Tatry mám přelezené zleva doprava

Horolezce a pražského primátora Pavla Béma jsme se zeptali, jaké pěkné lezení v tuzemsku může doporučit čtenářům Horydoly.

Velmi ochotně odpovídal na otázky, které se týkalylezl nejen jeho výstupu na Mount Everest. "Nebudeme se bavit o politice," zněla jediná podmínka, když jsme rozhovor domlouvali. Rádi jsme na ni přistoupili.

Původně jste zamýšleli dobýt vrchol ze severní strany, z Tibetu. Je varianta, kterou jste zvolili po odmítnutí čínskými úřady, jednodušší nebo obtížnější?

Obtížnost je tady relativní pojem. Tibetská varianta je určitě méně riziková. Neřešíte tam nástrahy ledopádu Khumbu, který byl letos mimořádně nebezpečný. Dále výškový rozdíl mezi posledním výškovým táborem a vrcholem je výrazně menší na severu než na jihu. Severní strana je pohodlnější ohledně překonávaného výškového rozdílu mezi základním táborem a vrcholem. Na severu je základní tábor ve výšce 6500 metrů nad mořem, což významně přispívá k dobré aklimatizaci.

Kde přestává být výstup pouze obtížnou chůzí a začíná být klasickým lezením?

Hillaryho výšvih na jižní straně a celý vrcholový hřeben je nádherné, skoro bych řekl že až tatranské, hřebenové lezení nijak dramatické obtížnosti. Možná bylo pár míst horolezecké obtížnosti dvě nebo tři.

Měl jste strach? Říkal jste si, že to možná nezvládnete?

Ne, to jsem si neříkal nikdy, že bychom to nezvládli. Na to jsem přeci jen už příliš zkušený horolezec a už jsem toho viděl a zažil příliš. Na druhou stranu osmkrát jsme procházeli ledopádem Khumbu a to opravdu není žádný med. Z toho mají vítr i zkušení horolezci. Tam jdete do objektivního rizika, které téměř neumíte ovlivnit. Jízdní řád padajících lavin a séraků je skutečně nevypočitatelný.

Která část výstupu je nejnáročnější?

Nejnáročnější částí výstupu je vrcholový hřeben v obrovské nadmořské výšce. To jsou místa, která jdou ovlivnit dobrou přípravou, dobrým načasováním výstupu a tak dále. V ledopádu Khumbu je to loterie. Často jste nuceni pohybovat se v okolí séraku velikosti panelového domu na pražském Jižním Městě, který je tak nakloněný, že má – geometricky řečeno – průmět těžiště osm deset metrů mimo základnu. Při pohledu na takový sérak se vám tají dech a zároveň si kladete otázku, jak dlouho ještě vydrží stát. Při tom nezbývá, než okolo něj projít. Tu a tam se kolem prožene i nějaká ta lavina, což je nejenom slyšet, ale v nohách můžete cítit i jednotlivé otřesy. Na vrcholovém hřebeni vás zase mohou zasáhnout silné větry. Takzvaný jet-stream může mít 130 i 150 kilometrů v hodině. Za takových podmínek se samozřejmě lézt nedá a zdolání vrcholu nepřichází v úvahu. Pravděpodobnost takhle špatných podmínek je na Everestu poměrně vysoká.

Kolik členů měla vaše expedice a kteří z nich se dostali na vrchol?

Byli jsme čtyři horolezci, tři Šerpové, tedy malá expedice. V base-campu jsme měli jednoho kuchaře. Skvělého nepálského mistra, který z polozkaženého jaka dokázal udělat neuvěřitelnou lahůdku, po které nám nic nebylo. Udělal tedy dva zázraky najednou. K ruce měl ještě pomocníka. Expedice měla celkem devět lidí. Na vrcholek, jak to bývá ve vysokých horách, se nepoštěstilo vylézt všem. Z naší horolezecké skupiny jsem měl nakonec to štěstí pouze já spolu se dvěma Šerpy. Každý z těch kluků, horolezců měl stoprocentně na to, aby na vrchol vylezl. Řekl bych, že kluci pro to udělali stejně hodně jako já, akorát ve finále měli o fous méně štěstí. V jednom případě to byly zuby, které Rudu Švaříčka zastavily na týden. Tím mu mimořádně zkomplikovaly aklimatizaci. Ruda to už pak v žádném případě nemohl dohnat. Druhým zpožděným byl Adolf Eliáš, který byl nejen členem expedice – horolezcem, ale také expedičním zubařem. Musel provést poměrně složitý zákrok, takže kvůli tomu také ztratil týden. Vlado Zboja by stoprocentně na vrcholu Everestu mohl nebo měl stát se mnou. Z třetího kempu se po dramatické noci rozhodl sestoupit do dvojky a já naopak se rozhodl zůstat a počkat, jestli se počasí neumoudří. Počasí se naštěstí umoudřilo. Ve finále samozřejmě rozhodují hodiny, kdy jste v dobré kondici v dobrý čas na správném místě, ...anebo nejste. V tom jsem už byl sám.

