Julius Fučík: Lidé, měl jsem vás rád!

Socha Julia Fučíka dnes stojí na Olšanských hřbitovech poblíž pomníku Rudoarmějců, pomníku Hrdinů Pražského povstání a soch jeho komunistických souputníků Jožky Jabůrkové a Jana Švermy.

Sochař Miloslav Šonka neodvedl nic než standard. Socha je bez emocí, bez duše a ani formálně nijak nezaujme. Udělal ji na zakázku normalizačního komunistického vedení.

Julius Fučík - romantický komunista?

Za to zvěčněný Julius Fučík byla barvitá postava. Dosud si nejsme přesně jisti, co, jak, kdy a proč přesně dělal.

Všichni starší ho znají jako autora Reportáže psané na oprátce, což byla povinná četba školních dětí, ale mladší si ho pamatují snad už jen jako položku z učebnice dějepisu.

Julius Fučík se narodil 23. února 1903 v Praze. Vyrůstal v dělnické rodině na Smíchově. Později v Plzni, kde se jeho otec stal druhořadým hercem. V nejbližším příbuzenstvu měl strýce stejného jména, který byl proslulým skladatelem vojenských pochodů v Rakousku-Uhersku a jehož skladby se dodnes hrají.

V plzeňském měšťanském divadle zaměřeném na bulvární kusy odehrál malý Julek mnoho dětských rolí.

Tvrdý komunistický novinář

Hned po maturitě rozjíždí Julius Fučík rychlým tempem ostrý život. Studuje na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a roku 1921 vstupuje do Komunistické strany Československa, píše první články do levicového tisku a zatím se specializuje na divadelní kritiku. V roce 1926 se stává členem Devětsilu, legendárního uměleckého spolku, který sdružuje nejlepší umělce své doby, z nichž se ovšem mnozí stanou postupem doby kovaní komunisté a budou mít na rukou krev.

Roku 1929 Fučík spoluzakládá Levou frontu. V tu dobu už je šéfredaktorem silně levicové Tvorby, kde vydrží do roku 1938. Zároveň píše pro Rudé Právo, noviny ústředního výboru Komunistické strany Československa. Reportuje mimo jiné ze Sovětského svazu. Posílá nadšené reportáže o budování komunismu a občas přidá i drobnou kritiku nešvarů, které interpretuje jako klopýtnutí na cestě k zářné komunistické budoucnosti.

Nechce se věřit, že by muž jeho vzdělání, rozhledu, úsudku a břitkého pera neviděl v Moskvě hladomor, gulagy, všude přítomný strach před tajnou policií. Nejspíše filtroval pro své čtenáře informace, aby dokázal, že cesta ke komunismu je otevřená. Soubor reportáží vyšel knižně pod názvem V zemi, kde zítra již znamená včera.

Zároveň musel vědět, jak dopadnou komunisté, kteří byť opatrně kritizují své vedení a především Stalinovu rudou říši. Sám byl totiž nedávno strůjcem bolševického puče v KSČ, který oddělil zrno od plev, neboli došlo k vyhazovu mnoha zakládajících členů a těch, kteří se chtěli paktovat s umírněnými sociálními demokraty.

První zkušenosti z kriminálu

Prvních deset dní v kriminále si odpykává na Pankráci za provolávání komunistických hesel. Napíše tam svůj první moták na vnitřní stranu krabičky cigaret, ale než ho stačí odeslat, je propuštěn. Za protistátní komunistickou činnost je později trestně stíhán, před čímž uteče do ilegality. Přesněji řečeno se převléká za starého profesora a řídí každodenní redakční porady Haló novin v kavárně Roxy.

Tento okamžik také není zcela jasný. Že by četníci a kriminálka byli tak hloupí, aby si pro něho nedošli ve městě, kde se vždycky všechno rozkřiklo? Uznávaný novinář Ferdinand Peroutka tomu poznamenal: "Jak bylo zvykem v té době, říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela."

Roku 1938 po mnohaleté známosti si bere za ženu Augustu Kodeřicovou, kterou všichni známe jako Gustu Fučíkovou. Vůbec ovšem není jisté, že svatební obřad doopravdy proběhl. Oba totiž brali manželský svazek za buržoazní přežitek a prohlašovali, že se vzali naoko, aby mohli žádat o penzijní příspěvek od státu. 

Pokud se opravdu vzali, tak jim byli za svědky Jan Šverma a Bedřich Reicin. První bolševik byl vyškolen v Moskvě na politruka, později za 2. světové války čistil armádní a partyzánské jednotky během Slovenského národního povstání od nekomunistů a poté zmrzl za ne zcela jasných okolností při útěku do hor na úbočí Chabence v Nízkých Tatrách. Zájem na jeho smrti mohl mít Rudolf Slánský, který sám po válce skončil na popravišti v inscenovaných procesech 50. let. Druhý bolševik byl odpovědný za rozpoutání rudého teroru po válce v Československu, kterého ovšem krvavá kola jeho soudruhů také semlela a skončil na popravišti.  

