Mont Blanc, na střechu kontinentu

Lysá hora, Sněžka, Gerlach, Triglav

Při ostravské misi jsem se jednoho nedělního rána probudil a kouknul na nejvyšší horu Beskyd. Řekl jsem si, že neproflákám tak hezký den válením a půjdu se projít. V ten okamžik se ve mně probudilo něco nového. Útěk z reálného uspěchaného života vystřídalo ticho, klid a hlavně lidé, kteří tohle všechno sdílejí s vámi.

Bez kondice jsem profuněl první výstup,ale něco mě hnalo dál. Když Lysá, tak i nejvyšší hora Česka.

Při rodinném výstupu na Sněžku se už ve mně hnula touha trávit více času v kopcích. Tehdy mě poprvé napadla myšlenka, zda jsem schopen vyjít i na nejvyšší horu Evropy. A ještě se smělým časovým horizontem dvou let. Počty to jsou jednoduché – bylo mi 40 let a každý rok navíc ukrajuje nejen věk, ale i síly.

Vše nejde ovšem hned a naráz. Stanovil jsem si první bod, který měl prověřit mé nejen fyzické, ale i tělesné schopnosti. Na další rok jsem si naplánoval výstup na Gerlach. Za podpory horského vůdce se mi podařilo tohoto vrcholu dosáhnout. Tento článek se stal v jednu chvíli nejčtenějším na Horydoly, protože jsem popsal výstup na tuto nelehkou hory z pohledu ryzího amatéra.

Gerlach prověřil spoustu věcí, na kterých jsem se poučil, a v září jsem se vyšvihl na slovinský Triglav. Po téhle úžasné trekové záležitosti jsem měl jasno pro příští rok. Pokusím se vylézt na Mont Blanc.

Příprava na Mont Blanc

Opět bylo důležité k sobě najít ideální parťáky. Bohužel ambice mých kamarádů z předešlých akcí byli jiné, a tak jsem zase zveřejnil inzerát. Ozvalo se hodně lidí a já začal hledat podobné tipy.

Vedle správných parťáků jsem chtěl doprovod horského vůdce. Přes jednoho nadšence jsem se setkal s Bimboškou a začali jsme pomalu tvořit přípravu v podobě ledovcového kurzu na Sonnblicku. Tato únorová akce byla nejen namáhavá, a já do smrti kamarád se skialpy určitě nebudu,ale i účelná ve všech důležitých věcech. Perfektní akce, super lidičky.

Z tohoto výcviku vznikl základní tým pro Mont Blanc:
Bimboška – energetická žena s neuvěřitelnou fyzičkou
Dan (Mucha) – ostravský týpek s odhodláním a sílou tatranského medvěda, který skončil před 10 lety na Gouteru
Luboš (Buřič) – sečtělý kousek karvinského původu a s pražským nádechem, frajer se zkušeností z Matterhonského zubu a s výstupem na Kilimandžáro
Leoš (Bari) – minimum zkušeností s vysokohorskou turistikou

Bimboška dala přípravu a tři měsíce jsme všichni začali makat na posílení svalů i sundání nějakých kil. 

Ještě v zimě jsem chodil panelákové schody s 20 kilogramy v krosně v podobě pet lahví s vodou. Těšil jsem se na jaro, abych už mohl i ven, protože běhání není moje silná stránka. S oteplením jsem připravil kolo a začal intenzivněji makat.

Kolo – na začátku 3x20 km týdně, na konci 3x30-40 km v terénu mezi vinohrady
Cviky – na začátku denně pět Tibeťanů
Kliky – na začátku 15x3 serie denně, na konci 30x5 serií denně
Sed-leh – na začátku denně 15x3, na konci 20x4
Dřepy – 10x3, na konci 20x3

Takže vznikl rozměr 150/80/50

Mezitím pár pochodů se zátěží na zádech a výstup na Schneeberg.

