Školní výlet: Chočské vrchy a Malá Fatra

Na tento kurz se nás nahlásilo pět desítek studentů. Proto se dělíme do dvou skupin a každá jede jinam. Osmiletý gympl se spojil s 3.C a bylo nám oznámeno, že cesta nebude žádný med. Přes odstrašující případy obřích puchýřů, krvavých zranění či předčasných odjezdů jsme se všichni rozhodli, že do toho půjdeme.

Odjíždíme v jedenáct večer. Všichni dávají pozor, aby byli včas na Hlavním nádraží. Na nikoho se nečeká. Někdo ale musel přijít pozdě. Lístky jsou objednány předem, odcházíme k vlaku. Již jsme všichni uvnitř a házíme batohu do kupéček. Anička a Denisa však dobíhají až minutu před odjezdem.

První krůčky do hor

Většina studentů nikdy nejela lůžkovým vlakem a prokecají celou noc. Ti chytřejší si jdou lehnout, aby byli druhý den čilí. Na přestupní stanici musíme všichni podepsat papír, že budeme respektovat speciální školní řád. Džohny nechce, ale je donucen. Od té doby mu může Kučera dávat pokyny, které on musí respektovat.

Dostáváme se do vesnice Podbiel. Prší vydatně. Oblékáme pláštěnky a startujeme naši velkou cestu. Po modré turistické značce jdeme deset kilometrů blátivou polňačkou stále do kopce. Míříme na vrch jménem Kopec.

Okolo nás se honí nevyzpytatelné přeháňky. Vždy když sundáme pláštěnky, začne do deseti minut pršet. Po poledni stojíme na vrcholu (1251 m). Není z něj žádný výhled. Všude rostou vysoké stromy.

Ve vesnici Malé Borové se line vůně z místní hospody. Tak rádi bychom si dali pořádný oběd. Ten ale u většiny z nás obsahoval buchtu nebo chleba z domova. V následující obci Huty se stékají malé říčky Kvačianka a Svinarský potok. Džohny má dlouhou chvíli, a tak se jde v dešti osvěžit do vody. Svlékne se do trenek a řádí ve vodě jako malé dítě. Profesoři si klepou na čelo.

Plán je projít ještě pár kilometrů Kvačianskou dolinou a někde v ní zakempit. Hned na začátku nás ale překvapují velké polomy. Buď se musí projít potokem, nebo ho dvakrát překonat. Poslední možností je se protahovat mezi větvemi padlých smrků. Já, Kryštof a Kučera jdeme prozkoumat druhý břeh, Džohny to bere přímo potokem. Voda mu teče do půlky lýtek, a proto je do konce výletu bude mít mokré. To ostatně my také. Chůze vysokou mokrou trávou nám dá co proto.

Zjistíme, že polom není zas tak dlouhý, ale Kopecký radši nařizuje ústup. Není si jistý, jestli spadané stromy nebudou pokračovat. Deset lidí jde prozkoumat terén další dva kilometry, ostatní se vrací do Hut. Můžeme postavit stany na zahradě místního autobusáka.

Stavíme poprvé Tarp, stan bez podlážky. Jana nám uvařila knedlíky s vajíčkem. Vajíčka měla vyklepnutá v petlahvi. Přes úvodní pesimismus to bylo nakonec velmi dobré.

Koupání v termálním jezírku

Ráno už je autobusák v práci. Nasnídáme se a pomalu sbalíme. Musíme překonat v Kvačianské dolině polom, který jsme viděli předchozí den. Jde to celkem rychle.

Vcházíme do osady Oblazy, což jsou dvě staré dřevěné chaty a všude okolo krásné zelená tráva. Po modré turistické značce se vydáváme do kopce, protože se chceme dostat do vedlejší doliny. Stoupáme jen 250 výškových metrů, ale je to jako vylézt na Everest. Všude planiny a jedna hliněná cesta do kopce.

Čekáme na kládách u božích muk, až dorazí poslední turisté, a poléváme se vodou. Začíná Prosiecká dolina, jedno z nejkrásnějších míst výletu. Skalnaté údolí je celé vymodelované potokem. Trocha vody teče v nejnižších místech, ale jinak nic. Jdeme ve skalním "účku" a jen občas z něj musíme vylézt kvůli vysokému schodu. To se pak přidržujeme lan a klesáme po skále. Následuje několik různě dlouhých žebříků. Údolí se rozšiřuje a u velkého vodopádu obědváme.

