Kráľova hoľa, východní Nízké Tatry

Pro výstup si vybírám zelenou turistickou značku. Není to sice nejrychlejší, ale zato se podívám na Kráľovu skalu, což je nejvýchodnější výběžek Nízkých Tater. Hned za vesnicí začíná prudké stoupání. Cesta je tzv. polská. Neexistují tu žádné serpentiny či zatáčky. Stoupá prostě kolmo na vrstevnice. Po pár metrech mě bolí lýtka.

Mlha na Králově holi

Snad jsem za měsíc, co jsem nebyl na horách, nezlenivěl. Nohy si zvyknou. Po cestě koukám, jestli tu někde není medvěd. Jdu sám a rolničku mám zatím v batohu. Občas si zpívám, ale za chvíli to moje plíce nevydrží a já opět pouze oddechuji.

Na Kraľovej skale jsem asi za půl druhé hodiny. Dám si obědovečeři a namontuji rolničku na batoh. Začíná krápat, a tak se odebírám směrem k vrcholu. Přicházím na komunistickou betonovou silničku. Občas panely, občas asfalt a kolem železná svodidla. Chvilku prší i na pláštěnku, ale je to jen přeháňka na pět minut.

Po asfaltce se kvůli kešce vydávám z kopce. Právě je tu v budování nová studánka. Voda zatím teče jen z trubky, ale je výtečná. Po kilometru si chci zkrátit cestu a rozhodnu se na kros lesem. Za dvě stovky metrů mám stát na modré turistické. Velmi rychle se ale zapletu do malých mokrých jalovců a vysoké trávy. Jsem mokrý až po pás. Boty to také nevydržely. Očekávám, že po modré značce budu za chvilku na vrcholu, což se také stane.

Nejdřív ale přijde mlha, vidím maximálně dvě tyče před sebou. Ještě že tu stojí i přes léto. Vytoužený západ slunce nad Tatrami neuvidím. Vysílač na Kral’ově holi je vysoký 137,5 metru a já ho vidím, až když stojím dvacet metrů před ním. Počasí že by psa nevyhnal.

V obslužné budově vysílačky se nachází nouzová turistická místnost. Místní pracovník mě pozve dovnitř a nabídne nocleh. Ani na vteřinu neváhám a souhlasím s přespáním na zemi. Zapíši se do návštěvní knihy, dobiji mobil ve veřejné zásuvce a velmi rychle usínám.

Holky se ztratily!

Na ráno si nenařizuji budík, protože mám fůru času. S dalšími členy výpravy se mám sejít až odpoledne u útulny Andrejcová. Podle rozcestníku mi cesta bude trvat tři hodiny. Stejně se ale budím kolem osmé.

Kolem mne chodí dělníci s kolečkem betonu. "Dobré ráno," pozdravím. "Už není ráno, vždyť je osm," dostane se mi odpovědi.

Podle informací z domova má na hřebeni pršet kolem jedenácté hodiny. To už bych mohl být pod střechou. Vyrážím po náhorních planinách směrem na východ. Po chvíli se začnou ozývat hromy z Muránské planiny na jihu. Leží na ní šedivý mrak. V dálce přede mnou je obloha také šedivá.

Strednou holu a Orlovou mám za sebou. Stoupám na Bartkovou, poslední vrcholek nad 1700 metrů. Bouřka se blíží, krápe. Z chvíli začne slejvák. Jednu pláštěnku házím na sebe, druhou na batoh a urychleně vyrážím z kopce. Po pěti minutách přestane pršet. Zato se mrak přesune na vrchol a hromy práskají jeden za druhým. Jsem naštěstí mimo jeho dosah. Z bouřky se vynoří úplně mokrá dvojice turistů, která míří opačným směrem.

Na Andrejcové a pod ní v útulně jsem kolem půl dvanácté. Na místě mě zdraví správci a nabídnou občerstvení. Koupím si čokoládu a vysvětluji, že tu musím počkat na kamarády, co jsou v údolí a přijdou až za pár hodin.

V době oběda přijde Miňo a ptá se, jestli mám hlad. "Ani moc ne,“ odpovím. "To nevadí, už máš nandáno," a tak jdu na špagety s červenou omáčkou. Teplé jídlo k obědu jsem na horách snad nikdy neměl.

Zůstávám u krásné útulny a čtu noviny. Když začnu přemýšlet, že bych vyrazil holkám naproti, telefonuje Klára: "Ztratili jsme se. Jsme u takový chaty s názvem Pod Hoľou a nevíme kam dál." Moje mapa z roku 1989 moc nepomůže, a tak poprosím spolunocležníky o novější. Podle ní odvodím, že by mohli být na žluté turistické pod kopcem Panská hol’a.

Řeknu jim, aby šly furt do kopce a až narazí na žlutou značku, tak mají vyhráno. Stejně ale vyrážím proti nim. Miňo mi ještě dá na cestu batůžek s baterkou, sušenkami a vodou. Vyrážím po modré turistické do údolí. Za chvíli se napojím na žlutou a potkám cyklistu. Ten mě ujistí, že dělal rozcestník na tu žlutou, a že kamarády potkám na půli cesty. Jdu půl hodiny a stále nic. Opět mi volá Klára, že jsou na velké louce a stále nemají žlutou značku. Jednu louku vidím asi čtvrt kilometru ode mne. Odhaduji, že je to ona, ale nejsem si jist. Z vrcholu Panská hol’a uvidím stádo krav a u nich čtyři lidi. To by mohli být ony.

Asi za dvě hodiny jsme zpátky na Andrejcové. To už je tam asi dvacet lidí a máme štěstí, že si najdeme místo na palandě. Míša nám udělá na místním vařiči těstoviny. Miňo všem okolo nabízí polévku zdarma. S jídlem si přisedáváme k partičce Slováků k ohni. Nalévají do sebe jednoho panáka za druhým. Domácí slivovice, hruškovice a občas i vodka. Prozradí nám, že jsou všichni svobodní a říkají si Alkoturisti. Fascinuje nás, že se sem vůbec dostali. Jejich sílu ale poznáme až zítra.

Osudové klesání na Priehybu

Když v sedm hodin vylézáme ze spacáku, většina turistů snídá. Někteří už vyrazili na cestu. Alkoturisti sice tvrdili, že před desátou nevstanou, ale i oni sedí venku a pojídají chleba. Než hodíme batohy na záda také my, uplyne další hodina a půl. Vyrážíme půl hodiny po Alkoturistech a náskok udrží až do konce.

PANORAMA: Velká Vápenica

Kliknutím na snímek otevřete velká panoramata. Foto: Mates

Stoupáme na Velkou Vápenicu (1691 m). Zpočátku jdeme nízkým lesem a prodíráme se borůvčím. Kdyby měl člověk sbírat všechny, na které dosáhne, byl by tu několik dní. Se stoupající nadmořskou výškou se stromy mění na kosodřevinu a nakonec se úplně vytratí. Vrch je holý. U malé skalky odpočíváme. Alkoturisti na nás čekají, ale hned po našem příchodu vyrážejí.

