921) na Zvon.
Náročná spára na nejhezčí věž v Jizerkách.

4. Jizerské hory: Normální cesta III (1919) na Věž Grálu.
Logická a bezpečná linie ve velké stěně.

5. Lužické hory: Kauschkův žlab VIIa (1906) na Gahlerovu věž. 
Mistrovská zkouška pískovcové techniky, rovnováhy a odvahy.  

6. Jizerské hory: Údolní cesta V-VI (1927) na Divou Máří.
Velkolepý výstup logickou linií na vysokou věž v divoké krajině.

7. Ralsko: Stará cesta V (1923) na Džbán.
Originální vylezení velké věže na zahrádce ve vesnici stojí za ten zážitek.

8. Jizerské hory: Normální cesta II (1904) na Kovadlinu.
Dáváme body hlavně za romantický a nelehký výstup na legendární odlehlou věž.

9. Lužické hory: Normální cesta III (1904) na Smrtku.
Normálka, jak má být! Ani těžká, ani lehká, bezpečně jistitelná a zábavná.

10. Ještěd: Východní stěna 5 (1904) na Malý Matterhorn ve Walliském hřebenu.
Prstová spára a nad ní plotny. Nástup přímo ze silnice. Pevná skála do každého počasí.

Tohle raději nezkoušejte:
!!! Hodkovice a Bezděčín: Stará cesta V (1904) na Velkou Kvočnu.
Cesta na velkou věž má v dolní části zabetonované chyty a ještě k tomu porostla mechem!