Jak jste získávali předpovědi počasí? Vyměňují si jednotlivé expedice tyto informace?

V base-campu jsou k dispozici počítače s internetem. V té době tam bylo dvaadvacet expedic, z nichž některé byly opravdu velké, komerční. V base-campu se ale všichni znají. Navíc tam člověk potkává horolezce, které už zná z jiných expedic, takže je to celé taková velká rodina. Informace se tam samozřejmě předávají a netají se.

Co z vybavení, které jste vezli s sebou, jste nejvíce ocenil?

Dnes je obrovskou výhodou neuvěřitelně lehká a výborně fungující komunikační technika. Satelitní telefon je kolikrát stejně velký jako mobilní telefon a k tomu o polovinu lehčí, což je fantastické. Máte ho kdykoli při sobě. Jediným problémem je výdrž baterií.

Kdy a jak jste se rozhodoval, že nakonec vyrazíte směrem k vrcholu?

Pro mé rozhodnutí vyrazit z tábora C3 do C4, do Jižního sedla a posléze na vrchol byla naprosto rozhodující informace z Českého hydrometeorologického ústavu s naprosto přesnou předpovědí počasí pro vrchol Mount Everestu na 24 hodin. Navzdory tomu, že jsme v táboře C3 ve výšce 7100 m n. m. měli za sebou neskutečnou noc, při které nám laviny zničily stany.

Jak to vypadá na výstupové cestě, co se týče nepořádku, odpadků, prázdných kyslíkových lahví?

Musím říci, že jsem strašně rád, že dnes už je nepořádek na hoře jen mýtus a historie. Byl jsem strašně překvapen, jak bylo nahoře uklizeno. Základní tábor byl perfektně uklizený. C1, C2, C3 bez kyslíkových lahví, odpadků, žádné smetiště, skutečně čisto. Maličkou výjimkou byla trojka, kde bylo jen pár, možná desítka, zničených stanů, pravděpodobně z loňského roku, které už začal pohlcovat ledovec. Trochu problémem zůstává stále ještě Jižní sedlo, kde z osmi tisíc metrů asi nikomu moc nechce snášet odpadky včetně prázdných kyslíkových lahví. Nicméně i v Jižním sedle došlo alespoň k tomu nejhrubšímu úklidu. Odpadky tam jsou naskládány do úhledných balíků a s největší pravděpodobností je někdo dříve či později snese dolů. Samozřejmě s tím souvisí i podmínky, které musí každá expedice splnit. Na začátku expedice se platí záloha v Namche Bazar. Poměrně vysoká částka v amerických dolarech se vrací pouze tehdy, když odevzdáte registrovaný odpad. Kyslíkovými lahvemi počínaje, prázdnými bateriemi do čelovek a dalším nerecyklovatelným odpadem konče. V tomto ohledu jsou podmínky tvrdé. Naše expedice byla jako jeden muž velmi ohleduplná vůči životnímu prostředí.

Vy jste měl také v plánu vystoupit bez použití kyslíku. Jak to nakonec s vašimi plány v tomto směru dopadlo?