Přichází úsek, o kterém nám na Andrejcové povídali  Slováci, kteří šli opačným směrem. Strmé klesání a poté hned strmé stoupání. Na sedlo Priehyba (1190 m) sklesáme na dvou kilometrech pět set výškových metrů. Je to pěkný krpál lesem a zdá se, jako kdyby nikdy neměl končit. Klára několikrát padá a to jí způsobí bolest v koleni. Míša sice padá také, ale je v pohodě.

Kláře trvá sestup velmi dlouho, protože ji každý krok bolí. A to se nezmění až do konce výletu. V sedle si dáváme sušenky na posilněnou, protože vidíme zase krpál nahoru. Musíme vystoupat tři sta metrů. Po krátkém odpočinku vyrážíme a dohodneme se, že další pauza bude až na Kolesárové (1507 m). Asi po hodině se tam dostáváme a na malé vyšlapané ploše u rozcestníku dáváme oběd. Alkoturisti ho mají již v sobě a pokračují. Holky se po něm ještě čtvrt hodinku vyspí a pak teprve jdeme dál i my.

Vítá nás Zadná hoľa a opět holé vrchy s výhledy. Bohužel dálky mizí v oparu. Chvilku klesáme, chvíli stoupáme, chvilku lesem, chvilku klečí. Kláru už koleno hodně bolí, a tak doufáme, že už tam budeme. V dálce vidíme sedlo, ale cesta vede přes kopec. Dohodneme se, že pro úsporu času a zbytečného stoupání a klesání raději seběhneme vysokou trávou a pak půjdeme pořád po svážnici.

Dostáváme se k útulně Ramža. Je tady plno lidí. Okolo boudy už stojí několik stanů a přístřešků. Dáváme si k večeři kuskus, stavíme náš přístřešek a zaléháme pod něj.

Cesta bez značky

Ráno se domluvíme, že nemá cenu dál dráždit Klářino koleno, a dojdeme pouze do sedla Čertovica (1232 m). Podle turistického ukazatele to bude tři hodiny. S bolavým kolenem tedy o něco déle.

Cestička již nepřekonává velká převýšení, ale stále se houpe po vršcích a sedlech. Nespěcháme a po cestě sbíráme ve velkém borůvky i maliny. Nakonec se ztratíme, mineme odbočku a jdeme přímo po hřebeni po vyšlapané cestičce, která se občas ztrácí v porostu. Nejsme ale jediní.

Místo toho, abychom se objevili v sedle za Lenivou, stojíme u horní stanice vleku. Po několika minutách klesání po sjezdovce se objevujeme na autobusové zastávce v Čertovici. Autobusem se necháme se odvézt se do Popradu a pak vlakem domů do Čech.

KDE PŘESPAT: Osm tábořišť na hřebenu Nízkých Tater

Hřebenová túra - itinerář

Hřebenovka Nízkých Tater je vyznačená červenou turistickou značkou, která je součástí slovenské dálkové trasy nazvané Cesta hrdinů Slovenského národního povstání. Východní část z Telgártu do sedla Čertovica se dá přejít za dva až tři dny.

Telgárt (dříve Švermovo) - bus, vlak 880 m
Kráľova hoľa - nouzová turistická místnost 1948 m
Stredná hoľa 1876 m
Orlová 1839 m
Bartková 1790 m
Ždiarské sedlo 1475 m
Andrejcová - útulňa, studánka 1519 m
Priehybka 1550 m
Velká Vápenica 1691 m
Priehyba - přístřešek, studánka, lesní silnice 1190 m
Kolesárová 1508 m
Oravcová 1544 m
Zadná hoľa 1620 m
Homoľka 1660 m
Ramža - útulňa, studánka 1300 m
Jánov grúň 1393 m
Čertovica - hotel a restaurace, bus, silnice 1238 m

Doporučené vybavení

Spací pytel, karimatka, stan nebo bivakovací pytel, batoh 50-60 l, nepromokavá bunda a kalhoty, návleky na boty, softshellová bunda a případně kalhoty, funkční prádlo, čepice, oblečení na noc, pevné pohorky, čelová svítilna, mapa a busola nebo GPS, mobil, dva zapalovače, pevný podpalovač, jídelní souprava (vaří se na otevřeném ohni), lžíce, nůž, jídlo, láhev na vodu, krém na opalování, tmavé brýle, lékárnička. Hodí se teleskopické hůlky a pláštěnka na batoh.

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě

 Slovenské hřebenovky pěšky

Belianské Tatry - Skalné Vráta
Belianské Tatry - Ždiarska Vidla 
Bílé Karpaty
Bukovské vrchy
Chočské vrchy a Malá Fatra 
Malá Fatra na jaře
Malá Fatra nonstop
Malá Fatra Lúčanská
Nízké Tatry - východ (Kráľova hoľa)  
Roháče na jaře
Vysoké Tatry - přes sedla
Okolní hory
POLSKO: Bieszczady  

 Slovenské hřebenovky na lyžích

Zimní romantika na východě
Slovenské Rudohorie
Nizké Tatry - východ (Kráľova hoľa)
Nizké Tatry - centrální část (Ďumbier a Chopok)
Nizké Tatry - západ (Chopok)
Malá Fatra - hřeben na těžko
Malá Fatra - centrální část
Malá Fatra na jaře
Malá Fatra - Belské lúky
Velká Fatra - Rakytovský hřeben na těžko
Velká Fatra - Rakytovský hřeben s přespáním na chatách
Velká Fatra - Rakytovský hřeben na lehko
Velká Fatra - Klačianský hřeben
Velká Fatra - Krížňanský hřeben
Velká Fatra - Ľubochnianský hřeben
Vysoké Tatry
Roháče
Okolní hory
UKRAJINA: Zakarpatská Hoverla
POLSKO: Bieszczady - Rawka

SMRŤ JÁNOŠÍKOVA

Ján Botto 

Romanca
Neznáte už ľudia, ani znať nechcete,
Čo je mladý šuhaj na tom šírom svete
(Ján Kráľ)