Cesta autem, lanovkou a tramvají

Den odjezdu se blíží a řešíme trochu logistiku v závislosti na počasí a Bimboščiných povinnostech ve škole. Do týmu se měli přidat i Jirka s Lukášem. Předpověď počasí nic moc, a tak jsme se rozhodli s Buřičem a Muchou vyjet o den dřív. Jednak kvůli aklimatizaci, tak i načasování výstupu.Trochu vzniká spor ohledně druhé skupiny.

Je 23. června a my vyrážíme v 18 hodinz Brna a ve 22 hodin nabíráme Buřiče v Praze, přes nevoli rodinných příslušníků. Obavy jsou na místě, den předtím zabila lavina Novozélanďana a dva další bojují o život. Napětí cítíme i my v břišním svalstvu, ale stejně vyrážíme směr Chamonix.

V 7:15 stojíme na náměstí v Chamonix. Městečko ještě spí, ovšem voňavá pekárna nám dává příležitost ochutnat místní pečivo. Přemísťujeme se do Les Houches k lanovce. Parkujeme přímo u ní na neplaceném parkovišti. Máme čas, tak jdeme ochutnat francouzskou ranní kávu. Vše okoření nádherný pohled na masiv, který nás zajímá. V 9 hodin nastupujeme do lanovky k mezistanici Bellevue, ze které v 10:25 pokračujeme vyhlášenou šalinou do poslední zastávky Nid D´Aigle ve výšce 2327 m n.m.

Nid D´Aigle – Tete Rousse

Po vyhlídkové jízdě tramvají máme krosny na zádech a jdeme směr chata Tete Rousse. Po nastudování spousty článků by nás měla čekat dvaapůlhodinová chůze po kamenech a sněhových polí. Na tuto dobu je neobvykle hodně sněhu. Buřič v těchto chvílích začíná pociťovat napěchovaný batoh, kde využil každého milimetru k zaplnění.

Přicházíme k malé boudě pod úpatím kopce tvořeného ze zasněženého kamení. Rozhodujeme se nasadit pro sichr mačky. Od této chvíle musíme dávat pozor, kam šlápnout. Zatím nám pomáhají hole. Z jedné ztrácím talířek a cesta je hned o něco nepříjemnější.

Buřič bojuje sám se sebou. Přicházíme ke kříži. Za chvíli na nás vykukuje Teterka. U chatky před sněhovým polem se nás místní ochranář ptá, zda máme rezervaci na chatě. Samozřejmě.

V 13:50 h usedáme na terase Teterky. Jsme tady o den dřív, než máme skutečnou rezervaci na spaní, tak vyjednáváme s místní obsluhou. Chceme si pronajmout stan. Na osobu 10 euro je v poho, ale za pronájem stanu chtějí kauci 300 euro.Jsme asi na jiné planetě. Karty neberou a hotovost takovou nemáme. Jdeme tedy využít našich vařičů k uvaření výborných čínských specialit na základě převařené vody.

Obsluha se nad námi slituje a přespáváme na zemi v jídelně. Přidávají se k nám další opozdilci. To nám nevadí, jen musíme počkat, až se vyklidí lokál.

Tete Rousse – Gouter

Je krásné páteční ráno a po uvaření čaje vyrážíme v 7:35 h vzhůru na Gouter. Ten by nám měl posloužit jako druhý výškový tábor a zároveň jako čekací základna pro čekání na druhou skupinku vedenou Bimboškou. Po 20 minutách se poprvé seznamuji s Velkým kuloárem. Svítí sluníčko a žlab vypadá tiše. Na poprvé všichni celkem v pohodě překonáváme přechod po vyšlapaném sněhovém chodníčku. Uprostřed je vytvořen vymletý prudký žlab, ale dnes jde vše jako po másle. Ve mě ale budí respekt.

Na konci pomocí ocelových lan překonáváme stoupání až na hřeben a postupujeme bez jištění a lana prudce vzhůru ke Gouteru. Přichází poslední pasáž, která je jištěna lany, ale většina z nich je pod sněhem. Síly máme, a tak nepoužívám karabinu k jištění. Je to riskantnější, ale rychlejší. Po třech hodinách stojíme na rampě staré chaty a kocháme se azurovým nebem a krásou kolem.

