Bedřich Reicin roztáčel kola komunistických dějin, která ho nakonec semlela

Bedřich Reicin (1911-1952) se jmenoval Friedrich Reinzinger. Narodil se v Přerově, v židovské učitelské rodině. Studoval reálné gymnázium a poté německou obchodní akademii.

V roce 1928 studia opustil a stal se placeným funkcionářem KSČ. Od roku 1930 pracoval časopisu Mladá garda a v roce 1938 přestoupil do deníku Rudé právo. Za politickou činnost byl několikrát vyšetřován a krátkodobě vězněn.

Po obsazení demokratického Československa nacistickým Německem byl za svou komunistickou činnost dvakrát zatčen, ale v obou případech propuštěn. Důvodem byla tehdejší internacionální spolupráce obou levičáckých režimů - německého nacismu a ruského komunismu, a zároveň pakt Ribbentrop Molotov o neútočení mezi SSSR a Německem.

V roce 1940 Ústředí pro vystěhování Židů poslalo Bedřicha Reicina z Československa do Šanghaje. Tam nedorazil a zůstal v Sovětském svazu. V té době byl již pravděpodobně agentem NKVD (tajná politická policie, následnice Dzeržinského Čeky a předchůdkyně Putinovy KGB). Funkci informátora vykonával v internačním táboře československých vojáků Oranki od roku 1941.

Jako utajený komunistický aktivista a zároveň informátor moskevského vedení KSČ byl naverbován do československého pluku v Buzuluku. Jako rotný byl roku 1943 u Sokolova náhodou raněn zbloudilou střelou. Přímých bojů se nikdy nezúčastnil.

Kdo s čím zachází, tím také schází

Koncem války roku 1945 byl jmenován přednostou Obranného zpravodajství, neboli vojenské kontrarozvědky v rámci 1. československého armádního sboru v SSSR. Měl na starosti vnitřní ochranu (tedy odhaloval nepřátele ve vlastním vojsku), vnější ochranu zajišťoval jeho zástupce Karel Vaš, později neblahý prokurátor a vyšetřovatel ve vylhaných procesech v 50. letech. Reicin i Vaš na pokyn sovětské komunistické strany systematicky likvidovali vojáky nekomunistického smýšlení, neboť je posílali do trestných jednotek na frontě, co znamenalo téměř jistou smrt.

Jako velitel založil práci kontrarozvědky na provokacích a vykonstruovaných soudních procesech s nekomunistickými nebo protikomunistickými vojáky. Osobně dával rozkazy k fyzickému a psychickému týrání. Stál v čele čistek Československé armády po sovětském vzoru spolu s ministrem vnitra Václavem Noskem a ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou. Má na rukou krev generálů Heliodora Píky, Karla Janouška a Karla Kutlvašra, ale nejméně stovky dalších důstojníků z východní i západní fronty.

Těsně po válce se podílel na výsleších nacistů a gestapáků. Známo je, že vyslýchal K. H. Franka, kterého poté přinutil podepsat záznam o výslechu pouze v češtině a a protokoly poté využíval k diskreditaci demokratického odboje.

V roce 1948 se stal náměstkem ministra obrany Ludvíka Svobody a vybudoval neomezenou mocenskou strukturu, která na jeho rozkazy shromažďovala a falšovala kompromitující materiály na kohokoliv včetně samotných komunistických špiček.

Když byl jmenován ministrem národní obrany Alexej Čepička, zeť prezidenta a hlavního komunisty Klementa Gottwalda, zatočil s Bedřichem Reicinem podobně nemilosrdně, jako to dělal on s jinými. Roku 1951 byl zatčen, uvězněn a mučen podle postupů, které sám zavedl. Byl obviněn jako jeden ze spolupachatelů protistátního spikleneckého centra. Za to byl roku 1952 popraven.

Pobijeme vlastní lidi a Židy k tomu

Bedřich Reicin zavraždil a nechal zabít mnoho nevinných lidí, ale spiklencem nikdy nebyl. To byl konstrukt, který mnohokrát aplikoval Stalin a jeho přisluhovači v Sovětském svazu, aby zastrašil veřejnost a zlikvidoval své ideové odpůrce, nebo pouze nekomunisticky smýšlející lidi.

Po válce vyzkoušený postup uplatnil nejprve v maďarském procesu roku 1949 s čelným komunistou jménem László Rajk a sedmi jeho údajnými spiklenci. V Československu to byl roku 1952 generální tajemník KSČ Rudolf Slánský a jemu justicí připsaní spiklenci včetně Bedřicha Reicina.

Poválečné politické procesy jsou ukázkou, jak revoluce požírá své děti. Většina odsouzených byli nejdůležitější lidé ze komunistických struktur. Paradoxní navíc bylo, že celé toto tragické divadlo mělo odér židovského pogromu. Pouze tři ze čtrnácti obviněných neměli židovský původ. Clementis byl pouhý slovenský komunista, Šváb a Frank čeští stalinisté.

  Levičácké totality nacismus a komunismus

1917 Hoši od Zborova: Legionáři proti Rudým

1938 Žijí mezi námi ještě Židé?

1940 Milion zavražděných Židů, Poláků, Cikánů, Sovětů

1941 Vzpomínky sochaře Antonína Nykla na Mauthausen

1944 Vyvraždění terezínského rodinného tábora

1944 Malý eficientní koncentrák Mauthausen

1945 Krvavá dozorkyně, dříve bavorská selka

1945 Schindlerův seznam

1945 Američané nabídli zajetí. Rusové kulku do týla.

1945 Sověti postříleli vlastní lidi

1945 Kdo byl generál Vlasov? Hrdina nebo zbabělec?

1946 Německá nacistka ze západočeského zapadákova

1948 Železná opona

1949 Památník Vojna u Příbrami

1950 Americký brouk mandelinka bramborová 

1951 Vlak svobody z Aše do Selbu

1951 Památník na bitvu u Sokolova

1952 Ježíšek není a dárky nosí Děda Mráz

1953 Doktor Máj z Jáchymovského lágru

1955 Za komunisty nemůže slabá paměť, ale nedostatek inteligence

1959 Česká socha vítá v Mauthausenu

1961 Berlínská zeď

1961 Prožil jsem socialismus v Karlových Varech

1963 Jeden malý zapadlý komunistický koncentrák

1968 Ruské tanky v Karlových Varech 1968

1968 Likvidace inteligence v roce 1968

1970 Smuteční oheň za Jana Palacha a Jana Zajíce

1972 Malý příběh jedné pozvánky

1977 Krabice od bot Thermal

1980 Komunistka, milenka, demokratka Jana Nagyová (Nečasová)

1988 Polský kanál: Neúspěšná cesta za svobodou

1989 Bourali jsme vesele zeď z betonu a ocele

1990 Je to prosté: Svoboda!

1992 Díky za Rudé Krávo!

2012 Svoboda slova na Karlovarsku?

2012 Václav Sloup je hajzl. Vždycky si to budu myslet