Oj, city moje - iskry hromové! 
Čože robíte taký shon? 
Veď vás už idem v slzách i slove 
Z úzkych prsov vypustiť von! 
Veď vás vypustím - ach, ale jako? - 
Vy radosti, žiale moje! 
Keď to od srdca k srdcu deľako - 
A tým svetom tak chladno je! 
Keď nemá slová,nie šaty súce 
Pre vás, deti, ubohá mať; 
Či vás v zodraté prózy onuce, 
Vás zlatovlásky mám odiať?! 
Nie! radšej zhyňte v srdci zavreté, 
Do kvapky krev vypite mi - 
Než by ste mali biediť po svete, 
Neznané žobrať po zemi! 
Netráp sa mati o naše šaty, 
Len košieľky nám daj biele! 
Však dobrí ľudia budú nás znati 
Po hviezdach zlatých na čele. 
Ej,najdeme my jeden kraj kdesi, 
Kde nás iste prímu radi: 
Von sa, von, bratia! v slovenské lesy, 
V ten dávny svet bujnej mladi! 
Tam nás už čaká stará smrečina 
S náručím to otvoreným; 
K prsám matersky nás poprivíňa 
S milošumým pozdravením. 
Na mäkký moch nás k sebe posadí, 
Zavinie do tieň pláštika - 
Povesťou bájnou o svojej mladi 
V sen milučký učičíka. 
Jaj deti! - kraj to zakľatých ľudí - 
Tam mne vy večne zaspíte! - 
Neboj sa, mamko, však nás zobudí 
Lastovička na úsvite. 
Abo donesie pán Boh k nám včielku - 
Abo dcéru šumiacich hôr, 
Čo spevné ústka pritkne nám k čielku 
A na ruky pojme nás hor`. 
Abo nás zbudí dupot jelenov, 
Čo na čistý idú potok - 
Abo, čo chodia horou zelenou, 
Bystrých chlapcov hrmiaci krok: 
"Kdo to?" No ľaľa! či nás neznáte? 
Veď sme my tiež tak ako vy 
Zhodili biedy jarmo prekľaté, 
Poddanstva striasli okovy! - 
"Tak! - teda dobre, to sme si svoji!" 
Povedia - "No poďte s nami!" 
A my pôjdeme s nimi po zboji 
Hore dolu dolinami! 
Neboj sa, mamko, to dobrí ľudia, 
Bars sa jich ten svet aj bojí. 
A keď aj v mladom zápale blúďa: 
To krajšie než hniť v pokoji! 
Nezatracuj ich! - Prse jich čisté, 
Bars valašky zkrvavené. 
Oni nie lásky divokej listie, 
Čo na cudzích poliach ženie; 
Nie draví kýsi rytieri oni 
Krajov, kde slnce zachodí; 
Nie misantropi synovia tôni: 
To deti voľnej prírody! 
Hrdí jak ten ich Kriváň vysoký, 
Veselí jak jarné pole, 
Smelí jak tie ich hôrne potoky, 
A jak vetor svojej vôle. 
Oj vetor, víchor širokej vôle 
V mladistvých prsách zrodený! 
Oni v tom víchre, deti sokolie, 
Letia, letia - - ku šibeni. 
Lež počkaj, mamko, keď stoveká, 
Noc poroby sa raz ztratí, 
Keď v svetle pozná človek človeka 
A ľudia vstanú odkľatí; 
Keď sa tým mladé krídla rozviažu, 
Jich let mrákavy prebrodí: 
Oni, sokoli, svetu ukiažu 
Cestu ku slncu slobody! 
Oj,s Bohom, mati! - s tou chasou mladou 
Musíme von v širokú diaľ! 
S Bohom! - čujeme huk vodopadov, 
Pieseň chlapcov z vysokých brál. 
Teda necháte tú chalup úzku? 
Idete ta hľadať drusov? 
Choďte! - však vy tiež raz na motúzku 
Odvisnete - kritikusov. 

Horí ohník, horí, na Kráľovej holi - 
Kdože ho navatril? dvanásti sokoli. 
Dvanásti sokoli sokolovia bieli, 
Akých ľudské oči viacej nevidely; 
Dvanásti sokoli sokolovia Tatier, 
Ako by jich bola mala jedna mater; 
Jedna mater mala, v mlieku kúpavala, 
Zlatým povojníčkom bola povíjala. 
To sa chlapci, to sa, jak dubce na stráni - 
Košieľka zelená, klobúk vybíjaný, 
Palošík, pištole, valaška brúsená: 
To sa chlapci, to sa, moje potešenia! 
To sa chlapci, to sa, jak oltárne sviece: 
Keď idú po háji, celý sa trbliece; 
Keď ohňa navatria na vysokom Sitne, 
V dvanástich stoliciach biely deň zasvitne; 
Keď jednu zanôťa v zelenej úbočí, 
Dvanástim stoliciam srdiečko poskočí: 
Boly časy, boly, ale budú ešte, 
Daj len Bože, daj len dobrým chlapcom štestie! - 
Od Tatier k Dunaju dievčiny spievajú: 
To sa chlapci, to sa, čo chudobným dajú. 
Neboj sa dievčatko, neboj vydávati, 
Tí ti namerajú na svadobné šaty. 
Neboj sa sirota, veď už kukuk kuká, 
Tí ti namerajú od buka do buka; 
Tí ti namerajú, aj sami zaplatia, 
To sa chlapci, to sa, to sa naši bratia! - 
Od Tatier k Dunaju ľudia si šopkajú: 
Ber pane tie dane, však príde rátanie! 
Ber vlčko, však ty to zaplatíš raz kožou; 
Nezvieš zkiaď, iba keď zblysne dvanásť nožov: 
"Stoj! tisíc hrmených!" - vyskočia desiati - 
"Stoj! daj Bohu dušu a chlapcom dukáty!" 
Nad hlavou paloše, na prsách pištole: 
"Sem pane tie zdrané sedliacke mozole!" - 
Tie slovenské hory, to jich rodnie dvory, 
Tie karpatské hole, to jich voľné pole. 
A na tom Kriváni zámok murovaný: 
To sa chlapci, to sa, čo šabličky nosia. - 
A ten ich kapitáň to je len veľký pán! 
Pierečko belavé, červený dolomáň. 
Keď ide po hore, jako ranné zore, 
Keď ide po lese, celý svet sa trasie. 
Pierečko trusové nad horou sa belie: 
Kloňte sa chalupy, traste sa kaštiele! 
Bo kohos Jánošík na paloš načiara, 
Tomu nespomôžu ani tria cisára; 
A komu odpíše lístočok trirohý, 
Tomu nespomôžu múry do oblohy. 
Raz Janík zapískne : z dvanásť pušiek blyskne; 
Druhýraz zapískne : tisíc chlapcov zvýskne; 
Tretíraz zapískne : šabličky zazvonia, 
Zahučí Považia, zahučí Pohronia - 
A ohlas zaletí v štyry sveta strany: 
Kdože tým pod slncom voľačo zabráni? 
Horí ohník, horí - nie jak voľakedy - 
A okolo ohňa desať chlapcov sedí. 
Sedia oni, sedia, do ohníčka hľadia - 
Do ohníčka hľadia, slovka nepovedia. 
Len keď bor zašumie, keď vetor zaveje - 
Skočia - zavzdychajú:"Jaj, naše nádeje! 
Janíčko, Janíčko, ty naše slniečko! 
Čakáme na teba jak na ten deň z neba. 
Svitaj, Bože, svitaj, že by bolo ráno, 
Že by nám zablyslo slnce maľovanô!" 
Už vatra dohára jak obetná žiara, 
A chlapci jak svätí okolo oltára - 
Sedia oni, sedia, do ohníčka hľadia, 
Do ohníčka hľadia, slovka nepovedia. 
Už plamienček malý - už len blysk slabušký 
Na nich, jak na hroboch svätojánske mušky; 
Už i ten plamienček pomaly zhasíňa - 
Už temno, už ticho jak v stried cintorína. 
Len čo bor zašumie, keď vetor zaveje, 
A čo chlapci vzdýchnu:"Jaj, naše nádeje!" 
Veje vetor, veje, vetrisko studený - 
Zhasnutá sa vatra ešte rozplamení, 
Vybĺkne dohora, žalostne zapíska, 
A oni tam sedia jak dáke skaliská. 
Ešte raz zapískne - jaj, pre Hospodina! 
Ešte raz zablyskne - i zrazu zhasíňa. 
A kdesi čo zvolá jako nadzemská moc: 
Jánošík lapený! - Šuhajci, dobrá noc! - 
Zahučaly hory, zahučaly doly, 
A chlapci zanôťa:"Boly časy, boly! 
Boly časy, boly, ale sa minuly 
A po malej chvíli minieme sa i my! 
Keď sa my minieme, minie sa krajina, 
Jako by odpadol vŕšťok z rozmarína; 
Keď sa my minieme, minie sa celý svet, 
Jako by odpadol z červenej ruže kvet."- 

