Ukradli českoslovenští legionáři ruský zlatý poklad?

Bajkal. Československé legie vezou ruský zlatý poklad 1918. legie carské zlato - vagony.jpg

ARCHIV Marta Svobodová

SDÍLEJ:

Vládci Ruska patřili k nejbohatším panovníkům v Evropě. Jejich pohádkové jmění se carské rodině zachránit nepodařilo. Byla vyvražděna a poklad se ztratil. Ruský poklad nesmírné hodnoty, dědictví Romanovců, byl tvořen zejména zlatými pruty a mincemi. Kromě toho zahrnoval další cennosti včetně stříbra a platiny. Ještě před svou abdikací se snažil sám car odvézt část pokladu do Velké Británie. Dále se bohatství zmocnili bolševici a snažili se odvézt kořist do bezpečí bank na Povolží a Urale. Do toho se zamotaly československé legie a bělogvardějec Kolčak.

V Rusku stále vyvstává požadavek, že Česká republika má vrátit poklad, který si prý v tlumocích odvezli legionáři.

Rozšířená legenda praví, že legionáři ruský poklad ukradli. Třetinou zaplatili bílému admirálovi Alexandru Vasiljevičovi Kolčakovi, aby je nechal odjet loděmi z Vladivostoku domů, třetina posloužila k založení Československa jako pubertální vzdor Masaryka vůči jeho otci císaři Františku Josefovi I. a třetina leží v sejfu Legiobanky v Praze na Příkopě dodnes.

Bohatí Germáni v čele slovansko-mongoské říše

Představitelé německého rodu Romanovců vládnoucí Rusku tři století patřili k nejbohatším panovníkům v Evropě. Jak rychle se v historii všechno může zvrtnout, zažil poslední ruský car, polský král a finský kníže Mikuláš II. z rodové větve Holstein-Gottorp-Romanov (1868-1918). Spolu se svými bratranci a sestřenicemi v Anglii, Německu a Dánsku spustili 1. světovou válku, nastartovali komunismus a nacismus ve svých zemích, a nadlouho zničili svůj lid. Ruský car Mikuláš II. byl zavražděn, německý císař Vilém II. dožil v emigraci a anglický král Jiří V. se stal jedním z vítězů války.

Mikuláš přišel o život rukou bolševiků i s celou rodinou. Byl zavražděn ve sklepě Ipaťjevova domu v Jekatěrinburgu Rusem Jurovským a jeho podřízenými z Čeky na přímý přikaz Žida Sverdlova (proto se také město v době komunismu jmenovalo Sverdlovsk), zřejmě podle příkazů Čuvaše Lenina a Gruzínce Stalina.

Vyvražděno bylo jedné noci pět dětí, dva rodiče a také lékař a tři sloužící. O něco později zabili bolševici mnoho členů romanovské dynastie v Rusku i Evropě.

O deset dní později osvobodily Jekatěrinburg československé legie. Přišly však příliš pozdě pro cara a jeho rodinu. Bolševici měli výkonnou rozvědku, která věděla, že by rudí před legionáři cara neubránili. Tak ho raději zabili.

V roce 2000 prohlásila ruská pravoslavná církev Mikuláše a jeho rodinu spolu s dalšími 1083 mučedníky za svaté. Na místě masakru byl postaven Chrám Všech svatých na krvi. Dům byl zbořen roku 1977.

Horydoly.cz SVERDLOVSK: Tady byla vyvražděna carská rodina

Legionáři se poprvé ke zlatu dostali v Kazani

Během 6. a 7. srpna 1918 ovládli bojovníci protibolševické ruské Lidové armády a 1. československého střeleckého pluku město Kazaň. Do jejich rukou přitom padla největší válečná kořist v historii lidstva. Nedlouho předtím sem totiž nechala bolševická vláda kvůli obavám z německého postupu převézt zlatý poklad ruských carů. Celková hmotnost zlata uloženého v budově Státní banky činila 500 621, 94 kilogramů. V trezorech se navíc nacházela platina, stříbro, cenné papíry a další hodnotné předměty. Rychlý postup československých legií, nestabilní politická situace a nedostatečná obrana znemožnila sovětské vládě poklad z města včas odvést.

