Karadžica patří ovcím

Pohoří Karadžica se vypíná dvacet kilometrů jihovýchodně od Skopje. Hlavní hřeben stoupá z údolí potoka Derven a končí v údolí řeky Suva.

Dál a výš od Skopje

Hřeben se nejprve táhne jižním směrem, později se stočí k východu směrem k nejvyšší hoře pásma Solunske Glavě (2540 m n.m.). S postupující vzdáleností od Skopje nabírají vrcholy větší výšku.

Solunska Glava je místo, kde se připojují další dva horské masivy Dautica a Jakupica. Mezi těmito masivy pramení řeka Babuna, která tvoří hluboký kaňon zařezávající se do krajiny. Babuna pramení přímo pod ohromnou jihovýchodní stěnou Solunske Glavy dosahující tisícimetrové výšky. Pohled do propasti bere dech až se mráz po zádech prohání.

Kaňon jezera Matka

Při vstupu do úzkého údolí se klikatí rozbitá asfaltová cesta dědinami až do Dolní Matky, kde končí posledními domy. Dále do údolí pokračuje jen cesta pro pěší, která se rychle změní ve stezku vysekanou ve skále.

Najednou se objeví monstrum betonové hráze s vodní elektrárnou ČEZ. Za hrází se nám ale otevřel nádherný pohled do večerním sluncem zalitého kaňonu klikatícího se jako had z dohledu.

Stěny kaňonu jsou hodně příkré, porostlé zakrslými duby, a ostrými hlohy až do výšky 1300 metrů. Jezero Matka se rozlévá v nadmořské výšce 300 metrů.

Horolezci zmizeli

Těšíme na setkání s místními horolezci, u jezera totiž stojí Planinarski dom. Skalky jsou osázené skobami a nýty. U domu visí karabina v nadživotní velikosti.

Chata je však v neděli večer úplně opuštěná. Škoda, dneska si nepopovídáme. U domu je vhodné tábořiště s pramenitou vodou. Kolem jezera Matka vede i stezka, kterou se dá pokračovat do hloubi kaňonu a vychutnat si klikatá zakouti jezera.

Vydali jsme se však s převozníkem na druhou stranu jezera. Ráno začíná pravé trekařské peklo. Extrémně prudké stoupání v pětatřicetistupňovém vedru je nejhorší, které jsme v Makedonii absolvovali.

Jediný člověk je převozník

Vyšlapaná stezka pokračuje přes klášter Sv. Nikola až k vesnici Sv. Petka. Odměnou jsou nádherné výhledy z hřebenu na celé jezero Matka. Kromě převozníka jsme neviděli vůbec nikoho. Při sestupu k vesnici Sv. Petka nemůžeme odolat právě zrajícím melounům. Přeskakuju plot, a rychle jeden kousek kradu. Za tři minuty je po melounu, v horku perfektně bodl.

Cestu zpříjemňují sladké ostružiny, které jsou všude kolem. Našim cílem je Nová Breznica, brána do pohoří Karadžica. Nepostradatelným pomocníkem je nám buzola.

Procházíme druhým peklem. Musíme se prodrat hustých porostem bodavých keřů, hlohů a ostružin. Výsledek: odření do krve a natržený stan.

První pohled na Karadžicu

Stoupání na vrchol Sitoica (1152) je nekonečné, vrchol pořád ustupuje. Na travnatém vrcholu však čekáme, že se objeví první pohled na pohoří Karadžica. Tušení neklame. Karadžica je nádherná.

Rozlehlé pohoří, kde se mísí skalnaté vrchy s oblými úplně travnatými se rozprostírá do dálky, kam až dohlédneme. V zapadajícím slunci vypadá Karadžica hodně šťavnatě, zeleně, jako by nabízela dostatek vody. Vody bude ale málo. Jedná se o velmi suché pohoří. Celý den jsme nepotkali potůček, na obloze není jediný mráček.