Padá rosa, padá, za bieleho rána, 
Plačúci šuhajček ovečky zaháňa. 
Dolu ovce, dolu, dolu dolinami, 
Veď už viac Jánošík nepôjde za vami! 
Dolu kozy, dolu z tej vysokej skaly, 
Veď vám už Janíčka mladého zlapali
Zlapali, zlapali sokola na lepe, 
Keď valašku zamkli sedem dvermi v sklepe. 
Jánošík junošík, pozriže sa hore, 
Už je kolo teba drábov celé more! - 
V tom širokom mori tonie malý kameň: 
"Poddaj sa Jánošík, veď ti je už amen 
A čo by vás Nemcov bolo za tri svety, 
To ste Janíčkovi iba pod polpäty. 
A čo by ste z neba jako dážď padali, 
To ste Janíčkovi len pod palček malý. 
Raz rúčky popluje - už sa všetko chýli: - 
"Koľko Nemcov ide do jednej polkyly?" 
Jednu rúčku vpravo,druhú vystre vľavo, 
A už drábi ležia jako v hore drevo. 
Kol dverí sekery, v oblokoch pištole: 
"Ej veru neujdeš, pekný náš sokole!" 
V tom sa Janík zdvihne jako vetor v hore, 
Len Nemci zavresknú:"Jaj, už je na dvore!" 
Darmo doň strielali, darmo doň rúbali, 
Darmo predarmičko jak do žuloskaly. 
Ešte raz namiera, ešte raz zaženú: 
"Nože no, nehádžte darmo hrach na stenu!" 
Zavolá babička, zavolá z prípecka: 
"Podsypte mu hrachu, budete bez strachu!" 
Nasypali hrachu pod jelenie nôžky, 
Hneď mu dali na ne centové ostrôžky. 
Ale sa Jánošík ešte len pohýna, 
Už putá zprskajú jak dáka škrupina. 
"Hoj, tisíc prabohov! vy trhani spilí, 
Zjete si to hneďky, čo stes` navarili!" 
Iba raz zpakrukou dokola zatočí, 
Už siedmym lapajom stĺpkom stojá oči; 
Len raz sa činčierom dokola zaženie, 
Už po celom dvore samé spustošenie! - 
Darmo doň rúbali, darmo doň strielali, 
Darmo, predarmičko jak do žuloskaly. 
V tom baba babička zavreští z prípecka: 
"Rúbte mu v opasok, bude mu ostatok!" 
V opasok zaťali, žilu v ňom preťali: 
"Ta ste mi už dali, čo ste mi dať mali!" 
Už junák Jánošík jak ten chlapček malý, 
už mu rúčky, nôžky v putá okovali. 
(Bodaj teba baba čerti boli vzali!) 
Janíček, kapitáň bol si jak tulipán, 
Ale ti už zvlečú ten pekný dolomáň. 
Zvlečú ti dolomáň, zelenú košeľu - 
Jaj beda, prebeda, veru ti postelú! 
Veru ti postelú na šable, požiare: 
"Len bite, len tnite, veď vás pán Boh skáre!" 
Janíček, zbojníček samopašné dieťa! 
Kebys` nebol zbíjal, nemučili by ťa. 
"Zbíjal som ja, zbíjal, nie na rôček prvý, 
Ale som nevylial kvapku ľudskej krvi. 
Zbíjal som ja, zbíjal celých rôčkov sedem, 
Ale pred Bohom za to báť nebudem." 
Jánošík junošík, veď si ty bohatý, 
Vymeňže sa, vymeň, tvojimi dukáty! 
Janošík junošík máš veľké poklady, 
Vymeňže si, vymeň, ten tvoj život mladý! 
"Vymeniťsa teraz? - vy psohlavci vzteklí! 
Nie! - už ma len zecte, keď ste ma upiekli!" 
Dolu ovce, dolu, dolu dolinami, 
Veď už viac Jánošík nepôjde za vami. 
Dolu kozy, dolu z tej vysokej skaly, 
Veď vám už pre Janka stužku usúkali. 

