Bivaky: vzpomínky na luxusní ocel a dřevo nebo skromnou plachtu a bivakovací vak

Stokrát jsem bivakoval v přístřešcích, boudách, pod skalními převisy i pod širým nebem. Skoro vždy to bylo s přáteli, mnohdy s dětmi a manželkou. Jednou v luxusním alpském bivaku a jindy za smrčkem v krkonošské vánici.

Klasické alpské bivaky jsou buď nouzové dřevěné boudy postavené ještě před válkou, nebo rekonstruované plechové chatky s pryčnami, případně moderní designové útulky využívající nejnovějších technologií, jako jsou bezešvé nerezové trubky, nerozbitné sklo a solární články. "Například dřívější přístřešek a dnešní chata Tete Rousse na Francouzské normálce na Mont Blanc vyžívá v konstrukci nerezovou ocel," připomíná specializovaný web www.stainlesseurope.cz.

Piz Badile: bivacco Radaelli

Velký zážitek mi poskytl bivak Alfredo Redaelli (3300 m) na vrcholu Piz Badile. Vylezli jsme vážnou Cassinovu cestu v severní stěně a po nekonečném hřebeni jsme dorazili už za tmy ke kovovém jehlanu označujícím nejvyšší místo. Chvíli jsme hledali, kde by měla bivakovací bouda stát, až jsme šlápli na střechu. To bylo radosti! Čtyři postele nestačily nám dvěma, dalším dvěma kamarádům, kteří dorazili Severní hranou později, a švýcarské dvojici, která své dvě postele už okupovala.   

Noc na tvrdé podlaze vyšla na mě, ale nestěžuji si. Batoh a lano jsem dal pod sebe, přikryl se erární dekou. Pořád lepší než venku v bivakovacím pytli. 

Ráno jsme slanili Vůdcovskou cestou k chatě Gianetti a celý den zdolávali nechvalně známý pochod smrti přes tři vysokohorská sedla nazpět k chatě Sasc Furä, kde jsme začali naše alpské dobrodružství.

V bivaku jsem se ocitl o pár let později ještě jednou, ale tentokrát jsme zde jen odpočívali. Vylezli jsme kratší Molteniho cestu. Stačili jsme slanit k chatě Gianetti a stihli jsme i večeři. 

Ranní i odpolední výhled odtud je dramatický.

Alfredo Redaelli a místní vůdce Bortolo Sertori vylezli prvovýstup jihozápadní stěnou Badile roku 1904. Konstrukce bivakovací boudy z roku 1967 s jeho jménem je jednoduchá. Kovové duté tyče, dřevěné stěny, plechová střecha a ocelová lana uchycená k okolním skalám.

Ortler: bivacco Lombardi

Bivak Lombardi (3316 m) dobře znají turisté, kteří okolo něj vystupují a pak zase sestupují Normální cestou na Ortler. Je také záchytným bodem pro horolezce, kteří tudy sestupují po zdolání ledové Severní stěny Ortleru nebo skalního hřebenu Hintergrat.

Ve třech jsme vylezli severní stěnu Messnerovou variantou, což byl tehdy náš vrchol horolezeckých schopností. Grády celému podniku dodalo, že jsem se při sestupu propadl do obrovské sněhové trhliny na ledovci nad bivakem a moji dva parťáci mě zachytili a vytáhli na světlo boží. 

Přespali jsme v bivaku a nazpátek do Suldenu jsme sešli až druhý den.

Bivak Lombardi byl postaven roku 1948 a od té doby byl dvakrát přestavěn. Naposledy byly do celokovové konstrukce použity kruhové nerezové tyče. Uvnitř je 6 postelí s erárními dekami a matracemi.

Jméno nese po nadšeném amatérském horolezci jménem Vittorio Lombardi. V občanském životě se vypracoval ma plynového a keramického magnáta. Ze svých peněz nechal postavit několik důležitých bivaků v pohoří Ortles včetně Lombardi na Ortleru. Je známý také jako hlavní mecenáš italské výpravy na K2, která za dramatických okolností poprvé vylezla na druhou nejvyšší horu světa. 

Watzmann: Biwak-Schachtel-Ostwand 

Bivakovací krabice (2384 m) vysoko ve východní stěně Watzmannu představuje pro mnoho horolezců rozdíl mezi životem a smrtí. Jedna z nejvyšších skalních stěn si vybrala již více než sto obětí. My jsme při výstupu Berchtesgadenskou cestu tento box minuli. 

Není to nic jiného než oranžová plechová bedna, sotva větší než stan, zavěšená na kovových nohou pod skalním převisem. Uvnitř se na gumové podlaze v erárních spacácích vyspí čtyři horolezci. V nouzi o dost více. 