Jsem zklamán, že ani v 3835 metrech nevidím vrchol Mont Blanc. Přecházíme hřebínek, který rozděluje starou a novou chatu a shazujeme sedáky, mačky a boty. Dáváme si omeletu a já cukr v podobě Coca Coly. Čekáme na zprávy od druhé skupiny. Jsme v takové formě, že kdybychom měli lano, ještě ten den vyrazíme na vrchol.

Času máme dost. Zprávy z druhé skupiny hlásí, že v 16 h chtějí z Tete Rousse vyrazit za námi. To by bylo bezva na brzký ranní výstup, protože odpoledne se má zhoršit počasí. Potom ovšem přichází zpráva, že druhá skupina kvůli vyčerpání odkládá výstup na ráno. Přibližně v 8 h ráno by nás měli dohnat. Dáváme si tedy karafu červeného a debatujeme, zda to na druhý den vše klapne. Ještě z nouze vymýšlíme, jak získat lano, kdyby druhá skupina nedorazila, a v zoufalé situaci vytváříme inzerát na zapůjčení lana. Samozřejmě bez efektu, ale s oceněním od místních za snahu.

Gouter – Tete Rousse

V sobotu vstáváme v 7 h a při čaji očekáváme zprávy z druhého tábora. Zneklidňuje nás, že nikdo nenapsal, kdy vyrazili. Asi v půl deváté dostáváme zprávu, že se zhoršilo počasí a dole prší. To znamená, že skupina Bimbošky odvolává výstup a i celou akci. Vzhledem k tomu,že jsme se všichni shodli, že bez lana cestu, kterou neznáme, určitě na vrchol nepůjdeme, sestupujeme dolů. Jde těžké rozhodnutí. Dostat se na vrchol je možnost, vrátit se zpátky dolů povinnost.

Každým dnem se hora mění a tentokrát nás čeká hodně náročný sestup strmou stěnou. V půlce nás zastihne sněhová bouře a vítr podporuje bičování ledových krystalek do našich tváří. Musím sundat brýle, protože se mlží, a vidím jen rozmazaně. V tomhle ledovém pekle přicházíme ke kuloáru. Jištění není možné a já mám zase sevřený žaludek. Mucha jde první,uprostřed se zastavuje a kouká na asi dva a půl metru vysoký schod uprostřed. Sleduji jak ho zdolává, a při tom kontroluji svah, jestli nepadají kameny. Buřič volí variantu se zaseknutým cepínem, jak je zvyklý ze stěn, a má trošku problémy. Nakonec se vyškrábe. Do toho hrozí nebezpečné blesky.

Přicházím ke stěně a vím co dělat. Zasazuji cepín svisle do schodu a snažím se zakopnout mačku. Jenže na podpěrnou levou nohu se mi to nepodaří, protože v momentě přenesení váhy se kus sněhu uvolní a já visím jen za cepín. Instinktivně se přitahuji a začnu kopat mačkami do sněhu. Podaří se mi pevně zabořit přední hroty a rychle vystoupám schod. Je to první a nepříjemný zážitek s kuloárem. V tu chvíli jsem netušil, že bude ještě hůř.

Ve sněhové bouři se po 20 minutách dostáváme na chatu a očekáváme druhou skupinu. Celý sestup trval tři náročné hodiny. Nikoho nenajdeme a po zapnutí mobilů si čteme zprávu, že skupina kvůli počasí balí a jede domů. Tady nechám každého, ať si udělá obrázek. Každopádně jsme čekali, ž nám alespoň nechají lano.

