Alpy - hlavní hřeben měří 1600 kilometrů

Rozloha všech alpských pohoří je udávána mezi 180 a 210 kilometrů čtverečních. To je o trochu méně než sousední Karpaty.

Na jihozápadě Alp se rozlévá Ligurské moře, na jihu za sedlem Col di Altare navazují Apeniny, na severovýchodě pozvolna klesají do Vídeňského lesa a na jihovýchodě je dramaticky ukončují Julské Alpy.

Západní Alpy jsou vyšší než Alpy Východní. Nejvyšším vrcholem je Mont Blanc (4810 m), který je zároveň nejvyšší horou Alp i Evropy.

Nejvyšším vrcholem Východních Alp je Piz Bernina (4049 m). Všechny ostatní čtyřtisícové vrcholy, kterých je celkem 82, leží v Západních Alpách. 

Západní Alpy se geologicky dělí na tři subprovincie:

Vnitřní (krystalické) Západní Alpy

Vnější (krystalické) Západní Alpy

Severní vápencové Západní Alpy

Východní Alpy se geologicky dělí na tři subprovincie:

Severní Vápencové Alpy

Centrální Východní Alpy

Jižní Vápencové Alpy

Hlavní hřeben Alp - významné vrcholy a sedla

ve směru od jihozápadu k severovýchodu

Průběh hlavního hřebene

Hlavní hřeben Západních Alp začíná na sedle Colle di Cadibona (též Bocchetta di Altare) u italského města Savona na pobřeží Janovského zálivu. Toto sedlo je považováno za předěl mezi Alpami a Apeninami. Hřeben směřuje jihozápadním směrem, poté se stáčí na západ k vrcholu Punta Marguareis a sedlu Col di Tenda skrze jehličnaté lesy. Z Col di Tenda vede na západ a poté severozápadně k vrcholu Rocca dei Tre Vescovi, nacházejím se přímo na jih od vrcholu Enciastraia. Po cestě se přímo na rozvodí zvedá několik vrcholů do výše okolo 3000 m, avšak nejvyšší z nich Monte Argentera (3297 m), leží několik kilometrů na sever od hlavního hřebene.

Od vrcholu Rocca dei Tre Vescovi (Rocher des Trois Évêques) rozvodí běží po dlouhou dobu severním směrem, přičemž dva nejimpozantnější vrcholy této části Alp leží kousek na západ (Aiguille de Chambeyron) resp. na východ (Monviso) od rozvodí.

Od závěru italského údolí Val Pellice hlavní hřeben směřuje k severozápadu a poněkud se snižuje jeho průměrná výška, až dosáhne výrazného vrcholu Mont Thabor. Nedaleko od tohoto vrcholu se hřeben láme směrem na severovýchod a tvoří špičku, ve které hlavní hřeben vybíhá nejvíce směrem na západ. Následná část hřebene směřuje k východu přes sedlo Col de Fréjus a kulminuje na Aiguille de Scolette. Poté klesá a dělá velký obrat k severozápadu. Přichází do sedla Col du Mont Cenis a za ním směřuje k jihovýchodu, až vystoupá na mohutnou horu Rocciamelone.

Odtud běží hřeben směrem na sever až po východní vrchol Levanny, oblastí řady zasněžených vrcholů, přičemž nejimpozantnější z nich Pointe de Charbonnel (3760), leží poněkud na západ od něj. Zde se hřeben ještě jednou ohýbá k severozápadu a zvedá se do několika impozantních vrcholů, nejvyšší je Aiguille de la Grande Sassiére. Pak klesne do výrazného sedla Col du Petit St Bernard.

Poté hřeben krátce směřuje na severozápad k sedlu Col de la Soigne, odtud na sever a poté na východ řetězem hor masivu Mont Blanc, až kulminuje na samotném vrcholu Mont Blanc. Odtud vede hřeben přes čtyřtisícové zaledněné vrcholy Mont Maudit, sedlo Col du Géant, Dent du Géant, Grandes Jorasses k uzlovému vrcholu Mont Dolent. Poblíž sedla Col du Grand St Bernard se stáčí východním směrem, který udržuje až k Monte Rose. V tomto masivu, zahrnujícím několik samostatných čtyřtisícových vrcholů, se hřeben stáčí severním směrem a posléze, znovu východním směrem, postupně klesá do sedla Simplon Pass. Leží na něm mnoho významných štítů Mont Vélan, Matterhorn, Lyskamm, Nordend a Weissmies. Další vysoké štíty Grand Combin, Dent Blanche, Weisshorn, Dufourspitze a Dom se nacházejí v severních rozsochách a nikoliv v hlavním hřebeni.

Od Simplon Pass k sedlu Gotthard Pass probíhá vodní předěl severovýchodním směrem a všechny zdejší vyšší vrcholy, včetně Monte Leone a Pizzo Rotondo se nacházejí na něm. Do sedla Lukmanier Pass vede hřeben východním směrem. Odtud pak směrem na severovýchod, avšak zanedlouho se prudce stáčí k jihu až k Vogelsberg, kde opět nabývá východního směru až do sedla Splügen Pass. V tomto úseku všechny nejvýraznější vrcholy Scopi, Piz Mendel, Rheinwaldhorn a Pizzo Tambo leží na hlavním hřebeni.

Splügen Pass je rozhraní mezi Západními a Východními Alpami.

Hlavní hřeben Východních Alp pokračuje od Splügen Pass východním směrem do blízkosti Piz Gallaguin a dál do sedla Maloja Pass. V tomto úseku je pozoruhodným místem sedlo Pass Lunghin, kde je rozvodí Černého, Jaderského a Severního moře. Z Maloja Pass hlavní rozvodí na krátkém úseku míří k jihovýchodu a pak probíhá východním směrem na kótu La Spedla, která je předvrcholem Piz Bernina a odtud dále na sedlo Bernina Pass.

Další průběh hlavního hřebene směrem k sedlu Reschen Pass je poněkud neurčitý. Zvedá se k vrcholu Corno di Campo, za kterým směřuje k severovýchodu, prochází okolo pramenů Addy a sedlem Fraèle Pass a pokračuje na sedlo Ofen Pass. Zde zamíří na sever, zdvihá se k Piz Sesvenna a dále klesá na Reschen Pass.

Pokračuje na východ a severovýchod k sedlu Brenner Pass po sněhových hřebenech Ötztalských a Stubaiských Alp na Weisskugel. Nejvyšší vrcholy obou skupin Wildspitze a Zuckerhütl se vypínají poněkud severně od hlavního alpského hřebene.

Brenner Passje nejnižším ze všech silničních sedel v hlavním hřebeni. Odtud po nějakou dobu běží hlavní rozvodí východním směrem přes nejvyšší hřebeny Zillertalských Alp na Hochfeiler. Na Dreiherrnspitze se hřeben štěpí na dvě výrazné větve. Havní pokračuje k Vídni a jižní do Slovinska.

Hlavní hřeben běží dále východním směrem přes Vysoké Taury na Grossvenediger a Grossglockneru, navazují na ně Nízké Taury, které končí v sedle Schober Pass. Hřeben pak klesá severovýchodním směrem. Vede lesnatými horami a je velice nezřetelný. Na závěr ztrácí hřeben funkci rozvodí, neboť toky z obou jeho stran se vlévají do Dunaje.

Posledním výběžkem Alp je vrch Leopoldsberg, který se tyčí nad Dunajem.

Za Dunajem navazuje na Alpy další obrovské horstvo Karpaty, které má podobnou geologickou historii.