My jsme skutečně chtěli jít hodně sportovně. Měli jsme od začátku řadu problémů, které způsobily, že jsme byli ve velkém časovém presu. Nejprve jsme chtěli jít ze severu. Čínská armáda a úřady nás nepustily do Tibetu. Tím jsme ztratili čtrnáct dnů a po neskutečných peripetiích se nám podařilo získat povolení k výstupu z Nepálu. Do base-campu jsme přišli jako poslední či předposlední. Do ledopádu jsme nastupovali hodně pozdě a vlastně jsme těch čtrnáct dnů doháněli. Nakonec jsme je dohnali, ale neměli jsme šanci chytit summit-days 16. a 17. května. V tu dobu vystoupila na vrchol ze severu Klára Poláčková. Bojovali jsme o poslední šanci. 20. května se mělo kazit počasí, už 19. mělo dojít k dramatickým srážkám. My jsme věděli, že ve čtvrtém kempu máme zhruba deset až dvanáct hodin dobrého počasí, a pak že se to má zkazit. Tam už je risk, že se vám nepodaří včas sestoupit, že si přinesete nějaké omrzliny na nohou a rukou. Počasí je jeden z určujících faktorů pro rozhodnutí, jestli kyslík použít nebo ne. Pro mne to ale bylo vlastně hodně jednoduché. My jsme v jedenáct hodin večer vyráželi k výstupu. Věděli jsme, že před sebou máme zhruba dvanáct hodin slušného počasí. Věděli jsme, že i kdybychom byli hodně rychlí a plně aklimatizovaní, s vysokou pravděpodobností nemáme šanci vylézt na vrchol bez kyslíku a vrátit se zpět. Nechtělo se nám jít do neúnosného rizika. Věděli jsme, že musíme být hodně rychlí a navíc venku bylo čtyřicet stupňů pod nulou, sněžilo a foukal nepříjemný vítr, který naštěstí během noci ustal. Když jsme vystrčili nos ze stanu, tak jsme věděli, že nemáme jinou šanci, jak se na vrchol dostat a vrátit se ve zdraví zpět. Do Jižního sedla jsme šli sportovně, bez použití kyslíku, což mi samo o sobě stačilo.

Když zabrousíme do historie a podíváme se na pokus Malloryho a Irvina, patříte k zastáncům názoru, že se jim podařilo dosáhnout vrcholu? Nebo si myslíte, že v tu dobu a s takovým vybavením neměli šanci se tam dostat?

Ve mně je nekonečná úcta a respekt k tomu, co Mallory s Irvinem ve své době dokázali. S vysokou pravděpodobností byli téměř na vrcholu, nebo těsně pod vrcholem, a to v podmínkách a s vybavením, které je absolutně nesrovnatelné s tím, co máme dnes my. To jsou pro mě hrdinové. Oni šli ze severní strany a pravděpodobně skončili na Second Stepu, ve výšce kolem osmi a půl kilometru, čili oni byli několik málo set výškových metrů pod vrcholem a to považuji za fenomenální hrdinství.

Na Everestu se prý chodí doslova přes mrtvoly. Má horolezecké přátelství místo v době komerčního lezení?

Pro mne je velmi obtížné zevšeobecňovat. Vycházím pouze z vlastní zkušenosti. Lezu v horách s kamarády a těžko si dokážu představit, že bych byl součástí nějaké komerční expedice, kde nikoho neznám. Pro mne je důležitější výběr parťáků než samotný výstup. Pro mne přátelství v horách stále existuje. Na druhou stranu je pravdou, že dnešní svět je neúprosný a tlak komerce a sponzorů je často takový, že se skutečně setkáte s bezohledností, která možná před dvaceti třiceti lety byla nevídaná. Zároveň ale na současné době nespatřuji pouze negativa. Má i něco pozitivního. Vztah mezi průvodcem v komerční expedici a lezcem je určen kontraktem, což je často něco, co pomáhá rozeznávat odpovědnost jednoho i druhého. Existují desítky příběhů těžkých a smutných debat, diskuzí a hádek, poté co se horolezci vrátili z expedice, kde došlo k tragédii. Následují spekulace o tom, k čemu muselo, mělo, či nemělo dojít, co mohl udělat ten nebo onen člen expedice, aby tomu druhému pomohl, zachránil ho. Jsem trochu nostalgik a mám obrovské množství sentimentu na starou horolezeckou dobu a lezeckou školu.

Býval jste horolezeckým reprezentantem. Jak lezete dnes?

Měl jsem tu čest lézt za pár lezeckých výběrů ještě za minulého režimu. Lezení tehdy a dnes je v něčem stejné a v něčem jiné. Stejné je v tom, že hory jsou stejně krásné, se stejnými výzvami. Co se mění, je technika, technologie, vybavení a zároveň se posouvají i hranice lidských možností. Za nás se lezly devítky, teď se lezou desítky, kdoví co se bude lézt za deset let. Já už se řadím do střední až seniorské kategorie. Devítky už nelezeme, ale těžší sedmy, osmy jsme schopni vylézt. Hlavně už je to více záležitost radosti z lezení, než otázka nějaké výzvy. Zároveň se objevují výzvy nové, v mém případě velehory, kde člověk může využít předností vyzrálejšího horolezeckého věku.

Jakých výstupů si vážíte?

Horolezecké klasiky jako třeba Bonatti na Grand Capucina, vápencových výstupů v Dolomitech, Kavkaz, Pamír. Moje hory, ve kterých jsem vyrostl, jsou Tatry a ty mám přelezené zleva doprava. Nejradši se do nich vracím a beru je jako takové horolezecké kotviště.