Na motorkách do Francie

Včera jsme byli s TDM na garančce v Dobříši. Motorka je připravena, pouze si budu muset hlídat přední pneumatiku, na které je již znát, že má něco najeto. Doufám, že ji vyměním až po návratu. Taktéž řetěz, kterému zbýva jen jeden stupínek pro napnutí.

Až mi uschne spodní prádlo

Koupil jsem boční kufry, abych měl všechny potřebné věci v čem odvézt. Na dvanáct dní vezu s sebou 260 euro, benzín budu platit kartou.

Jak já nemám rád balení! Část našeho bytu vypadá jak po výbuchu, otevřené kufry, okolo spousta hromádek. Čekám do rána, až mi uschne spodní prádlo, pak to vše nahážu do kufrů a budu doufat, že jsem nic důležitého nezapomněl.

Jestli nejste Němci, zvu vás na pivo

Času je dost, a tak se loudám z Dobříše zapadákovem směr Cheb. Podél plzeňské dálnice, ve Svojkovicích před Rokycany na Smědčice, přes Berounku na Zruč-Senec. Tam mě zaujalo množství letadel schromážděných na louce. Muzeum (spíše vrakoviště) letecké a vojenské techniky minulého století. Pokud jste lepili modely letadýlek, tak tady uvidíte originály. Migy 15 a 21, dopravní Illjušin, Kunovická L410 i Spitfire se tam našel. Byl zarostlý vzadu u plotu. Otec se synem realizují své fandovství a postupně dávají letadla dohromady, aby bylo co prolézat. Pokračuji dál přes Konstantinovy lázně a Planou nahoru k vodní nádrži Jesenice. Zdálky vidím zlatého Fazera. Bob je na místě.

Dnes chceme spát ještě v Čechách, a tak hledáme něco zapadlého, kde nebudeme příliš vidět. Polorozpadlý hrad v Libé nás nutí zastavit a udělat foto, a hned při výjezdu se před námi rozprostírá velký lán posekaného pole, po něm cesta od traktoru mizící v dáli. Idéální, popojedeme kousek po poli a když už mám pocit, že jsme dostatečně daleko od silnice, stavíme a zakládame naše první přenocování. Ještě za světla zalézáme do stanu a jde se spát.

Spaní bylo lehké. Jednak jsem natěšený na dnešní jízdu a poté noční život divočiny také není zrovna ticho samo. Z pole se vynořil jakýsi chlapík. Čekám co se bude dít - kouká na naše poznávací značky, a když zjišťuje, že jsme Češi, shazuje nepřátelský výraz a s úsměvem nás zve na pivo. Že prý je ochranář a musí hlídat německé turisty, kteří nám sem jezdí vývážet odpadky.

Nuda na německé dálnici

Máme za sebou transfer přes Německo. Na Pomezí jsme opustili vlast. Náš celník hezky počkal, až vydolujeme a ukážeme mu doklady, německý kolega jen mávnul rukou, ať jedeme dál. Vítejte v Evropě!

Cesta přes Německo, byla prostá jakýchkoliv zajímavostí. Hned jak jsme se chytli dálnice, nasadili jsme cestovní rychlost 140 - 150 km/h a mastili jsme směr západ. Jediným důvodem k zastavení bylo svítící hladové oko Bobova Fazera, který má při vyšších rychlostech větší spotřebu než moje TDM. Modrá Aralka ukojila žízeň našich strojů, cena v euro nepotěšila naše peněženky. Bovova VISA elektron se v Německu nelíbí, a tak musel platit v hotovosti. Asi bylo nějaké špatné počasí, nebo skvrny na slunci. Při zpáteční cestě platil v Německu kartou bez problémů.

Vykulené oči v Sinsheimu

Vytržením z dálniční nudy byla návštěva muzea v Sinsheimu. Obcházíme budovy, na střechách se tyčí spousta letadel, mezi nimi především nadzvukový Concorde a ruská kopie Tu 144. Platíme vstupné 11 euro a mizíme v útrobách první haly. V expozici Dream Cars of USA jsme prohlíželi auta 50. - 60. let. Cadillacy, Buicky, Chevrolet Corvette a první motocykly Indian a Harley&Davidson. Máme s Bobem či navrch hlavy. Postupně se dostáváme mezi evropské automobily a motocykly. U prvního motocyklu BMW se nubráníme úsměvu. Vidíme dvouválcový motor boxer a kardan. Vždyť BMW tuto koncepci již sto let jenom vylepšuje, pak nemají být současné BMW motorky tak vychytané!