Rozhodnutí

V tuto chvíli padá naše nálada pod bod mrazu. Je nám jasné, že mise končí a Mucha ani napodruhé horu neudělá. Zajišťujeme si ubytko, protože na sestup nemáme fyzické ani mentální síly. Objednáváme si karafu vína a mlčky přemýšlíme, co bylo špatně. Mezitím sušíme mokré věci po celé chatě. Přichází nadšení noví lezci, kteří ráno půjdou nahoru. Jsme smutní, zklamaní a odevzdaní. Při druhé karafě přichází Buřič s naprosto šíleným nápadem. Kdyby někdo byl schopen sejít do Les Houches na parkoviště pro lano, teoreticky bychom se ještě o jeden výstup mohli pokusit

Fyzicky jsme měli všichni neuvěřitelnou fazonu, ale bylo jasné, že jediný, kdo by to mohl dát, je jedině Mucha. Tuhle bláznovinu ještě podpořily zprávy z domova, že následující dva dny mají být pro výstup ideální.

Tete Rousse – Gouter po druhé

V 7 h nedělního rána startuje Mucha svůj nejtěžší maraton.Jsme v kontaktu a píše, že při sestupu mu praskl popruh u batohu. Nepříjemné. Mezitím sušíme venku, mlha se střídá se sluníčkem a hlídající kamzík stále vyhlíží do údolí. Vyprávíme si s Buřičem příhody, které se Mucha třeba někdy dozví. Je nám už sakra líp, i když personál na nás hledí, proč nejdeme nahoru, když je počasí ideál. Přichází k nám jeden z nich a dává Buřičovi vizitku. Je to šerpa z Nepálu a má za sebou 5x Everest, K2, Makalu a Manaslu. Tady uklízí stoly a myje podlahu. Čas se vleče,ale v 15:30 vtrhne do jídelny Mucha s novým batohem a lanem. Rozhodně nevypadá, že by ještě dnes s námi měl jít nahoru na Gouter. Dáváme mu hodinku oddechu u čaje a piva a necháváme na něm, zda do toho půjde.

V 16:40 jdeme znovu na to. Gouter podruhé, kuloár potřetí. Mám obavu. Včera bylo škaredě, odpoledne se kameny uvolňují častěji. Opět stojíme na začátku chodníku. První jde Buřič. Za hranu schodu není vidět. Uprostřed žlabu si prožije Buřič těžkou chvilku, když se z ničeho nic uvolní několik kamenů a míří na něj. Naštěstí ho minou. Tohle bylo o fous. Buřič s problémy překonává schod, Mucha jde za ním. V hlavě mám jasno. Nejdu! Chci to zakřičet na kluky, ale nejde mi to. Nějak sám od sebe jdu ke schodu. Mucha na mě čeká. Cepín opět zapíchnu z horní části a kamarád mě naviguje, kam mám zakopnout opěrnou nohu. Jsem pevně na zemi, překračuji žlab a spěchám na konec. Nebylo to tak hrozné,ale…..

Opět razíme cestu sněhem vzhůru po stěně. V horní pasáži se tentokrát už jistím na laně. Přece jen spoléhání na sílu paží mě unavuje víc. V 19:45 jsme unavení znovu na Gouteru a personál kroutí hlavou. Těšíme se do peřin, nocleh máme zajištěn. Chata je plná, má být hezky. Mucha dnes předvedl famózní výkon a jsme mu vděční.Zaslouží si pivo a večeři.Vepřové s fazolí kopne nám všem.Ještě s Buřičem chvíli sedíme a bavíme se o zítřku.Chceme to dát.Přesunujeme se do postele,brzy vstáváme.

Gouter – Mont Blanc

Budíček je ve 4 hodiny ráno. Koukám z okna, mám VIP postel, a ještě je tma. Chceme chvíli počkat. Nechceme jít s čelovkami. V 5:15 h jsme však oblečení a nastartováni ke zdolání hory. V botárně se střídá dost lidí. Někteří to otáčejí. Vycházíme za svítání a do zimy. Nějak se nemůžeme rozchodit. Hřebínek na Gouterem nám dává zabrat. Šmarja, co budu dělat těch pět hodin k vrcholu?