Sestup do Nove Breznice je nezaživný a žene nás jen představa piva. V místním obchodě je lednice s perfektně vychlazeným pivkem Skopsko, které chutná skvěle.

Místní se přišli podívat na skupinku exotů, kteří chtějí jít do Karadžici, a kroutí hlavami. Jsou povidaví, za chvíli si vzájemně ochutnávame slivku a rakiju. A mizí další a další piva.

Mladí odešli a vesnice chátrá

Nova Breznica je velmi chudá vesnice na úpatí hor. Je poslední v údolí. Domy jsou jen z kamene a dřeva. Mají hlíněnou podlahu. Každý má zahrádku nebo malé políčko, kadibudku a stodolu. Vůbec jsme neviděli žádné děti. Jeví se nám, že tady už žijí jen staří lidé a mladí s rodinami se odstěhovali do města.

Místní nám ochotně poradili cestu, bez jejich pomoci bychom bloudili. Podle pětadvacet let staré mapy se dá orientovat dobře jen v horském terénu. V okolí vesnic se mapa s realitou rozchází.

Za tu dobu se mnoho změnilo. Z Nové Breznice vede úvozová lesní cesta, kterou se obsluhují čas od času Bačily, salaše nahoře nad Karadžicí. Je to táhle stoupání ze 740 do 1540 metrů. Cesta vede kolem vrcholu Ostreš a Žitin až na travnaté planiny žačínající ve výšce 1300 m n.m.

Krajina je rázem úplně jiná. Duby a hlohy vystřídala vysoká tráva, vápencové balvany a nízké borovice.Sstoupáme na Sukum Selo (1548).

Makedonské salaše bačily

V údolíčkách pod vrcholky jsou stále funkční salaše. Jsou to nízké kamenné zídky, o které se opírají střechy z kůlů, větví a dovezeného vlnitého plechu. K tomu obydlí bačů a ohrada pro ovce. Šťastnější mají vodu, ti ostatní pro ní musí třeba dva kilometry daleko k očímu napajedlu.

Slyším ustavičný štěkot psů, jasný znak, že se bačila objeví za hůrkou. Bačové jsou vždy přátelští, rádi povídají o životě na salaši.

Stavíme stany na krásném místě nedaleko od napajedla a můžeme pozorovat, jak přibíhají ovce, aby se po celodenní pastvě napily. Hlídají nás ovčáčtí psi, ale nejsou agresivní. Jen nás pozorují. V širokém okolí není jediný zdroj světla, žádné město, jen siluety hor a nad nimi jasně zařící hvězdy.

Vojáci na Soluské hlavě nabízejí vodu

Pokračujeme na vrchol Solunska Glava. Jedná se o navigačně nejsložitější den a navíc je tu nedostatek vody. Jdeme po širých travnatých pláních. Pěšina je stále zřetelná, vede nás přes mnoho sedel, předvrcholů a údolí až nad výšku 2000 metrů.

Nečekaně se zjevuje kamenný vrchol s vysílačem. To musí být Solunska Glava. Nahoře je vojenská radarová stanice. Samotný vrchol je nepřístupný. Nejdál nás armáda pustila k bráně dvacet metrů pod vrcholem. Vojáci nám ochotně nabízí ze svých zásob balené vody.

S postupným klesání do jižního sedla Grob (2140) je Solunska Glava stále krásnější a majestátnější. Taboření v sedla Grob patří k jednomu z nejpěknějších, na jednu stranu je výhled na vrchol Solunské Glavy na druhou do kaňonu divoké řeky Babuna.

Scházíme k Planinarskemu domu Čeples. Při sestupu zůstáváme v úžasu nad nadhernou scenérii kaňonu a krásou tisícimetrové stěny Solunské Glavy. Jestli pak byla slezena? Od chaty Čeples prudce klesáme do vesnice Nežilovo a Bogomila (580) k železnici. Zde naše pouť Karadžicou končí.