Honem do druhé části muzea, čeká nás čeká Concorde a Tu144. Vystáli jsme si fronty do obou skvostů, při prohlídce interiéru ruského Tupoleva, který vypadal v části pro cestující jak normální autobus z šedesátých let jsem si v duchu představil, že to letí nadzvukovou rychlostí a tfuj - rychle jsem myšlenku opustil, moc důvěryhodně to na mne nepůsobilo, pohled do pilotní kabiny byl podobný. To Concorde proti tomu působil jak luxusní limuzína. Není se čemu divit, ceny letenek tomu odpovídaly.

Procházíme expozici FI a sportovních automobilů nedávné historie. Ohromují nás Ferrari F40 i Tesstarosa, Lamborghini Diablo, šestikolová FI ze sedmdesátých let, The Blue Flame, držitel rychlostního rekordu na souši, jednoválcový motocykl o objemu dva litry, motocykl Honda s turbodmychadlem, KTM LC4 absolvující Rallye Paris-Dakar, i z osmdesátých let vítězná Suzuki DR350, na které jela žena - skvost vedle skvostu.

Vítej Francie!

Zpět na motorky, zpět na dálnici číslo 6, kalíme to do Francie. BoBovi Fazer jede, já si držím TDM na 140km/h a více se mi kvůli poryvům větru nechce. Motor s tím problémy nemá, ten si točí svých optimálních 5 500 otáček. Opět hladové oko, opět Aral. Svítit začlo už i mě. Bob zvolňuje na ekonomickou jízdu 110 km/h a u benzínky prohlašuje, že poprvé vidí dno své nádrže. Měl to jen tak tak, na dálnici mají Němci mezi pumpami veliké vzdálenosti.

Bob sjel z dálnice hned za hraničním přechodem do Francie, maje strach z mýtného. Začalo naše první bloudění. Některé dálnice ve Francii jsou totiž placené. Tahle nejspíš nebyla. Projeli jsme si Saarbrucken, nenašli cestu na Forbach, takže zpět na dálnici, přes hranici a hurá, sjíždíme do Forbachu.

Dalo nám trochu práce se zorientovat, ale systém jsme pochopili. Hlavně že zelená není na dálnice a že odbočky na křižovatkách nejsou před křižovatkou, ale až za ní. Čísla silnic nejsou důležitá, hlavní jsou místopisné názvy, a to buď bílé nebo zelené. Modré nebra, ty vedou na dálnici.

Konečně jsme našli silnici č. 3 kopírující dálnici směrem na Metz a pronikáme do vnitrozemí. Kempy žádné, bylo jasné, že dnes budeme spát opět na divoko. Stylem "horší cesta-správná cesta" jsme nakonec skončili na polní cestě, která po překonání horizontu končila u elektrického ohradníku, obklopena železničním koridorem, kravami a polem pšenice. Skvělé místo, nikdo nás nevidí, vyrušit nás může snad jenom místní farmář a pochybuji, že v neděli ráno pojede dojit krávy.

Na Paříž

Směr Paříž abys kopce pohledal! Rovné kilometry silnic, občas zatáčka, aby se neřeklo, ale mírná, a kolem se střídají krávy, pole, krávy, pole, krávy... U první benzínky mi vrtají hlavou dva benziny Super - zelený a modrý. Jdu tedy zkusit své tři měsíce výuky francouzštiny na paní za pultem. Aha, mé posunky se míjejí učinkem, anglicky nemluví a raději vybíhá ven a ukazuje mi, že zelený Super je pro mne. Následuje dobrá zpráva pro Boba: ve Francii mu platí jeho karta.