Jsme strategicky domluveni, že máme dost času a nikam nespěcháme. A bylo to další správné rozhodnutí. Od chaty přichází nekonečně dlouhý výšlap sjezdovou. Když jsme na vrcholu svahu, díváme se na Vallotku. Tady pociťujeme skutečnou zimu podpořenou silným větrem. Mám ještě mokré rukavice od včerejška a k tomu pocit, že mi umrznou prsty. Chci dělat fotky,ale jedu na úsporný režim sundávání rukavic. Buřič na tom není moc dobře. Překonáváme údolí a vstupujeme do Vallotky.

Zvenku vypadá jako docela slušná plechovka, ale vevnitř nás vítá smrad a hrozný nepořádek. Nechápu, jak tady může někdo vařit a nocovat. Ale v krizi je možné všechno. Buřič se klepe a tak vyčkáváme, až se dáme trochu dohromady. Ještě nás čeká dlouhá cesta. Nikdo z nás už to nevzdá. Ruce se třesou,ale ta jiskra odhodlání a vnitřní síla je patrná.

Ráno jsem si dal gelovou energii, jako každý den před aktivitou, a vodu.Ta mi bohužel v hadičce zmrzla, takže jsme odkázaní na zásoby Buřiče. Po 20minutovém odpočinku jdeme makat. Teď už se není kde schovat. Dívám se na ty hřebínek Bossonských pahrbků a že jich je. Jsou na nich vyšlapány chodníčky místy tak na jednu stopu a samozřejmě na každé straně strmý sráz končící někde v hloubce.

Můžeš myslet jen na to, kam šlápneš. Kolikrát pro jeden krok ověřuješ pevnost pod nohou. Vítr sílí a musíš dávat pozor i na samotnou stabilitu. Jdeme společně s ruskou skupinou, kterou táhne guide a má s nimi co dělat. Pro nás je to docela fajn.

Na vrchol je to už snad jen půl hodiny a nás čeká třímetrová stěna, kde je nataženo lano. Rusové se od trhliny vrací a volí stejnou variantu jako my. Necháme je lézt první a ještě pomáháme holčině. Potom nastupuje Buřič a je vidět, co ho baví a je jeho silnou stránkou. Já jdu po něm, snažím se sám, ale parťák mě táhne nahoru, že se neopatrně kopnu do kolena. Nic zásadního.

Nastupujeme na závěrečný hřeben, který je ještě ostřejší. Těsně pod vrcholem jsou vytvořeny schody a kluci chtějí ještě snímeček. Poslední metry už každého z nás pohlcují emoce a hlavou proudí myšlenky úspěchu.

Najednou v 11:15 h stojíme a už není kam výš jít. Jsme šťastní. Klekám si a děkuji za tuto příležitost. Děláme jen pár fotek, protože vítr je opravdu silný. Nemáme stále vyhráno. Zajíci se počítají až po honu.

Vidíme chatu Gouter, ale poslední stovky metrů se neskutečně vlečou. Personál nás opět vítá a kroutí hlavou, co tam zase děláme. Stávají se z nás štamgasti. V přeplněné chatě se rozhodneme přenocovat. Tentokrát je vyjednávání u nerezervovaných místech náročnější. Lidé platí i za přespání na schodech, nebo v sušárně. My po pěti hodinách a rafinovaně objednané večeři dostáváme luxusní lůžko za 80 euro na každého. Jsou to zkrátka obchodníci, ale ve štychu nás nenechali.

Rád bych usnul,a le noční můra v podobě kuloáru mi měla nachystat ještě jednu horkou a hlavně reálnou chvilku. Nespal jsem.

Gouter – Tete Rousse – Les Houches

Ráno házíme batohy na záda a opět máme potíže rozhýbat tělo. Přece jen jsme tu již šestý den.