Ticho! - spí čierneo mesto jako tyran starý: 
V ústach peny krvavé, pot zimný na tvári. 
Spi len, spi, tyran, mesto! - Nad ním oblak tmavý 
Jako dáka nočnica, čo ho vo sne dávi; 
Čo mu dušu von tiahne jak pijavic vzteklá, 
I zamyká na nocľah do čierneho pekla. 
Spí, leží bez pohnutia stisnutý pazúry, 
Len vzdych ťažký vydáva - to temný hluk búry. 
Až razom pisky škrípnu - brány s otvorili, 
Dve svetlá zkiadsi blysnú jako by z mohyly; 
A v tom triraz zdĺhavo zajačí píšťala, 
Jak by všetkých zlých duchov k chraňbe zvolávala; 
Dvorom pes triraz zavyl i zrazu zaťúchol; 
Od šibeníc mhly letia jako kŕdle duchov; 
Tône ukrytej stráže premihnú cez dvory, 
Jako dáke letiace polnočné potvory; 
Na to kuviky zpištia - kohúty zaplačú - 
A krkavce zo spania chraplavo zakráču; 
Čierny mrak vetry nesú jako čierne máry, 
Z neba rosa poprchá jak slzy po tvári; 
Dvanásta smutným hlasom vyzváňajúc bije: 
A temno dvor hlboký jak zem hrob prikryje. 
Mrtvo je - len kýsi vzdych na dne čiernej väži: 
Tak v hrobe čo živý v ňom pochovaný leží. 
Čo to za biela šatka na vŕšku sa kýva? 
Čo to tu sem pribehlo jako srnka divá? 
"K tebe , Janík - šepoce - k tebe idem, k tebe!" 
Biele dievča, čo tu chceš? - už je po pohrebe. 
Stane - sluchá - zastená i padá bez sebä. 
Tu sa razom pozdvihne i placho pripína 
Na okno kríž erdzavý, vienok z rozmarína 
"Janíčko, Janíčko, ty moje srdiečko! 
Ohlás sa, kdeže si, nesiem ti pierečko. 
Nesiem ti pierečko v mojej pravej rúčke, 
Jaj beda, prebeda! už sme na rozlúčke. 
Jedna cesta hore, druhá cesta dole; 
Kdeže sa zídeme, biely môj sokole?" 
Hlávku kloní na okno - zdá sa, že dač sluchá - 
Kdo čo sa s ňou shovára? - dokola noc hluchá. 
Ticho! ona dač čuje, líčka sa jej menia, 
Vo zreniciach slzavých zahral blysk spasenia, 
A s úsmevom nebeským ústka osineté 
Šepocú:"Však milý môj! na tom druhom svete? 
Tam sa iste zídeme zo dvoch koncov zeme, 
Zo dvoch koncov zeme si dobrý deň povieme." 
Tak dlho na tom okne i šepce i sluchá. 
Kdo čo sa s ňou shovára? - dokola noc hluchá. 
Ticho. Razom hlas jeden zpod zeme zastená: 
Ona skočí ipadá znovu na kolená - 
Zaplače - chce utekať - ale zas zblíži, 
I ešte raz pokľakne pri okennom kríži: 
"K tebe, milý - šepoce - k tebe idem, k tebe!" 
A zrazu sa vychytí jak duša do nebe. 
Letí, letí, ulieta jak dáka bohyňa, 
A za ňou sa ozýva pieseŇ labuti: 
Dunaju, Dunaju, môj milý šuhaju, 
Počkaj len máličko, veď za mnou volajú! 
Počkaj milý, počkaj, aspoň len trošičku, 
Že sa ešte obzrem na moju mamičku. 
Moja mať, moja mať, čože máš slzy liať, 
Na to si ma mala, že bys` ma vydala; 
Mala si ma, mala, ales` nesnívala, 
Komu si ma, komu, mamičko chovala. 
Veď si ma chovala bielemu sokolu, 
Ale ma ten nechal na širokom poľu - 
Na širokom poľu našiel si ženičku, 
Našiel si on inú - čiernu šibeničku. 
Ženi sa len, milý, keď ti taká vôľa: 
I ja som si našla iného sokola. 
Ženi sa len, ženi ešte do jaseni, 
Veď zato nezvädne môj venček zelený, 
Nezvädne, nezvädne, ani neopadne: 
Zasadím si ho ja v tom Dunaji na dne. 
Mati moja, mati, čože máš plakati, 
Veď mne tam nebude ťažko privykati. 
Zabudnem ja ľahko na tie naše dvory, 
Keď sa mi môj milý sladko prihovorí; 
Zabudnem ja ľahko na ten svet celučký, 
Keď ma raz objímu jeho prajné rúčky; 
Zabudnem, zabudnem na teba mamička, 
Keď on raz poľúbi moje biele líčka. 
Dunaju, Dunaju, môj švárny šuhaju, 
Počkaj len máličko, veď za mnou volajú! 
Sestričky, družičky, ostávajte zdravy! 
Veď mi už zosnímu zlatú partu z hlavy. 
Tie dunajské vlnky pekne, krásne nôťa, 
Tie mne tam vypletú stužečky z vrkoča; 
Tie dunajské rybky, keď sa o mne zvedia, 
Tie mňa, mladú paňu, od ľúbosti zedia. 
Dunaju, Dunaju, milý môj šuhaju, 
Počkajže len ešte, veď za mnou volajú! 
Ostávajte zdravé, vy domové prahy, 
Nekročia viac cez vás moje biele nohy! 
Ostávajte zdravé, vy domovné kľučky, 
Nebudú viac na vás moje biele rúčky! 
Ej, má môj milený inakšie kaštiele, 
Tam si budú chodiť moje nôžky biele, 
Budú sa prechádzať zo dvora do dvora, 
Od Váhu, od Hrona do Čierneho mora. 
V tom za horu zapadla, jak hviezda letiaca, 
Nikto ju viac nevidel krem toho mesiaca, 
Len on, chudák, čo nikdy nezradí nikomu, 
Samotný ju sprevodil do nového domu. 
Nikto o nej viac nečul, krem tie skaly lesné, 
Tie ešte dospevujú ostatok jej piesne: 
Otvárajte bránu pekne maľovanú, 
Že si ja nezlámem venček z tulipánu. 

Kam to ten mesiac hľadí, že je taký blädý? 
Pozerá dnu okienkom, kde Jánošík sedí, 
Kde Jánošík lapený kamarát slobody: 
Ej šuhaju, šuhaju, zle sa tebe vodí! 
Tie nožičky jeleniena krátko lapené, 
Čo kedysi lietali po žulokamene; 
A tie mladé dve rúčky visia na obrúčky, 
Čo kedysi trhaly od koreňa bučky. 
Štyry steny plesnivé, to tvoj svet slobody: 
Ej kamarát, kamarát, zle sa tebe vodí! 
On spí - nočný pán Tatier, zbičovaný zlostne, 
Tu skuvaný v železách, ale voľný vo sne. 
Oj, spi junák mladušký, spi pekný dlhý sen, 
Keď v skutku nie, tvoj život skonč trebars vo sne len! 
Spí opretý na kláte, obdratý zo zlata - 
Ale na ňom sa blyští nevinnosti šata. 
Tieň kríža mu na prsách, na čele blesk žiary, 
Rúčky, nôžky krvavé - a úsmev na tvári. 
A ten blesk na tom čele čím diaľ tým viac svitá - 
Už sa do čiernych kútov utiahla tma zbitá. 
Štyry steny plesnivé tisícimi zraky 
Pozerajú zďaleka jak na zázrak dáky - 
Pozerajú zbľadnuté, zdá sa, že sa bojá: 
On v ich moci pokojný - ony bez pokoja. 
Zo tmy kosti vykukly i umrlčie hlavy, 
Zdá sa, že jedna druhej:to on, to on, vraví. 
Časom hadov sypenie počuť raz po raze - 
Asnaď toho poznali v tom jasnom obraze, 
Čo svätou pätou potrel hlavu jich plemeňa, 
Čo pred ním svet i peklo padá na kolená. 
Ticho,ticho dokola - mladé srdce bije! 
On počúva večnosti blahé harmonie, 
On vidí túžob svojich nebe otvorené, 
Bo sa tu i tu líce zorou zarumenie; 
A keď sa spiace oko časom pootvorí, 
To zasvieti jak slnce vzchodiace nad hory. 
Ticho, ticho! - on sníva mladosti krásny sen: 
Oj, ži junák mladušký, ži aspoň vo sne len! 
Tma sa dvíha od boku - ha! sto ešte málo, 
Stoj, preboha! veď ešte len čo zasvitalo! - 
Už sa blíži, oj už, už tvár jeho zakryje - 
Už tie líca zostaly jak zvädlé ľalije, 
Už zrenice zanikly jak hviezdy za lesy - 
Senné ústa šepocú: ach, drahá, kdeže si? - 
A putá sa ohlása - vzlietnu mihalnice - 
Jak v tom svete zakľatom strážne holubice, 
Čo dva tajné poklady krídly ukrývaly: 
I v rose sa ztrbliecu dva jasné krištály. 
Ich zrak sa tu napnute v tej hrúze zamára, 
A v mysli omámenej jej čarovná žiara 
Svieti ešte menisto, jako lúč z oblaka, 
Jako na mračnom nebi dúha sedmoraká. 
Duša pomedzi nebom i peklom zostala, 
Jak laň, čo ju hadiska moc zraku skovala; 
Tam stojí ohromená v zakľatom pokoji - 
I v peklo zísť i v nebe navrátiť sa bojí. 
Ústa storaz chcú volať, storaz len z šumejú, 
Jak smrekové halúzky, keď vetry zavejú. 
Ťažké prse bez dychu - niet žiadnej pomoci: 
V tom dvere zarachotia jak hrom v tichej noci; 
A duša tým zrazená zastene, zaplače, 
Bo sa vtej mysli jeho, jak ohňom kartáče, 
Tie všetke žiare rajské razom rozstrelily, 
Len iskry v pamäť padly do svojej mohyly. 
A, bars aj roztrhané, lež nie vyhasené, 
Čakajú tu v tichosti na nové vzkriesenie. 
Tu dvermi v zrak upretý blysk lampy zasvieti, 
A zpoza dverí dnuká kýsi padúch kuká: 
"Zhotuj dušu k odchodu! - blízka tvá hodina." 
Ešte raz naň zaškúli i zrazu zamkýna. 
Tak diabol, keď si ide pre dušu hriešnika, 
V svetle bludičôk výjde a v búre zaniká. 