Projížděje francouzský venkov v neděli dopoledne jsme konstatovali, že Francouzi úspěšně vybudovali socialismus. Nikde nikdo, všude zavřeno, vidět prázdná nákupní centra za denního světla je opravdu zvláštní. V neděli se tu prostě nedělá. Další poznatek: benzín v nejzapadlejších vesnicích je hrozně drahý. Mineme dědečka s dvěma stojany před domem, a fuj! 1,25 E za litr - ani náhodou!

Zhýralost francouzské šlechty

Jedeme směr Fontainebleau. Parkujeme motorky u zámku a jdeme projít zámecké zahrady. Skvostné! V duchu žasnu nad zhýralostí francouzské šlechty, ale kdyby nebyla, nebylo by co obdivovat.

Když to není kruhák, tak to není křižovatka! Kruhové křižovatky jsou šikovné, roztomile francouzské a jsou všude. Skoro. Kde nejsou, tam se staví. Už jsem si zvykl nedávat blinkr, stejně se jede pouze doprava, dát přednost a šup - motorku hezky položit a kroužit.

Neujeli jsme ani deset kilometrů a vesnička Bellegarde nám ukazuje svůj krásný zámeček. Oběhneme zámeček a jedeme směr Sully sur-Loire. Opět nádherný zámek. Další zastávkou je Chateaunef sur-Loire. Kostel, zahrada. Už se nám to začíná slévat vše dohromady. Co městečko, to nádherný kostel a zámek. La Ferte St-Aubin. Opět zámek, opět nádhera.

Pokračujeme krásnými silničkami, když tu najednou vjíždíme do jakéhosi parku, značka limitující rychlost 60 km/h a upozornění na volně pobíhající zvěř. Míjíme několik informačních bodů, Bob nestaví, tak ho předjíždím, abych na dalším zastavil, když tu najednou les končí a vynořuje se před námi v celé své kráse lovecký zámek Chambord. Je mi to jasné, jednalo se o zámeckou oboru.

Volně křižujeme Evropou

Dnes se mi cestování hrozně líbí a naplňuje mne onen volný duch. Se svojí motorkou křižuji Evropou a je to nádhera! Přemýšlím, jak to spojit s manželkou. Vím, že by se jí to také líbilo, mne je ale plná mašina a při představě Marcelky za sebou a ještě jejích zavazadel... Končím závěrem, že by bylo nejlepší Marcelku na druhé mašině.

Bellgarade Sully-sur-Loire Chambord Blois. Zámek, kostel, opět nádhera. V celé Francii je vidět nenásilné propojení historie se současností, žádná křeč, pohoda všude okolo.

Jedeme směr Montrichard. Konečně hrad! Pokračujeme na Chenonceaux. Zámek je zavřený, je osmá hodina. Trochu se bojím ceny za kemp, přece jen jen je to hned vedle zámku, ale není čas hledat něco jiného. Kemp je jednohvězdičkový municipal, a jaké je naše překvapení, když cena za dva lidi, motorky a stan činí pouhých 6,60 E. Sprchy jsou neplacené, takže paráda. V porovnání s 12 E z předchozího dne se shodujeme, že to již ani nemá smysl spát někde na divoko.

Potíže s prastrýcem a angličtinou

Uhýbáme severně od řeky Loira a jedeme pozdravit mého prastrýčka. Motáme se v Amboise, hledaje místo k zaparkování. V tom Bob uhne na místo rezervované invalidům. Nakonec končí na chodníku vedle stojanu pro kola. Necháváme tam motorky a jdeme do města. Když se k nim vracíme, vidíme, jak policajti v civilním Renaultu zastavují u našich motorek. Zatrne nám, policajt vyskakuje z auta, ale jen se jde se podívat, jestli auto stojící na místě pro invalidy má značku invalida. Má! Fajn, máme ověřeno, že motocykly na chodníku nevadí.

