Cesta mezi smrky a kříži

Bohužel nedokážu zachytit charakteristický přízvuk. Zní úplně jinak než slovenština, na kterou jsme zvyklí z televize. Místní dialekt je mnohem bližší staroslověnštině než oficiální jazyk.

Moc nerozumíme

Muž byl zřejmě opilý. Když jsme mu neodpověděli, přestal si nás všímat a nasedl do košického autobusu. Vydali jsme se směrem k hřebeni Stolických hor.

Cestou lesem na nás najednou začali štěkat psi. Naštěstí byli za plotem osamělé usedlosti. Ty nejsou v Rudohoří nic neobvyklého. Za chvíli z ní vyšel chlap a něco na nás zavolal. Bohužel se k jeho východnímu dialektu přidalo naštvání, že ho psi probudili, takže jsme mu nerozuměli ani slovo.

Civilizace je daleko

Spali jsme jen tak pod hvězdami. Ráno jsme naši polohu spíše odhadovali. Nezbylo nic jiného, než jít první cestou směrem na západ. Občas les vystřídala louka, kde se v kupkách sušilo seno. Bylo zvláštním způsobem naskládáno na prastaré dřevěné konstrukci.

Naplnilo nás to zvláštním pocitem, že i na území Evropské unie lze nalézt místa. kam se naše civilizace příliš nedostala a snad ještě chvíli nedostane.

Skoro na hřebeni jsme uviděli krásný strom. Smrk s větvemi až k zemi. Jak dlouho zde mohl růst, nikdo z nás ani nehádal. Vyšplhali jsme nějakých patnáct metrů ke špičce. Podle výšky se nezdál příliš starý, ale jeho vzhled jako by nechtěl nechat nikoho na pochybách. Ze všeho nejvíc se podobal místním pastýřům. Byl postarší, ale hrdý a vzpřímený, větve až na zem jako by vítaly kolemjdoucí.

Rekreace pracujících

Došli jsme k hotelu, který je dávno mimo provoz. Postavili ho soudruzi za minulého režimu za účelem rekreace pracujících a podle toho dnes vypadá. Bizarní budova ve stylu reálného socialismu s prvky moderních horských bud, které byly stavěny v Tatrách ve druhé polovině 20. století.

Omítka byly popraskaná a vedení elektrického proudu, pod kterým jsem dobré dva kilometry šli, bylo na několika místech přerušeno. Ani v nejmenším to nevypadalo, že by se tím chtěl kdokoliv zabývat. Bazén před hotelem byl vypuštěný a popraskaným betonem se k dennímu slunci dral plevel.

Podobně zarůstalo i dětské hřiště a dříve snad pěkně udržovaný parčík. Příroda zkrátka začala barabiznu s jejím okolím znovu dobývat a přetvářet k obrazu svému. Zezadu bylo na hlavní budovu přilepeno ještě podivnější stavení ze staré maringotky, dřeva a dehtového papíru.

Ztracená cesta

Uvnitř se nacházel muž, pravděpodobně lesník, a ochotně nám poradil, kudy jít dál. Když jsme se ho ptali na hotel, jenom smutně zavrtěl hlavou a řekl, že už dlouho nefunguje.

Na mapě byla zakreslená turistická stezka a lesní cesta. Značené turistické cesty jsou podobné jako u nás v Česku. Jen jich není zdaleka tolik a značení je o něco řidší. Občas se stává, že vichřice zničí kus lesa a s ním i cestu. Odklidit všechnu tu spoušť by ale trvalo příliš dlouho, a proto místní cestu raději vyznačí jinudy.

Neznačenou cestou to bylo kratší, takže jsme vyrazili první odbočkou ze zpevněné cesty do hustého lesa. Cesta ale naneštěstí po dvaceti metrech skončila. Dále jsme museli pokračovat podél potoka. Přeskakovali jsme po kamenech, přelézali a obcházeli spadlé stromy.

Lesníků je málo

Nikdo je tady netahá do údolí kvůli zpracování. Lesníků je příliš málo a stromů na zemi mnoho. Prostě kam padnou, tam většinou zůstanou.

Po dvou dnech jsme došli do Slovenského ráje. Byla to krásná cesta, protože z hřebene jsme mohli celý den pozorovat po obou stranách nekonečné hory a lesy, mezi kterými se jen občas objevila nějaká vesnice. Kolem nás všude rostly horské zakrslé smrky a nažloutlá tráva.

Ty smrky ale nebyly jako české plantáže na dřevo nasázené kdekoliv, kde dříve rostl les. Zdejší smrky tady rostou odjakživa.

Co všechno pamatují stromy?

Rostly zde dávno předtím, než celému Slovensku vládli uherští pánové z Budína, za dob rozkvětu první republiky, v pohnutých chvílích Slovenského národního povstání, znovuzaložení Československa, Dubčekovy pražské snahy o uvolnění poměrů, příjezdu sovětských přátel roku 1968, následné normalizace, překvapivě poklidné sametové revoluce a slavnostního vyhlášení slovenské samostatnosti.