"Zhotuj dušu k odchodu! - kdo mi to povedá?" 
Chce ruku hor` zodvihnúť, ale sa mu nedá. 
A hlas jeden preletí jak blyskavec cezeň: 
"Bols` Jánošík veľký pán - ale si už väzeň!" 
Voľnosti, voľnosti, mával som ťa dosti, 
A teraz ťa nemám ani za dve hrsti! 
Vôľa moja, vôľa, kde si sa podela, 
Do šíreho poľa s letom uletela. 
Lietaj si len, lietaj, keď ti taká ďaka, 
Lenže si vylietaj lepšieho junáka. 
A keď sa nalietaš, príď na moje hrady, 
Azdaj sa tá lipka ešte raz rozmladí. 
A keď sa rozmladí, sadni na prút holý, 
Zaspievaj, zašteboc: boly časy, boly - 
Zaspievaj a vyleť hor` prosto do neba, 
Lebo Boh nestvoril svet tento pre teba! 
Zvonia! - na deň, mne na noc - oj, srdce, nežiali: 
My skoro spať musíme, bo sme skoro stali. 
Skoro spať!kdo to káže? Boh? - ľudia! tyrani! - 
Z pol cesty z sveta môjho, ja ľuďmi vyhnaný! 
Oj, ľudia ľúti, ľudia, vy draví šakaly! 
Brať život! zkiaď to právo? - či ste ho vy dali? 
Zomreť! - tak zomreť! - dobre,bo som bol po zboji! 
Ale kdo viacej zbíjal? - ja či kati moji? 
Chodil som po zboji po menistom poli, 
Že bych kus prevetril z tej ťažkej nevoli! 
Chodil som po zboji po menistej lúky, 
Že bych kus zabudol na tie panské muky! 
Sloboda, sloboda, môj anjel milený, 
Pre teba ja umrem na čiernej šibeni! 
Preto že som ťa schytil, keď ťa psi trhali, 
I vyniesol na prsách medzi Tatier skaly, 
Vlastným dychom ťa živil, na srdci zahrieval, 
A ťažké tvoje rany slzami polieval: 
Preto mreť? - oj, rád umrem,bos sa ty mne milá 
Za to jedným prezrením dávno odmenila. 
Znám to prvšie prezrenie! - dosiaľ v duši tleje, 
Keď vschodiac blysly na mňa dve hviezdy nádeje. 
Oj, viem všetko smrť vezme, len nie tie dva blesky, 
Tie mi budú svietiť hor v ten môj svet nebeský! 
Ha! svitá - koniec! - mrkne - počiatok - kde? jaký? 
Oj, s Bohom, ty svet marný - môj svet nad oblaky! - 

Vejú vetry, vetriská, od západnej strany, 
Kam tie mraky tak letia jak hladné havrany? 
Snáď na chraňbu slniečku? - čože chmáry chcete? 
Slniečko pochovávať? - a ono pri svete! 
Či ho chcete na silu do hrobu položiť? 
Nie! - z toho nič nebude - večne má ono žiť! 
A čo ho aj na chvíľu zložíte do jamy: 
Povstane, vyrúbe sa zlatými šabľami;- 
A potom do tej jamy ľahnete si sami! 
Leťte len, leťte, keď vám to pokoja nedá - 
Ale potom nesteňte: jaj beda, prebeda! 
Čo sa ten mrak tak vlečie cez tie šíre polia? 
Čo tie vrany lietajú, kráču dookola? 
To sprievod čierny, dlhý z mesta sa pohyna - 
Vyprevádza zo sveta nezdarného syna. 
Spevu, plaču neslýchať - len čo vetor duje - 
A čo drobná rosička z neba poprchuje. 
Hľaď! na čiernom vozíku, v hlbokom dumaní, 
Opiera sa Jánošík šuhaj maľovaný. 
On v prosriedku jak víťaz - kolo tváre bľadé - 
Zdá sa, že on sám na smrť celý zástup vedie. 
On vypnutý - tí hlavy nesú dol sklonené, 
Jako by ho prosili za oslobodenie. - 
Kňaz sa modlí :"Modli sa!" - "Za koho?" - "Za teba!" 
"Nie, kňaze! čas nemrhaj - za mňa sa netreba! 
Ja už idem zo sveta,tam ma Boh odsúdi; 
Ale sa radšej modli za tých biednych ľudí! 
Za ľud, za ľud sa modli! za to choré dieťa, 
Že by abo ožilo, abo šlo zo sveta! 
Pozri ho jak omdlieva na nevoľnom loži - 
Pozri tú tvár vpadnutú! - či to obraz boží? - 
Jarmo jeho kolískou, sínavy ozdobou! 
Či sa kedy smiluje ten pán Boh nad tebou!? 
Oj, dieťa nešťastlivé - zakľaté v nevoli! 
Nič viac nevie o svete, iba že ho bolí. 
Žiť nezná nebožiatko a zomrieť nemôže - 
Čo chceš s ním - zač tie muky, spravodlivý Bože!? 
Sirota, nezná matky, otca ani seba: 
Otvor knihu, môj otče! zaň sa modliť treba! 
Modliť! ešte nie pozde, ešte sú nádeje - 
Ešte jedna iskierka na dne duše tleje; 
A bars ona maličká, bars hlboko skrytá: 
Odkľaj mi ju, môj kňaze - a svet nový svitá!" 
A zraky zapálené obráti do neba, 
Modlí sa vrúcne, modlí - za koho? za seba? 
"Oj, ľud biedny, oj, ľud môj? kdo ťa zastane? 
Ja už idem - ale Ty, všemohúci Pane, 
Zostaneš s ním, Ty zbav ho!" - vzdychajúci volá, 
A ten ľud, jak tá tôňa, vlečie sa do kola. 
A ľud slepý - nevidí za bieleho rána: 
Zabíja svojho otca, čo ho zo sna zháňa! 
Od šibeníc zavialo, ľudia sa žehnajú; 
Na štyroch čiernych stĺpoch havrany krákajú: 
"Poď k nám, poď k nám, Janíčko!" až strach kosti láme - 
"Poď k nám, poď k nám, gazdičko! dávno ťa čakáme!" 
A on ide k šibenici pri srdca tichosti, 
Bo mu duša hovorí: to oltár voľnosti. 

