Publikaci lze získat v Českém horolezeckém svazu a v některých outdoorových prodejnách.
Verdikt Horydoly
* zhola zbytečná publikace
** je dobře, že něco takového vůbec vyšlo
*** za ty peníze to stojí
**** výborná a poučná publikace
***** to musíte mít
Při pročítání renomovaných alpských, himálajských, andinistických i jiných ročenek plasticky vyvstává horolezecká historie, osudy horolezců a inspirativní myšlenky prvovýstupců z dávné i nedávné minulosti.
Němci a Rakušané mají tradici a také výborné editory. Ani jedno se bohužel nedá říci o prvním ročníku české horolezecké ročenky.
Nejde ani tak o to, že velké svazy vydávají ročenky o stovkách stran a Češi se spokojili se čtyřiadvaceti malými čtvercovými stránkami, ale o koncepci a zpracování.
Zatímco jinde se zaměřují především na významné počiny s přesahem do budoucnosti a také hodně protěžují běžnou horolezeckou veřejnost, česká ročenka probírá téměř výhradně nepříliš významné akce a sportovce.
Všechna čest sportovnímu lezci Adamu Ondrovi, ale z pohledu horolezecké historie zatím nic významného nevytvořil. Koho bude za pár let zajímat, že vyhrál světový pohár a přetahoval se s dalšími pár lezci o pozici světové skalní jedničky, dvojky, trojky, čtyřky či pětky?
Dobrý standard odvádí na osmitisícovkách Radek Jaroš, ale co je to platné, když vlak špičkových výkonů v Himálaji už dávno odjel z jiné koleje a o dobré výkony se bojuje ve vyšším levelu?
Koho zajímá poněkud odtažitý závodní drytooling, ačkoliv se Lucie Hrozová pohybuje ve světové špičce?
To jsme ještě nemluvili o záplavě neznámých jmen a nezáživných čísel, které vypočítává text o úspěších skalních lezců na horách i skalkách.
K mínusům ročenky je nutné připočítat další nepovedené nudné materiály. Především je to rozhovor s Petrem Špekem Slaninou, který neřekl v podstatě nic. Při tom je to největší aktivní osobnost tradičního pískovcového lezení a dostat z něj nějaké názory by bylo velmi přínosné.
V podobném duchu je napsaný článek o skialpinismu na Špicberkách. Významný skialpinista Robin Baum v něm přiznává, že o tamních lyžařských možnostech neví téměř nic.
Další smutnou kapitolou je práce s textem. Je to nuda, nuda, šeď. Všude. Bez výjimky. Myslíte, že někdo bude číst titulní článek s názvem Co byste měli vědět o ČHS? Bez jediného mezitutulku. Se dvěma ošklivými černobílými malými fotografiemi, na kterých se neidentifikovatelný horolezec sklání nad batohem někde na sněhovém hřebeni a druhý slaňuje z bezejmenné skály.
A tak to pokračuje dál, článek po článku, až do neslavného konce.
Zvláštní kritiku si zaslouží grafické zpracování. Šedý papír doplňuje šedý podtisk pod textem a šedé bezkontrastní fotografie. Prostě hnus. Odporné, nezajímavé. Jediná barevná fotka je na titulní straně obálky a i ta byla vybraná tak, že horolezec se na ní podivně kření.
Suma sumárum: Ročenka 2009 dělá dojem, že se v ní sešly texty a fotografie, které odmítly horolezecké časopisy a servery jako zbytečné, a tak se ocitly v oficiální tiskovině. Doufejme, že příští ročenka Českého horolezeckého svazu bude lepší a že si v ní dobře počteme. Tuzemští horolezci by si to zasloužili.
Dodejme, že za to všechno nemůže jen samotný horolezecký svaz, ale především havířovský vydavatel Pamir7000, což je vlastně cestovní kancelář Michala Klesla. Vzpomeňme, že se pokoušel vydávat horolezecký časopis Vertigo, ale neuspěl, a teď ve stejném duchu pracuje pro Český horolezecký svaz. Při tom v ročence má vlastní reklamy.
Praha, Český horolezecký svaz 2009. Zdarma.