Nic se zde nezměnilo, ani když si premiér Dzurinda slavnostně připil se svými kolegy u příležitosti vstupu své země do Evropské unie. Je ovšem nepsaným evropským zvykem nechat hovořit spíše historiky se svými knihami, které se jednou oslavují, podruhé zakazují a potřetí je prokázáno, že jde o padělky.

Zas a znovu svádějí profesoři, docenti a kandidáti zuřivé boje, kdo byl zlý a kdo hodný. Copak ale na tom záleží? Ne, historie je jen poutavě napsaný příběh, stejný jako všechny ostatní. Historie nemění svět, historie mění pouze lidi.

Kříž jako symbol

Poblíž odlehlých cest středoslovenských hor často stojí kříže. Nikdo nepátrá, jestli je postavila uherská šlechta, Andrej Hlinka nebo tajně lidé z údolí za komunistické diktatury.

Kříž je symbol srozumitelný ve všech zemích Evropy. Znamená křesťanství, utrpení, Ježíšova muka, křížové výpravy, smrt, hřbitov, kostel a snad lásku k bližnímu svému. Tento symbol nalezneme napříč celou Evropou – od poutního Santiago de Compostela přes Svatoštěpánský dóm až po dřevěné pravoslavné kostelíky na Uralu. Symbol přetrval staletí utlačování, rozkvětu a nakonec úpadku.

Ze symbolu se nakonec stal opět jen symbol. Z památky na utrpení prvních křesťanů se stala značka na mapě. Kříže jsme míjeli často. Minimálně na každém kilometru stál jeden. Na některém byla bohatě malovaná socha Ježíše, schovaná ve zděné kapličce, některý byl jen rozpadající se zbytek rezavého železa.

Přesto to zůstává pořád stejný symbol, který má připomínat starou evropskou civilizaci. Jen nevím, proč jsme si to uvědomil na takovém místě. Kilometry od nás pravděpodobně nebylo člověka a už vůbec ne žádné starobylé město s gotickou katedrálou.

Dobšiná jako turistická atrakce

Do skutečné civilizace jsme dospěli až po pár dnech. Váhám ovšem, jestli to nazvat civilizací. Šlo spíše o výspu cestovního ruchu. Ocitli jsme se u Dobšinské ledové jeskyně.

Všude bylo plno turistů, stánků se suvenýry, autobusů a restaurací, takže najednou nebylo vůbec jasné, proč se sem všichni ti lidé sjíždějí. Jde jim opravdu o přírodní zajímavost, nebo se prostě nudí a tady je jenom o něco menší nuda než doma? Jeskyni jsme nakonec našli zamaskovanou za největším stánkem s turistickými odznáčky v okolí a vydali se na prohlídku.

Další den vedla cesta skrze polomy a nikde nebylo vidět značku. Mezi tou spouští byly půlmetrové rýhy od lesních strojů plné bahna a louží s olejovými skvrnami. Nabízí se otázka, co je pro evropskou civilizaci příznačnější, rozpadající se kříže u cest, nebo ničení všeho, co by mohlo naší civilizaci přežít?

Vše je plynoucí voda

Marcus Aurelius píše v Hovorech k sobě: "V životě člověka je jeho čas jen okamžik. Vše, co jest tělo, je plynoucí voda, a vše, co jest jeho duše, jen sny a páry." Civilizace, každá, nejen evropská, je jako člověk, neboť Bůh stvořil člověka k obrazu svému a ten si posléze stvořil civilizaci k obrazu svému. Každá civilizace proto je jakousi metaforou složitosti lidí, kteří ji tvoří.

Jediné, čím si proto můžeme být jisti, je, že svět, ve které žijeme, je stejně smrtelný jako my sami.

Okouzlující Muráňská planina

Následující den jsme procházeli přes Muráň. Dlouhá úzká pláň táhnoucí se několik kilometrů do dálky. Po obou stranách mírné kopečky porostlé smrky a dole žloutnoucí tráva. Člověk si zde připadá téměř jako v knížkách Miroslava Nevrlého. Příroda je tu tak nádherná, že jsem měl pocit, že na tomhle místě chci zůstat už napořád.

Pozvolna zapadající slunce zalévalo krajinu teplými letními paprsky, ale zároveň nás upozornilo, že čeká další cesta. Večer jsme spali na muráňském hradě. Je velký, ale opuštěný. Založila ho maďarská šlechta ve 12. století, několikrát vyhořel, byl obléhán, zničen, znovu opraven a opět opuštěn. Potom připadl Slovenskému státu, který ho zachránil před zánikem nejnutnějšími opravami a teď jedná o jeho prodeji. Stát musí šetřit a údržba historie stojí příliš mnoho prostředků.