Výkonné gestapo není provinční četnictvo

Na začátku okupace se Julius Fučík uklízí k rodičům na venkov do Chotiměři u Domažlic a vyhne se tak rozsáhlé zatýkací akci zaměřené proti komunistům. Napíše tam knihy o Boženě Němcové a Karlu Sabinovi.

Koncem roku ilegálně přijíždí zase do Prahy. Opatrnou kritiku vyjadřuje k paktu Molotov-Ribbentrop, který podepsali nacistický a komunistický ministr zahraničí a rozdělili si v něm Evropu. Za pravdu mu dává červen 1941, kdy je napaden Sovětský svaz.

Julia Fučíka mezi tím ilegální ústřední výbor Komunistické strany Československa vylučuje ze strany, protože kritizuje sovětskou politiku. Jenže kvůli další vlně zatýkání mu rozhodnutí nikdo nedoručí. Aspoň tak se dnes předpokládá, že vše proběhlo, ačkoliv přeživší pamětníci mlčeli a žádné zápisy se pochopitelně nedochovaly.

Pochybnosti také panují, zda byl členem druhého ilegálního ústředního výboru KSČ, a zda byl opravdu šéfredaktorem Rudého Práva. Jisté je, že v letech 1941-1942 se vydává města v převleku kulhajícího profesora Horáka, se kterým měl předválečné zkušenosti. Neuvědomuje si však, že zatímco na československé četníky v demokratickém Československu to snad mohlo stačit, proti výkonné německé policii Gestapo nemá s touto naivní hrou šanci.

Reportáž psaná na oprátce

V dubnu 1942 je zatčen a v září 1943 v Berlíně - Plötzensee oběšen. O jeho zatčení je celkem jasno. Udělal několik konspiračních chyb, strávil dlouhou dobu v bytě, který sloužil jako kurýrní přepážka, a profesor Horák mu nepomohl. Ironií osudu je, že zatýkací komando Gestapa jelo původně pro někoho jiného, kterému se podařilo uniknout, a tak gestapáci udělali náhodnou šťáru v jiném bytě, o kterém už věděli, k čemu slouží.

Tam nacházejí Fučíka a další komunisty. Fučík v masce profesora Horáky má sice u sebe dvě pistole, ale nestřílí. U člověka, který neprošel bojovým výcvikem a ocitá se pod tlakem profesionálního komanda, je to zcela pochopitelné. Jediná, kdo zatčení nakonec přežije až do konce války, je Riva Friedová-Krieglová.

Ve věznici napíše Julius Fučík sérii romancí, kterou nazývá Reportáž psaná na oprátce. Píše ji potajmu na motáky, které porůznu posílá ven s pomocí českého bachaře. Ve vězení se mu dostává zvláštního zacházení. To má zřejmě dva důvody. Jednak je na něj nasazen nezkušený komisař gestapa Böhma, který si od toho slibuje svůj první velký případ, a druhak po nějaké době začne Fučík mluvit. Asi se pokouší hrát hru o život svůj a svých druhů venku i ve vězení a zavádí vyšetřování do slepých uliček. Není známo, že by přímo na jeho udání padl do rukou gestapa další člověk.

Ferdinand Peroutka o tom napsal: "Buď jeho bohémské nervy byly příliš slabé, aby dlouho snesly mučení, nebo tohoto milovníka života pojala divoká touha, že přece snad může zůstat naživu, a zaplatil za to. Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl."

Řízený vznik kultovní legendy

O velké hře píše poněkud narcistní Fučík i ve své poslední knize. Když se jeho ženě Gustě Fučíkové podaří po válce shromáždit všechny motáky a sestavit z nich knihu, komunističtí cenzoři tuto kapitolu na dlouhá desetiletí vymažou. Z ne úplně spolehlivého romantického komunistického intelektuála udělají legendu jako vzor komunismu, idealismu, mládí a jasné budoucnosti.

Plné znění Reportáže psané na oprátce vyšlo až v 90. letech minulého století, kdy komunismus v Česku padl. Mezi tím ovšem cenzurovaná kniha vyšla v 95 jazycích, čímž se stala nejpřekládanějším českým literárním dílem. Můžeme se jen dohadovat, kolik vydání zaplatila Komunistická internacionála přejmenovaná po válce na Kominformu a kolik jich vyšlo z prostého zájmu čtenářů a nakladatelů.

Originální motáky jsou dnes uložené v pražském Muzeu dělnického hnutí. Jejich pravost je ověřena Kriminalistickým ústavem.

Nacistická okupace za 2. světové války na HORYDOLY

Česká socha vítá v Mauthausenu

Malý ale eficientní koncentrák

Gabčík, Kubiš, Valčík a možná Vopálka

Muži odplaty

Čím víc fašisti, tím víc komunisti

Památník Slovenského národního povstání

V Chebu pod Mikulášem

Sověti postříleli vlastní lidi

Kdo byl generál Vlasov? Hrdina nebo zbabělec?

Generál Vlasov osvobodil Prahu a pak ho oběsili

Zobrazit místo Turistika na větší mapě