Poté se s Džohnym, podle vzoru Beara Gryllse rozběhneme. Zastaví nás další polom. Tentokrát mnohem větší. Většina stromů je ale prořezána, takže přelézáme jen několik. Skoro na konci doliny čekáme u pramene, který vyvěrá zpod skály. Je pekelně studená, ale my se v potůčku cachtáme.

Ústí Prosiecké doliny je jako z fantasy filmu. Bouřlivá Prosiečanka protéká soutěskou a přes ní vede několik dřevěných lávek, kterým moc nevěříme, ale nemáme jinou šanci, než po kráčet. Následuje uzoučká pěšinka podél skály, kde je nutné se přidržovat řetězů. Přízračně je tento úsek nazýván Vraty.

Na kraji vesnice Prosiek uhýbáme na polní cestu. Nevíme, jestli nás dovede, kam chceme, ale zkoušíme to. Nakonec to byla správná volba. Po okraji lesa se dostáváme na sedlo pod Liptovský hrad. Cestou nás ale ve strmém kopci překvapí mazlavé bláto, a proto postupujeme krok dopředu a sklouznutí zpět.

"Na Liptovském hradě nic není," dozvídáme se, a proto vyrážíme k termálnímu jezírku Kalameny. Nikdo kromě mě, Džohnyho a učitelů o něm neví. Já jsem se v něm koupal jako malý klučík, ale vůbec si to nepamatuji. Opět zkoušíme běh z kopce, tentokrát rozkvetlou loukou. Musí to vypadat jako scéna z romantického filmu. Až na to, že máme na zádech velké batohy, na nohou pohory a jsme zpocení.

V jezírku se již někdo koupe. Rychle se svlékáme a skáčeme do vody k němu. Je krásně teplá.

Termální koupání v přírodě po celý rok: Medokýš Kalameny

Po vykoupání a půl hodině chůze dorážíme k fotbalovému hřišti, kde jeden z kantorů před deseti lety se studenty spal. Pokouší se tedy vyjednat místo pro naše stany. Nakonec si příjemně pokecá s novým správcem hřiště a zavzpomínají na toho minulého. Stany stavíme vedle hřiště.

1 000 metrů nahoru, 1 000 metrů dolů, 700 metrů nahoru

Na další cestu vyrážíme brzy ráno. Dnes nás totiž čekají dva drsné výšlapy a jeden neméně obtížný sestup. Přesuneme se z Chočských vrchů na Malou Fatru.

Nejvyšší vrchol pohoří Velký Choč (1611 m) nám dá zabrat. Cesta vede stále do kopce. Naštěstí vítr tady moc neřádil a cestu nám zatarasují jen dva. I ty lze jednoduše obejít. Pěšina vede kolmo k vrstevnicím, boty ve velkém sklonu podkluzují a batohy táhnou dozadu. Často využíváme pomoci stromů a zachytáváme se za jejich větve. Míjíme tři studánky, u každé se zastavujeme a hltáme vodu plnými doušky.

Nakonec ale na velký polom stejně narazíme. Turistické značky vůbec nejsou vidět a musíme cestu jen odhadovat. Občas lezeme po kmenech ve dvoumetrové výšce. Jindy zase při cestě po smrkových větvích zahučíme po pás do jehličí. Těsně pod sedlem mezi Malým a Velkým Chočem musíme zdolat dřevěné schody. Stavitelé byli asi dvoumetroví, každý schod je vysoký po naše kolena. Nakonec se ale všichni dostáváme na vrchol a odměnou nám je krásný výhled a malá přestávka.

Na nejvyšším místě si dáváme oběd. Já mám například chleba s tvrdým sýrem, kde obojí je vysoké pět centimetrů. Někdo rozdává čokoládu, jiný bonbóny. Chtějí mít na sestup lehčí batoh. Nachází se zde návštěvní kniha, do které se zapisujeme. Potkáváme turistu, který nám ukazuje pohoří, které z vrcholu vidíme.

Z vrcholu chceme sejít po červené turistické značce. Podle rozcestníku se vydáváme pěšinkou v kosodřevině. Za chvíli jsme dokonale obklopeni kosodřevinou a dál žádná cesta nevede. Vracíme se zpět k rozcestníku a zjišťujeme, že ho nějaký vtipálek otočil o devadesát stupňů. Vrátíme ho do správné polohy a pokračujeme jasnou stezkou.