Bylo to poprvé, kdy se českoslovenští legionáři dostali do kontaktu s tímto pohádkovým bohatstvím, které patřilo k vůbec největším státním zásobám zlata na světě. Ve složité situaci ruské občanské války, do níž byly československé pluky od jara roku 1918 zataženy, se legionáři ještě několikrát s pokladem setkali a byli dokonce pověřeni jeho ochranou.

Při přesunu tak obrovského majetku bylo zapotřebí vlakové soupravy s mnoha nákladními vozy. V té době neustále docházelo ke střetům mezi rudými a bílými vojsky. V Kazani pomáhali legionáři v bojích proti bolševikům, kteří z carského majetku financovali svou armádu a bedýnky se zlatem mizely v soukromých rukou ochránců. Tehdy ruská strana požádala československé představitele o vojenskou ochranu vagonů plných zlata. Po státním převratu přešel poklad zase do rukou protibolševického admirála Kolčaka. Ten jej zmenšil výplatami svých vojsk a sám sebe povýšil na vládce Sibiře. Boje a útoky na vlak byly během cesty na denním pořádku a poklad chtěli dostat do rukou bolševici i bělogvardějci. Po celou dobu zapečetěné železniční vagony doprovázeli úředníci ze Samary a zaměstnanci Státní banky z Kazaně. Ti při opakovaných kontrolách dokládali celistvost pokladu.

Horydoly.cz ČESKOSLOVENSKÉ LEGIE: Legionářský vlak jede Sibiří

Po celé té dlouhé anabázi od Kazaně až po Irkutsk, trase dlouhé 8000 km a trvající skoro 2 roky, dobyli "běločeši" všechna velká města Sibiře a převzali kontrolu nad klíčovými body Transsibiřské magistrály. Jekatěrinburg, Omsk, Irkutsk a další. Carský zlatý poklad byl během celé té dlouhé cesty chráněn obrněnými vojenskými vlaky, zvanými ešalony. Nejzámější byl Orlík.

Ve Vladivostoku skončila legionářská anabáze

Ochranou vlaku zlatam byly pověřeny ruské i československé legie. Dodávaly vnější stráže, takže se zlatem a cennostmi tito vojáci nepřišli do přímého styku. Dvakrát byly tyto oddíly odvolány a vlak byl na několik měsíců pouze pod dohledem úředníků ruské Státní banky. K předání pokladu došlo v Omsku v lednu 1920 do rukou sovětských úřadů všeruské vlády, která zlatý poklad odvezla na neznámé místo.

Zde úloha běločechů neboli československých legionářů skončila. Pak se legionáři po mnoha letech bojů mohli vrátit přes Vladivostok domů do nově vzniklého Československa.

Opravdu skončilo zlato v českých tlumocích?

Kam zmizelo carské zlato a kdo ho rozkradl? Češi? Podle některých spekulací legionáři poklad prostě ukradli a pomocí lodních transportů odvezli do Československa, kde si ho rozdělili mezi sebou, a tak se nenávratně ztratil. Jenže poklad nikdy nebyl v českých rukách. Stráž ho pouze po určitou dobu chránila, ale vždy za přítomnosti ruských úřadů.

Na druhé straně stojí nerozřešené otázky, z jakých prostředků byla po válce vytvořena Banka československých legií a nebylo ruské zlato hlavní příčinou silné československé koruny?

Car Mikuláš II. se pokusil odvézt zlato do Anglie

Existují záznamy, že na carův rozkaz bylo v letech 1914-1917 do Anglie odvezeno zlato v dnešní hodnotě tří a půl milionu eur. Použili Britové zlato na odškodnění svých občanů, kteří v důsledku války přišli o majetek? Byla tedy část pokladu rozdána? Nebo někde zůstává další skrýš, kam car ukryl nesmírné bohatství Romanovců?

Neukradli Rusové, na co přišli?

A co Rusové? Během celé anabáze byly některé vagony odblombovány, pohádkově cenné zboží mizelo a s ním i vagony. Vždyť několik měsíců byl vlak pouze v rukou úředníků a emisarů. A aby poklad nebyl úplně rozkraden, byli běločeši povolání zpět k vnější ochraně ešalonu.

V pobočce ruské Státní banky v Kazani již zdaleka nebylo stejné množství zlata, jaké naplňovalo před válkou petrohradské sejfy. Carský režim z původního množství mocně ukrajoval, aby mohl pokrýt vysoké armádní výdaje. Výsledky odpovídající nákladům se ale nedostavovaly, car byl zbaven trůnu a poklad byl k dispozici nastupujícím revolučním silám.