Tohoto komfortu jsme byli ušetřeni. V krátkém říjnovém dni jsme dolezli jen do jeskyně, kde se naposledy bivakovalo před 70 lety, a padla tma. Vyhrabali jsme si v suti hrobečky, zalezli do spacáků a přečkali noc. Pohled do děsivé hloubky na jezero Königssee byl famozní při západu i východu slunce. 

Příštího rána jsme během hodiny dolezli k bivakovací šachtě a pokračovali na vrchol.

Biwak-Schachtel-Ostwand zřídila horská služba Berchtesgaden roku 1951. Byl postaven z trosek sestřeleného amerického bombardéru Boeing B-17. Stál na svém místě až do roku 2003, kdy byl vyměněn za nový vybudovaný ve stejném tvaru.  

Mont Dolent: bivacco Cesare Fiorio

Nejpohodlnější bivak (2810 m), kde jsem kdy spal, slouží horolezcům na Normální cestě na Mont Dolent. Na začátku devadesátých let to byl shodou okolností první velký alpský vrchol, na který jsem vystoupil. O dvě desetiletí později sem vedu nováčky z našeho horolezeckého oddílu.

Dlouze jsme stoupali z Val Ferret, básnil jsem o kráse bivaku i horách nad ním. Mont Dolent měl být aklimatizační vrchol před delším pobytem v masivu Mont Blanc. Když jsme dorazili, poněkud nás vystrašil chlapík, který ležel v bivaku, držel před ústy velkou igelitovou tašku a neustále zvracel. Po pár hodinách mu kamarádi sbalili batoh, hodili mu ho na záda a on popadl tašku plnou zvratků. Způsobně ji vylil až pár desítek metrů od bivaku. Musel jít, i když mu nebylo dobře, protože končil víkend a on měl nastoupit druhý den do práce.

Bivak Cesare Fiorio nese jméno po předsedovi Club alpino italiano a průkopníkovi horolezectví bez horských vůdců. Stále stojí starý a nepohodlný bivak z roku 1952 pro čtyři spáče a zároveň je v provozu nedaleký nový prostorný bivak z roku 1973 pro 22 lidí.

Watzmann: Hocheck-Unterstandshütte

Ochranná chýše na Hocheck (2651 m) stojí v závětří za prvním vrcholkem dlouhého hřebenu Watzmannu. Třikrát jsem ji využil na odpočinek. Na spaní to nebylo nutné, protože na velkou chatu Watzmannhaus to není daleko. Poprvé jsem Hocheck sjel na lyžích, podruhé jsme se tudy vraceli čtyři přátelé po přelezení Berchtesgadenské stěny východní stěnou a potřetí jsme se tady převlékali do horolezeckých úvazků, když jsme s rodinou přecházeli hřebenovku Watzmannu. 

Hocheck-Unterstandshütte byla postavena roku 1896. Rekonstruována byla až o 110 let později roku 2006. Prvním chatařem byl legendární Johann Grill - Kederbacher. První oficiální horský vůdce v Německu, prvovýstupce na Watzmann po hřebenu a také prvovýstupce východní stěny Watzmannu.

Fagaráš: Caltun, Podragu, Zarnei, Scara

Dlouhá hřebenovka Fagarášských hor je lahůdkou pro vysokohorské turisty. Za týden se dá přejít s batohem na zádech od jednoho velkého bivaku k druhému. Rumuni jim říkají refuge a může v nich přespat deset až patnáct lidí. Navíc je vždy v okolí pramen pitné vody a také se tu dá postavit stan. 

Bivaky jsou sice poněkud zanedbané, ale to jim přidává na romantice. Všechny stojí na loukách v nadmořské výšce přes 2000 m.

Bergell: bivacco Carlo Pedroni

Velký plechový bivak (2577 m) stojí poněkud stranou hlavních tras v Bergellu. Zároveň leží na důležité spojnici mezi chatami Sasc Furä na švýcarské straně horstva a Gianetti na italské straně, čili mezi vysokými sedly Trubinasca a Porcellizzo.

Dvakrát jsem prošel okolo při návratech z horolezeckých túr a až potřetí jsme zakotvili s rodinou na noc. Přespali jsme tady na okružní skalní a ledovcové túře okolo Badile a Cengalo. Čtyři spáči jsme se roztáhli na jedenácti postelích a užívali si prázdného bivaku jen pro nás. Večer jsme dlohou sledovali stádo horských koz, které došli až sem nahoru do závěru údolí Val Codera.

Bivak Carlo Pedroni nese jméno po extrémním horolezci 80. let z nedalekého města Chiavenna. Na některých mapách se jmenuje Pedroni dal Pra. Byl postaven roku 1949 za peníze rodiny Natale Vaninetti, velkých příznivců Club alpino italiano, jejíž jméno měl až do rekonstrukce roku 1988.