Na obou stranách má hrad vyhlídkové plošiny se zábradlím a na jedné z nich jsme strávili noc. Byl jeden z nejkrásnějších západů slunce, jaký jsem kdy viděl. Nelze ho vůbec srovnávat se západem slunce nad horskými vrcholky Alp, ani s večerním žhnoucím kotoučem ležícím nízko nad Egejským moře. Červené světlo zalévalo celý kraj a osvětlovalo mraky, které vypadaly jako měsíční krajina. Jako bychom se dívali na nějakou další zemi na obloze – kopečky, rokle, údolí a snad i lidé.

Velké nádraží bez života

V malém městečku Tisovec jsme se octli o několik dní později v poslední den naší cesty. Došli jsme na nádraží. Mělo alespoň šest kolejí a pět budov včetně obrovského depa. Stál tam ovšem jen prázdný motorový vlak o jednom vagónu a odstavený vrak, který vzdáleně připomínal osobní vagóny. Depo bylo předěláno na skladiště dřeva, všechny domy až na jeden byly uzavřeny a opuštěny a nikde nebylo vidět člověka.

Booking.com

Při tom pohledu mě napadla slova marnost a smrtelnost. Jak najednou tyto dva pojmy kráčely spolu ruku v ruce. V hlavní odjezdové budově jsme našli postarší uklízečku a zeptali se jí, kde bychom se mohli umýt. Řekla, že nám odemkne sprchy. Tekla tam téměř teplá voda a paní nám přinesla i prostěradla na utření.

Mluvila místním nářečím a nebylo jí skoro rozumět, ale pochopili jsme, že na nádraží pracuje už jenom ona a výpravčí. Chtěli jsme jí dát za ochotu sto slovenských korun, ale doslova nám odpověděla, že to neexistuje.

Stopem do Zvolena

Nechtělo se nám pokračovat vlakem. Rozhodli jsme se proto stopovat. Z Tisovce jsme jeli po dvojicích a měli se setkat odpoledne ve Zvolenu. Asi po dvaceti minutách nám zastavil podnikatel a odvezl nás třicet kilometrů do Brezna. Vyprávěli jsme mu o naší cestě a on nám o tom, jak má rád Čechy a české hory. Neříkal nic o Praze a městech, které jsme si zvykli vydávat za naše nejoblíbenější turistické cíle.

V Breznu nás vzal český kamion přes Banskou Bystrici až na dálnici do Zvolena, ale říkal, že s ním můžeme klidně jet až do Itálie. Nádherný pocit jako by už Evropa neměla vůbec žádné hranice.

Ve Zvolenu jsme se setkali s ostatními a sedm hodin chodili od hospody k hospodě, abychom si zkrátili čekání na autobus. Do Prahy jsme dorazili v šest hodin ráno. Konečně jsme si připadali opravdu jako ve střední Evropě, ale co se tím ve skutečnosti změnilo?

Co tam bylo jiné?

Rostou tu snad jiné smrky a jsou tu jiné kříže? Ničí se tu méně vše, co s naší civilizací přímo nesouvisí? Jsou tu lidé příjemnější a dobrosrdečnější? Ne, je tu jen ta naše slavná evropská civilizace.

Zobrazit místo Turistika na větší mapě

 Slovenské hřebenovky pěšky

Belianské Tatry - Skalné Vráta
Belianské Tatry - Ždiarska Vidla 
Bílé Karpaty
Bukovské vrchy
Chočské vrchy a Malá Fatra 
Malá Fatra na jaře
Malá Fatra nonstop
Malá Fatra Lúčanská
Nízké Tatry - východ (Kráľova hoľa)  
Roháče na jaře
Rudohorie
Vysoké Tatry - přes sedla
Okolní hory
POLSKO: Bieszczady
ČESKO: Bílé Karpaty
ČESKO: Orlické hory
ČESKO: Jeseníky
ČESKO: Králický Sněžník  

 Slovenské hřebenovky na lyžích

Zimní romantika na východě
Nizké Tatry - východ (Kráľova hoľa)
Nizké Tatry - centrální část (Ďumbier a Chopok)
Nizké Tatry - západ (Chopok)
Malá Fatra - hřeben na těžko
Malá Fatra - centrální část
Malá Fatra na jaře
Malá Fatra - Belské lúky
Roháče
Rudohorie
Velká Fatra - Rakytovský hřeben na těžko
Velká Fatra - Rakytovský hřeben s přespáním na chatách
Velká Fatra - Rakytovský hřeben na lehko
Velká Fatra - Klačianský hřeben
Velká Fatra - Krížňanský hřeben
Velká Fatra - Ľubochnianský hřeben
Vysoké Tatry
Okolní hory
UKRAJINA: Zakarpatská Hoverla
POLSKO: Bieszczady - Rawka