Jsme u kuloáru, kde nás zezadu tlačí polská skupinka. Čekáme, až přejde trojka nadšenců. Jeden z nich je jištěn lanem. První jde opět Buřič.Vidím, že se žlab opět změnil a stěna jako kdyby byla vyšší. Buřič jde stylem ledovcového lezení, takže cepín nezabodává z vrchu rukojetí do střechy schodu, ale ostrou špicí přímo do ledu. Mačky zakopává předními hroty a je nahoře. Mucha na chvíli uprostřed žlabu zastaví, a potom stejným stylem vyšplhá na schod. Já zkouším opěrnou levou nohou zakopnout mačku, ale nedaří se mi to. Sedím na kameni dost nejistě, pravou rukou se snažím najít aspoň malinkou hranu, kde bych se mohl zapřít, ale všude je jen námraza. Na vteřinu mi jde hlavou, že tohle je docela průser. Jakmile vstanu, jedu dolů. Nějak jsem se sebral a zkouším nakopnout mačku. Už to riskuji a odrážím se s tím, že velkou silou zarážím cepín do ledového schodu. Mám štěstí a opět oceňuji tento nástroj.

Ve 14:45 vyhlížíme šalinu. Zařazujeme se mezi seniory, kteří si vyjeli na kafíčko na terásku konečné stanice této zubačky.

V autě na cestě domů pouštíme staré pecky a zejména na Elány zpíváme a tančíme. Za 14 hodin vystupuji před domem. V tuhle chvíli jsem šťastnej chlap na této zemi, ale za pár hodin už střádám plány na další cesty, protože můj seznam je ještě dlouhý.

Trasa a časové údaje

1. den: lanovka Les Houches (1010 m) – Bellevue (1794 m), tramway Bellevue – Nid D´Aigle (2327 m) , Nid D´Aigle – Tete Rousse (3167 m). 3 hodiny

2. den: Tete Rousse – Gouter (3835 m). 3 hodiny
3. den: Gouter – Tete Rousse. 3 hodiny
4. den: Tete Rousse – Gouter. 3 hodiny
5. den: Gouter – Mont Blanc (4840 m) – Gouter. 4 hodiny
6. dem: Gouter – Tete Rousse – Nid D´Aigle. 4 hodiny

Ceny

Ubytování: Tete Rousse 28 eur, Gouter 55-80 eur
Občerstvení: polévka želví 10 E, pivo 5 E, cola 5 E, voda 1,5 l 5,50 E, omeleta 12 R, večeře 30 E.
Lanovka+tramway: zpáteční 40 eur

Gouter route Mont Blanc

Prvovýstup: Leslie Stephen, F.F. Tuckett, Melchior Anderegg, J.J.Bennen a Peter Perren. 18. července 1861.

Obtížnost: PD-/PD+, sníh 35 stupňů. Nutná je aklimatizace! Výstup vede ze severozápadní strany a je obklopený ledovci. Očekávejte tedy velkou zimu.

Čas výstupu: Celý výstup a sestup zabere 2-3 dni, vrchol od chaty Gouter je dostupný za 4-5 hodin.

Přístup: Horskou tramvají z La Fayet na konečnou stanici Nid d´Aigle. Lze také vyjet lanovkou z Les Houches ke sjezdovce Kandahar a pokračovat tramvají.

Sestup: Po trase výstupu. Všechny ostatní směry jsou výrazně delší, obtížnější a nebezpečnější.

Výstup: Tramway du Mont Blanc (2372 m) - Tete Rousse (3167 m) - Refuge Gouter (3835 m) - Dome du Gouter (4303 m) - Refuge Vallot (4362 m) - Arete Bosses (4547 m) - Mont Blanc (4810 m)

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě

 Mont Blanc na Horydoly

3 MOUNTS TRAVERSE Mont Blanc od sedla Midi

GOUTER ROUTE Užijte si Mont Blanc, ale bez znalostí to nepůjde

GOUTER ROUTE Lucie Výborná na Mont Blanc

GOUTER ROUTE Čeští turisté na Blanku

GOUTER ROUTE Francouzská normálka na Mont Blanc

GONELLA ROUTE Italská normální cesta na Mont Blanc

KOMPLETNÍ HŘEBEN Mont Blanc z Itálie do Francie

FOTO Historický Mont Blanc

CYKLO Patrik Bém sjel Mont Blanc na kole