Krkonoše na lyžích 

Typické špičaté přístřešky v Krkonoších jsem mnohokrát využil na přespání během lyžařských túr. Ne vždy vedly obvyklými směry, ne vždy jsem se řídil turistickými značkami a ne vždy byly úplně legální. Obvykle lyžujeme v Krkonoších s rodinou, někdy s pár přáteli.

Rozcestí Roh hranic (945 m) je ve východních Krkonoších na oblíbené běžkařské trase z Pomezních bud na Rýchory.

Přístřešek Jelení (1195 m) stojí pod hřebenem Střecha mezi Sovím sedlem a Pomezními boudami.

Nejčastější model krkonošského přístřešku tvoří jednoduché áčko. V přízemí je stůl a lavice, na povalu se vyspí dva lidé.

Slunečná stráň (650 m) je osazena novým luxusním přístřeškem na svahu Rýchory nejdále na východě. Navíc má příjemné posezení před vchodem.

Vltava v kanoi 

Při vodáckých putováních stavíme jednoduché přístřešky pomocí stanové plachty. Tarp jsme využili pod Domoradickými skalami na Vltavě během splutí z Vyššího Brodu do Zlaté Koruny. 

Pod Boršovem při pádlování do Českých Bidějovic jsme využili k nocování opuštěnou moderní stavbičku. Zapadající slunce nám žhnulo přímo do spacáků. 

Dlouhé cesty na kole po Česku

Různé druhy plachty kombinujeme s horskými koly. Do cykloturistických zavazadel se nám nevejde stan, a proto stavíme nejrůznější improvizované přístřešky. Na pár nocí to úplně stačí.

Pod jižními stěnami Bořeně jsme spali, abychom v sobotu lezli po skalách a v neděli odjeli do Prahy.

Týdenní cykloturistické putování po jižní Moravě nás zavedlo z Brna na soutok řek Dyje a Morava, a pak na sever do Olomouce. Každou noc jsme spali čtyřčlenná rodina pod jednou plachtou.

Horolezecké nouzové bivaky

Několik ne zcela příjemných nocí jsem strávil s různými spolulezci během nouzových bivaků v horolezeckém terénu. Byly to ovšem zážitky, na které se nezapomíná.

V horní části mýtické hrany Ödsteinkante v Gesäuse nás zastihla bouřka a déšť. Když se vyjasnilo, zabivakovali jsme ve větrném zářezu nad klíčovým místem cesty. Legíny, triko, bunda a Ždárského vak nás od zimy příliš neochránily. Navíc jsme spali v helmách, protože jsme se báli padajícího kamení.

Průstup jižní stěny Dachsteinu vyhlkšenou cestou Steinerweg jsme zvládli ještě před instalací lepeného jištění na stanoviště a do důležitých míst v jednotlivých lezeckých délkách. Lezení podél rezavých skob a s vlastním jištěním ovšem naší čtveřici zabralo příliš času, a tak jsme bivakovali dvě délky pod vrcholem. Zima byla řádná! Ledovec je totiž nedaleko.

Nešťastný odhad časové náročnosti kombinovaný s poněkud odfláknutým popisem v horolezeckém průvodci vedl k našemu útěku z cesty Hochkarweg na Spitzmauer v Totes Gebirge. Když se setmělo, podažilo se nám bez ztráty kytičky slanit do zaledněného Klinserkar, překonat firnovisko, nespadnout do vodopádu Klinserwasserfall a vytraverzovat kosodřevinou na travnatý hřeben Grenzgraben. Bivakovali jsme v nepohodlné ale bezpečné kosodřevině, chata Prielschutzhaus pod námi vypadala jako ponorka z rozsvícenými okny a my celou noc žíznili. První vodu jsme pili až druhý den dopoledne, kdy jsme podle mapy našli opuštěný pastevecký pramínek.  

V zimě bivakujeme také plánovaně. Na lyže s sebou bereme kromě Žďárského vaku také spacák, karimatku a teplé oblečení.

V Labském dole v Krkonoších jsem se nezabýval kopáním jakéhokoliv záhrabu a plácnul sebou rovnou na sníh. V noci sněžilo.

Zahrabat se do sněhu byl první úkol, který jsme si dali, když nás vánice sehnala z hřebenu Malé Fatry. Noc v ledovém hrobečku byla potom kupodivu docela příjemná, protože je na nás jen sněžilo, ale nefoukalo.

Příjemné bivaky jsme strávili na začátku a na konci Vidlového hřebenu ve Vysokých Tatrách. Tady je bivakovací police před Kežmarským štítem.

A tady plošinka s ohrádkou před Lomnickým štítem.

KDYŽ MUSÍŠ, TAK MUSÍŠ: Jak dobře bivakovat?