Cesta dolů je ještě horší než ta nahoru. Nohy nás bolí čím dál víc a kloubům dává strmé klesání zabrat. V půli kopce nacházíme celkem velkou chatičku, která slouží jako turistický hotel. Je celoročně otevřená a každý zde může přespat na dřevěných palandách. Když sestoupíme na planinu, zjišťujeme, že si Kryštof zvrtnul kotník a dolů se jen pomalu plouží. Marka zase chytly záda a velmi ho bolí. Po krátké diskuzi se rozhodujeme, že oba nás opustí a odjedou do Prahy.

Ve Vyšném Kubíně nastoupíme do autobusu a sjedeme do Dolného Kubína. Máme tady hodinu a půl rozchod. Někteří jdou na oběd do restaurace, chudší si kupují jídlo v Lidlu. Mně stačí Pikao a polárkový dort. Profesoři se nám po roce přiznali, že šli do hospody na pivo a kryli se před našimi zraky.

Hynek a Dita mají dneska narozeniny. Džohny jim kupuje kytku - nejnepotřebnější věc na přehod hor. Dostávají žlutý karafiát. Od ostatních obdrží čokolády či bonboniéry. Kryštof s Markem se s námi loučí a odcházejí na nádraží. My zbylí jedeme autobusem pod Malou Fatru.

Poslední dnešní úkol je vystoupat na hřeben do sedla Medziholie (1185 m). Sedm stovek výškových metrů nám dá pěkně zabrat, ale každým krokem se přibližujeme, což nás pohání vpřed. K večeru docházíme na sedlo a stany stavíme na místě, kde roku 1985 vyhořela chata Pod Rozsutcom. Uvaříme večeři a pojídáme ji společně s dortem, který sem kamarádi vynesli.

Rozsutec a Stoh

Ráno zjišťujeme, že se nemůžeme podívat na Velký Rozsutec. Je tam do půlky června zákaz vstupu kvůli hnízdění ptáků. Rozhodneme se, že půjdeme alespoň na Malý Rozsutec, který je o dvě stě padesát metrů nižší, ale zato dál. Batohy schováme v lese, k poledni se vrátíme na oběd.

Po modré turistické značce, která obchází Velký Rozsutec, dojdeme do sedla s příhodným názvem Medzirozsutce. Sestupujeme do Janošíkových tiesňav (Diery). Jedná se o vodopády, podél kterých vede stezka s lany a žebříky. Sice je to krásné, ale stále klesáme velmi strmě. A víme, že budeme muset stoupat stejnou cestou nahoru. Asi po dvou kilometrech otáčíme.

Opět stojíme v sedle Medzirozsutce. Dělíme se na dvě skupinky. Jedna chce vidět Malý Rozsutec (1343 m) a druhá radši půjde na oběd. Já chci vidět výhledy. Prvních deset minut stoupáme loukami a přibližujeme se ke skalám. Terén se postupně mění v nakloněnou rovinu. Ta se mění ve skálu, kde je nutné držet se řetězů. S batohy by to bylo jiné kafe, takhle se nahoru dostáváme všichni poměrně rychle.

Na vrcholu sedí skupina třiceti slovenských důchodců. Nechápu, jak se sem dostali. Rychlou chůzí se vracíme do Medziholie, protože víme, že nás zde čeká oběd. První skupinka ho má již v sobě, takže vyrazí o trochu dříve než my. Za chvíli ji ale doháníme a na rozcestí pod Stohem již čekáme my na ně. Na Stoh (1607 m) dojdeme společně.

Rychle se zatáhne obloha a začnou padat kapky. Za chvíli kroupy. Navlékáme pláštěnky a schováváme se pod stromy. Přeháňka rychle přejde, ale strmá cesta dolů se rozbahnila. I bez bahna by se dolů šlo obtížně, ale takhle je to snad nemožné. Na prvních deseti krocích padá každý druhý. Na dalších deseti každý první. Nakonec se k sestupu nejvíce hodí stromy, o které se můžeme zachytávat. Takže místo po cestě jdeme lesem. Jak se dostáváme do vyšších nadmořských výšek, hřeben se odlesňuje. Konečně máme nádherné výhledy, na které jsme se těšili.

Kráčíme po náhorních loukách a užíváme si cestu, přestože v dálce to vypadá černě a předpověď z Prahy máme na noční silný déšť. Kopec Hromové (1636 m) nese název právě podle častých bouřek. Sestoupíme dvě stě výškových metrů z hlavního hřebene k Chatě pod Chlebom (1423 m).

Dohodneme si ubytování na loučce vedle chaty. Uvnitř si dá někdo čaj, někdo večeři a někdo taky nic.