Slnce v zlatej kolíske nad horou umiera, 
Hlucho temno na vschode jak v prostried cmitera; 
Obloha v samom čiernom ku zemi sa kloní, 
Na jej prsách trúchlivých drobné slzy roní. 
Tak dve dobré matičky,keď im hynie dieťa, 
Jedna druhej vzdychajúc do náručia letia. 
Šíre hory v pokore od Tatier k Dunaju, 
A nad nimi v kolese tam Vily ihrajú. 
V prosried kola je hol, a na holi skalka, 
Tam si spieva samotná bielych panien kráľka; 
Nôžky chmára povíja - vlásky zora zláti - 
Jako biela ľalija, jako božia mati: 
Poď, poď, Janík! sokol zlatý - 
Poď do môjho do náručia! 
Budeme sa milovati 
Tu, kde nás viac nerozlúča! 
Ach, poďže, poď už raz ku mne 
Z toho sveta do pokoja! 
Ej, veď ťa tu pekne, šumne 
Popristrája milá tvoja! 
Tu ťa čaká oblek nový: 
Pláštik z rosy, moja práca; 
Tu klobúčik slniečkový 
I košieľka z žiar mesiaca! 
Tu ťa čaká domček nový, 
Domček krásny, maľovaný; 
Dášok na ňom diamantový, 
Okienečká v štyry strany. 
A v tom domku budeme my, 
Budeme žiť sami dvaja, 
A kol neho družíc snemy 
Budú spievať: hoja, haja! 
Poď, poď, Janík! sokol zlatý - 
Poď do môjho náručia! 
Budeme sa milovati 
Tu, kde nás viac nerozlúča! 
Tak spieva - a spev lieta horami dolami: 
A on vsried černovojska - pod šibenicami. 
Tam on na hroznom vršku, na prahu dvoch svetov - 
Nebo pred ním vysoké - svet nízky pod pätou - 
V sried kopij jak v sried lesov - so zrakom upretým - 
Stojí junák Jánošík jak dakedy predtým, 
Keď v dume z Tatier meral nebeskú výšinu, 
Keď v blesku slnca videl zakľatú otčinu. 
Rúčky tak založené v zelenej košieľky - 
I ten istý klobúčik, i pierko tak celky, 
I tá dumka na tvári, i tá žiara v oku, 
Všetko tak - len palošík nemá viac pri boku. 
(Oj, palošík, na hore zapätý v javore, 
Kdože tebou zablýska v maľovanej zore!) 
I tak ticho si stojí - vše tajné vzdýchnutie - 
Len keď počuť štrng zbroja - rúčky nepohnuté. 
Bo čuvstvo jeho drieme, a myseľ mu lieta 
S dušou po zlatých krajach minulého sveta 
Po tom raji mladosti. Ligotavé chvíle 
Oblietly ho dokola jak zlaté motýle; 
Obvily ho, zavily nevinnosti kvety. 
Tisíc očiek naň mihá, tisíc úst klebetí; 
Z sadov vtáčky naň kričia a z priedomia deti: 
Poď k nám, poď k nám, Janíčko, tu sme ti, tu sme ti! 
Z dúbrav bučky kývajú: poďže sem, šuhaju! 
A zlaté háje za ním milostne vzdychajú. 
I ten bystrý potôček, i srieborná hoľa - 
To všetko, všetko naňho jak na brata volá. 
Vtedy tá duša jeho ramená rozloží, 
I pritisne na srdce celučký svet boží. 
Len ruku žehnajúcu keď čujena sebe, 
Vytrhne sa splašená - i padá dol z nebä. 
Už je hoe. - Ešte raz zrak na hory hodí - 
Hej, na hory, na hory, na ten svet slobody! 
Po nich ťažko hlboko hučia sĺz prívaly - 
On ticho hľadí na ne, nesmúti,nežiali; 
Bo jich pamäť jak lampa čarovná pozláti, 
I oblieka v slncové starodávne šaty. 
A duša do tých pekných krajov sa poberá 
Pozerať sa jak slnce nad more z večera. 
Tu sa vidí v družine na Kráľovej Holi 
Jak orol bystrooký pomedzi sokoly; 
Pri vatre gajdy hučia, tu skáču chlapiská, 
V ruke pohár a v druhej valaška sa blýska. 
Tam zase na Kriváni, keďsa hora lomí, 
Jak pozerá pod sebou neskrotené hromy. 
Tu na Ďumbiere stojí, dušu v túžbach kojí; 
Pozerá orla v letku pri slnca východe, 
I spieva si pesničku o zlatej slobode. 
A tam si zase dumá v Prosiečnej Doline, 
Na tých zámkoch zakľatých o svojej rodine. 
Tu hájom znie fujara, keď mesiac vychodí, 
Tu on milej koštúva cukrové jahody; 
I díva sa jej v oči, v tie božské plamene, 
Kde vidí všetke svoje túžby oslávené. 
Tam zas jak s chlapci blúdi po zelených horách 
Pri slnci i mesiaci, pri hviezdach i zorách; 
A všetke tie obrazy tak s milo naň smejú, 
Že znovu v ňom zbudily usnutú nádeju. 
Oj, a duša sa do nich ešte raz pristrojí, 
Jako veľký bohatier do víťaznej zbroji - 
A po nej sa rozleje sila nevystihlá; 
Cíti, že by rameňom zem do neba zdvihla. 
A v tom kňaz povie: "Amen!" -Jaj Bože nad nami! - 
Mhla zašla - a Jánošík víta sa s Vilami. 
Vetrisko v štyry strany žalostne zahudie: 
Bolže, Bože, v svete kvet - či už viac nebude? 
Hľaďte, či to mhla tamto, či to šatka belavá, 
Či to vetor, či to kdo: "Stojte!" vyvoláva - - 
"Stojte! tu list s pečaťou od Jeho Jasnosti!" - 
Pozde, pozde, už sa on nevráti z večnosti. 
Pozde, pozde, už dobehly cisárske patenty: 
Nedá už on za seba štyry regimenty. 
Ľud okolo šibeni - jak dáka skalina - 
Nevzdýchne, nwzaplače, päste nezatína. 
Ide domov - pomaly - ale dák z nechuti; 
Čo krok zrobí, zastane a hlavou pokrúti; 
Čo diaľ ide, to mu viac dačo srde sviera, 
Dač v duši sa ozýva: Jánošík umiera! 
A to srdca svieranie viacej neprestane, 
A ten hlas bude volať do zmrtvých povstanie, 
Prebije sa cez prse, cez doly, cez lesy - 
Bude volať do všech strán; Jáníčko! kdeže si?! 