Když byly bolševické síly v srpnu 1918 vytlačeny z Kazaně, převzala nad pokladem kontrolu protibolševická vláda v Samaře a okamžitě nařídila jeho přepravu po Volze do Samary. Čechoslováci Kazaň dobývali od přístavu, zmocnili se nádraží a pevnosti. Centrum města, kde se nacházela Státní banka, ovládly ruské oddíly podplukovníka Kapella a následující transport do Samary na počátku září do Ufy prováděly a zajišťovaly výhradně ruské síly. Po celé následující období se veškerých manipulací s pokladem účastnili úředníci státní banky.

Pro samarskou vládu nebyla situace na frontě na podzim příznivá. Rozhodla se proto poklad evakuovat dál na východ do Čeljabinska. Teprve tehdy ruská strana požádala československé představitele o vojenskou ochranu pokladu. Ten byl nyní přeložen do několika vlaků, kterých bylo podle některých pramenů až osmdesát. Zapečetěné železniční vozy doprovázeli úředníci ze Samary a již zmínění zaměstnanci Státní banky z Kazaně.

V Čeljabinsku se zlato přeložilo do betonových sklepů státního skladiště obilí. Krátce na to v říjnu ale znovu putovalo do vagónů a zamířilo do Omsku, kde sídlila nově zřízená všeruská vláda Direktorium. Zde úloha československé stráže skončila. Ruští úředníci konstatovali úplnost zlatého pokladu a jednotkám zajišťujícím bezpečnost přepravy oficiálně poděkovali.

V druhé polovině listopadu 1918 došlo v Omsku ke státnímu převratu. Vrchním vládcem Sibiře se stal admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak, jenž tak získal i kontrolu nad ruským pokladem. Bezprostředně z něj začal čerpat prostředky na budování armády, pořizování výzbroje a výstroje a posilování lesku svého úřadu. Část prostředků poslal generálu Děnikinovi a dalším protibolševickým silám, něco bylo převedeno na zahraniční účty.

Legionáři byli znechucení autokratickým způsobem Kolčakovy vlády a vyčerpáni nekonečnými boji ve vzdálené zemi. Počátek roku 1919 přijali s novými nadějemi. Vrchní velení v čele s francouzským generálem Mauricem Janinem totiž podle nařízení ministra války Milana Rastislava Štefánika přikročilo ke stahování československých jednotek z frontových linií a k přesunu do Vladivostoku.

Kolčakova pozice se v průběhu roku stále zhoršovala a nakonec se začal se svými vojenskými jednotkami stahovat na východ. Krátce před tím, než Omsk dobyli bolševici, stihl z města vypravit několik vlakových souprav a odjel společně s členy své vlády a zlatým pokladem naloženým do 28 vagónů. Cesta byla stále obtížnější, protože ve městech podél tratě docházelo k politickým převratům. Kolčak se ocitl v nepřátelském sevření. Nová levicová vláda jej chtěla zajmout a zmocnit se pokladu.

Dne 27. prosince 1919 přijely do stanice Nižněudinsk, vzdálené 500 kilometrů severozápadně od Irkutska, čtyři vlakové soupravy. Nejprve pancéřový vlak A, po něm vlak B s Kolčakem, za ním vlak D s pokladem a vlak 12 s vojskem. Zde je podle rozkazu vrchního spojeneckého velení očekávali vojáci československého úderného praporu majora Rudolfa Háska s informací, že je berou pod svou ochranu. Přes počáteční nevoli musel nakonec Kolčak souhlasit, neboť v Nižněudinsku došlo k převratu a přítomné admirálovy jednotky rychle přešly ke vzbouřencům.

Zástupci spojeneckých misí USA, Francie, Velké Británie, Japonska a Československa se následně dohodli, že Kolčakův zlatý ešalon bude dopraven do Vladivostoku a s ruskou stranou se bude dál jednat, jak se zlatem naložit. Plánů se v hlavách těchto politiků rodilo jistě hodně.

Převzetí vlaku proběhlo pod dohledem komise složené ze zástupců legionářů, úředníků banky a povstalců v Nižněudinsku. Kontrola byla namátková, komise při ní prohlédla celkem tři vagóny, ze kterých byly sejmuty plomby. Počet beden a pytlů se zlatem přesně odpovídal starším záznamům, u ostatních vagónů bylo pouze překontrolováno jejich bezpečnostní zajištění. Kolčak se následně vzdal vlády a vlak s pokladem i admirálovy vagóny střežila smíšená československo-jugoslávsko-ruská stráž.