Pokračujeme dál do města Chateau du-Loir. Projíždíme Chateau Renault, motáme se opět krásným francouzským venkovem a - už jsme tu. Vjíždíme do centra a ano, stojí tu prastrýčkův Grandhotel. Pamatuji si ho z jedné starší fotky, kterou mi tatínek kdysi ukazoval. Parkujeme motorky naproti a vyrážím do hotelu. Rohový vchod vede přímo do hotelové restaurace, pár hostů a mladý číšník vyplňují atmosféru odpolední siesty. Zkouším tedy francouzsky, že hledám recepci. "Oui," to má číšník také na starosti. Já na něj, že hledám Luise Nejedlého. Kouká do knihy hostů. Teď už mu neumím říci, že tu není ubytován. Anglicky mladý číšník nemluví, ani stejně stará kolegyně vedle něj. K sakru, copak se neučí ve škole cizí jazyk? Říkám, že jdu pro konverzaci a že se vrátím. U motorky procházím konverzaci a je mi jasné, že je mi k ničemu, fráze které potřebuji, samozřejmě neobsahuje. Co teď? Musím najít někoho mluvícího anglicky.

Přes ulici je další hotel, strýčkův konkurent, jdu to zkusit tam. Zvoním a přichází mi otevřít sympaticky šedovlasý padesátník. Pán sice také nemluví anglicky, ale vede mne do kanceláře, kde sedí mladší kolega a ten již pár vět dohromady dá. Nejdříve tedy zkouším, ať mi napíše věty ve francouzštině. Že hledám Aloise Nejedlého, že byl vlastníkem tohoto hotelu, že zemřel v srpnu 1996. Mezitím se starší pán rozpomíná. A že jo, že Grandhotel pak prodali někomu jinému.

Jen se tak domluvit...!

Musím najít radnici, tam přece musí mít seznam kdo kdy v městě žil a jestli tu i zemřel. Jdu na informační turistické centrum doufaje, že tam mluví anglicky a řeknou mi, kde je radnice. Neřekli, polední přestávka do 14:00. Ti Francouzi! Čekat se mi nechce, zkouším uklizeče na náměstí. Blbý pokus, ten neumí anglicky ani pozdravit, je ale rád že mi může pomoci a vřele ukazuje směr. Nejsem si jistý, jestli mi ale rozuměl, co chci, každopádně já nerozumím jemu. Děkuji a odcházím.

Lidé tu jsou hrozně vstřícní, to ano, ještě se s nimi moci domluvit. Brouzdám po náměstí přemýšleje co dál, když v tom mi Bob volá na mobil. Běžím tedy k motorkám, a že lidé z radnice zřejmě prastrýčka našli. Ano, prastrýček zemřel zde, je tu na hřbitově pochován. Dostávám mapku města, popis jak se dostat ke hřbitovu a paní mi telefonicky domlouvá s další paní na hřbitově, aby mi ukázála místo, kde je prastrýček pochován. Loučím se s vřelým díky, a prý že to je OK, Evropani si mají pomáhat.

Paní na hřbitově mě odvádí ke strýčkovu hrobu. Děkuji a loučíme se. Zvláštní. Strýčka si osobně nepamatuji, ale to putování, hledání, cítil jsem, že taťkovi záleží na tom, abych strýčka navštívil. A teď jem tu. Žulová deska, jedna umělá kytička, dvě vzpomínací plakety - opuštěný hrob mezi ostatními, které vypadají jako rozkvetlé zahrádky.

Další a další zámky na Loiře

Dosti filozofie, zpět do sedel, zpět k Loiře a k zámkům. Přejíždíme do Azay-le-Rideau. Zámek je již zavřen, necháváme tedy prohlídku na ráno a jedeme do kempu hned vedle zámku přespat. Ač tříhvězdičkový stojí pouze 9,80 E.

Jedeme po hrázi podél Loiry, kocháme se, na odpočivadle stavíme ukojit hlad. Sjíždíme z hráze a před námi se objevuje zámek Ussé. Jedeme dál na hrad Chinon. Tady sehrála svoji životní úlohu Johanka z Arcu. Nejkurioznější na celém hradu je, že díky své kvalitě obranného systému nebyl nikdy dobýván.

Večer přijíždíme do St-Nazaire. Na obzoru vidíme impozantní most přes ustí Loiry do oceánu. Dlouhý, do oblouku a uprostřed zvýšený, aby jej mohly velké lodě podeplout. Jedeme si most projet tam a zpět. Po jedné straně oceán, po druhé Loira, obojí široké tak, že jen díky paměti z mapy vím, co je co.

Pokračování o cestě od Atlantiku zpět: Na motorkách z Francie