Nejvyšší hora Malé Fatry a pekelný sestup k Váhu

Poslední den naší výpravy vstáváme velmi brzo. V půl osmé již opouštíme tábořiště. Vše je pokryto mlhou, která by se dala krájet. Cesta na Snilovské sedlo je ale jasná. Jakmile se člověk zastaví, rychle vychládá a pot ho na zádech studí. Velmi rychle oblékáme bundy. Směřujeme na zdejší nejvyšší horu – Velký Kriváň (1709 m).

"To bude zase výhled," prohodí učitel Kopecký. Tři sta metrů pod vrcholem sundáváme batohy, stejně se tudy budeme vracet. Vzhledem k tomu, že je opravdu hnusně, nečekáme, že by sem někdo šel. A ještě takhle brzy ráno. Hodíme je tedy za kosodřevinu a stoupáme k vrcholu. Po několika minutách stojíme na vrcholu, a zatímco děláme společnou fotku, mlha pomalu ustupuje. Nakonec máme parádní výhled kolem dokola.

Po krátkém kochání scházíme k batohům a vyrážíme na Malý Kriváň, který je jen o osmatřicet výškových metrů nižší. Míjíme Pekelník a přichází zvláštní úkaz. Na severní strmější straně pohoří jsou mraky a do údolí vidět není. Naopak na jižní straně je krásně a my vidíme vedlejší Velkou Fatru. Mraky se přes hřeben postupně dostávají a nakonec dostihnou i nás. Když jsem byl malý kluk, málem mě odtud při zimním přechodu na lyžích odvál silný vítr.

Na Malém Kriváni stojí velký betonový sloup, ze kterého čouhají železné dráty. Asi byl upálený bleskem. Dáváme zde pauzu na obědosvačinu. Přeci jenom ještě není ani poledne. Každý dojídá své zbytky a zároveň se snaží je rozdat ostatním. Přeci jenom je lepší mít co nejlehčí batoh.

Další vrchol po cestě je Stratenec. Opravdu jsme se zde trošku ztratili v kosodřevině, někdo šel přes vrchol a někdo pod ním. Na Suchý vrch už nejdeme, po žluté značce sestupujeme rovnou k Chatě pod Suchým. Po krátké sjezdovce skoro všichni běží ke studánce. Bear Grylls by nás pochválil. Podle něj se během šetří síly a hlavně nohy. Sluníčko začíná pořádně hřát, a proto si vodu lejeme do vlasů a čepic.

Na šesti kilometrech nás čeká tisíc metrů klesání. Cesta je kamenitá a je opravdu strmá. Na nohy je to po několikadenním klesání a stoupání opravdu záhul. Nikomu nedoporučuji jít tuto cestu ani nahoru ani dolů. Výhledy na meandr Váhu jsou ale moc pěkné. Zastavuji se asi v půlce, a když se mě ostatní ptají, kde čekají ti první, říkám: "Běžte pořád dál po červené."

Nebyla to tak úplně pravda. Nejrychlejší skupinka totiž čekala na zřícenině Starý hrad (Starohrad). Nakonec jsem tedy musel dobíhat ty, kterým jsem poradil. Poslední část, kterou musíme dojít na nádraží, vede kolem Váhu. Cesta je už úplně po rovině. Částečně jdeme lesem, částečně polní cestou. Kantoři nás pohánějí, protože za chvilku jede vlak.

 Slovenské hřebenovky pěšky

Belianské Tatry - Skalné Vráta
Belianské Tatry - Ždiarska Vidla 
Bílé Karpaty
Bukovské vrchy
Malá Fatra na jaře
Malá Fatra nonstop
Malá Fatra Lúčanská
Roháče na jaře
Vysoké Tatry - přes sedla
Okolní hory
POLSKO: Bieszczady 

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě

 Slovenské hřebenovky na lyžích

Zimní romantika na východě
Slovenské Rudohorie
Nizké Tatry - východ (Králova hola)
Nizké Tatry - centrální část (Ďumbier a Chopok)
Nizké Tatry - západ (Chopok)
Malá Fatra - hřeben na těžko
Malá Fatra - centrální část
Malá Fatra na jaře
Malá Fatra - Belské lúky
Velká Fatra - Rakytovský hřeben na těžko
Velká Fatra - Rakytovský hřeben s přespáním na chatách
Velká Fatra - Rakytovský hřeben na lehko
Velká Fatra - Klačianský hřeben
Velká Fatra - Krížňanský hřeben
Velká Fatra - Ľubochnianský hřeben
Vysoké Tatry
Roháče
Okolní hory
UKRAJINA: Zakarpatská Hoverla
POLSKO: Bieszczady - Rawka