Situace ve městě se nadále zhoršovala, protože se blížily další povstalecké síly toužící po velké kořisti. Dne 8. ledna 1920 se vlak vydal opět na východ. Cesta byla dramatická. Během noci na 12. ledna byl na stanici Tyreť jeden vagón vyloupen a ztratilo se z něj 13 bedniček se zlatem.

Česká i ruská strana o krádeži sepsala záznam. Později byli z tohoto činu obviňováni českoslovenští vojáci, přestože u vykradeného vagónu držela stráž ruská jednotka. Údajná vina legionářů je čirá spekulace. Naopak, kdyby tito disciplinovaní vojáci nepřevzali poklad pod ochranu, byl by pravděpodobně brzy rozkraden celý.

Když vlak dorazil v polovině ledna do Irkutska, místní revolucionáři mu hodlali znemožnit další cestu: budovali zákopy, barikády a chystali se zaútočit. Generál Janin, ministr zahraničí Edvard Beneš a Spojenci vyzývali k pokračování v cestě s pokladem na východ. Navzdory tomu se velení legií v čele s generálem Janem Syrovým rozhodlo v kritické chvíli zcela pragmaticky ruský poklad i Kolčaka vydat a získat za to pro své muže bezpečný odjezd z města.

Dne 7. února podepsal zástupce sovětské vlády s legionáři dohodu o příměří a předání zlatého ešelonu. Kontrolní komise, tvořená šesti Rusy a třemi Čechoslováky tentokrát pečlivě zkontrolovala obsah všech vagónů. Legionáři odevzdali stejné množství zlata, které převzali, tedy kromě oněch třinácti bedniček ztracených v Tyreti. Poslední vlak s vojáky 2. kulometné roty 10. československého střeleckého pluku předal 11. března 1920 ruské straně definitivně dohled nad pokladem a opustil Irkutsk. Zlatý ešalon poté v rukách bolševiků směřoval zpět směrem na Kazaň.

Kdo mohl, nejspíš kradl

Faktem je, že se skoro všichni chtěli na státním pokladu více či méně obohatit. Tak, jak jim možnosti dovolily. Od jeho odvozu z Petrohradu až po Dálný východ.

Do legend o zlatém pokladu (patřil osobně carům) se míchají další ingredience z diamantového pokladu (patřil celé Rusi), který bolševici opravdu z velké části rozprodali. Hory šperků nedozírné hodnoty zaplatily aspoň základním potraviny pro Rusko, když komunisté už neměli z čeho brát a v Rusku řádil hladomor.

Například jeden z největších diamantů světa Velký Mogul prý byl přebroušen, prodán do ciziny a poté se zase dostal do Ruska pod názvem Orlov.

Další tajemství carského pokladu spadá do roku 2009, kdy byl zahájen ambiciozní program průzkumu jezera Bajkal za pomoci dvou batyskafů - speciálních hlubinných ponorek. Jako blesk oblétla svět senzační zpráva, že jedna z ponorek možná narazila na Kolčakovo zlato, čili zmizelý ruský státní poklad. Expedice se zúčastnil ruský ministr financí i president Vladimír Putin, který tam prý přijel studovat čistotu a hloubku obrovitého sladkovodního jezera.

Ve skutečnosti batyskaf objevil na dně Bajkalu zbytky železničních vagonů, které údajně pocházejí právě z daného období. Historici a pamětníci se však stavěli k této hypotéze skepticky. Přikláněli se k domněnce, že půjde nejspíš o vlak se zbraněmi, který se na začátku minulého století zřítil z železniční trati nebo o vagony z potopeného ledoborce. V každém případě objev opět píchl do vosího hnízda hledání pravdy kolem pověstného pokladu.

Mýty kolem zlata žijí desítky let vlastním životem a znovu a znovu vyvolávají odborné i laické veřejnosti spory, zvláště nyní při napjatých česko-ruských vztazích. Českoslovenští legionáři poklad ukradli! Bylo tomu ale opravdu tak? Objevily se zlaté pruty z pokladu také v Praze? Nebo leží někde na dně v bajkalských vodách? V největším, nejstarším a nejhlubším sladkovodním jezeře na světě?