Mhlisté, pošmúrne nebo nad Tatrou, Dunajom. 
Tak je dáko otupno tým slovenským krajom, 
Jak zakľatou krajinou, zem jak zadusená, 
Jak žena pri pôrode, len stená a stená, 
A plod vydať nemôže. Už vŕšky zkopnely, 
Už ľudia aj zabudli o smrtnej nedeli, 
Keď in deti doniesly prvšie jaropúčky, 
Už dávno zakukaly po hájoch kukučky - 
A jara nechyrovať, prešlo i vskriesenie, 
A ešte horou dolou nič sa nezelenie. 
Hora v puku, pole v kle jak zakľaté drieme, 
A ľudia von oblokmi na tie holé zeme 
Zrakma beznádejníma nemo pozerajú - 
S rukama složenýma, čo bude, čakajú. - 
Staré baby pri peci trímu tajné rady. 
Spomnú Janka i jeho zakľaté poklady. 
Vraj vidno jich presúšať, keď sa mesiac noví, 
Aj dostať ich vraj možno; len ten kvet Jánový, 
Čo poklady otvára, z nich duchov vyháňa, 
Čo o polnoci kvitne na Svätého Jána - 
Ten dostať: to je ten kunšt, čo ešte neznáme - 
Na čom si ten svet posiaľ darmo hlavu láme. 
Potom prejdú na jeho valašôčku milú, 
Čo vraj mala kedysi za sto chlapov silu. 
Bola už vraj tie siedme dvere ťať začala, 
Lež keď čula, že on preč, v zem sa zakopala. 
Všetko to s ním zaniklo, i tá jeho milá, 
I tá mladá družina, čo si s ním chodila. 
Len tie pusté chodníčky, čo po nich zostaly, 
A tie mená vyťaté na tatranské skaly. 
Napokon ešte prídu na tie mrcha časy, 
A tu sa jedna stará kdes` z kúta ohlási - 
To sa krížom všetkými Svätými zaklína: 
Že je vraj týmto pľušťam Jánošík príčina; 
Že vraj on ver` nezomrel; bo že ho videla 
Raz na draku jak letel ako jasná strela. 
A Boh zná čo tam všetko si narozprávajú 
O divoch a zázrakoch, čo sa vraj stať majú. 
Šuhaji zas nespustia oka z tamtej strany, 
Kde zašiel dobrý junák Janík maľovaný. 
Pozerajú túžobne, čo sa to tam deje; 
Ale tam nič nevídať len leje a leje. 
Lež ten, kdo sa v to vezme, kdo bližšie pristúpi, 
Ten vidí bielych panien veliké zástupy; 
Ten vidí, o čom ani nesnívajú ľudie: 
Ten vidí svojím okom, čo ešte len bude. 

IX (ZJAVENIE)

K r á ľ k a . 
Kukala kukučka 
Z zeleného bučka, 
Sedemraz kukala - 
Sedem rôčkov dala. 

V i l y . 
Janíčko, Janko náš! 
Zlaté už vlásky máš, 
Sivé už očká máš, 
Biele už líčka máš, 
Sedem rôčkov minie: 
Pôjdeme na sobáš! 

Ch ó r . 
Bude svadba, bude, 
Pamätajte ľudie, 
Akej viac nebude, 
Kým svet svetom bude. 

R u s a l k y . 
Prídu naši, prídu vaši 
Pôjdeme my ku sobáši: 
Bieli orli svadobníci 
A sokoli domeníci, 
Biele Vily vy družice, 
Zlaté panny tanečnice, 
Príde slnce bude sváčik, 
Príde družba ten mesiačik, 
Prídu svätky i svätovie, 
Drobné hviezdy diamantové, 
Muzikanti hrmavice, 
A trubači hrom s víchrami, 
A spévaci fujavice 

C h ó r . 
Bude svadba nad svadbami 

V i l y . 
Už zváč chodí, už zváč lieta 
Od kraj sveta do kraj sveta, 
Od hviezdičky do hviezdičky, 
Od bratríčka do sestričky. 

C h ó r . 
Trúbte hromi i s víchrami: 
Nech je svadba nad svadbami 

K r á ľ k a : 
Pozrite len, biele deti! 
Pozrite len, či to svitá? 
Jajže, bože! družba letí 
A ja ešte nezavitá! 
Sem mi kvety, biele deti! 
Sem tie ruže i ľalie! 
Pokým družba sem doletí, 
Nech mi parta čelo vije! 
Jajže Bože! už na hore 
Blýska svätov vozík zlatý! 
Hore sestry moje, hore, 
pripravte ma v biele šaty! 
Počujte len biele deti! 
Čo to za šum z každej strany! 
To rodina naša letí: 
Otvárajte zlaté brány! 

C h ó r . 
Trúbte hromy s víchrami: 
Nech je svadba nad svadbami! 

T a n e č n i c e . 
Hollá, sestry, hromy hudú: 
Boly časy, ešte budú! 
Hollá, sestry, sem sa v kolá! 
Razom cez dva konce zeme! 
Že zem s nebom dookola 
Jako dúhy povijeme! 

D r u ž i c e . 
Pôjdeme my na ten sobáš 
V žiare slnca, v hromov huku. - 
Ponad svetom, Janík, podáš 
Bielej Kráľke pravú ruku: 
Zahučí pieseň vskriesenia, 
Zablyskocú ranné zore; 
Svet zlý padne na kolená 
A národ môj vstane hore! 

S v a d o b n í c i . 
Už sa rojí sbor nebeský 
Svadobníkov, domeníkov; 
Po dva víchry, po dva blesky 
Zapahajú do vozíkov! 
A na dvore, šírom dvore 
Stojí, hrabe Tátoš biely: 
Hore sa naň, Janík, hore! 
Do rúk paloš z jasnej strely! 
Hor` sa, šuhaj nad šuhaja! 
Hor` na koňa, my za tebou 
Poletíme - hoja, haja! - 
Šírym svetom, kde nik nebol! 
Poletíme hore dolu, 
Hore, dolu mliečnou cestou, 
Hore dolu, z póla k pólu, 
S oslávenou tou nevestou! 

S v ä t . 
Výjde pred dom dobrá mati, 
Pojme sebou párik mladý, 
Otvorí jim svet odkľatý, 
Šíre dvory, zlaté hrady! 

D r u ž b a . 
Už je panna ovenčená: 
Trúbte hromy s víchrami! 
Už je brána otvorená: 
Nech je svadba nad svadbami! 
Už hromy zahrmely, huk letí horami, 
A všetko sa ozýva šírimi Tatrami: 
Nech je svadba nad svadbami!!